Je tady začátek další hokejové sezony, už sedmé novodobého AZetu, už sedmé, kdy se určitá parta lidí, která se samozřejmě rok co rok obměňuje, snaží to fanouškovství dělat malinko jinak, než jak tuctové hokejové fanoušky známe. Né vždy se všechno daří tak, jak by mělo, radost mám však z toho, že se stále najdou tací, kteří mají tu chuť a vůli a kteří to, v některých případech, táhnou třeba pátým, šestým nebo dokonce i tím sedmým rokem… 

Dalo by se říct, že léto je v plném proudu, přesto je středa a my míříme na hokej. Přijíždějí k nám Litoměřice. Než fanoušky či hráče týmu ze severu Čech, řešíme spíše, kdo dnes bude spíkrovat, kdo si sedne za buben. Na tyto důležité posty posíláme dva takřka nováčky. Spíkr má za sebou odspíkrován snad zápas a půl, bubeník nemá odbubnováno možná ani to. Přesto tyhle mladé kluky musíme vyzkoušet.

V kotli se neschází dobrý počet lidí, pokračujeme v počtech z neatraktivních zápasů minulé sezóny, ani celková návštěva na zimáku není dobrá. Mnozí si říkáme proč. Zda-li je velkým nepřítelem to stále panující léto… Těžko říct. Prázdnotou zeje, možná malinko překvapivě, hostující sektor. Vyvěšeno je celkem 5 domácích vlajek a utkání začíná…

Podpora kotle, i přes tu nevalnou účast, je na solidní úrovni, během úvodního dějství panuje docela dobrá hokejová atmosféra, ke které často přiloží ruku k dílu především pravá strana.

Ve druhé části hry jde hodně dolů jak hra kluků na ledové ploše, tak jakoby ruku v ruce s tím i fandění tribun. Druhá třetina je po všech stránkách taková nemastná neslaná, možná se hodí říct, že až mizerná, nic na co by se dalo koukat, co by se dalo poslouchat… Kotel nešlape, nízký počet lidí v něm je znát, jakoby tyhle rytíře atmosféry nebaví řvát, když drtivá většina na to sere. Chápu je, nedivím se jim…

Až zase v závěrečné třetině stoupá výkon všech Havířováků nahoru. Těm na tribunách opět velmi pomáhá pravá strana, která mnohokráte vycítí, že kotel není v ideální kondici a rozjezdem svého pokřiku atmosféře značně pomůže. Za tuhle dnešní pomoc zaslouží praváci poděkování, zvlášť pak ti (dva?), kteří neváhají, během hry se k ledové ploše často otočí zády a rozpumpují sektor s obřím potenciálem, sektor mnoha bývalých kotelníků, kteří třeba i kvůli věku přešli o pár metrů na tribuně A dále…

Po zápase panuje skepse nad stavem havířovského kotle, přicházejí za mnou dva mladší fanoušci, kteří nyní srší fanouškovskou aktivitou, předkládají mi návrh na možné zlepšení stavu sektoru. Tvrdím, že každý návrh, ze kterého jde cítit jakákoli snaha na zlepšení věcí současných, je návrhem dobrým. Jasně, může se k němu najít vždy spousta těch, kteří tomu či onomu návrhu budou leccos vyčítat, však tvrdím, že jakýkoli nápad je lepší, než nenavrhnout nic a na vše jakoby rezignovat…

Hned další den jdu tento návrh přednést manažerovi klubu, společně se domluvíme, že volné lístky, které jsme jako fanoušci dostali za práci klubu, dáme dohromady s lístky klasickými, díky tomu se nám podaří snížit cenu vstupenky pro kotelníky na nějakých 40 Kč. Času na propagaci tohoto kroku je však žalostně málo a tak uvidíme, jak se vše podaří dostat do podvědomí těch, pro které je tohle všechno děláno…

Do toho všeho se také maluje, lepí a dělá všechno možné pro to, abychom během pátečního utkání proti Kladnu, které je mnohem více atraktivnější, než středeční Litoměřice, stihli vytáhnout letošní úvodní choreografii. Práci na choreu velí kluk, který by také rád zmínil pár slov a myšlenek směrem k fanouškům…

