Výjezd do Jihlavy, minulou sobotu, byl parádní, podařený, každý kdo byl, musel být nadšený. I to se projevilo na přáních fanoušků, vyjet další sobotu zas. Tentokrát ještě o kus dál, až do severočeských Litoměřic. Zájem fandů byl již od začátku pracovního týdne a tak organizujeme lidi do aut, zjišťujeme, kdo by se vydal na dlouhou cestu vlakem apod. Opět to vypadá na dobrou partičku AZeťáků, čili o zábavu bude jistě postaráno. 

V sobotu ráno se už něco málo před osmou scházíme v nádražní putyce. Na čepu je Zubr a tak jej opět, už od září, lovíme. Dnes mnohem úspěšněji než naši hráči na ledové ploše, do pěny se s chutí a vervou, nikoli tou litvínovskou, zakousneme, pár hltů a první škopky jsou v nás. Nakonec se nás schází přesně 15, nakoupíme jízdenky a spolu se sněhovými vločkami, ze kterých máme radost jako malé děti, a nemá to nic do činění s tím, že naše část Evropy je konečně bílá, nasedáme do vlaku a valíme na Svinov…

Tentokrát nemíříme do zaplivané hospůdky kousek od vlakáče, ale jdeme přímo do nádražky uvnitř budovy, opět kousneme jedno. Zde se z jedné naší slečny stává poprvé během dne naše osobní servírka, hopsne skoro za výčep, sepíše naše objednávky, roznáší nám piva, dokonalý servis…

To už nám však jede vlak směr Kolín, v Olomouci přisedají další dva fandové AZetu, čímž se počet vlakových ustálí na 17-kouscích. Z těchto 17-ti fandů má hned 16 šalik svého klubu na krku, jediný chybí jen u slečny, která se rozhodla jet na poslední chvíli, přímo po své noční šichtě… Nálada je výborná, jako už tradičně se otevírají první láhve, které člověku oblbnou hlavu, dnes to pití však není tak velké jako jindy, jsme si asi vědomi ještě dlouhé a náročné jízdy…

V Kolíně přestoupíme do dalšího vlaku, od Svinova po nás prakticky nikdo nechce lístky, paní průvodčí kolem nás jen tak projdou, příliš si nás nevšímají. Škoda, že zrovna nyní, když ty lístky máme. A né v noci. Ale postupně…

Ve Všetatech se sjíždějí Gastarbajtři, jak z z Prahy tak z Mladé Bonzky, po jejich přístupu k nám do vlaku se srdečně vítáme, GéÁčka, spolu s několika přáteli, dnes vyráží opět ve skvělém počtu, do vlaku jich naleze 13, už je nás 30, zábava se stupňuje!

Gastarbajtrům musím vyjádřit, už poněkolikáté, obrovský respekt! Z party dvou až tří kluků, která před několika lety začala na AZet jezdit, se to krásně rozrůstá, začínají být organizovaní, mají vlastní vlajku, vlastní šály, vlastní nálepky, vlastní nápady a především, mají výbornou výjezdovou aktivitu. Smekám! A co také oceňuji, to je jejich přístup. Sami jsou čím dál více oficiální organizovanou skupinou, přesto nehrají na vlastní písečku, hrají pro značku HZ jako celek. Nedávno jsem se o tomto bavil s jedním fanouškem Komety Brno. Že fanouškovské skupiny jsou sice fajn věc, ale pokud to někdy přerůstá určité zdravé meze a ambice skupiny jsou vyšší, než ambice scény jako takové, už to snižuje kvalitu fanouškovské scény jako celku. Pozitivní činy Gastarbajtrů dokládající mé tvrzení bych zde mohl vypsat. Třeba jindy… Když to malinko přitáhnu za vlasy, jsou výjezdy, kdy z Mladé Boleslavi vyjede více fanoušků podpořit AZ Havířov než místní BK Mladou Boleslav nebo jak se ten klub s ubrečenými a užalovanými fanoušky jmenuje. Gastarbajtry mám rád. A aniž bych chtěl někomu nadržovat, musím zmínit Rajnyho. Ten tam pro to hodně dělá. A není to žádná rychlokvaška. S Rajnym jsme obývali, a tu a tam v něm lumpárny dělali, už legendární A1 sektor v roce 2000 :-).

