Jen 5 dní po početně vydařeném výjezdu do Olomouce nás čeká výjezd další, tentokrát nepoměrně delší, naší další štací jsou České Budějovice. V průběhu týdne plníme auta, první nedočkavci se scházejí již v 9 ráno, nakoupí se zásoby, vyzvedneme vlajky a jiné propriety a deset minut po půl desáté opouštíme Havířov.

Ve dvanácti lidech se sejdeme na Rohlence, nemarníme však čas a jedeme dál, jednak zde nejsou žádní fans Třebíče, které by se dalo tradičně rohlenkovsky pošikanovat a také dnes chceme stolovat v nějaké romantické vesnické hospůdce, dost bylo slečen hranolek a pánů hamburgerů.

Naše přání se nám splní, když projíždíme romantickou krajinou desítek rybníků (miluju výjezdy na jih Čech), padne nám do očí obec Lásenice a hospůdka na místním náměstíčku. Vcházíme dovnitř, i teplý režisér Troška by zatlačil slzu, kdyby viděl tu pohádkovou romantiku. Uprostřed hospody plápolá oheň v krbu, najíme se, kopneme do sebe štamrplu kořalky s prapodivným názvem Hopsinka a ujíždíme dál, směr cílová stanice. Po příjezdu do Budějovic parkujeme dvě auta na stejném místě jako minule, tedy v blízkosti haly, když z aut vystupujeme, zbystří nás asi 20 sekuriťáků a ihned s námi míří ke stadionu. V tuto dobu zbývá do začátku utkání tak hodinka a půl.

Obstaráme si lístky a zcela suverénně si chodíme kolem zimáku, zatím nikde není slyšet štěkot psů, ke kterému se dostaneme ke konci tohoto reportu. Sedneme do hospody vedlejší tréninkové haly, zrovna koušeme Budvar, v tom se stávají šílené věci, jejichž prošetření by měli provést samotní agenti Mulder a Scullyová, z legendárního seriálu Akta X. Pokud ve filmu Dařbuján a Pandrhola visely na stromech jitrnice, my jsme svědkem jiného sci-fi úkazu, to když nám do rukou skáčou sami od sebe dva šaliky domácích, ačkoli o ně neprojevujeme žádný zájem. Opravdu nikdo nebyl obrán, přesto to na nás skáče, neskutečný úkaz! Domácí nám je vyloženě nutí a nehledejte v tom prosím ironii, opravdu je to tak!

Dopijeme pivo, stavíme se do auta pro vlajky, mezitím přijíždí zbytek havířovských (mnozí už ve městě vegetí v hospodách) a pomalu obcházíme halu směrem k sektoru pro hosty. Opět není ani vidu ani slechu po těch, kteří mají bojové pole na internetu a díky caps lockům, enterům, altům a jiným zbraním hromadného internetového ničení, nám tu a tam vyhlašují válku a prorokují rozbití slezských rypáků…

Přicházíme ke vchodu do sektoru pro hosty, překvapuje mne dosti zanedbané šacování a pohodová ochranka. I přesto jsme však nebrali řadu ultras věcí, které jsme vzít chtěli, v týdnu jsme v kontaktu se zástupci domácích fandů a je nám vzkázáno, že s věcmi, které jsme zamýšleli použít, nás nepustí dovnitř (nejedná se o pyro!).

Vyvěsíme vlajky a procházíme se prakticky po celém stadionu, okoukneme rozbruslení našich borců, na kterém především Pačes vypadá nervózně jako před prvním sexem, dáme nějaké to pivko v bufetu, po kladeňácích v dresech tentokrát pátráme marně (minule zde byli utužovat anální vztahy).

S úvodem zápasu visí 4 zástavy (Slezský Havířov, Abstinenti, Rumboys a DC), během první třetiny přijíždí někteří naši opozdilci a tak se náš počet ustaluje na čísle 36. Jedná se o totožný počet, v jakém jsme se v Budvar Aréně objevili při minulém zápasu.

Jedním z fanoušků AZetu, který také tvoří tu šestatřicítku, je opět bratr Petera Bezušky, který zde byl přítomen již minule. Dnes je vybaven o šálu a celý zápas poctivě fandí. Respekt a příklad pro mnohé, kteří si na fanoušky jen hrají!

Od úvodního buly se spíkrovské taktovky (bez megafonu) chopí Bradka, i přes nepřejícího protivníka jménem alkohol se mu to daří vcelku dobře, sektor je hecován, sektor fandí, avšak je jasné, že v našem počtu a s umístěním našeho sektoru (prakticky křičíme do plexiskla) se nemůžeme ani zdaleka rovnat domácím.

