Už týden před samotným výjezdem zběžně obepisuji lidi, zjišťuji kdo by byl ochoten vyrazit na území nesmiřitelného soka, potažmo jaký druh dopravy zvolit. V neděli, den před zápasem, jež má být nejsmutnějším v novodobé éře Azetu Havířov, se mi dostává informace o možném volném místě v autě. Vše se domlouvá, řidič Pepa nabídne velmi výhodnou cenu, a tak je vcelku zřejmé plné obsazení našeho vozu. Výborně.
Konečně je tady středa, scházíme se v pěti lidech před zimákem, někteří mírně posilněni vínem, jiní zahánějící svou žízeň oroseným pivem v naší domovské hospodě, tedy na Plechu. Pro nedostatek volného místa musíme bohužel nechat jednoho fanouška doma. Je trochu škoda, že Mladá zvěř, která nakonec vyjela vlakem, se pro tento způsob dopravy rozhodla na poslední chvíli, určitě by se několik lidí, dnes nucených sledovat onlajny, připojilo. Kostky jsou však vrženy, musíme vyrazit. K zimáku doráží dnešní řidič, který jel mimochodem na výjezd i přesto, že ho poté čekala noční směna v práci! Klobouček, děkujem. Dnes by to asi nikdo jiný neodřídil. Padne poslední lok malého piva, to abychom si mohli odůvodnit jakousi „kuřpauzu“ během cesty a čtyři fanoušci z oné pětice se smí nasoukat do auta, dnes bez výraznějších symbolů.
Cesta probíhá v poklidu, dnes za vůně malého množství vodky Božkov. Ta nalákala především příznivou cenou. Venku už je pěkně šero, potřebu vyprazdňování a doplnění hladiny nikotinu v krvi to však nijak neovlivní, spásou je nám proto světlo vycházející z benzínové stanice. Do té nejdeme, na „kupování“ baget a plechovek s chlazeným pivem není pomyšlení, za to však bereme do rukou výjezdovou vlajku a zvěčníme tento okamžik. V zasedacím pořádku auta dojde k drobným čachrům, každý chce sedět pohodlně a vzadu se tísnící 3 osoby mají opravdu pramálo místa k jakémusi pohodlnému usazení.
Pomalu se blížíme k našemu cíli, zapínáme navigaci, která chvílemi naviguje, chvílemi zas hlásí docela přesvědčeně, že stojíme na místě. Za pomoci všelijakých značení, navigace, ba i profesionálního plánku vytvořeném ještě v hodinu a půl cesty vzdáleném Havířově, se ocitáme před známou halou, svým vnějším vzezřením připomínající hangár na letišti našeho někdejšího prezidenta Václava Havla. Po dotázání se fízlů, kteří v hojném počtu „hlídají“ vstup na ulici, kde běžně parkujeme autobus, stavíme na nedalekém parkovišti. Balíme flagu a zatímco někteří už míří na zimák, já schovávám mikinu AZetu a hodlám se podívat na stranu domácích a svůj lístek si vzít tam. Podezřelý nikomu nepřijdu, minimální frontu si odstojím, beru lupen a přemýšlím, zda nejít ještě kouknout přímo do sektoru domácích. Tento čin si nakonec rozmyslím, obcházím zimák zpět, kolem mě chodí Prostějovští, policajti to mají na párku, kdyby se seběhlo něco za rohem, ani o tom neví. Před samotným vstupem do haly jich je potom snad více, než nás.
Do haly se dostávám dvě minuty před začátkem mače, nějaká kontrola lístků neexistuje, natožpak šacování. Ochranka se baví pospolu, jeden fanoušek ani nezaplatí vstup a vesele pokračuje dál. V sektoru se sešlo něco přes 20 Havířováků, opodál stojí pětice příznivců Zdeňka Okála, který (minimálně dočasně) nahradil naši legendu, ikonu klubu (celkově tak v sektoru hostů 28 osob). Stoupáme si do horní části, tedy té na stání, povětšinou se srocujeme nad vlajkami. Ty dnes visí dvě, Mladá zvěř a výjezdová HZ on tour. Nechápu některé lidi, kteří přijeli na výjezd do Prostějova a stojí s mezerou od hlavního „jádra“, těch pár kroků doprava by je asi zabilo. Jasně, nikdo je nevyzýval, ale když jedu na výjezd, tak by to měla být samozřejmost. Ach jo. I přesto však vypadáme docela uceleně, nikoho naštěstí nenapadlo jít si sednout dolů, či podobně, mezery jsou jen metrové, či dvoumetrové.
