Je tady středeční mrazivé ráno, teploměr ukazuje nějakých – 14, do tašky sbalím pár švestek, tedy především výjezdovou vlajku, a vyrážím na vlakové nádraží. Vím, že více než 6 hodin pojedu do Litoměřic sám. Láká mě to, moc se těším. Za těch mnoho let, kdy jezdím svůj tým podporovat ven, to bude zase něco nového… Cesta ubíhá docela rychle, do své zasněžené cílové destinace dorážím více než 3 hodiny před zápasem. Z loňského Play-off už centrum Litoměřic znám, jdu na oběd, jdu na jistotu…

Smažené filé zakápnu lehce citrónem, hlavou se mi honí myšlenky, jaké ty čtyři dny asi budou. Mám fůru času, po posledním soustu ryby mířím do známé litoměřické pivnice Sparta, kde jsme cosi vypili při loňském Play-off. Servírku požádám o heslo na Wifi, ta vyhrkne, že „Pohár mistrů, dohromady“, objednám si desítku, v telce koukám na biatlonové štafety a čekám na kolegy, kteří za mnou přijedou z Prahy…

U stolu sedím sám. Však jen do té doby, než se začnou scházet místní fanoušci. Po chvíli je u mého stolu pro 6 lidí už lidí asi 9, vesměs se jedná o kluky a ženy z litoměřického kotle. Dresy, šály, čepice, paličky k bubnu. Mačkáme se. To mám tedy společnost :-). Dotyční dresaři neví, že fandím Havířovu, neustále se chtějí bavit, ťukat si s mým pivem, dokonce padnou hlášky o nějakém společném kouření marihuany před hostincem :-).

S díky odmítám, dopiju druhé a vyrážím na 50-ti metrový pochod k hale, kde už čekají mí dva kamarádi. Rozdáme si lístky, několik lístků, které dnes nemáme komu rozdat, pak za poloviční cenu prodáváme domácím fanouškům. Ti nám nadšením rvou ruce a při vidině ušetřených peněz se tážou, zda-li zde budeme prodávat lístky i příště. Odvětím jim, že si nejsem zcela jist. Hustému sněžení unikáme tím, že se asi 15 minut před začátkem zápasu odebereme na zimák.

Přicházíme do sektoru pro hosty, jsme smířeni s tím, že dnes budeme 3. Najednou však vidíme dívku, která stála kousek od našeho sektoru už v Kadani a je nám tak jasné, že asi bude patřit k nám, přesněji řečeno k AZetu. Už tehdy v Kadani jsme po ní pokukovali, její sexy lýtka neušla naší pozornosti, v té době jsme tipovali, když tak se zájmem sledovala hokej, že jej i sama hraje. Jeden z nás se jí na to dokonce ptal, jen zavrtěla hlavou… Zahajujeme tipovací soutěž o to, co ji tedy k AZetu táhne, zatím jsme však bezradní stejně jako Zeman s tím Peroutkovým článkem. Ve svých řadách ani nenacházíme, po tom kadaňském fiasku, dobrovolného poskoka Ovčáčka, který by se šel slečny zeptat…Věšíme výjezdovou vlajku „HZ on tour“, mí kamarádi vážou zástavu Gastarbajtrů, krom nás tří a oné dívky, která je kousek nad námi, k nám přichází ještě řidič hráčů, náš počet se ustálí na pěti a začíná zápas. Chvíli sním o tom, jak se dnes budeme přeřvávat, jak sektor rozdělíme na 2 a 3 lidi a budeme si vzájemně odpovídat, jaký fanatismus to prostě bude. Realita je však jiná. Předem a na rovinu rezignujeme na fandění a jsme tak připraveni na místní bubenickou show. A ta s úvodním buly opravdu přichází…

Trochu legrační je počet sekuriťáků. Jestliže nás je pouze 5, tak jejich počet v sektoru a kolem něj, a to opravdu nekecám, je tak trojnásobný :-). Ale nijak se o nás samozřejmě nestarají, za nic nebuzerují, do hlediště mne pustili i s větší cestovní taškou, s balíčkem těstovin, sojového masa, s kupou oříšků, s konzervou tuňáka, náhradním prádlem, dvěma páry ponožek a kdoví s čím ještě… Takže pohoda.

Domácích je v kotli asi 25 – 30, téměř neustále fandí, ale k nám je nejde moc dobře slyšet. Akustika zde není dobrá, to víme už z loňska, Místo toho slyšíme burácení bubnů, které je místy opravdu nechutné. Ale jak říkám, už jsme s tím ve zdejší hale tak nějak smířeni. Litoměřičáci občas zamávají nějakou tou malou vlajkou na tyči a to je zhruba vše, co k nim lze říct…

O přestávce valíme na klobásu. A pokud fanoušci Motoru nedávno nazvali litoměřickou klobásou tou nejlepší v lize, já si ji dovolím nazvat určitě tou nejpikantnější. Velmi chutné klobásy mají na vícero stadionech, nejsem si jist, zda-li právě ta litoměřická je tou nej (o chlup lepší je možná na Kladně či v Kadani), jsem si však jist, že tak jako ta zdejší, nepálí v lize žádná jiná. Čili pro mě super! A kdo nerad pálivou, dá si zde tu bílou. Nebo třeba obyčejný párek v rohlíku. Občerstvení je ve zdejší hale výborné…