Ti mají opět natřískaný sektor, počet opravdu paráda. Nevyvěšují žádné vlajky, jen vzpomínkový transparent za jednoho zemřelého fandu. Tomu je věnována i minuta ticha před utkáním, kterou samozřejmě ve vší vážnosti dodržujeme. Zpět však k domácím kotelníkům – ti od první minuty fandí výborně, musím uznat, že mě mile překvapil počet chorálů který mají, na rozdíl od jiných týmů to nejsou nesrozumitelné chorály, které žbleptá 15 lidí, ale opravdu hezky znějící a zvučné melodie. Už při letmém pohledu na jejich kotel je jasné, z jakých skupin se skládá. Spodní část tvoří většinou fanoušci ve žlutých dresech, takový ti typičtí fanklubáci, horní část je naopak tvořena lidmi s myšlením malinko jiným. A právě horní část kotle táhne českobudějovický support, horní část se snaží, k fandění příkladně používá ruce apod., spodní část kotle na mě mnohdy působí tak, že tam jsou jen z principu, prostě aby se neřeklo… Pro budějovické je škoda, že kotel nediriguje spíkr, jehož autorita by byla hodnotně uznávána v obou částech kotle, se spíkrem by fandění mělo daleko větší řád a efekt. Až od poloviny zápasu se toho chopí jedinec, který nás dnes zklamal, jelikož na sobě nemá ono legendární pončo.

Domácí tu a tam mávají asi šesti vlajkami na tyčích, choreo si nepřiravují žádné, což je v takto narvaném sektoru docela hřích. Párkrát za zápas si odpoví s podélnými tribunami, které jsou však jinak – v průběhu zápasu – docela potichu. Ožijí však, když arénou asi 3x oběhne mexická vlna. O atmošku ze strany domácích se aktivně stará jen ten velmi početný kotel, který nás potěší tím, že jim nestojíme za pozdrav. Jsme za to neskutečně rádi, snad se podobně zachovají i jiné tábory, které nám různé zdravice posílaly. Opravdu nepotřebujeme začít utkání tím, že si vzájemně pošleme hubana na líčko, tohle k fanouškovské rivalitě, která by pro co nejlepší atmosféru měla panovat, nepatří…

Víte co mě ještě zaujme? Vlajka na prutu, kterou jedinec mává v sektoru pod domácím kotlem. Jihočeši nesnáší Mountfield, bojují proti němu různými pokřiky apod., nemůžou pánům z Mountfieldu přijít na jméno, no a onen jedinec má na pěkné vlajce na prutu právě znak této firmy. Kázání vody a pití vína? Tohle mě překvapuje u více domácích fandů, kteří nosí dres s Mountfieldem na prsou, šály Mountfieldu apod. Čest těm, kteří mají logo této firmy například přelepeno, zamazáno či zaškrtáno. Nyní řeknu něco, s čím možná někteří nebudou souhlasit, ale… V Havířově některé natvrdlé jedince, kteří na zimák přišli v symbolech Femaxu, vykazujeme z tribun, byl i případ, kdy byl takovýto symbol člověku odebrán. Jsme AZ Havířov!  

O první přestávce se opět posilníme, fandění ve druhé třetině kopíruje to ze třetiny první – domácí jsou velmi dobří (oproti první třetině navýšili počet bubnů ze tří na čtyři) a hluční, my se snažíme co to jde, ale jak říkám – dnes nemáme páky na to se s domácími měřit, jsou – co se počtu týče – soupeřem nad naše síly.

Hernajs, ale pořád máme pocit, že tomu něco chybí, že je to oproti minulému zápasu nějaké jiné. Joo, už vím – marně čekáme na některé stupidity, které jihočeši řvali minule. Slyšet není nic o rozvlněné síťce, o pasoucím se praseti v pruhovaném dresu, o zavřeném dolu Paskov apod. Přitom máme připraveny odpovědi o zavření Madety apod. (ne, tohle neber vážně, k těmto stupiditám se opravdu sníží jen dement.) Že by šli Motoráci do sebe? 🙂

Atmosféra z obou stran je konstantní i ve třetí třetině, jsem rád, že neustále fandíme i za nepříznivého stavu, v polovině tohoto dějství vytáhneme i jedinou prezentaci dne, nad hlavy jdou větší kartony, na kterých je vyobrazen modro-černý kříž. Choreo pro 36 lidí a při výjezdu ideální, s prezentací spokojenost.

