Martin Potočný odchází z Havířova!

Martin Potočný, jedna z ikon AZ Havířov, končí s kariérou. Zároveň odchází z klubu i z pozice generálního manažera. Svůj poslední zápas v dresu úřadujícího mistra východní skupiny druhé hokejové ligy odehraje 29. prosince v derby proti Karviné.

Martine, na začátek otázka, která napadne každého. Proč zrovna v polovině sezóny?

Chtěl bych říct, že to není žádný nečekaný krok. Už po konci každé sezóny jsem si kladl otázku, zda ještě pokračovat nebo ne. Naprosto vážně jsem si s touto myšlenkou pohrával poslední dva tři měsíce. Potýkám se s velkými zdravotními problémy, které trvají několik let. Má záda jsou ve velmi špatném stavu. I můj doktor mi už delší čas říkal, že bych neměl hrát hokej, ale vždycky jsem se to snažil ještě zvládnout a šel jsem do toho. V letošním roce se ale ty zdravotní problémy nakupily do takové míry, že to byla poslední kapka. Takže než abych např. nezvednul své dítě, nebo se stalo, nedejbože, něco horšího, tak jsem raději zvolil cestu jít do hokejového důchodu. Tělo zkrátka vypovídá službu. Já se potřebuji dát do pořádku. Potřebuji se začít věnovat víc svému tělu, co se týká rehabilitace apod. A toto byl vážně ten poslední hřebíček k rozhodnutí, abych skončil. Zvlášť když hokejové boje budou s postupující sezónou náročnější, bude se bojovat o každý centimetr ledu a nemusel bych to vydržet. Nemuselo by to být dobré nejen pro mé tělo, ale ani pro mužstvo, kdybych hrál s těmi přetrvávajícími problémy. Proto jsem se rozhodl, že 29. prosince odehraju poslední zápas.

Dobrá, ale proč zároveň i odchod z pozice generálního manažera? Přece jen AZ Havířov jsi pomáhal stavět na nohy z popela i Ty, byl jsi tváří klubu, tváří znovuvzkříšeného AZetu…

Za tím nehledejte nic jiného než vyčerpanost. Manažer je veřejná funkce, která s sebou přináší obrovskou zodpovědnost a v případě sebemenšího nesouhlasu nebo i neúspěchu také obrovskou vlnu kritiky. Opravdu to není nic jednoduchého. A přiznám se, že jsem už hodně unavený. Před svým příchodem do Havířova jsem stejnou práci dělal dva roky v Orlové. Tady s dalšími třemi, to je pět let v kuse na té dvojpozici manažer – hráč. A po těch pěti letech jsem už úplně vysátý. Kdo tohle nedělal, to asi nemůže pochopit. Ale já si myslím, že neodcházím ve špatném čase, co se týká finanční kondice klubu. Horší by to bylo v létě, kdy má manažer až dvakrát více práce. Teď jsou smlouvy podepsány, sezónu máme finančně pokrytou. Vztahy s partnery klubu jsou narýsované i do dalších let velmi dobře. Je tu příslib, že by tady v Havířově mohl být hokej na této úrovni, anebo ještě na vyšší, i v příštích letech.

Jak se tedy díváš za těmi zhruba třemi roky tady v Havířově? Zkus se trochu ohlédnout zpátky.

Dá se říct, že se v blízkosti havířovského hokeje pohybuji víc než tři desítky let a viděl jsem, jakým směrem se to tu svého času ubíralo. Proto bylo vždycky mé zbožné přání strhnout toho pantera a postavit to znovu na těch základech a tradici. Protože bez těch tradičních hodnot to nemůže fungovat. Lidé potřebují tradici.Věří v ní, je to trvalá a ničím nenahraditelná hodnota. V českém prostředí nemůže fungovat žádný umělý klub. My jsme tu první sezónu odehráli v neuvěřitelně skromných podmínkách a v emocích. Hráči tady hráli za tři tisíce měsíčně a to své srdíčko opravdu nechali na ledě a všichni to cítili. Byla to doba, kdy nám nikdo nevěřil. Žádní sponzoři, nikdo. My jsme tenkrát nepřešli první kolo play off, ale zpětně to vnímám tak, že si tím člověk musí projít, aby věděl, jak chutná prohra a co všechno se musí obětovat vítězství. V té době už lidé opět začali věřit ve značku AZ, fanoušci se nadechli k neuvěřitelným výkonům a vytvořili něco, co pozitivně proslavilo Havířov po celé republice. Nadosmrti budu vzpomínat na dvě věci. Na čtvrté finále v Karviné, po kterém jsme s fanoušky slavili na náměstí v Havířově. Přiznám se, že v té chvíli jsem byl šťastný jako malý kluk. Člověk si v tu chvíli řekne: „Hergot, to byla dobrá práce, to mělo smysl!“ No a tím druhým momentem byl poslední barážový zápas s Mostem. Ty emoce… (odmlčí se – pozn. aut.) zase, kdo to nezažil, tak neuvěří. Ti lidi byli obrovsky šťastní. Byli rádi za to, že tu ten hokej je, děkovali spontánně za všechno!

