Máme tu velkou smůlu (štěstí?), že geografická poloha našeho města je jaká je. Žádný výjezd do sta kilometrů, jen dva výjezdy do dvou set kilometrů, hned osm výjezdů ze třinácti je delších než 320 kiláků. A tak není divu, že právě do Olomouce se každý těší, také i po tom, co se na tamním zimáku dělo minule a čím nás straší pan Dopita…

Lidé se hlásí k výjezdu, nakonec těch lidí je tak na bus a půl, proto si pomáháme dvanácti místy v autech, celkově pak od Plechárny vyráží 71 fanoušků havířovského AZetu.

Zde se chci pozastavit u jedné věci, která se našeho dnešního výjezdu netýká, ale prostě mi to nedá. Ve stejný den cestují mladoboleslavští fanoušci (ano, správně, ti ubečánci) do Českých Budějovic, výjezd mají zdarma hrazený klubem, v solidním počtu vyjedou jednou za rok (když nepočítám „výjezd“ do Benátek), na argument, že vyjedou jen když to mají zadarmo a že je to hnus, reagují tím, že… „A Vy byste toho nevyužili, mít výjezd zadarmo?“. Můžu mluvit jen za sebe, říkám NE, nevyužili. Pamatuji si, jak nám byl jednou nabídnut bus zdarma k výjezdu do Frýdku-Místku, my to našemu vedení z očí do očí odmítli. Proč? Protože to nepotřebujeme. Žijeme sice v regionu, kde má člověk hluboko do kapsy, peněz není, ale máme svou hrdost a nechceme být finančně závislí na klubu. Polovina táborů v lize si říká „ultras“, ale tohle je právě to, co z vás takto označené fandy nedělá. Jedněm jejich vedení či sponzoři koupí bubny, vlajku, druhým platí bus apod. My raději budeme jezdit ve dvaceti lidech, ale budeme závislí jen sami na sobě a hrdí na sebe! Tohle není přímá kritika vůči mladoboleslavským, tohle je fakt vůči všem, kteří takto jednali či jednají. Kdyby to měla být přímá kritika vůči konkrétnímu táboru, začal bych zde rozebírat jejich další silnou stránku, kterou je uvádění svých počtů na výjezdech. Budějovičtí se ještě teď jistě smějí té mladoboleslavské stodvacítce (a teď nemyslím auto, na jehož výrobu kdysi pracovalo půl města).

Ještě před vyjetím od staďáku, když se na Plechárně posilňujeme nějakým tím drinkem, však na nás z výšin pohlíží samotný Jiří Dopita, organizátor dnešního bu bu bu, tudíž se do našich žil vkrádá špetka strachu. Je nám jasné, že dnes jeho přísnému pohledu neuniknem, když si pro nás přijel i na Plechárnu, ach jo… Od příště, při každé své návštěvě Plechárny, odmítám cokoli konzumovat, dokud bude na stěně viset ten dařbuján, ten obrázek vždy sundám a pověsím až dopiju a budu odcházet, nenechám si kazit náladu ani chuť :-).

Autobus má cestou do cílového města dvě zastávky, auto ve kterém jedu však jen jednu, jelikož nabíráme téměř 20-ti minutové zpoždění, když se musíme vracet pro megafon. Cesta pohodová, více či méně se konzumuje, společná zastávka busu a několika aut je pár kiláků před Olomoucí, to nás již čekají policejní hlídky a informují nás o tom, že buď budeme spolupracovat nebo budou zdlouhavě na kameru natáčeny naše tváře a občanky. Na benzínce hodíme skupinové foto a s doprovodem několika policejních aut míříme na místo činu.

Přijíždíme k zimáku, před kterým čekají už početné zástupy těžkooděnců, míříme ke vchodu, kupujeme lístky, banda začíná skandovat, urážet olomoucké, jsem překvapen, že nejsme nijak odděleni od domácích fandů a tak vzniká pár konfliktů, spíše verbálních, od fyzických ataků chrání několik domácích ochranka, která je vizuálně opravdu hodně kvalitní, možná nejkvalitnější co jsem na hokejových zimácích viděl, v ochrance je vidět několik známých starých tváří z olomoucké Sigmy.

Při vstupu jsem ještě v šoku z jedné věci – na jednu stranu je děláno velké bu bu bu, domácí klub ví, jak to tady vypadalo minule, když rozpažuji ruce, aby mě sekuriťák prohledal, mávne jen rukou a řekne ať jdu. A takovouto zkušenost mají všichni hosté z Havířova. Klepu si na čelo… Podotýkám, že dnes jsme opravdu žádné pyro nepřivezli, avšak pokud bychom přivezli, pronesli bychom naprosto v pořádku veškerý arsenál na stadion! U vstupu jsou nám jen zabaveny pruty na velké mávačky, vše ostatní pronášíme na sektor. Kde jsou slova pana Dopity o tom, že pustí jen slušné fandy? Já nemluvil na žádný detektor lži, nebyl mi do úst vkládán lakmusový papírek, aby zjistil míru slušnosti v mém těle, nepodstoupil jsem žádné psycho testy, nic podobného. Dopito, tyhle kecy si příště nechej, ztrapnil ses na plné čáry, tvému BU BU BU nikdo nevěřil. A podobným BU BU BU nevěřme nikdo nikdy v budoucnu! Hokej se hraje pro fanoušky a každý ví, jaká atmosféra by na dnešním mači bez nás panovala! Zde musím pochválit i olomoucké, jelikož v drtivé většině se nás zastali a slova svého guru moc nepodporovali… Díky.