Více než dvě hodiny před zápasem vystupujeme v Litoměřicích. Na procházku městem se hodně moc těším! Výjezd beru i jako poznání nových míst. A Litoměřice jsou tak pěkným městem, že nejradši bych zde nocoval a celé si to prošel v klidu, s dostatkem času… Gastarbajtři se před nádražím fotí, společně pak pokračujeme dál, asi jen 6 minut chůze je to na hlavní litoměřické náměstí, zde už se za naší reprezentativní vlajkou fotíme všichni, celá vlaková výprava…

Tím, že nás je docela dost, tak se rozdělujeme na několik menších skupin, abychom se vlezli do hospody. Drtivá většina těch, kteří přijeli ze Slezska, se odebírá do pizzerie jménem Pohoda, která je prakticky na náměstí, velmi příjemné prostředí je naším dočasným útočištěm, ani nám nevadí, že není čepované pivo. Banda s lahváčem v ruce, drsňácky bez skleničky :-), vypadá jako v těch amerických seriálech. I v baru Coolna v seriálu Ulice se pije lahvové, tak co… 🙂 Na scénu přihází opět naše osobní servírka, opět letí téměř za bar, bere papír a tužku, přijímá objednávky, posléze nám roznáší piva a jídlo. Jsme možná první fanouškovskou ekipou, která si na výjezdy vozí osobní servírky, šité na míru :-). Majitel restaurace nám prozrazuje, že po utkání zde mají hráči domácích Litoměřic objednaných 30 pizz a tak začínáme šibalsky plánovat. Každý má za úkol, naštudovat si jednoho z hráčů, abychom se za ně mohli po utkání vydávat a přijít k jídlu jako Pavel Šporcl k houslím…

Do pizzerky přichází pětice automobilových DC, kteří přijíždějí z Brna, dobrá nálada a zábava pokračuje, dojíme a dopijem a míříme směrem k zimáku. Zde si prodáváme lístky, které nám nechal Matějda, jehož přínos jak pro klub tak pro fanoušky je značně nedoceněn a my s tím brzy něco uděláme, a míříme do haly. Jsem zde prvně! Je to můj 36. zimák, který s AZetem navštívím, zdejší hala je velmi atypická a tak se hodně těším, jsem velmi zvědavý!

Tak ne, zdejší zimák se mi moc nelíbí. No, hned úvodem vyvrátím slovo zimák, přílišná zima zde není, je to takový ten moderní typ stadionu. Nevím, prostě to na mě moc nepůsobí, mnohem více se mi líbí starý zimák v Jihlavě, na kterém jsem byl před týdnem. Vše je tu takové moc nové, hezké, nevím přesně, jak to vyjádřit, abych byl dobře pochopen. Snad aspoň akustika bude dobrá.

Pomalu míříme do sektoru, zábradlí pod námi má jen 10 metrů a tak řešíme, které vlajky vyvěsit, protože jsme jich opět dovezli více než dost. Rozhodujeme se, že od počátku utkání vyvěsíme všechny kromě té hlavní a tak na zábradlí jsou vlajky skupin (DC, AH a GA) a také malá vlajka výjezdová. Zábradlí je tudíž ovlajkováno pěkně, pomalu se všichni scházíme k sektoru, ze kterého je super výhled na ledovou plochu, chybí nám tradiční spíkr a tak se jeden z nás nabízí, že to dobrovolně vezme, čekáme na zahájení utkání…