A letošní sezóna?

Ta byla, nebo je, trošku jiná. Očekávání pochopitelně vzrostlo.Všichni nechtějí nic jiného než výhru a postup. Měl jsem s tím trošku problém ze začátku sezóny odrážet ty řeči, že musíme vyhrát všechno, že soutěží musíme proletět s náskokem třiceti bodů apod. Přijde mi, že se trošku vytratila ta pokora. Samozřejmě, že jsme favorité, nezříkáme se té role, ale někdy nám ty řeči svazují ruce. Díky těm nepokorným řečem to potom vypadá, jako by ti soupeři neuměli hrát hokej. Ale oni všichni umí hrát hokej! A když do toho dají srdce a přikloní se na jejich stranu štěstí, může to dopadnout všelijak a můžou opravdu porazit jakéhokoliv favorita. Ta zodpovědnost je tady zkrátka obrovská. My se jí nebojíme, i když nám občas svazuje na ledě ruce, ale já bych si přál, aby ten klub zůstal v té pokoře, v jaké jsme byli ty první dvě sezóny. Aby se ten hokej bral s respektem. Že to je opravdu jenom sport a nemusíš vyhrát všechno za každou cenu.

 Zůstaňme ještě chvíli u letošní sezóny. AZ trápí v tomto ročníku nebývalým způsobem zranění. Kvůli tomu přišlo do týmu několik posil jako Kolařík, Kanko, Bursík a další. V této souvislosti se na internetu mezi fanoušky rozběhly diskuze, že AZ už není klubem jako v prvních dvou sezónách. Tedy klubem hráčů pocházejících z Havířova a blízkého okolí, kteří by za AZ dýchali. Je tady strach z minulosti v podobě žoldáků bez vztahu ke klubu a k značce. Jak to vnímáš ty?

Ono to teď tak možná vypadá, protože je tady opravdu dlouhodobě pět zraněných hráčů, kteří jsou v Havířově v podstatě od plínky. Proto ten tým v posledních dvou měsících vypadá na ledě trošku jinak. Já věřím tomu, že se to pomalu začne uzdravovat a že to havířovské jádro opět převládne. Přál bych si, aby i v budoucnu tady byli hráči, kteří to neberou jenom jako jednu ze svých mnoha štací v kariéře, ale aby tady byli hokejisté, kteří budou natěšeni, že tady můžou hrát. Aby pochopili, co to znamená hrát za AZ Havířov a aby byli schopni dát do hry své srdce, tedy tu přidanou hodnotu ke svému výkonu. Havířovský fanoušek je totiž inteligentní a vždycky pozná, když je to jinak. 

Po tvém příchodu do Havířova se toho povedlo hodně. Hraje se tu hokej a navíc je Havířov v této souvislosti opět pojmem. Zůstalo ale něco, co se nepovedlo za ty necelé tři roky, které jsi tady strávil jak v hráčské tak v manažerské funkci?