Na zimák se mnozí z nás dostávají až po úvodním buly, proto s úvodní Zvěří chvíli otálíme, formujeme se, čekáme na zbytek. Náš ústřední chorál spouštíme někdy ve druhé nebo třetí minutě, ve zdejší, akusticky dobře vybavené hale, to má opravdu grády, koukám na naši střídačku, mnoho hráčů kouká na nás, protože je to opravdu hukot. Po příjezdu automobilových je nás přesně 181, což je dle mého názoru parádní počet!

Věšíme také vlajky, na hlavní místo pod sektor jde vlajka Havířovská Zvěř, visí také 3 vlajky havířovských skupin, každá tam, kde členové skupiny postávají. První třetinu je naše fandění na výborné úrovni, to i přesto, že prohráváme o dvě branky.

O přestávce dochází k prvním strkanicím mezi domácími a hosty, zdejší zimák (který se mi osobně hodně líbí a má své velké kouzlo) je pro to přímo stvořený. Společné občerstvení, společné záchody apod. Ochranka to opět moc neřeší, vypadá to tak, že dnes to mají na párku, že si po zápase vezmou pětibábu a tím to pro ně začíná a končí. A tak zasahují až policisté, se kterými chodí někteří domácí a ukazují prstem. Někdo z havířovských je zadržen, odveden k tranzitu, posléze však opět propuštěn a tak na úvod druhé třetiny jsme v sektoru opět kompletní.

Nyní několik slov k domácím, kteří se taktéž hodně výrazně podílejí na velmi dobré atmosféře. V kotli se jich schází méně než při posledním měření sil, může jich být 100-150, konečně dnes vyvěsili vlajky, což je oproti minulému duelu krok vpřed. Po celý zápas jsou dirigování spíkrem s megafonem, reperotár není moc široký, chorály moc neslyším, spíše se věnují hlasitým a jednoduchým pokřikům, když se do toho opřou, jde je velice dobře slyšet. Myslím si, že na své poměry dnes fandí velmi dobře. Často spolupracují s podélnými tribunami, odpovídají si apod. Jinak však podélné tribuny sami od sebe moc nefandí, spíše jen tleskají v přerušené hře na hudbu, která se mi líbí, fajné písničky, mnohem lepší než u nás… V první třetině domácí odpalují asi dva stroboskopy, nikdo nereaguje, nehasí, storbáče sami od sebe dohořívají. Ve druhé třetině pak vytahují choreo, které hodnotím velmi pozitivně. Moráci konečně přišli na to, že existuje i bílý papír, nejen ten hovínkovsky nahnědlý, na větší plachtě mají malůvku „20 let“, znak klubu a letopočty, dole na transparentu pak stojí „Jendou mistři, navždy mistři“. Choreo se vztahuje k dvacetiletému výročí od posledního titulu, jak říkám, ode mě palec hore! I když to nějakou dobu vypadalo, že se jim nepodaří jej roztáhnout, bylo to trochu kostrbaté…

Ve druhé třetině je fandění z naší strany slabší, ale pořád to má svou kvalitu. Musím se pod vousem usmívat subjektivnímu hodnocení některých olomouckých zamindrákovaných dětí, které tvrdí, jak nás fandí 20 a kdesi cosi. Naštěstí existuje i spousta olomouckých příznivců, kteří na různých diskuzních fórech oceňují naše fandění a hodnotí jej stejně jako já, tedy jako kvalitní. Výjimečně budu v reportu citovat také jednoho hokejistu, je jím domácí hráč Diviš, který to řekl docela výstižné. Posuďte sami…

„I minule to bylo výborné. Dobře, vypálili to, vykouřili, přišla ochranka, vyhodila je, ale tak to má být. Kdybychom zápas s takovou kulisou hráli každý týden, bylo by to úplně nádherné,“ vyslovil skromné přání celé olomoucké kabiny.

Během druhé třetiny také stihneme vytáhnout první prezentaci dne. Sice jsme si na místní zimák chtěli přivézt něco zcela jiného, ale panovaly obavy, zda-li nás s tím v této hektické době na zimák pustili a tak to dnes omezujeme na jednoduché věci. Nahoru jde 150 kartonů v barvách našeho klubu. Škoda jen, že sektor pro hosty (u nás se jedná o celou tribunu za bránou) je hrozně roztahaný, některé fanoušky se nám nedaří dostat blíže k jádru sektoru, čili nevypadá to tak, jak by to vypadat mohlo. Proto do jisté míry miluju výjezdové restrikce (co se týká tlačení všech hostů do sektoru) a hlavně menší a jednolité sektory pro hostující fanoušky.

