Přípravy na organizačně náročné dvojutkání, když nepočítám prodej lístků do Orlové, o který se staráme a který řešíme už několik týdnů, pro nás začínají v neděli v podvečer, čili 5 dní před zápasem s Hanáky, kdy se pět nejaktivnějších fanoušků schází u několika piv v Orionu. Řekneme si, jak k oběma zápasům přistoupit, domluvíme se, kdy se po dlouhé době sejdeme k malování, řešíme však i mnohé další věci, které na první pohled třeba nejsou vidět, však při sběru ovoce, obrazně řečeno, lidem chutnají…

Ve čtvrtek večer se scházíme v naší tělocvičně, v plánu je dodělání chorea, které vytáhneme v Orlové. Na poslední chvíli se však dva hlavní lidé, kteří za choreografií stojí, shodují, že lepší bude vytáhnout jej hned další den, kdy na náš zimák přijede rival z Prostějova. Tahle choreografie má zvláštní životní příběh. Bylo v plánu, že bude vytažena už někdy v září, neustále jsme její dodělání odkládali, z různých důvodů. Jednou se nechtělo nám, podruhé nám byly vyhozeny barvy ze skladu, potřetí na to nebyli lidé, počtvrté nebyly finance, prostě pořád něco. Práce na plachtě byla započata a úvodní návrh tužkou a fixem byl udělán už tak před měsícem a půl, od té doby byla plachta složená v našem skladu, tedy v podmínkách velmi nevhodných. Málo místa, vlhko, docela se bojíme, jak bude plachta po vytažení vypadat. Výsledek je ucházející a tak se 6 lidí pustí do práce, ta nám jde celkem od ruky, už ve čtvrtek večer bychom choreo dodělali celé, ale dochází nám jedna z barev, my tak finiš s touto prací musíme nechat na páteční dopoledne. To se scházíme ve třech lidech a během dvou hodin je práce hotova, plachta složena, uskladněna, za pár hodin se vytáhne…

Z tělocvičny nejedeme domů, v pěti osobách míříme na Rudnou ulici, pracně šplháme na mosty, nejprve na jeden, na který transparent nelze vyvěsit, poté na druhý, tam už se nám daří, na zábradlí na most přiděláváme asi 20 metrů dlouhý nápis, který má vyjadřovat (nejen) naši hrdost našemu oblíbenci, odchovanci, naší klubové legendě…

Poté konečně na chvíli domů, ale je to opravdu jen chvíle, dvě hodiny před zápasem už zase na zimáku. Postupně věšíme vlajky, vybíráme čapku, pomáháme klubu s prodejem balónků k jejich soutěži, zajišťujeme 100 dalších věcí, je to opravdu hodně organizačně náročné, mnohdy nevíme, kde nám hlava stojí.

Kolem kotle a v jeho blízkém okolí věšíme 11 vlajek (z toho jedna nová, na kterou se složili všichni fanoušci AZetu, kterou dnes věšíme prvně, i když v týdnu před zápasem jsme ji už párkrát ve městě vyvěsili), vyvěšeno je také asi 30 šaliků a nějaké dresy našich rivalů. Musím se usmívat, když vzhůru nohama vidím vyvěšený dres Jardy Blažka, brankářské legendy Sparty Praha :-). Kotel se pomalu plní, také do sektoru hostí přicházejí první fanoušci, věší 2 zástavy. Docela obyčejnou černobílou „Prostějováci“ a na můj vkus nepěknou vlajkou „Vládci Hané“. Ano, dovolím si ji nazvat nepěknou, na druhou stranu říkám, že mnohem hezčí a velmi hezkou zástavu dnes hosté nechávají doma… Postupem času se jich schází přesně 75, dole u zábradlí je člověk s megafonem a člověk za bubnem, v sektoru Zvěře je s úvodním buly fandů něco málo přes 100, čili jsme tak 30 hlav za očekáváním, souboj rivalů může začít.