Návrh na choreo k úvodu sezóny plánujeme už kolem poloviny srpna, o tom že jej použijeme až na Kladno, se rozhodujeme zhruba týden před začátkem sezóny z důvodů časových a taky kvůli očekávané vyšší návštěvě na tento zápas. Jelikož jsme netvořili jedno ze zamýšlených choreí ještě k jednomu zápasu v přípravě, avšak plachta na něj již byla slepená včetně narýsované mřížky, máme tak nyní o práci méně a můžeme se rovnou pustit do jeho předkreslování. Zároveň s předkreslováním hlavní plachty probíhá i tvorba transparentu k tomuto choreu. Kolega si na jeho tvorbě dává záležet a myslím, že i přes složitost, kterou psací písmo na transparentech představuje, se mu velmi povedl. V tuto neděli plánujeme být v tělocvičně déle, ale naše plány hatí nečekaný trénink Áčka, kdy naší přítomnost vřele přivítají hráči, jež v ní celí rozjaření vidí vidinu zrušeného tréninku, pokud bychom trenérovi řekli, že plachta nejde složit. Trenér Mikeš je však neoblomný a nedovoluje spekulacím „co by kdyby“ a tak po krátké domluvě plachtu skládáme – ten den tak máme padla.

Další práci na choreu plánujeme na středu večer po prvním zápase sezóny. Protože se obáváme, že nám čas při jeho tvorbě bude nepříjemně dýchat na paty, žádáme o výpomoc na něm skrze fb stránku i fórum Zvěře. Příjemné překvapení nastane, když se nás ten večer sejde na choreu 12 lidí, což se nám už dlouho nestalo. Někteří přijdou sic neplánovaně, avšak neštítí se přiložit ruku k dílu. I díky tomuto počtu nám jde práce od ruky více než dobře a zastavuje nás až nedostatek barev, které tak musíme jet nakoupit příští den dopoledne.

K dodělání chorea zbývá poslední večer, opět dáváme výzvu k pomoci na něm, tentokrát však už tak úspěšní nejsme, což nám v konečném důsledku tolik nevadí, protože počet, který došel, stačil na pohodové dodělání zbytku malby. Během jeho tvorby ještě řešíme různé předělávky. Dlouho se mi nestalo, že bych před dokončením chorea měl takový klid na duši, že se vše stihne a my nemuseli nijak zvlášť spěchat. I proto mě jeho tvorba tentokrát opět bavila, a kdyby nás chodilo takové množství častěji, byl bych jen rád. Ještě jednou tedy díky všem, kteří nám přišli s choreem pomoct, ať už „stálým“ pomocníkům nebo příležitostným či nováčkům!

Závěrem chci ještě dodat, že lidé, kteří tvoří chorea, chodí povětšinou i do kotle a ani je nebaví jeho současný stav. Nebaví je v něm s pár dalšími lidmi vyřvávání hlasivek, když ten efekt páru řvoucích, nepřidá-li se pravá strana, je prostě žalostný (navíc neřvou-li ani všichni lidi v kotli… no, vlastně by se chtělo k jeho počtu až sarkasticky říct, když neřvou oba dva). Nebaví nás to teď a nebude nás to bavit věčně. Přestože jsem se o tom již zmínil na fóru, i zde opakuji, že tvorba chorea je jakousi prezentací fanouškovské scény, jenže koho do budoucna prezentovat? Pár lidí, kteří se tu scénu snaží udržet stejně zoufale, jako jednoruký Atlas podpírající Zeměkouli balancujíce palcem nohy na rozhoupaném provazu lana? Už nám to připadá, jako boj Dona Quijota s větrnými mlýny. Je to na každém z vás, jak se k tomu postaví, a i když si někteří myslí, že se jich ten problém netýká, protože už do kotle přece dávno nechodí a je to už jen náš problém a naše starost, tak ne, jeho stav je především vinou těch, co do něj přestali chodit, protože to už nebylo in… Nezbývá nám, než věřit v lepší zítřky. Zatím…

Půl hodiny před pátečním zápasem začínáme s prodejem levnějších lístků do sektoru, jiná sorta lidí pak připravuje plachtu na její zápasové vytažení. Zlevněných lístků do kotle se prodává málo, hodně málo, tohle číslo bych připisoval zatím velmi slabé propagaci našeho kroku a snahy. A tak si říkám, kolik těch lidí do toho kotle dnes přijde…

Žiju současností, snažím se nevzpomínat na to, jaký je potenciál kotle, kolik lidí do něj chodilo před třemi čtyřmi roky, i proto jsem na úvod dnešního zápasu docela spokojený. Nemůžeme si myslet, že když do kotle nechodil „nikdo“, zlepší se to ze dne na den. Musíme jít dlouhou cestou, mnohdy nepříjemně trnitou, dělat postupné krůčky, musíme být trpěliví. Krizí, jakkoli velkou, si projde každá ekipa, i ty mnohem zvučnějšího jména. Pamatuji si, když jsem začal chodit na Baník, tak někdy v roce 1998 čítal kotel Baníku třeba 25 lidí (kolo před legendárním výjezdem do Opavy). Na druhou stranu, nesmíme usínat na vavřínech po prvních dílčích úspěších. A myslím si, že za dílčí úspěch to můžeme považovat dnes. Ale pěkně postupně…

