Pominu-li Frýdek, představuje pro nás Prostějov, společně s Přerovem, nejbližší destinaci a není tomu tak dávno, co jsme byli schopni i ve všední dny atakovat trojciferné počty. O to větší je naše zklamání, když jsme rádi, že s bídou dosahujeme dvojciferného počtu a v sektoru se nás tak schází pouhých 13.
Po zaplacení 80 Kč za vstup si nás odchytne místní šenkýřka, která nám pak přes plot prodává pivo a klobásu. Ve srovnání s jinými stadiony, kde nabízí výborné klobásy z grilu, to zde není žádná hitparáda.
V našem počtu se o nějakém fandění mluvit nedá, proti domácím ani nemáme šanci. Pouze tedy vyčkáváme na hluchou chvíli, abychom o sobě dali vědět, což se nám podaří asi třikrát v úvodní třetině.
V první třetině ještě živíme naději na zisk bodů, která ovšem vezme později rychle za své. Dnes je těch chyb příliš – inkasování okamžitě po ubráněném oslabení třech proti pěti, později i ve vlastní přesilovce. Obrana Lacovi, který nemá úplně svůj den, moc nepomáhá, střídající Šimeček si pořádně ani nesáhne na puk a také inkasuje. My už tak jen očima prosebně tlačíme čas a doufáme, že se nevyplní přání domácích „Deset, deset.“
Těch se v kotli schází zhruba okolo 80. Kvůli jejich sektoru na stání těžko určit, kde kotel začíná a kde končí. S vývojem skóre se jejich support stupňuje, od druhé třetiny zapojují i protilehlou tribunu a tak hluchá místa, kdy bychom se mohli ozvat i my, nepřichází a my už tak o sobě v podstatě nedáváme vědět. Celkově jsme čekali o něco vyšší návštěvu vzhledem k tomu, na kterých příčkách se Prostějov aktuálně nachází, ale pondělí si svou daň vybírá nejen u nás. Na závěr si pak domácí připraví pyrotechnickou vložku, my si zatleskáme s hráči a opouštíme Prostějov s vírou v lepší výsledky a hlavně v lepší počty na dalších výjezdech.
Po prostějovské výjezdové blamáži nás čeká domácí utkání s českobudějovickým Motorem, z oblohy lije jako z konve. Tím, že zápas navíc připadá na středu, neočekávám příjezd těch normálních příznivců Motoru a tak dnes jen obtížně hledat jakákoli lákadla. AZet navíc drží sérii porážek a tak je jasné, že žádná oslnivá návštěva dnes na stadion nezamíří, u turniketů se bude „pípat“ spíše na věrnost než na čárové kódy.
V sektoru nejhlučnějších fanoušků havířovského hokeje se schází tak nějak obvyklý počet z předchozích „obyčejných“ středečních domácích zápasů, novinkou jsou však někteří fanoušci, kteří se přesunuli o pár metrů směrem doprava a z kotle zmizeli kamsi k zábradlí, jsou i tací, kteří ze stadionu zmizeli nebo pomalu mizí úplně. Mnozí, ty druhé jmenované, to berou jako ztrátu dalších fandů, pro organizační struktury havířovské hokejové fans scény je to však, když se nad tím člověk zamyslí, pouze a jen dobře, protože tvořit něco, co sice s obtížemi, ale stále a pořád tvoříme už sedmým rokem, musí jen ti, kteří to s tímto klubem a těmito tribunami myslí vážně. Smrtelně vážně. Né ti, kteří jsou jen pozéři a fanoušci boomu, protože takoví zmizí odevšad, jen co zjistí, že za rohem čeká něco lákavějšího.
Důležité však je, že nic z toho, o čem negativně píšu, nebere chuť a elán holkám a klukům z kotle, ten začíná fandit od první minuty a i přes docela ponurou náladu v hale žene hráče za bodovým ziskem. Fandění kotle je i ve vysoce nedobrém počtu konstantní, ve druhé přestávce se několik minut vkuse zpívá jeden chorál, tu a tam se ke kotli přidává pravá strana, klasicky dirigovaná Bradkou. Jejich pomoc je v těchto chvílích potřebnější než kdy dříve, ale na pravácích je prostě znát, že AZet prochází jak výsledkovou, tak i herní mizérií.