Stojíme docela příkladně pohromadě, s těmi, kteří dorazili auty, se nás schází 42, což je v naší momentální situaci více než parádní počet. Super! Spíkr je jako jediný z nás pod sektorem, zápas zahajujeme klasickou Havířovskou Zvěří. Od začátku střetnutí fandíme nepřetržitě a docela dobře. Náladu nám však kazí domácí, kteří se poprvé ozvou pár vteřin po nás. Moc je neslyšíme, co nám však trhá uši, to jsou jejich bubny. S nadsázkou řečeno, těch bubnů mají víc, než kolik je v kotli lidí a tak je záhadou, kdo na to bubnuje. Snad to není jak v jednom z dílů Vinnetoua, to když Old Shatterhand vymyslel, že budou tahat za špagáty přivázané na spoušť svých pistolí, pušek a koltů, aby tím zmátli ty zpropadené bledé tváře. Takže jak říkám, kdo ví, kdo dnes na ty bubny tluče nebo odkud tahají za špagáty… Ale ten zvuk je absolutně příšerný a kazí dojem z atmosféry. Fans scéna v Liťáku tím u mě hodně spadla, co se mého mínění týče. Je jasné, že nemůže chybět náš pokřik, ať ta kurva ten buben kamsi zahodí… Jako každá jiná kurva všam moc neposlouchá a dělá si co chce, jen ne to, co chceme my…

V přerušené hře je vždy pouštěna hudba, fandění to sice škodí, ale aspoň se pohupujeme v bocích a různě tančíme, leckterý instruktor tance by z některých kreatur měl radost. Ani komik Pavlásek ze Stardance by se v našem kotli neztratil. Kor, když nám je zábava podobná té ze Stardance docela blízká, v Prostějově mohou vyprávět… 

První třetinu dofandíme, celou nepřetržitě, a jdeme se zaslouženě občerstvit, opět, stejně jako v Jihlavě, je to fandění pro ty, kteří tomu dávají maximu, velmi vysilující… Tím, že je v hale teplo, tak se zpět do sektoru nehrneme včas, trajdáme po ochozu nad tribunou, což v promrzlé Jihlavě bohudík nebylo…

Od prostřední periody měníme spíkra, na pomyslný stupínek se dere člověk ze skupiny DC, kotel je více hecován, někteří trošku lenoší a tak to hecování může být klidně i větší. Ale pozor, jak říkám, je to dobré, velmi dobré.Opět fandíme nepřetržitě, opět bojujeme s domácím bubny, samotné fandění domácích je jen stěží slyšitelné… I když místy se mi zdá, že v litoměřickém sektoru někdo fandí jakoby přes mikrofon, jist si tímto tvrzením však nejsem. Postřehl to ještě někdo?

Hráči na ledě nám dělají radost, hrají výborně a tak je jasné, že i fandit se mnohým chce víc, než kdyby se prohrávalo. Několikrát za zápas sundáme z krků šály, roztahujeme je, točíme s nimi, alespoň takto se dnes opticky prezentujeme. 2 dny před výjezdem nás napadla taková „akce“, když vyzýváme, aby každý fanda cestoval k našemu dnešnímu soupeři se šálou, akci téměř všichni dodržují, šalik na krku fanouška či fanynky nevidím jen výjimečně. Super, hned to nějak vypadá! Jsme parádně ošálovaní!

Před třetí třetinou sundáváme dosud vyvěšené vlajky a na zábradlí věšíme tu hlavní – AZ HAVÍŘOV. Zábradlí, jeho délka, je jí děláno snad na míru… Na začátku závěrečného dějství se jdu podívat nad litoměřický sektor. Hrozný randál ty bubny dělají. A mladí kluci, kteří na ně bubnují, těm je jedno, že bubnují mlčky, třeba minutu v kuse… Ach jo, to je mentalita… Nechápu ty staříky, sedící přímo pod kotlem. Nechápu, že ještě nemají trvale poškozený sluch…

Vracím se do našeho kotle, ten stále fandí. Místy se to zdá velmi kvalitní, leč dojem nám kazí akustika této haly. Nejen, že se mi hala nelíbí, ona navíc neoplývá nijak dobrou akustikou a tak kdoví, ačkoli se velmi snažíme, jak je nás slyšet. I když nás je více než před týdnem na Dukle, tak asi méně. Škoda… Náladu nám to však nebere, opět zvedáme šály, kotel rozdělíme na dvě poloviny, překřikujeme se, prostě se bavíme s návaznosti na to, že se blíží další tříbodový zisk.