V přestávce mezi druhou a třetí částí hry dochází opět k několika menším strkanicím, obě strany jsou však ostražité a tak dnes zřejmě žádný šalik nemění majitele. Nejsem aktérem těchto okolností, ale mnozí Slezané říkají, že před nimi domácí prchají, domácí však jistě budou říkat to stejné a tak tohle zde nemá smysl rozebírat. Obě strany to budou vidět jinak…

Během přestávky také věšíme dlouhý (asi 16 metrů) transparent, na němž stojí „Tutti avanti bianco AZzurro neri“, doporučuji použít překladač Google. ten neměli po ruce naši hráči, kteří se do sestavy nevešli a sedí kousek od našeho sektoru a tak nám od nich již o pauze přichází SMS, co že to ten nápis vlastně znamená :-). Jo, ještě vsuvka – nebudeme jako mnohé tábory a do svého počtu (181) si tyto hráče, ani různé lidi z Havířova, kteří sedí na jiných tribunách, nepočítáme. Proč? Kdo se hrdě hlásí ke svému klubu, měl by být v jádru jeho fandů a ne sedět kdesi na druhé straně zimáku. To jen tak na okraj, že některé kluby uvedou svůj počet na výjezdu třeba 70 a pak jich v sektoru vidíte 30. Srandovní…

Třetí periodu se domácí publikum baví hokejem a vcelku jasnou výhrou, fandíme však také my a na to, jaký stav je na světelné tabuli, tak fandíme stále velmi dobře, až jsem příjemně překvapen, že někteří nerezignovali, tak jak to občas máme ve zvyku. Vytahujeme také druhou prezentaci dne, k již zmiňovanému transparentu máme balonky v klubových barvách, oproti vytaženým kartonům ze druhé třetiny však měníme dvě krajní barvy. Díky roztahanosti, ale také a především díky absence videa či lepší fotce, nevypadá prezentace bůh ví jak vábně, je to škoda… Alespoň poučení pro příště. 

Domácí kotel se s blížícím se koncem zápasu začíná víc a víc věnovat urážení nás, oplácíme stejnou mincí, spustíme také pár urážek na hlavu Jirky Dopity. Když na nás domácí hulákají, že nás není slyšet, vybídneme je stejně jako fandy Českých Budějovic a zeptáme se jich, kolik že jich do Slezska zavítá. Budějovičtí naše výzvy vyslyšeli, co na to Moráci? Protože minulých 25 kousků je žalostné číslo. Ale jo, hlavně skandovat cosi o tom, jak někoho je či není slyšet. Legrace a demence zároveň :-).

Těsně před koncem si řekneme, že děkovačku si užijeme, aby byla lepší a hlavně hlučnější než děkovačka 15-ti stovek domácích fandů. Na příjezd všech hráčů pod náš kotel sice delší dobu čekáme, ale dočkáme se a spustíme tradiční děkovačkový chorál. Na hráčích je vidět, že nám za podporu velmi děkují, když naše děkovačka skončí, tak domácí plejery už na ledě nevidím. Docela rychle to zfoukli :-). Nutno dodat, že Moráci na děkovačku odpalují několik dalších stroboskopů, jeden červený oheň, na ledě vidím i nějakou tu konfetu – celkem hezky to vypadá.

Odcházíme z haly, srocujeme se u busu, když v tom si všimneme, že v boční uličce za rohem postává tak 20 mladších sigmáků. I díky naší ostražitosti (těch, kteří přijeli auty) se nic neděje, po asi 15-ti minutách postávání před busem nasedáme a opouštíme město. Občerstvení dokoupíme na jedné z benzinek a hurá do Havířova…

Výjezd to byl povedený, hokej se hrál ve velmi dobré atmosféře ke které rovným dílem přispěly oba tábory. Jirkovi nevyšlo bu bu bu, havířováků přijel výborný počet, snad si do konce základní části ještě minimálně jeden autobusový výjezd užijeme, brzy o něm budete informováni…

Co říci zcela závěrem? Snad jen věc, která mě a mé kamarády jednak velmi zklamala a jednak velmi pobavila… Tou věcí je to, že někteří lidé z našeho klubu (nechci jmenovat) nám spíše nevěří a poslouchají jakési smyšlené názory odněkud ze záhrobí, které samozřejmě nejsou pravdivé… Připadá mi to jako cucání bulvárních zpráv, prostě jen abych měl argument. S prominutím, trapné.

A slova našeho trenéra? K tomu se raději ve více větách nevyjadřovat… Až někteří lidé přestanou jezdit proto, že tým tam (podle trenéra) jede na výlet, tak bude viníkem právě trenér, přesněji řečeno jeho slova. Pokud jsem minulý odstavec zakončil slovem trapné, nyní budu končit slovem smutné…