V tom se rozrazí dveře, už jsou tady… Vchází Korek a Pilina, podle jejich obličejových grimas se jasně zřetelné, že toho dne už něco vypili. U Piliny se dá dokonce předpokládat, že za pár desítek minut pro něj výjezd skončí. Není možné, aby ve své nynější formě dojel až do Klášterce… Chvíli po těch dvou přichází konečně i Párek, jeho dvouhodinové zpoždění je způsobeno tataráčkem v MG, který on, tatarákový fajnšmekr, nemohl oželet…
Trousí se další a další zájemci o noční zlatavý mok, kolem třetí hodiny ranní nás u třech stolů sedí něco přes 10. V očích pijáků je vidět mírná opatrnost, přeci jen, do utkání zbývá nějakých 15 hodin a mnozí by se už možná viděli raději v posteli… To jen Pilina jede stále naplno. Díky blikajícím automatům se však straní diskuze s kamarády, vždy po prohrané bankovce se vrací ke stolu, vždy se zdá, že je přiopilý více než před chvílí, ačkoli už servírce zdůrazňujeme, ať tomuto mládenci dál nenalívá… Pilinovy peníze má prozíravě u sebe Korek, neboť ten mládenec je schopný prohrát i gatě. A tak vždy, smutnýma psíma očima, škemrá o další papírovku… Nevsadil bych ani onu pomyslnou zlámanou grešli, že dojede v pořádku do Západních čech.
V hospodě jsme už nějakou tu hodinu, natěšenost na výjezd roste a tak se rozhodujeme, že šenk opustíme dřív, než bylo původně v plánu… Navíc společnost tam už není nikterak harmonická. Smradlavá cigaňa (s možná pročůranými gaťkami) loudí peníze, děsím se a čekám, až nabídne své sexuální schopnosti. Asi v 15-ti lidech tedy opouštíme šenk, míříme k Jitřence, cestou se k nám přidá Vohy, celí rozjaření sedáme do „čtyřky“. Zbytek osazenstva autobusu, jedoucího povětšinou na ranní šichtu, naše nadšení a bujarost nesdílí, ale co se dá dělat. Holt „má svůj vlastní svět“…
Na vlakáč se to sjíždí všemi možnými busy, taxíky, některé mazánky pak dováží jejich rodiče. Řízky voní skrz igelitové tašky, láhve cinkají jedna o druhou, někteří otevírají první lahváče, jiní pak míří do Tesca pro zásoby do vlaku. Mířím tam i já, s Párkem a dvěmi slečnami, které nám zpříjemní dlouhou cestu… Chodíme mezi regály a se zádumčivými pohledy přemýšlíme, co pít. V tom Párek vykřikl: „Baňok“. No jasně, to je volba! Tento lahodný nápoj, který byl ve své době tak populární, že se jeho fotka dostala i na jednu z havířovských nálepek, je prostě stále kult… Baňok zaplacen, chycen pod pažu a valíme směr nádraží.
Tam už se to hemží natěšenými výjezďáky. Víme, že několik fanoušků jede, především kvůli pracovním povinnostem, pozdějším vlakem, a tak počet ranních ptáčat tipujeme na nějakých 35 lidí. Příjemné překvapení nastává ve chvíli, kdy si to směrem od Těšína sviští lokomotiva s mnoha vagóny a nás stojí na nástupišti přesně 42. Super číslo. Natupujeme a v mžiku obsazujeme kupéčka, na která máme místenky. Sedají si všichni, tedy i ti, kteří prokaučovali a místenky nemají. Ovšem tření jejich hýždí o sedadla vydrží jen chvíli. Na ostravských nádražích nastupuje spousta lidí a ačkoli se jedná o spoj, jedoucí časně ráno, tak je totálně plný. Holt kdo by nevycestoval, především na výlet do Prahy, za takhle dobrou cenu…
Poté co se banda usazuje, svléká bundy či mikiny (nemám zprávy o rozepínajících se poklopcích), tak se začínají ozývat první pofiderní zvuky. Ať už takové ty zcela klasické, od otevírajících se lahváčů, přes ty, kdy se otevírají láhve tvrdého, až po zvuky, které tak nějak neznám. Proto kouknu do kupéčka, ze kterého se ten zvuk ozval a… „Šmarjapano, oni si vezou i zavařené okurky“. No nic no, mejdan začíná. A to teprve opoušíme Ostravu… „Bude veselo“, říkám si a poprvé ke svým rtům přitisknu pětilitrového kamaráda… Už mě ale popadají myšlenky na důsledné projítí vagónu, abych ochutnal všechny ty dobroty, které si trojbarevní vezou…
(pokračování příště)
- Všechny postavy v seriálu jsou skutečné, ale působí pod jiným, smyšleným jménem…