Po utkání přichází na řadu vítězná děkovačka, na hráčích je vidět, jak moc jsou spokojení. Dáme si Zvěř, vyvoláme střelce všech našich branek (domácí do naší děkovačky opět bubnují jako smyslů zbavení) a necháme odjet kluky do kabiny. Stejně jako v pražském Edenu či v Jihlavě, ani dnes neodcházíme, dáme si nějaký ten chorál v prázdné hale a po chvíli vyvoláváme hráče, aby opět přišli na led… Téměř hned vycházejí ze šaten, jako první opět dvojice Kaňour a Jura. Opět s hráči zpíváme, opět si odpovídáme, vyvoláváme i Marka Laca, ten však na ledě není a tak jej v imitaci vcelku vtipně a povedeně zastoupí Roman Maliník… Hlasatel do mikrofonu hučí cosi o tom, abychom už končili a šli domů, nám se ale nechce. Protože tak se baví Havířov! Odcházíme až poté, kdy jsme s děkovačkami navýsost spokojeni, trousíme se na několik malých skupinek, cestou na vlakové hledá každý nějakou večerku pro možnost nakoupení zásob na dlouhou cestu domů… Cestu do nějakého asijského krámku nám ukazuje partička mladých kluků, všichni šálu litoměřického celku kolem hlavy. Nikdo jim však nic nebere, slušně jim poděkujeme a jdeme si nakoupit nějaké ty paštiky… Domácí neuráželi nás, není důvod urážet je, Alespoň takto to dnes cítím já, i proto jsem spíkrovi rozmlouval urážlivé pokřiky směrem k domácích během utkání… Nemusíme se za každou cenu navážet do ekip, které nám nesahají ani po kolena, být někdy nad věcí je větší výhra… Máme jiné soupeře. opravdové soupeře.

Ve vlaku je opět výborná nálada, do Prahy s námi jede i Tomáš Matějek, který dnes hrál ve 4. lajně, ve Všetatech se opět mohutně rozloučíme s Gastarbajtry a uháníme dál na Kolín. Gastarbajtři ve vlaku na Bolku potkávají Tomáše Jiránka, který jede domů, dávají se s ním do řeči, ten se přátelským rozhovorům nebrání, nechává se slyšet, jak na AZet nezapomíná, jak mu u nás bylo dobře a jak rád vzpomíná.

To už ale nám, kteří cestujeme až do Slezska, končí jízdenka, která má platnost do půlnoci, s paní průvodčí si hodláme hrát na kočku a myš. Vymýšlíme různé taktické plány, tak abychom zdarma dojeli až do Ostravy. Paní průvodčí je však nesmírně přísná, bohužel si nás pamatuje z legendární cesty z Berouna a pro naše fígle, jak jí přečůrat, nemá absolutně pochopení. V zádech má navíc dobře rostlé chlapce ze sekuritky. Volíme zcela krajní řešení. S nadějí, že do zasmraděného kupéčka nepůjde, si všichni zouváme boty. Dokážete si představit, jaké to v kupé po celodenním výjezdu je. Pokud se říká, že venku panuje takové počasí, že aby ani psa nevyhnal, tak v kupé to je takové, že by do něj ani psa nenahnal. Paní průvodčí se toho však nebojí, na podobné smraďochy je dle svých vlastních slov zvyklá a tak nás po půlnoci kasíruje… Venku přituhuje, my dojíždíme až do Ostravy, ovšem z pocitem, že vlak domů jede až za dvě hodiny.