Není překvapením, že od úvodního vhazování začínají naplno fandit obě ekipy, té domácí pomáhají lidé z okolních sektorů, support je od úvodních minut velmi dobrý, leč my ze sebe můžeme vydat mnohem více, zcela nedokážeme naplnit náš dnešní potenciál. Nevím, zda-li spíkr své stádo málo hecuje nebo lidem se prostě nechce, ale dnes máme rozhodně na víc, než zatím předvádíme. Dalo by se říct, že už skoro tradičně nám nepomůže námi nevstřelený gól, jsou to naopak hosté, kteří se ujímají vedení, je to voda na jejich mlýn a od té doby jsou v hledišti lepší. AZet se trápí jak na ledě, tak na tribunách. Oživení přichází někdy v polovině třetiny, kdy na provázcích vytahujeme ke stropu dva šaliky Jestřábů, které jim byly ukořistěny při posledním měření sil na jejich půdě, od této chvíle začínají vzájemné nadávky a urážky obou kotlů, které pokračuje až do samotného konce utkání. Nyní následuje přestávka, úvodní třetina končí…

V té druhé se obrázek příliš nemění, Hanáci se fanděním baví, výborně používají ruce, fandí velmi kvalitně, opět skvělý je jejich bubeník, v kombinaci s výborně znějícím bubnem je to uchu lahodící, v tomto se jim dlouhodobě nedokážeme rovnat. A nebude to jen tím, že náš buben dosluhuje a brzy bude nahrazen novým. U Prostějovského bubeníka je znát jeho cit pro paličku, pro rytmus, nemusí do toho mlátit jako o život, což si většina bubeníků myslí, že právě tohle je to pravé ořechové… Ne, není. Méně je skoro vždycky více.

V době, kdy kvůli organizačním věcem mířím na prostější tribunu, vytahují hosté svou jedinou prezentaci dne. Nevidím ji, ptám se lidí po příchodu zpět ke kotli, jaké to prostějovské choreo bylo. Vidím rozpačité názory, posléze vidím až z fotek. Nápad určitě zajímavý a vtipný, i když přemýšlím, proč právě sebe vyjádřili hosté jako dívenku 🙂 („Holčičky co vy zpíváte“ by nyní bodlo jako prdel na hrnec!). namalováno velmi pěkně, i když puntičkáři z Baníku (proto jsou nejlepší v republice), kteří jsou zápasu přítomní, vidí na plachtě velké šmouhy a „flekatost“… Celkově však choreo chválím, Prostějov drží laťku nastavenou velmi vysoko, letos jejich prezentace patří k tomu nejlepšímu v naší republice, až mám nutkání říct, že letos porážejí i léta neotřesitelnou Kometu, která sice tvoří hodně velké věci, ale malíře, který by se rovnal Hanákům, prostě nemá… Nemůže konkurovat ani Přerov, za který tu černou práci udělá stroj…

Ke konci druhé periody se ještě trochu zvyšuje rozdíl ve fandění domácích a hostů, je to samozřejmě dáno stavem na ledové ploše, nedělám si iluze, že kdyby tomu bylo naopak, bylo by to hodně jiné. Však na kdyby se nehraje, hráči pomáhají více hostům a my se s tím musíme smířit, i když nám to vlastně setsakramenstky nejde…

V závěrečné části hry máme v plánu vytáhnout naši hlavní prezentaci i my, dnes to za těch pět let bude poprvé, kdy budeme tahat jakoby novým způsobem. Zatím vždy máme plachtu složenu tzv. do harmoniky a položenu pod příslušným sektorem, až do doby, než se vytáhne. Má to však velké nevýhody, lidé po plachtě vždy šlapou, špiní jí, někdy i trochu trhají a tak jsme dnes složili plachtu premiérově jinak, celý zápas ji máme připravenu v nejvyšší řadě našeho kotle, dnes budeme tahat opačně, tedy spouštět z nejvyšší řady dolů…

Tahle akce přichází na řadu přesně 10 minut před koncem zápasu, plachta jde dolů, roztažení se podaří, pod plachtou je umístěn velký nápis. S výsledkem jsme velmi spokojeni, z věcí námi vytýkaným uznáváme, že nápis spolu s plachtou nebyl vycentrován na 100%, pro nás ponaučení pro příště…