Prostějovští ultras si na úvod připravují choreo, mnoho a mnoho jednotných obouruček míří nad hlavy fanoušků celé jedné strany zimáku, vše je doplněno nápisem vystřiženým a vytažením na šňůrách, vypadá to dobře, jednotně, nápis je super. Za toto choreo nelze nepochválit, zvlášť když my si dnes nic nepřipravujeme. V úvodu třetiny rozjíždíme support i my, naše hymna nemá příliš šanci, přesila domácích je znatelná. Těch se uprostřed tribuny schází na středu docela pěkný počet, jak až moc daleko sahal kotel, to je těžké říct s určitostí. Slyšet jsou však pěkně, jindy při větších počtech hostí v sektoru je nejde pomalu postřehnout, dnes to zní dobře. Používají také buben, ten se i přes hroznou akustiku této haly rozléhá. Ale pozor. Nedělá rachot. Pěkně dokresluje atmosféru, je příjemný na poslech, žádná popelnice na třískání, jaké známe z jiných táborů. My se ozýváme sem tam, snažíme se do toho dávat vše, důkazem toho, že nás je slyšet je Maty (o kterém se ještě zmíním níže), jeho zamávání z druhé strany zimáku nám vlévá krev do žil. Tomuto jevu pomáhá však i první branka, kterou dáváme v oslabení, radost je veliká, v utichlém stadionu zní jen náš oslavný chorál. Čekám jaký vliv to bude mít na domácí, vypadá to však, že žádný není, pořád jsou slyšet pěkně, pořád je to fajn, jejich odpovídačka s protilehlou tribunou „Prostějooov – Prostějooov“ zní fajn, lidi jim odpovídají, trošku mě však mrzí, že nezkusili spíše tu hezčí „táhneme na hokej“. První třetina končí, hráči jdou do šaten s jednogólovým náskokem.
O přestávce se někteří občerstvují v bufetu, za toto má u mě Prostějov jedno obří plus, u nás bufet pro hosty není, pouštět mezi domácí po malých částech není ideální a roznos piva to nezachrání. Bufet nabízí Litovel, ten si nedávám, prý však nechutná dobře. Pro hladovce se pak připravují klobásky za 5 pětek. Pokukuji po vedlejším sektoru, pokukuji po místech, kde se odehrávala slavná taneční show, žádní Prostějováci mapující si lidi v sektoru k vidění nejsou, grupa mířící po zápase pěšky na vlakáč by měla být v pořádku.
Začíná druhá třetina, Prostějov je o poznání slabší. My se naopak bavíme dobře, hecování se dnes ujímá naše tradiční speakrovská trojka, byť ne v tradičním postavení pro tohoto důležitého muže se mu daří bandu donutit k jakémusi výkonu. Jasně, pro ten počet to není žádná sláva, ale ruku na srdce… nedá se jezdit přes týden ve sto lidech pořád. Do karet nám hraje i postupné zeslabení supportu domácích, po druhé obdržené brance ubírá jejich doping nejen na kvalitě, ale také kvantitě, v těchto chvílích musíme být slyšet. Ozývají se první urážky, vyjímečně se o ně postaral náš sok, toto nám pomáhá ještě více, bavíme se hokejem, máme radost z hry na ledě a především pak z kouzelníka Matyho. Kdyby takto zalapal pravidelně, o jedničce v naší bráně nemůže být pochyb a Laco by se jen těžko procpal na pozici jedničky. Bravo! Jeho zákroky vedou k častému vyvolávání jeho jména, dnes je toho požehnaně, ale na rozdíl od vyvolávání e-ligových gólmanů po zachycení kdejakého nahození, Maty byl oslavován více než zaslouženě. Hanáci snižují na rozdíl jediné branky, dostáváme se do dlouhého oslabení 3 na 5, naštěstí to však ustojíme. Uf… teď už věříme, že to dopadne dobře.
O druhé přestávce se neděje nic zásadního. My si tak jedeme to své, z našich krků vychází tóny známé písně „Ona tańczy dla mnie“, či rytmická hudba od Tsunami. Zábava musí být.