Tu a tam se nějaké fandění ozve i ze sektoru pro hosty. Ten dnes působí zvláštně. Hostů moc nepřijelo, i tak však nejsem zcela schopen udat jejich počet. Sedí tak nějak roztroušeně, až mám pocit, jakoby se po cestě pohádali, ten se neba s tím a tamten a tamtím. Budějovických může být tak 8, většina oděna do dresů, naši staří známí fanklubáci, bodavý žlutý hmyz. Vlajku nevěší, celý zápas sedí, i přes svůj počet se však tu a tam ozvou a dají o sobě vědět, což je právě v tomto počtu sympatické…
Ve třetí části hry je kotel hlučnější než v předchozích dvou třetinách, ti lidé v něm do toho dávají opravdu vše a pokud to halou neburácí, není na vině jejich neaktivita, to spíše neataktivita všech ostatních. To torzo lidí v sektoru dnes musím opravdu pochválit. V letech, kdy byl kotel plný a bylo in do něj chodit, to se fandilo prakticky samo. Kdejaký pičus tam mohl jen otevírat pusu a dělat že řve, svést se na tom, že je součástí velkého počtu fandů a ano, kotel řval, řval parádně. I díky spoustě pozérů a těch, pro které to byla určitá image, aniž by byli jakkoli ztotožněni s klubem. Až nyní, kdy si procházíme krizí jak my, tak i hráči na ledě, je obrovské umění tam přijít a fandit. Už to není o tom, být in. Ba naopak, spousta z Vás se těm lidem může smát, že tam fandí v počtu v jakém fandí. Pro mě to však jsou neskuteční srdcaři, kteří dokazují, jak jim na naší scéně a podpoře těm nejlepším hráčům na světě záleží. Takový Pes Novák, ten v té první řadě stojí snad 10 let vkuse, stále, nehledě na to, co se děje kolem něj. A takových frajerů je víc. Díky Bohu za ně!
Přichází sobota, z oblohy už nelije jako ve středu, avšak další a další porážky budou jasným důvodem, proč je lidí na zimáku míň a míň. Ve středu na Motor necelých 1400 věrných, tak kolik přijde dnes, když zde hrají odporností prošpikované Benátky? A světe div se, dnes na zimák zamíří o téměř 400 lidí víc! Čím to je? Vysvětlení je jednoduché jako facka. Né nadarmo jsem před sezónou lamentoval, jak hrozně špatně jsou ty středy a pondělky, kterých máme habaděj. Tady jasně vidíš, že ačkoli se prohrává, ačkoli dnes přijede tým, který absolutně netáhne, tak lidi jdou na hokej primárně proto, když nepočítám, že jdou na AZet, že se hraje v sobotu. Hokej má být společenská událost. Dnes to jasně vidím. Už více než hodinu před zápasem je plná Plechárna. Lidé nemají náladu, kor při současných výkonech, spěchat na hokej po náročné práci, kterou v regionu dělá asi většina fanoušků, lidi nebaví, že hned po hokeji musí valit domů, protože brzy ráno se zase vstává do práce. Lidé si ten zápasový den chtějí užít více, než jen okouknout hokej a jít domů. Chtějí před či po utkání posedět s přáteli, chtějí mít k hokeji takové to něco navíc… Ne, letos nám do karet nenahrává vůbec nic, k tomu ty domácí středy a pondělky, to je prostě katastrofa z největších. Až se trochu bojím, že letošní sezóna bude o jediném – přežít.