Až do konce zápasu se snažíme fandit, ale bohužel to není ono, jak kotel, tak pravá strana, všichni jsme zakřiknutí, 75 osob v sektoru hostů si to užívá mnohem víc a v hlasové podpoře nás dnes jednoznačně poráží. Nezdráhají se také mnohokráte rasisticky urážet Kaňoura, napodobují tak své předchůdce z Přerova, kteří s tím u nás začali. Neřeším to, nepanikařím, nevolám po Policii, která by údajně měla trestat. Takto jsem to od některých jedinců slyšel, leč ruku na srdce, byli bychom stejní. Nebudu kázat vodu a chlempat levné víno… A tak zatímco hosté urážejí, my Kaňoura tu a tam vyvoláme a několik minut máváme nad hlavami asi dvacítkou vlajek…

Po utkání je naplánováno už x-té pokračování „Akce prskavka“, která zatím vždy byla velmi úspěšná, však letos se drtivá většina lidí nepřenese přes šestou domácí porážku v řadě a ihned po závěrečné siréně prchá domů. V hledišti zůstávají jen ti nejvěrnější, je nás však bohužel málo na to, aby byl efekt takový, jaký bychom chtěli. Věrní zapalují prskavky, v kotli se objeví ještě nějaké stroboskopy (námi neorganizováno, aktivita jedinců, o kterých nevíme), hráči stojí nastoupení pod kotlem, nyní však bohužel nezvládá situace spíkr, nikdo pořádně neví, co má křičet, zažíváme velmi hluché chvíle a já se modlím, aby už hráči odjeli, tohle nám hrubě nevychází… Hráči však odjet nemohou, na ledovou plochu nastupují fanynka a fanoušek AZetu, z čapky a Vašich příspěvků jsme hráčům koupili nějaké drobné předvánoční občerstvení, 6 kilo uzené krkovičky, k tomu nějaká ta příloha… Kurva, zas nám to ale nevyšlo, v poslední době vždy něco předáváme po porážce a je jasné, že to není ono. Nemáme náladu ani my, ani hráči, leč i tímhle jsme je chtěli ubezpečit, že ačkoli poslední dobou odcházíme z domácích zápasů s hlavou svěšenou, naše víra v lepší zítřky je stálá…

Hokejisté AZetu odjíždějí, stejně tak ti hostující, už mám chuť jít na Plechárnu také, ale v pár starších lidech ještě stojíme pod kotlem, abychom usměrnili vysoce mentální mládež, která má po takovémto zápase vždy potřebu pokřikovat pičoviny na hosty. Dementi jedni, trestat vás za to! Dnes na to dohlídneme, nikdo nic neřve, podruhé na led přijíždějí hráči s Jestřábem na hrudi, aby si svou dnešní děkovačku maximálně vychutnali. Fanoušci i hráči se baví, je to velmi zdařilé, však když máš velké oči… Nemůžu si pomoc, ale cítím malinko mindrák z prostějovských, na které vždy asi zapůsobilo, když je po naší výhře uráželi naši hráči na ledě, i oni dnes vybízejí ty své hráče, aby hulákali něco o jebaném Havířovu, těm se evidentně nechce, sklopí hlavy a až na jednoho mladé pochváče to nekřičí. Alespoň tohle nám vyvolá lehký úsměv na tvářích poté, když si musíme zvykat na další krutou a bolestivou porážku…

Po zápase šupito presto na Plech, tady se dnes pije, jako kdybychom Hanákům dali bůra. Nálada výborná, všichni se baví a veselí. A takhle by to přece mělo vypadat. Hokej má být společenská událost, na které si dáš klobásu, pár piv, pokecáš s přáteli, které během týdne nevidíš, koukneš na hokej, držíš palce a fandíš těm svým barvám a na tři hodiny vypneš hlavu. Jasně, porážky neskutečně bolí, ale ruku na srdce – jsou to malicherné pičoviny…