Začíná třetí, a tedy poslední perioda tohoto klání, prostějovský spíkr, mající k dispozici jakousi dřevenou konstrukci v níž stojí a mikrofon (který je natolik hlasitý, že připomíná zvuk hlasatele klubu) se marně snaží vyždímat něco z fanoušků, Ti jsou chcíplí, na rozdíl od první třetiny nejdou skoro slyšet, toho člověka s mikrofonem je mi líto, je vidět že se snaží, ale lidi nepomáhají. Jo, třeba to nezní od nich až tak špatně. Ale pokud v první třetině předvedli pěkný výkon, v té poslední ho pohřbili. Ani odpovídačka přímo v kotli, ani chorál „Ať žije Prostějov“ (Všichni známe tu lepší verzi :D), které mají jinak grády prostě nejsou ono. Když se k tomu připočtou další branky v jejich síti, ani se není čemu divit. Výsledek prostě tribuny ovlivňuje. Není to problém nás, není to problém Prostějova, je to problém celé české fans scény, celé české mentality. Bohužel, s tím se dá jen těžko něco dělat. Nám se logicky dění na ledě líbí, zpíváme, zaskáčeme si, vyvoláme oslavence, Pačes je zas o rok bohatší. Zní to pěkně, podle reakce na naše výtky domácím, proč že jsou tak ticho a že by to jejich město mělo konečně chcípnout, to jde slyšet i na protilehlou tribunu. To je vzhledem k nulovému přispění akustiky a našemu počtu dobrá známka.
Zápas končí, připisujeme si veledůležité tři body, zaslouženě. Pomalu balíme vlajky a přesunujeme se dolů, kde chceme hráčům poděkovat za předvedený výkon. Pár zhrzených dementů z Prostějova po nás hází piva (ta se většinou vylijí na domácí :D) či drobné, vesměs koruny, dvoukoruny a pětikoruny. V sektoru pak hoří nějaký ten kus pyrotechniky. To nás však nezajímá, my chceme poděkovat našim borcům, udělali nám ohromnou radost. Jaké je však naše překvapení, když očividně o děkovačku nestojí. Jaksi povinně si odzpívají zvěř, nějak přežijí vyvolání senzačního Matyho a už už se valí do svých šaten. Trošku nás to zamrzí, porazit Prostějov venku, za tři body, s tak pěkným výsledkem… to si nějakou tu děrovačku zaslouží. Později se dozvídáme, že prý byli unaveni a nevěděli, zda něco bude. Toto neberu, od nás bylo jasně dáno najevo že něco bude a unaveni po zápase na jednom z nejkratších výjezdů, kdy makat by naplno měli vždycky??? Sorry, ale jindy to jde a dnes ne?
Tato maličkost nás v konečném důsledku nerozhodí, jsme šťastní za body, za povedený výjezd, za to, jak jsme se i v tak malém počtu představili. Pomalu se vydáváme k autu, po vyloučení všech tělesný tekutin a zahození nedopalků se nasoukáme znovu do vozu a jedeme čekat na nádraží Mladou zvěř, která jede vlakem. Chceme se ujistit, že Prostějov nic nezkusí a v případě potřeby jim pomoci. Dochází v pořádku, s sebou i nějaký ten ukořistěný symbol, naposled se spolu jednotně vyfotíme a loučíme se.
Jedno auto míří směr Olomouc, to naše však do města Azetu, do města nejlepšího ze všech, do Havířova. Tuto cestu si chceme ještě zpříjemnit, proto se zastavujeme ve zdejším Kauflandu, kde nás přímo vybízí ke koupi jedna z vodek. Nakupují se však i brambůrky, šunkové croissanty bez šunky a další pochutiny. Cesta probíhá v pohodě, nálada je dobrá, hodnotíme dnešní výjezd. Asi 50 kilometrů před Ostravou se pojíme z Havířovem, slovo dá slovo, zápas je třeba prodiskutovat, Jitřenka nás může očekávat. Šofér Pepa nás vyhodí přímo u hospody, okamžitě se otáčí a valí si to na noční. My pak ještě nějakou tu hodinu debatujeme nejen o výjezdu do Prostějova, pijeme piva, poléváme jimi stoly, hospoda je zdobena nálepkami, „bouchající“ vodky řinčí o stoly.
V jednu ráno pak všichni spokojeni odcházíme do svých domovů, výjezd to byl suprový, měl hodně co do sebe. Nezbývá, než si přát více takových výjezdů a příště třeba v těch 100 hlavách v sektoru. Děkuji všem, kteří se jakkoli zapojili.
Sepsal Kdj-AZ