Tady bych si dovolil být trošku neskromný. Nevidím tu moc prostoru, kde by se mohlo povést ještě více. Narážím na to, v jakých podmínkách klub pracuje a jaký má potenciál. Havířov je město s 90 tisíci obyvateli a není tady žádná velká továrna, žádný obří zaměstnavatel a potenciální generální sponzor., který by zvedl úroveň hokeje hned o dvě třídy výš. Přiznejme si, že nežijeme v regionu, kde by se uživil další klub s extraligovým rozpočtem, který musíš naplnit alespoň 80 miliony korun. To jsou astronomické peníze. Osobně mám radost, že se nám povedlo zásadním způsobem zvednout počet dětí v hokejových náborech, ale právě u mládeže vidím tu mezeru, kde by se to dalo ještě zlepšit. To se týká materiálního zabezpečení, zlepšení konkurence v jednotlivých ročnících, ale zase jsme u peněz. Dnes málokterá firma přispěje pouze na mládež. Tady musí pomoci město, protože mládež to je budoucnost klubu. Ale myslím si, že krůček po krůčku dlouhodobou systematickou prací se i toto dá zlepšit.

 Co budeš dělat dál? Potom, co ukončíš jednu velkou část svého dosavadního života a staneš se hokejovým důchodcem se spoustou volného času…

Znám příběhy těch starších hráčů, kteří skončili s hokejem, takže vím, že si potřebuju rychle najít nějakého koníčka. Jednoho už mám. Kromě toho, že budu jezdit na hory lyžovat, tak budu hrát ve velkém golf. To je sport, který člověku přináší ten potřebný relax. Ještě mám jednu sportovní vizi a to uběhnout maratón. Chtěl bych absolvovat nějaký velký jako je např. v Praze anebo v New Yorku. To bych chtěl na stará kolena ještě zvládnout. Nejvíc se ale budu věnovat rodině, kterou jsem za těch 30 let kariéry doslova neuvěřitelným způsobem zanedbával. Syn to tak možná nevnímal, protože tu mou kariéru trávil na stadionech se mnou, ale dcera bude určitě šťastná, že uvidí tátu, řekněme, deset hodin denně. To ona vůbec nezná. No a potom si najdu nějakou práci (smích). Chtěl bych zůstat také v těch médiích, kde se pohybuju, ale hlavně bych chtěl dělat něco, co mě baví, kde bych mohl být sám svým vlastním pánem a čemu bych byl ochotný věnovat se na 100%. Takhle jsem to dělal celý život a to se mi osvědčilo. 

Za AZ hraje i tvůj syn. Znamená to, že tě občas, alespoň v roli pozorného otce, ještě na havířovském stadionu uvidíme?

Tak to určitě. Chtěl bych říct, že AZ zůstane navždycky v mém srdci na prvním místě. Nikdy tam nebudu mít žádný jiný klub. Havířovu budu vždycky fandit a když mi na to vyjde čas, tak se i na hokej přijdu podívat. Ale, jak jsem řekl, na prvním místě teď bude rodina a děti. Takže Matěje (syna – pozn. aut.) budu pravidelně sledovat, radit mu, ale do budoucna bych nechtěl být ani hokejovým trenérem. To je podobně těžká práce jako být učitelem. Jako trenér jste věčně naštvaný, protože i když vyhrajete 4:2, tak vidíte chyby. Vidíte, že to ti hráči nedělají ideálně apod. Hokeji jsem obětoval více než třicet let svého života a teď už se jím chci, pokud s ním přijdu do kontaktu, jenom bavit.

Tvá hokejová kariéra je u konce. Když se za ní ohlédneš, jsi s ní spokojený? Dnes chce každý kluk hrát v NHL, ty jsi měl, nejspíš i vzhledem k datu svého narození, ambice asi trošku jiné. Nakonec to dopadlo tak, že ti i extraligové angažmá o fous uteklo…

Je fakt, že jsem nikdy nedosáhl nějakých výrazných úspěchů, ale jsem šťastný, že jsem hrál až do 39 let. To vnímám jako jackpot ve Sportce. Protože když si vezmeš, že z každého ročníku vyjde průměrně jeden hokejista, který u toho vydrží do dospělosti, tak to je opravdu výhra. Říkám to i klukům v kabině, ať si toho váží. Že každý, kdo vydrží hrát do pětadvaceti nebo do třiceti let je obrovský bombarďák. Co se týká mých ambicí, je pravda, že jsem chtěl jako malý kluk hrát nejprve za AZ Havířov (smích) . Ale pak jsem měl to štěstí, že mě hokejový osud poslal na sedm let do zahraničí. Jsem šťastný, že jsem tam byl v těch nejlepších hokejových letech. Tenkrát tam byly ještě slušné výdělky a já jsem měl možnost poznat i ráj na zemi. Po této zkušenosti si normálně dokážu představit žít v Dánsku anebo v Norsku. Od extraligového angažmá jsem byl kousek, za Havířov jsem si zahrál letní Tipsport Cup, ale doplatil jsem na poslední předsezónní zužování kádru. Ale každá taková zkušenost tě posune. Dál jako člověka. Ostatně do Havířova jsem se nakonec stejně vrátil a můžu říct, že to byl ten nejkrásnější bonbónek na závěr kariéry.