A tak zatímco staří kousci už kopou jedno pivo za druhým, mladá Zvířata si to namířila směrem k prostějovským. „Snad jsme je těmi kopanci piv nevyhecovali ke kopům jiným“, říkám si při pohledu na cca 25-ti člennou skupinu. Ba ne, jsou přece vánoce, Zvířata přicházejí s vánočním pozdravem a malou, leč o to sladší nadílkou! Za tribunou však pro předvánoční sentiment nemá pochopení ochranka a celou besídku ruší s klidem hned v zárodku, Zvířata však neztrácejí naději, že hostům nabídnou poslední kostičky čokolády z adventního kalendáře a tak míří alespoň za automobilovými Hanáky na parkoviště ke Kauflandu. Že i čtyřnohé zvíře rádo sladké dokazují policisté, kteří se svými psími kamarády pobíhají po parkovišti, psi čenichající čokoládu své pány nepěkně tahají, při plné výzbroji mužů v uniformách to působí malinko komicky, Zvěř se s čokoládkou nedostane až přímo k Hanákům a tak nechává nějakou tu sladkou kostičku za stěračem jejich aut a přemisťuje se na velkou světelnou křižovatku vedle autobusového… Tamní policisté, zřejmě cukrovkáři, však o sladkém nechtějí ani slyšet, když někteří ze Zvířat vylamují z okénka adventního kalendáře kus sladkého pod číslem 20, končí v kalužích vody zpacifikováni na zemi. Propuštěni jsou po chvíli, jen co hosté, bohužel bez sladké tečky, opouštějí Havířov. Po tázavých dotazech Zvířat jim policisté suše a nasraně odvětí, ať vypadnou, že se jim nechce je vozit k výslechům na stanici, že už chtějí být taky doma :-).

Dnes jsme to s Prostějovem na mnoha frontách prohráli. Na ledě, pak také co se týče hlasové podpory, dnes to od nás nebylo vůbec dobré. Trochu zahřeje pocit, že dle velkých persón české ultras scény dnes alespoň náš malíř a jeho pomocníci porazil toho prostějovského. Naše choreografie, kterou jsme vytáhli po dlouhé době, tak alespoň trochu zachránila naši dnešní reputaci. I když nám to nestačí a nemůžeme s tím být spokojeni, napijme se na to… A tak do fandů padají piva, panáky a kdoví co ještě, na své si přijdou i hráči, kteří ve VIPce rozjíždí svou vánoční „besídku“, na všech frontách se pije až do rána, i když je potřeba být ready, protože další velké utkání se blíží…

Fuj, mnohým je zle. Čeká nás však hokejová exhibice v Orlové, kde 85 let hokeje v tamním městě slaví domácí klub, leč tím, že za AZ Havířov nastoupí naše nesmrtelné legendy, kluci, kteří pro nás vybojovali premiérový druholigový titul, je pro nás tento zápas nesmírně důležitý a zajímavý, mobilizujeme a hecujeme na něj už měsíc předem, děláme maximum pro to, abychom mezi fanoušky AZetu prodali co nejvíce vstupenek a dokázali všem, že na tyhle hráče nezapomínáme a snad nikdy nezapomenem…

Zajišťujeme, aby se Plechárna výjimečně, alespoň na tři hodinky, otevřela i v neděli, scházíme se v ní něco po půl jedné, postupně chodí další a další fanoušci, nálada je výborná, většina ještě velmi opilá z náročného víkendu, balíme vlajky, množství pyrotechniky a hodinu a půl před začátkem utkání se asi 140 fandů souká do dvou přeplněných autobusů. Máme samozřejmě, jako už tradičně, policejní doprovod a vydáváme se do blízké Orlové. Cesta pohodová, v Orlové sice trochu delší, ale poklidný přesun na zimák…

Tuším, že nám hodně uškodí fakt, že je příznivcům Havířova vyhrazena celá velká tribuna, že budeme roztahaní, nebudeme namačkaní na sobě, což by nás mnohem více vyhecovalo k fandění, byli bychom mnohem více jednotní. No uvidíme…