Vlajky visící letošní sezónu jsou zápas co zápas tak nějak stejné, někteří věší poctivě a pravidelně, protože právě proto si tu vlajku nechali vyrobit, jiní na věšení mrdají. Každého věc. Žádnou vlajku dne nevěší fanoušci Benátek, protože ti, dle předpokladů, nedorazili…
Na červených sedačkách sektoru A1, tedy tam, kde se sedí jen minimálně, naposledy tehdy, když jsme protestovali proti výrokům pana Danečka, když jsme pálili stadion olomoucké Mory, se schází o trochu více lidí než ve středu, i dnes si to v tom neadekvátnímu počtu, který není hoden značky Havířovské Zvěře chtějí především užít. Fandí se od úvodní minuty, i když na pravé straně je znát, že to není ono. Už od začátku…
Aniž bych chtěl ohřívat polívčičku Bradkovi, ten si pod sporákem dokáže zapnout sám, musím zmínit, že pravá strana do značné míry stoupá a padá právě s ním. Bradka jediný má potřebnou autoritu, na kterou lidé v tom sektoru slyší a kterou se nechají vést. Právě Bradka dnes absentuje a na sektoru RBH je to znát. A je velká škoda, že je to právě dnes, kdy kluci tu podporu potřebují víc než kdy jindy… O fandění se tak stará vlastně jen kotel. Je jasné, že v tom počtu kotelníků to nemůže být žádná hitparáda, marně však hledám hluchá místa, fandí se prakticky bez přerušení…
Ta hluchá místa nenacházím ani v době, kdy prohráváme 1:4, kdy lidé nadávají, pískají, kdy slyším pokřiky „My chceme AZet“, kdy někteří odcházejí domů. Je to právě ta hrstka lidí v kotli, která v tom hráče nenechává a i když to vypadá, že zápas už otočit nemůžeme, tak se fanděním alespoň baví, svými chorály oslavuje všemožné havířovské putyky, vytýká děvčatům, že nebraly prášky a kdejaké demence, na které je prostor právě dnes, protože jinak by se z toho člověk zbláznil. Takhle to má vypadat. Krize pravé strany je dnes tak značná, že když je kotlem vyzvána k odpovědi na otázku, co že to dnes křičí, odpověď se kotelníkům prakticky nedostane. Nechci, aby to kdokoli z Vás bral jako kritiku, holt každý den není posvícení. Ale rád bych, aby si mnozí uvědomili, ti kteří to třeba dříve neviděli nebo vidět nechtěli, jak moc toho kotel dělá. Prosím, neobouvejte se do těch kluků a holek, i když se jim někdy třeba nedaří, i když se jim nechce. Jsou to ti, kteří fandí stále, děj se co děj. A že jich je málo? Jasně, ten počet se nelíbí Vám, Tobě ani mě. Ale neplkejme nad tím, protože každý to můžeme změnit. Každý.
Na konci zápasu zůstává v hale mnohem méně lidí, než kolik jich zde bylo ještě 20 minut zpátky. Hráči si podávají ruce a se svěšenými hlavami přijíždí pod sektor. Je ticho. Koukám kolem sebe, kdo až doteď zůstal. Abych věděl. Abych si právě těchto lidí opravdu vážil. Jebal pes, že mi ujede bus, budu doma o 20 minut později. Jebal pes, že na parkovišti bude po zápase hustější provoz a já kvůli toho jdu dřív. Každý se pořád jenom někam ženeme… Na tvářích těch, kteří zůstali, je vidět neskutečný smutek, zmar, ty tváře jsou rezignované, nezaslouží si, abyste vy, hráči, takto nebojovali za AZet! Za klub, který milujeme! I přesto se však z tribun ozývá „Vždycky jsme s Váma!“. Co jiného taky… Ano, jsme s Váma. A jakožto lidé, kteří Vám každý zápas fandí, máme nárok být nasraní. Nasraní, ale stále na těch značkách jsme, zápas co zápas. Právě teď se dělí zrno od plev…
Když už lidé odcházejí a ani v kotli není takový počet, jaký v něm byl během zápasu, přichází možná vrchol frustrace, jsou odpáleny nějaké dýmovnice, které měly být použity jinde a jinak. Čin neorganizovaný, čin jedinců. Jak říkám, podtrhuje to skepsi, která je nyní citelná na každém kroku. No nic, jedeme dál, bude líp. Tímto si možná musíme projít, abychom na Plechárně seděli v říjnu 2020 a vzpomínali, jak jsme tehdy málem zemřeli. A že je to za námi. Nedá se svítit, teď procházíme jakousi fanouškovskou chemoterapií, která nás může či nemusí vyléčit. Z chemoterapie je člověku špatně, není chuť do života, není důvod k úsměvům. Přesto tu chemošku podstupujeme. Protože milujeme AZet a nechceme přijít o to, co jsme vybudovali. A tak díky všem pacientům, kteří do toho chema šli… Nemuseli, ale chtějí žít. A když to zvládla moje máma, zvládne to i můj klub. Musím v to věřit. Protože kdybych nevěřil, uteču stejně, jako utekli ti, o kterých jsem výše psal. Jednou jsi nahoře, jednou dole…
Sepsali San DC a J.R. from B.K.