Zápas končí naší porážkou, přesto k nám přijíždějí hráči, který zatleskáme (stejně jako oni nám) a zároveň je ujistíme, že vždycky jsme s nimi! Že i nadále (i při venkovním skóre 1:19 za poslední čtyři duely) budeme za nimi jezdit spousty kilometrů a fandit jim. Jsme totiž fanoušci! Remcání lidí na různých diskuzních fórech nechme těm, kteří vyjeli nejdále do Karviné… Ale ano, od onlajnů je to fandění slyšet nejvíc a kluky to neskutečně žene kupředu…

Ochranka během děkovačky obestoupí sektor ze všech stran a je nám zakázáno opustit zimák, musíme tak sledovat dlouhou děkovačku domácích, kterou si hráči i fandové opravdu užívají, hráči Motoru po několika minutách vyjíždí podruhé na led apod. Musím se u té děkovačky ale trochu zastavit. Jo, vypadá opravdu hodně dobře, moc se mi líbí a kdyby si ji vymysleli sami Motoráci, byla by to velká paráda. Trochu problém je však v tom, že je to ze sta procent okopírovaná děkovačka ze Švýcarska, kdy není změněno ani jedno slovo, ani jedna část, prostě ani Ň. Jo, kopírovalo se, kopíruje a kopírovat bude, ale vždy to chce alespoň trochu osobního zásahu daného tábora. Proto bude srandovní, až se jednou střetnou České Budějovice s Přerovem, bude probíhat pozápasová děkovačka a oba týmy ji se svými tábory budou mít maximálně totožnou, prostě nezměněnou Švýcarskou. Tohle je divné…

Mezitím co stále čekáme v sektoru, až se ochranka usmyslí nás pustit ven z haly, procházejí kolem nás zástupy domácích, svými pokřiky na naši adresu nám dělají velkou radost. Ano, opět si vyslechneme to o těch polácích apod., je to vážně legrace :-).

Asi 15 minut po konci utkání, když už vznikají menší konflikty mezi námi a ochrankou (ta opět maximálně profesionální, kvalitnější ochranku co se profesionality a přístupu k fandům týče jsem na sportovních střetnutích asi neviděl), nás konečně odvádějí jiným východem ven z haly. Domácí na nás stále pokřikují, jejich hitem je „Kolik Vás bylo v sobotu?“. Ano, mají pravdu, ve vzájemných duelech nás početně poráží. Ale jak už jsem mnohokráte zmínil, raději v tomto ohledu s jihočechy prohraju, budu jezdit v 15-ti lidech stejného myšlení, u kterých vím, že milují AZet stejně jako já, jsou mu oddaní a především mají stejný fanouškovský styl a pohled na věc jako já, než jezdit ve 100 lidech, bát se, že mě kolega fanoušek napráší, trnout, co zas ten druhý zakřičí za dementní pokřik, nebo pozorovat, jak se kolega fanoušek líbá s příznivcem soupeře, jen aby dodržel pravidla legendární charty fair play.

Když jsme vedeni ven, jeden sekuriťák se ke mě nakloní a říká – „Ti co na Vás teď řvou, to jsou všechno domácí chuligáni.“ S kamarádem, který to také slyší, se začneme hrozně smát… Sekuriťák pokračuje – „Ale to jsou všechno jen psi, kteří štěkají a nekoušou. Já pamatuju, jak tu hrála Plzeň, plzeňáci na ty naše čekali na benzínce, naši se tam báli jít a šli tam a vykřikovali, až na místo dorazily policejní tranzity“.

Nevím, jestli a jak moc je tahle historka pravdivá, myslím si však, že skoro dokonale popisuje chování některých místních jedinců. Po minulém utkání si vymysleli a doteď nám vyčítají, že jsme si na pomoc po zápase zavolali četnictvo :-). Škoda, že nám došel kredit a to stejné četnictvo jsme si nemohli zavolat i včera… Před zápasem si chodíme kolem haly, pijeme v místní hospodě na zimáku, domácí psi, kteří mají prklatě ostré zuby, nikde… Po zápase však poštěkávají přes ochranku, ukazují zaťaté pěsti či Kalouskovy prostředníčky… Ochranka nás odprovodí před zimák, popřeje nám šťastnou cestu a odchází. Jdeme asi ve 20-ti lidech k autům, oproti minulému duelu zde není jediný policista, oproti minulému duelu zde však není ani jeden nazuřený budějovičák. Ti, kteří minule křičeli přes policisty, kde jsou dnes? Ani vidu, ani slechu… Nedokážu si představit, že by se něco podobného stalo u nás v Havířově. Holt různý kraj, různá mentalita, různá Zvěř. Někde jen štěká, jinde by, v případě možnosti, i kousala… Domácí byli, co se týče fandění, výborní, některými věcmi (a tohle není věc jediná) si však výrazně škodí…

Nasedneme do aut, po zastávce na benzínce za městem, za účelem doplnění tekutin a pochutin, uháníme směr milované Slezsko, domů přijíždíme asi v jednu ráno.

Díky všem, kteří do sektoru pro hosty zavítali a fandili svému týmu. Díky také všem, kteří brblají na internetu a na výjezd nevyjedou. I díky těmto lidem vím, proč existuje pořekadlo „jako nebe a dudy“…