Už předzápasové rozbruslení je hodno zápasů NHL :-). Hráči bez přileb, jejich vlající kštice dávají vzpomenout, jaké legendy to za nás v minulosti hrály. Cítím velký sentiment, jen díky němu omluvím Stývovi a Klímovi jejich odpornou červenou, hovořím se zajímavými lidmi o dění kolem AZetu, mladí mezitím roztahují vlajky, i když dnes a na tomto staďáku je to skoro zbytečné. Vlajky nejsou příliš vidět, není je kam pověsit, jsou jen tak přehozeny přes sedačky (Havířovská Zvěř, Gastarbajtři, Potěr Fans a Mladá Zvěř). Fandové Havířova očumují rozbruslení, pojídají klobásy (5 druhů!, leč bohužel všechny jen vařené), chlampou pivo a očekávají začátek zápasu. Ten se protahuje, dlouhé ceremonie jsou nudné, ale chápu, domácí klub slaví, být to musí… No nic, už se čtou sestavy. Hrůza, katastrofa. Ten ocas s mikrofonem si myslí, že je vtipný? Že to lidi baví? Ach jo, proč pořád dokola tyhle estrády? Jsem znechucen…

Přesně dle očekávání se nám nedaří všechny Havířováky sjednotit, celkově nás je na zimáku tak 750, ale je jasné, že spousta z nich, třeba polovina, se jen v klidu přijela podívat na hokej. Nelze to nikomu zazlívat. Aktivní část fanoušků, která v ochozech stojí, může mít tak 300 hlav, fandících je pak od stovky do dvou stovek. Tyhle fandy se snaží vyhecovat spíkr, který s megafonem v ruce už nestál hodně dlouho, od úvodních minut se mu to docela daří, leč s postupem času je to horší a horší. Pozor, není to liga a tak to lidem nemůžeme mít za zlé, exhibice prostě fandy spíše nebaví, nemají náboj, není moc důvodů k fandění, podobné je to všude. Kdo jste byli třeba na exhibici Marka Jankulovského, na které bylo 18 000, musíte se mnou souhlasit. Není to prostě ono…

Koukám do sektoru domácí Orlové, v něm může být tak 50 fanoušků, od úvodních chvil se snaží, jsou to oni, kdo slaví výročí svého klubu a tak by právě oni měli být maximálně nahecovaní, po několika minutách však svůj support téměř balí, ozvou se jen občas a tak po celou zbývající dobu zápasu tahá za jasně delší konec provazu Havířovská Zvěř…

Domácí si chystají i několik choreografií, celkově jich bylo snad 5. Sorry, ale nelíbí se mi ani jedno. Vlastně možná jedna prezentace ano, to když asi po měti minutách hry nahážou na led velké množství konfet. Jo, tohle vypadá fajn. Ale pokud o věci kreslené, no hrůza… Přál bych jim a těšil se na to, že budu moci chválit, protože pro místní hokej a místní fans je to velká událost, ale bohužel jsem zklamán. Je jasně patrné, že s tvorbou optických prezentací zde nemají příliš zkušeností, dnes si vzali až příliš velké sousto, které nedokážou patřičně strávit. Je to velká škoda… Vrcholem, spíše tragikomickým, je pak choreografie, která se naváží do nás a do našeho města, smějeme se od ucha k uchu. Neberu ani tak to, že opticky je to vytvořeno příšerně, ale navážet se do sousedního města, které je po všech stránkách (hokej, hráči, fans), 100 let před Orlovou, navážet se do soupeře, když můj klub slaví a měl bych se věnovat hlavně jemu, mi přijde legrační. Vidím v tom jakousi zbloudilou zášť a je mi orlovských líto (nutno zmínit, že až do té doby nepadla z našich úst směrem k domácím jediná urážky!). Ale jedno pozitivum nacházím. Tohle vytažené choreo trochu vyhecuje oba tábory v hledišti, malinko si zanadáváme, poškádlíme se, další legrací je pokřik domácích „Holá holá, druhá liga volá“, po chvíli se však vše vrací do starých kolejí a zápas pokračuje v atmosféře, kterou tvoří převážně Zvěř, ačkoli – jak už jsem zmínil, vůbec nic světoborného to není. Ale aspoň se opravdu celý zápas fandit snažíme, což se o slavících domácích říct nedá. 