Se začátkem zápasu se v sektoru schází téměř jednou tolik lidí co ve středu na Litoměřice, dalším důležitým faktorem je postava staronového spíkra, ještě důležitější věcí je pak účast bubeníka, který byl v historii bubeníkem nejlepším, ale studijní a sportovní povinnosti mu nedovolují, být bubeníkem stálým…

Krom stejných pěti vlajek, které visely ve středu, se objevují zástavy Potěr Fans či Mladé Zvěře a tak praporů visí hned 7. Jak ve středu, tak i dnes v pátek, trochu zklamali hosté, kteří snad poprvé v prvoligové historii u nás nefandí, nelze ani přesně říct, kolik se jich sešlo, já bych to viděl na 5 kousků…

Od vhozeného buly však fandí sektor Havířovské Zvěře, doping dnes snese velmi přísné měřítko, obrovským bičem pro všechny fanoušky, kteří se neštítí otevřít pusu a tlesknout dlaněmi jsou pak dva góly v síti kladenských. Atmosféra nabírá na obrátkách, je to velmi dobré, opět se pomoci chopí pravá strana, opět je to ona, která kotli významně pomáhá, i když dnes to kotel zvládá mnohonásobně lépe než ve středu… Noc a den.

Během zápasu se v několika lidech domlouváme, kdy vytáhnout choreografii. Nechceme už ve druhé třetině, kdy ještě není dokonalá tma, pro třetinu závěrečnou se zas trochu bojíme, protože pokud je výsledek v neprospěch našeho celku, lidé do vytažení chorea a k plnění našich pokynů nemají nijak valnou chuť. Stav 2:0 nám však nahrává, rozhodneme se pro dějství závěrečné a po první skvělé periodě jdeme občerstvit svá hrdla…

Pokud jsem si stěžoval, že v souboji proti kališníkům z Litoměřic šla atmosféra ve druhé třetině výrazně dolů, dnes se tomu tak neděje. I druhá třetina je ze strany Zvířat velmi zdařilá. Dokonce se mi i zdá, že v kotli je více lidí, než v dějství prvním. Moc se mi tomu však nechce věřit a tak se těmito myšlenkovými pochody raději nezabývám a užívám si ty rozbouřené tribuny. O přestávce hučím do spíkra, který je dnes výborný, aby při vedení našeho celku zkusil oslovit i tribunu B, ve druhé třetině se tomu tak děje, béčko nadšeně odpovídá áčkařům na otázku, kdo že vyhraje ten zápas. Výborné! Kladno sice snižuje na 1:2, ve vzduchu je cítit obrovská nervozita, ale všichni se těší na poslední dvacetiminutovku. Dnes si ten hokej fakt parádně užíváme!

Když do konce zápasu chybí zhruba 10 minut, roztahujeme naši choreografii. Roztahujeme ji v sektoru, pod něj umístíme dlouhý transparent, který konečně pořádně vycentrujeme s plachtou, který ke každé plachtě pasuje jak prdel na hrnec a nechápu ty ekipy, které namalují pěknou plachtu a na transpoš se vyprdnou. Na schody kolem plachty, z obou stran, pak stavíme asi 15 fandů s vlajkami na tyčích. Choreo se povede, na naše poměry jej roztáhneme dobře, především však nad hlavami držíme hodně dlouho, skoro dvě minuty. Jsem moc rád, že nikdo nemá potřebu propíchávat do plachty nějaké díry apod, jen aby mu neunikla část hokeje. Jsme dělníci tribun a tohle je naše práce, dělejme ji poctivě, i za cenu obětí!

Poté, co jde plachta dolů, se ještě mává vlajkami na tyčích v sektoru, následuje asi 7 závěrečných minut, kdy se v hale děje něco neskutečného, něco, co jsem dlouho nezažil, v co jsem možná už ani nevěřil!