Nesmírně unavení, zničení, promrzlí, jaké je naše nadšení, když zjišťujeme, že nám za 5 minut jede z hlaváku bus do Havířova. Jeho příjezd ocením podobně huronským řevem, jako když hráči vyjeli z kabin na druhou děkovačku, ka moc se už těšíme do Havířova. I tento řidič má pochopení pro naši after party a proti předpisům nám zastavuje před Jitřenkou. Do té jdeme asi v sedmi statečných, kteří toho dnes ještě nemají dost… Nálada perfektní, hodíš do jukeboxu 5 Kč, Tvůj song bude hrát pozítří. Ale co, body jsou body a piva jsou piva… Domů se rozcházíme kolem šesté hodiny ranní, unavení ale spokojení… Zase to byl moc fajnový výjezd!

Závěrem opět přinášíme krátký rozhovor. Dnes především o spíkrování jako takovém. S Pepou DC, který odspíkroval dvě třetiny v Litoměřicích…

Včera jsi v Litoměřicích 2 třetiny odspíkroval. Byla to Tvá první zkušenost s tímto „postem“?

Úplně první ne, jednou jsem takhle v Šumperku taky odspíkroval dvě třetiny a jednou jsem to zkusil i doma, v Havířově, na první třetinu, ale to bylo dost špatný.

Ta zkušenost z domácího utkáni, když ji nazýváš špatnou, mě zajímá, povídej…

Nevím už, kdy to bylo, ani proti kom jsme hráli, ale pamatuju si, že jsem z toho byl docela nervózní, navíc lidí v sektoru nebylo moc a i z toho mála tak polovina nefandila, takže po první třetině jsem to raději předal někomu jinému.

Čili i z těch málo zkušeností, podepsal by ses pod tvrzení, že spíkrovat doma a venku je mnohdy jako noc a den?

Jednoznačně! 

Jaké bylo včerejší spíkrování v Litoměřicích?

Včera, i díky výsledku, i díky hře a asi hlavně kvůli dostatečnému množství alkoholu u lidí v sektoru, bylo spíkrování super, všichni fandili, takhle by to mělo vypadat každý zápas, jak doma, tak venku.

Je něco, co si třeba člověk neuvědomí, dokud si to spíkrování sám nezkusí, co spíkrovi hodně pomáhá s prací s lidmi v sektoru a co mu naopak hodně hází klacky pod nohy? A teď třeba neberme obligátní věci jako je stav na ledové ploše…

Určitě pomáhá mít někoho u sebe, kdo sleduje hru a občas poradí, co zakřičet. Co naopak nepomáhá je, když někdy vidíš protažené obličeje některých ve stylu „co to zase rozeřvává“, „tohle já fandit nechci“. Od toho spíkr je, aby on rozhodl, co se křičet bude a ostatní by se měli přidat. Na druhou stranu, takových případů bylo včera minimum.

Mohl bys něco říct ke spíkrům, kteří nějakým způsobem ovlivnili hitorii tohoto postu v Havířově? Sopel, Proktor, M., Jirka, GetBusy, Domin… Je třeba něco, co si u každého vybavíš? 

Těžká otázka, nikoho nechci hanit, ale mě se vždycky jako spíkr hodně líbil Proktor, uměl to parádně vyhecovat, měl mezi všemi respekt. Sopla jsem vždycky bral jako jakéhosi jeho následovníka, který měl hodně podobný styl. U pana M mi přišlo, že ten byl první takový „hokejový“ spíkr, u kluků předtím šla hodně vidět banikovská škola, více, než u pana M. Jirka „nevěstek“, ten zaskočil když bylo třeba, byl taková příjemná změna, ale šlo na něm vidět, že ho to moc nebaví, že to dělat nechce. No a GetBusy, u něj taky škoda, že nemůže častěji, líbí se mi jeho styl, jak jsem Sopla přirovnal k Proktorovi, tak zase GetBusy mi připomíná v mnohém pana M. A co se týče Domina, můžeme být jenom rádi, že ho máme, protože podle mě je zápas od zápasu lepší, ano, (zatím) to není jako třeba M., ale nebýt Domina, tak by, hlavně doma, sektor vůbec nefungoval.

Pepo, díky moc za rozhovor a zase někdy na viděnou na tribunách!

Sepsal J.R. from B.K.