Unavující jsou i přestávky, které kvůli nabitému doprovodnému programu trvají nekonečně dlouho, spousta lidí v hledišti se nudí, někteří dokonce odjíždějí domů ještě před koncem utkání. Jedinou parádní zábavou je souboj fanoušků ve velkých nafukovacích koulích, za Zvěř jdou do boje 4 mladíci ze skupiny DC, své orlovské soky jasně porážejí, dnes vítězíme na všech frontách naopak my, i když je jasné, že vše bychom vyměnili za vítězství nad daleko silnějšími soupeři. Strčit do kapsy Orlovou by přece měla být samozřejmost…

Zápas pomalu končí, domácí odpalují asi 25 menších červených ohňů, s mnohem větší estrádou přispěcháme my. Když je ta filmová premiéra nového dílu Star Wars, nemůžeme přece jinak. Přes půlku naší tribuny je odpáleno opravdu obrovské množství pyrotechniky, kdy prim hrají létající římské svíce, které dopadají na led, skoro až na hráče, až se malinko bojím, abychom jim hned při premiéře nespálili jejich nové dresy. Pyro dnes parádní, nádhera! Na tomto místě chci poděkovat i lidem z havířovské ochranky, které si domácí klub vyžádal, v poslední době si na domluvu a férovost 90% jejich členů nemohu stěžovat. Jak doma, tak venku. Díky!

Hráčům zatleskáme, poděkujeme, vyvoláme Martina Potočného, to už ale banda spěchá do busů, opouštíme Orlovou a za touto exhibicí děláme tečku. Ne, co to kecám. Ještě takových 40 fandů míří do Jitřenky, která se definitivně stává AZeťáckou baštou, tam se pije, zpívá, tancuje a hodnotí utkání. Zábava už díky velké únavě ze super náročného víkendu není taková, alespoň je více prostoru pro klidné hodnocení dnešního dne…

Jaký byl? Kdo čekal mnohé, mohl být zklamán, x takových se našlo. Kdo však do Orlové jel s tím, že je to exhibice, musel si přijít na své. Více z toho opravdu vymáčknout nešlo. Tohle prostě hokejové fandy netáhne. Pojďme si příklad až do slavné NHL, která je tradicí o milion let dál. Už ani tam netáhnou tolik oblíbené zápasy Východu proti Západu, i tam už musí vymýšlet, jak tyhle zápasy vylepšovat, jak jim dát náboj apod. Jak říkám, prostě exhibice se nikdy nevyrovná zápasu o body…

Závěrem tohoto předlouhého dvojreportu přinášíme krátký rozhovor s člověkem, který jako hlavní malíř stojí za nejpovedenějšími díly z dílny Havířovské Zvěře. Je jím David-Parthner.

Jak dlouho „maluješ“?

Prakticky jsem se u choreografií poprvé vyskytl při první sezóně novodobého AZetu, pokud se dobře pamatuju, první choreo, kde jsem byl pomoct, bylo to k prvního derby v Orlové (říjen 2010 – pozn. autora), kreslilo se na podzim za zimákem (dnes v ohraničeném prostoru pro hosty), trochu foukalo, ale ani povalování listí přes nezaschlou plachtu nám nebralo elán do tvorby :-). Je v tom už i trocha nostalgie…

Vzpomínáš si na své první dílo?

Jak jsem řekl výše, tak první, na čem jsem byl jako výpomoc, byli „Simpsni“ do Orlové. První moje velké choreo, ve smyslu hlavní práce, bylo barážové choreo Peruna (S přízní bohů), pokud se nepletu (jaro 2013, doma proti Berounu – pozn. autora).

Odkud se při námětech choreografií inspiruješ? vždy vymýšlíš Ty sám, co se bude malovat?

Většinou je to podle toho, s jakým návrhem kdo přijde, ale popravdě – za poslední roky ty náměty vymýšlíme hlavně já a J.R.. Pro inspiraci většinou nikam daleko nechodím, prostě mě většinou něco napadne…

Co Tě, potažmo Tvé kolegy vedlo k tomu, že jste se rozhodli vytáhnout choreo (gorilu) už v pátek na utkání proti Prostějovu a né až v neděli v Orlové, jak bylo chvíli myšleno?

Tak jednak utkání, ve kterém jde o body má vždy větší náboj, než sranda mač a taky fakt, že když jsme plachtu začali připravovat někdy před dvěma měsíci, tak jsme ji měli vyměřenou na domácí sektor.