Minimálně tribuna A fandí prakticky jako jeden muž, často se přidávají i lidé z béčka, když se tleská, své dlaně zapojí snad skoro každý. Husí kůži mám při samotném utkání, mám ji znova, když o tom píšu a v hlavě si ty okamžiky znova přehrávám. Neskutečná fantazie, nevím, jaké slova použít, abych to přesně vyjádřil… Takový hukot v hale jsem dlouho nezažil, hráče to viditelně neskutečně žene vpřed, doslova žerou led. Kotel, společně s pravou stranou, opět a několikrát vyzve tribunu B, ta odpovídá, skanduje, tleská, jde áčku na ruku. Křiklouni z béčka jsou dnes uřvaní jak žena, když chlap přijde z hospody ožralý. Je až s podivem, že nám tak dlouho trvalo, než jsme v nich ten elán k fandění probudili… Jasně, nemůžeme je využívat často a pravidelně, lidé na tribuně B mají svá určitá specifika, ale když spíkr vždy, v návaznosti na stav zápasu, vycítí, že by béčko mohlo, musí se do toho pustit… Když se střetly ty zvuky a hluky z tribun A a B někde uprostřed nad ledem a neměly z haly kudy utéci, bál jsem se, že hala spadne!

A pokud se mi zdálo, že v druhé třetině je v sektoru více lidí než v té první, ale moc jsem tomu nechtěl věřit, teď už jsem si jist. Ve třetím dějství je v sektoru zase o něco málo více lidí. Neskutečné. Opačné trendy! X let láteříme, že v průběhu zápasu ti lidé ze sektoru odcházejí, dnes je tomu naopak! Proč? Vysvětlení se nabízí… Pokud to během mače někoho třeba nebaví, jde si sednout na prdel jinam. Ale pokud ten člověk sedí jinde a vidí, že kotel šape, že atmoška je skvělá, že v tom kotli je to zase velká zábava, sebere se a jde fandit… A nezajímá ho, jestli je cena do kotle 70 nebo 40 korun. Musí cítit zábavu…

Zápas končí, hráči se radují ze skvělé a zasloužené výhry, publikum neskutečně bouří. A zatímco si plejeři podávají ruce a my většinou čekáme, než pod kotel nastoupí na děkovačku, dnes se fandí i během toho podávání si rukou, opět zapojujeme tribunu protilehlou, pokolikáté už dnes… Šílené! Pod kotlem si pak borci v modrých dresech zaslouží neskutečné ovace, lidé zůstávají, nikam nespěchají. ta radost všech v „káčkové aréně“ by se dala krájet a posílat do jiných měst…

Před Plechem, a následně uvnitř, se pije jak o duši. Jdu malinko dál od toho davu. S orosenou desítkou v půllitrové sklenici jen mlčky sedím, koukám na radost všech těch lidí kolem a v hlavě si přehrávám některé okamžiky dnešního střetnutí. Hlavou mi zní ty neskutečně znějící pokřiky a chorály, přehrávám si tu nadšenost tribuny B, stále před očima vidím to stojící a tleskající áčko. Tohle každý z nás potřeboval. Pamatujme si to. Pořád můžeme dokázat velké věci. Ale jen společnými silami, bez samostatných úniků našich eg, protože sólování, ani na tribunách, ani na ledové ploše, často nikam nevede. Musíme si umět nahrát, podílet se na úspěchu rovným dílem…

Do toho všeho, do těch mnou cloumajících emocí, mi přijde zpráva od jednoho z našich hráčů, která těmi emocemi zatřese ještě víc, zatřese jako jeden z mnoha amerických hurikánů, které roztřepetá stromy na pobřeží Atlantiku…Když jsem odcházel z domu na tento zápas, věděl jsem, že je to mé dvousté domácí střetnutí v řadě bez vynechání. Říkal jsem si, že by bylo fajn, kdyby bylo něčím jiné, zároveň jsem však v nějakou jinakost nedoufal. Na AZetu jsem zažil prakticky vše, není moc věcí, které by mne ještě vyvedly z míry… Mýlil jsem se. To dvousté utkání bylo jiné a já děkuji všem, kteří se zasloužili o to, že až si jednou ten svůj dvoustý domácí zápas v řadě připomenu, budu vědět, že jsme porazili Kladno, že tribuny tím žily, že pulsovaly jako srdeční sval zdravého jedince, že zase to byla ta naše havířovská hokejová hrdost… No nic, zpět na zem a aplikovat tolik známý a oblíbený seriál „Krok za krokem“. A je jedno, jestli se nám budou soupeři smát jako v tom seriálu obrýlenému šprtovi Markovi nebo bláznovi Kouďákovi. Musíme to dělat po svém, s tím na co máme. A doufat a věřit, že jednou zase přijde zápas podobný tomu, který nikdy nevymažu ze své paměti…

Sepsali J.R. from B.K. a David-Parthner