Zkus si zahrát na věštce a tipnout si, kde bude AZ Havířov za deset let?

Všechno bude o penězích a o ekonomice klubu. To bude alfa a omega všeho. Je fakt, že nastartováno je dobře. Lidé začali značce AZ věřit, hokejový Havířov je opět pojmem a to zejména díky fanouškům. Dnes už každý ví, co to znamená, když se řekne AZ Havířov. A toho si važme! To je opravdu ta největší devíza, kterou ten klub má. Myslím si, že časem bude hrát AZ druhou nejvyšší hokejovou soutěž. Nevím, kdy se to stane, ale myslím, že se to stane. A to je i idea budoucnosti. Naše mládež dneska nastupuje každý víkend v různých soutěžích vesměs proti nejlepším hráčům z České republiky. A tam je zatím mezera. Mezi našim seniorským hokejem a mládeži. Protože áčko AZetu hraje teď až třetí nejvyšší soutěž. Věřím, že časem se ty rozevřené nůžky trochu narovnají, proto Havířovu předpovídám druhou nejvyšší soutěž dospělých, ať se bude jmenovat jakkoli. Otázkou ale je, jak to utáhne ekonomika klubu. Už jsem zmínil, že ve městě není žádná velká fabrika, nějaký top zaměstnavatel. Na to zatím dojíždíme a možná i v budoucnosti budeme dojíždět. Ale i přesto to vidím pozitivně. 

Několikrát jsi dnes zmínil fanoušky, jako největší hnací motor pro hráče. Jaký bude tedy tvůj závěrečný vzkaz pro ně?

Já bych chtěl fanoušky požádat, aby můj odchod nebrali jako tragédii. Rád bych je poprosil, aby to zkusili vnímat mýma očima. Odcházím, protože už mi zdraví nedovoluje hrát. A druhou věcí je, že člověk je po těch letech opravdu fyzicky a psychicky unavený. Jsem vážně tak vyšťavený, že si nutně potřebuju odpočinout. Nevím na jak dlouho, ale nerad bych se dostal do stavu vyhoření, že by nakonec i má práce pro AZet byla kontraproduktivní. Navíc si uvědomuji, že nechci propásnout mládí svých dětí. Na stadionu jsem byl v posledních letech od sedmi od rána do devíti do večera a nechci najednou zjistit, že Terezce (dceři – pozn. aut.) je pětadvacet a žije někde jinde a mě vnímá jako tátu jenom proto, že mě má napsaného ve svém rodném listu. Fanouškům bych chtěl říct, že bez nich by ten klub nikdy nebyl tam, kde je. Díky nim je u nás na hokeji jedna z nejlepších atmosfér v celé republice. A to i přesto, že nikdy nebudeme v počtu diváků konkurovat např. Pardubicím. Dobře si pamatuju, jak fungoval fan club Pantherů. Proto jsem na naše fanoušky hrdý a proto jsou pro právě oni pro mě těmi největší borci. Před těmi kluky smekám, ať jsou, jací jsou. Oni věří značce AZ, jsou hrdí na to, že jsou z Havířova, klubu navíc obětují svůj čas a peníze za všech okolností. Proto by se ostatní k nim měli chovat s maximálním respektem a naslouchat jejich názorům. I je bych však chtěl poprosit, aby z mého odchodu nedělali tragédii. Sezóna je v plném proudu a klub teď potřebuje podporu, aby byl úspěšný. Zkrátka jeden námořník vystoupil, ale loď jménem AZ pluje dál. Za svým cílem…

Příspěvek byl publikován v rubrice Další a jeho autorem je Jirka. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.