Už posledně byl docela problém, vypravit do Šumperku bus, zaplnili jsme jej vlastně až za minutu 12 a tak jsem nyní, když se fanouškovská krize ještě prohloubila, ani předem nedoufal, že bychom jej naplnili i tentokrát… Stalo se skutečností, poprvé od znovuzrozeného AZetu nastala chvíle, kdy jsme museli předem zamluvený bus zrušit, je to poprvé, kdy jsme jej dle plánu nevypravili. Smutné, leč jednou to přijít muselo. 

I tak se však několik fandů chystá vyrazit, shánějí místa v autech. Ani o ty však není příliš zájem. Přemýšlím, čím to je. Netroufám si říct, že díky financím, i když je před výplatou a Vánoce se blíží. Protože cestovat do Šumperku autem za stovku, no co víc si přát…

Objevují se i tací, kteří se rozhodnou vycestovat vlakem. Prvním spojem, hodinu po poledni, jede 10 fanoušků, z nichž převážnou část tvoří kluci ze skupiny Abstinentů, z druhého směru a jiným vlakem pak cestuje 5 kluků z DC.

Já tři hodiny před utkáním sedám do auta u Plechárny (kolem nervózně jezdí auto fízlů, asi jsou zmatení, když vidí na srazu lidi a plánovaný bus nemá vyrazit a tak se pořád na cosi ptají řidičů linkových autobusů 🙂 ) a prakticky bez zastávky jedeme až do cílové stanice. Líbí se nám akce v Kauflandu na adventní kalendáře, proto v Šumperku míříme mezi regály a 25 z celkového počtu 28, které jsou k mání, kupujeme hráčům. Ať i od nás mají nějakého toho Mikuláše…

Na zimáku jsem s obrovským předstihem, prodáváme si lístky, tvoříme předzápasové choreo pomocí právě těchto kalendářů a jdeme ochutnávat místní klobásy. Za jednou z branek vařená – nic extra, za druhou bránou pak pseudogrilovaná, ta už je lepší. K tomu nějaké to pivo a zápas může pomalu začít…

V sektoru se nás schází 36, což je v naší současné situaci ještě fajn počet, od první třetiny věšíme vlajky Abstinenti Havířov, Slezský Havířov a HZ on tour, od druhé části hry se pak vytahuje i vlajka DC, jelikož kluci přijeli až těsně před koncem první periody…

Domácí sektor je dnes, stejně jako minule, bez vlajek, v kotli se schází jen nějakých cca 25 lidí, snaží se fandit neustále a bez přerušení, velmi výrazně si pomáhají velmi dunícím bubnem, během zápasu si žádnou optickou prezentaci nepřipravují… Musím jim vyjádřit respekt, těm co to ještě nezabalili a fandí, protože fandit Šumperku poslední 4 sezóny, to musí být solidní masochismus. Tleskám, kluci!

I my fandíme docela často, v první třetině je náš doping neustálý, i v tomto počtu se snažíme seč to jen jde… Od poloviny první třetiny se neformálního spíkrování chopí Bradka, lidi dobře hecuje, zvednout ruce donutí i ty, kteří by je za normálních okolností nezvedli. Je to fajn, velká pomoc.

S další pomocí nepřispěchají naši hráči, dostávají dva slepené góly a my na konci úvodního dějství prohráváme. To se odráží i na naší hlasové podpoře od druhé třetiny, ta je oproti první části slabší, nefandí se už nepřetržitě, i tak však hráče povzbuzujeme, opět se o strhnutí davu snaží především Bradka. Ani kluci z Abstinentů však nezaostávají…

Naše podpora se úměrně snižuje směrem k blížícímu se konci zápasu, support slábne, však zcela úplně na něj samozřejmě nerezignujeme.

Když prohráváme už 4:0 a na hokej se moc nedá dívat, rozhodnu se přispěchat s pomocí. Box časoměřičů v Šumperku už znám z minulého výjezdu, kdy jsem se o přestávce do prázdného boxu vloupal a chtěl měnit písničky hrající z repráků. Nyní je na klucích, kteří v boxu sedí, už vidět, že jsou ostražití a docela si mě všímají, box o přestávce možná i zamykají… A tak musím čekat. Když je na trestné lavici náš plejer Hudeček, chci jej navštívit a třeba mu poradit, jak vstřelit nějaký ten gól, box je opět zavřen a tak musím počkat. Využívám příležitosti, kdy z něj vychází nějaká slečna, Hudeček jde zpět na led, já jej v boxu střídám, tajně sním o tom, že na počítači namačkám změnu skóre ze 4:0 na 4:5. Proč by se to nemohlo podařit? Však tenkrát na Vsetíně jsme to taky vyhráli my a né hráči na ledě :-). Obsluha boxů však pro mou návštěvu nemá pochopení, ve spolupráci s pořadatelskou službou a strážníky z Městské policie jsem bohužel vyveden. Chtějí abych opustil zimák, několik našich fandů se mě zastává a tak vše končí jen nějakou přetahovanou, kdy si připadám jako levný chřest ze čtvrtečního rána z Kaufu, o který se perou dvě báby.  Do konce zápasu zůstávám v sektoru, pod sektor u plexiskla nastupuje posílená a dobře vypadající ochranka (vidím je tu prvně), zřejmě se rozhodují chránit ledovou plochu, na kterou jsme zde při minulé návštěvě naskákali…

Fandíme až do konce utkání, po něm hráčům zatleskáme za snahu, jeden z nás předává Kaňourovi zmiňovaných 25 čokoládových kalendářů. Balíme vlajky a bez nějakých problémů opouštíme zimní stadion. Po utkání se rozcházíme všemi možnými směry, někteří k autům, jiní směrem na vlakové nádraží, abychom se mnozí setkali o pár hodin v Jitřence na baru…

Na výjezd se mi pranic nechtělo, zvítězila spíše morální samozřejmost. Nakonec se z toho vyklubal docela solidní zážitek a především – neseděli jsme u počítačů a po zápase nenadávali a neplivali na kluky v modrém, my jsme byli na zimáku a aktivně jim fandili. Kdo nefandí a jen nadává, není fanoušek. I když se za něj tak rád považuje, především když se vyhraje…

Sepsal J.R. from B.K.