Jak jsi nakonec s tím, jak byla plachta namalována, spokojen?

Osobně bych ji zařadil někde mezi našich TOP 5 malovaných choreografií. I když to ze začátku vypadalo všelijak a choreo nemuselo být domalováno vůbec. Možná jsem právě o to radši, že jsme se do něj znovu pustili a dodělali jej.

Když se maluje plachta takového formátu, velikosti apod., jaký je ideální počet lidí, který by měl být při tvorbě přítomen?

Minimální tak, abychom vše stihli, ale zase maximální tak, abychom si nepřekáželi. Řekl bych, že v jeden den je ideální těch 7 lidí. Konečný počet se pak odvíjí od toho, jak moc lidí se na tvorbě v jednotlivých dnech celkem prostřídá.

Kterou malůvku, kterou jsi tvořil a na které ses výrazně podílel, považuješ zpětně za nejpovedenější?

Asi choreo „Na křídlech věrnosti“ z loňského play-off s Třebíčí bych bral za dosavadní top.

Kolik hodin práce jsi, společně s pomocníky, této plachtě věnoval? Lze to spočítat nebo odhadnout?

Už to bude téměř rok, takže si to úplně nevybavuju. Jestli bych měl nastřelit, tak cca 5 večerů? Fakt to už přesně neřeknu, ale asi to takových 20 hodin práce bylo…

Před exhibičním utkáním v Orlové jste měli možnost mít choreo z určité části natisknuto, čímž by se Vám velmi usnadnila práce, vše by bylo jednodušší a o mnoho rychlejší. Patřil jsi mezi Ty, kterým se tenhle nápad nelíbil… Proč?

Nelíbí se mi předtištěná chorea, nevyjadřuje to schopnost či zdatnost ultras skupiny, která je tvoří, protože vybarvit omalovánku zvládnou i děti ve školce. Až když si to předkreslíš sám a neposereš to, tak to má nějakou váhu.

To samotné předkreslení, kdy podle mřížky a návrhu lozíš po kolenou a čmáráš fixem, jak moc je to náročné v porovnání s další prací, kdy už maluješ barvami?

Je důležité mít dobře udělanou mřížku, od toho se to pak odvíjí, protože na tak velké ploše pod tak malým úhlem nepoznáš, kde ses fixem vychýlil od původního směru při malování. Proto se vždy orientuju podle jednotlivých čtvreců, zda v nich vše rozměrově sedí. Jinak pokud bych měl porovnat, zda je zábavnější předkreslovat nebo vybarvovat, tak je to jak kdy, občas mě baví více kreslení, jindy se více těším na barvení. Celkově mě ale baví hrát si s barvami a jejich odstíny.

Zkus se pozastavit u třech táborů, které letos malují asi nejčastěji. Prostějov, Přerov a České Budějovice. Dokážeš, v pár větách, každou z těch tří ekip rozebrat, jak jejich díla vidíš Ty (možno hodnotit i za delší časový úsek)? 

Prostějov – ačkoliv je nemusím, stejně jako ostatní tábory, tak jde vidět, že to tam šlape. Velké množství kvalitních choreí je toho důkazem. Škoda jen jejich domácích tribun, které prezentacím moc nepřejou (sklon tribun, špatné osvětlení), takže hůře vynikají. Ale po ultras stránce asi letos top tábor ligy.
Budějky – velký potenciál, ale málo využitý, vzhledem k jejich návštěvám. Chtělo by to více velkých choreí. Co se týče kvality, tak se hoši o něco zvedli, ale stejně mě jejich tatíček Masaryk, kterého loni vytáhli na svátečním zápase, bude strašit ve snech ještě dlouho.
Přerov – nedokážu říct, kolik prezentací mají předtištěných nebo spíš, kolik jich předtištěných nebylo (Přerov netiskne, nicméně velmi si pomáhá projektorem, který značnou a asi nejtěžší část prací na choreografii neskutečně usnadňuje – pozn. autora), ale i když ta chorea vypadají hezky, tak ten fakt jim to kazí. Nevím, jestli se jim nechce předkreslovat nebo to neumí, ale více ocením ne úplně dokonalou choreografii, než omalovánku.

Sepsal J.R. from B.K.