Atmosféra utkání je prakticky po celou dobu konstantní, my s nadšením pozorujeme hru našich borců, občas hodíme Okála po slečně nad námi, domácí cosi křičí a bubnují. Krom pozorování hry stále tipujeme, ke komu patří ta „naše“ slečna, v jednu chvíli je hlavním adeptem David Dvořáček, který se tím směrem tu a tam podezřele podívá. Ale jisti si nejsme, přesto přepisujeme kurzovou nabídku, aby stále byla aktuální…

Tipujeme i v dějství závěrečném, kurzy se mění co chvíli, nyní už favorizujeme Ondru Holomka. Kurzy stoupají, padají, mění se, bavíme se tím rozhodně víc, než fanděním našim borcům.

Velmi blízko, až nesměle, se k našemu sektoru přisouvá další fanoušek, který zřejmě fandí AZetu, v sektoru vedlejším pak sedí asi čtveřice fanoušků, kteří mají šálu AZetu, ale v životě jsem je neviděl. Tak čert ví, co jsou zač…

Z těchto lidí se nakonec vyklube, i díky výrazné podobě maminky, že se jedná o rodiče Lukáše Doudery, přítomna je i jeho malá sestra a také děda, všichni bedlivě pozorují hru, sestra navíc tu a tam mává havířovskou šálou. Tak aktivní, z hlediska fanouškovství, dnes nejsme ani my :-).

Utkání končí, rozhodneme se, že zpívat Zvěř ve třech lidech nemá moc cenu a tak nastoupeným a nesmírně šťastným a nadšeným hráčům jen tleskáme. Jejich radost je však taková, že nás k vítězné Zvěři vybízejí, jsou samý šprým a samý úsměv, Jura Krisl či Danek Seman nás za absenci chorálu téměř až buzerují :-). Odmítají odjet do kabin, chtějí děkovačku! Nakonec se tak nějak shodneme, že vítěznou Zvěř si dáme až zítra…

Po utkání se s námi, s tím, že se uvidíme v sobotu na Kladně, loučí ona dívka ze sektoru (je z Ústí nad Labem), potvrzuje favorizované kurzy tím, že přizná dlouholetý vztah s Ondrou Holomkem. Přichází k nám i klučina, který se celý zápas nenápadně přibližoval k nám, přiznává, že ještě někdy v dorostu hrál za AZet s Jirkou Krislem či Dušanem Šafránkem, nyní žije zde v Litoměřicích. Tímto však přiznání hokejových fanoušků zdaleka nekončí! Aby těch příchozích nebylo málo, cestou ze zimáku projdou kolem nás i Douderovi, pozdraví, popřejí šťastnou cestu. I oni se přiznají, byť jen genetickou podobou s Lukášem :-). 

Nadšení z bodů absolvujeme cestu taxíkem na jedno z několika místních nádražích, hustě chumelí, spousta sněhu, v nádražce hryznem jedno rychlé a vlakem se vydáváme do Prahy. Zde se cesty naší trojice rozcházejí. Ale jen na chvíli, jen na pár hodin…

Další den v poledne, v jednom z pražských bytů a z lásky k našemu mančaftu, smažíme bramboráky. Jasně, většinu sežereme sami, ale myslíme i na tým a chceme hráče odměnit za případnou výhru v Benátkách. Po ostudě na Svazu s falzifikáty podpisů už nemíníme dále hazardovat se jménem AZetu a tak místo litoměřické marijánky přidáváme do těsta jen pražskou majoránku. 3 velké bramboráky usmažíme navíc s tím, že pokud se vyhraje, obdarujeme 3 nejlepší hráče zápasu. Dosmaženo, zabaleno, sedáme na autobus, pak na druhý, pak 15 stanic metrem, až jsme hodinu a půl před utkáním konečně na Černém mostu. Odtud jede bus do Benátek jen 25 minut (přitom jen po Praze jsme jeli hodinu), vyrážíme ve stejném počtu a ve stejném složení jako včera, tedy ve třech.

Mrzne, je zima, cestou na zimák snad nepotkáme živáčka, rychle se stmívá, je to trochu depresivní. Přicházíme ke stadionu, rozdáme si lístky, načež jsme upozorněni, že volal litoměřický manažer, nasraný jak prase, že jsme včera prodávali levné lístky domácím :-). U stadionu už nefunguje hospoda, ve které jsme ještě předloni pili a dojídali guláš po Aronu Chmielewském (je z ní mateřská škola), před nepříjemným větrem tedy míříme dovnitř. Tfuj, uvnitř je zima ještě větší. Celý zápas ukazuje teploměr v hale – 1 stupeň. Šílené! A tak rychle míříme do hospody, která je v rohu hlediště, na zahřátí dáme ledové pivo a čekáme na úvod zápasu.

Po chvíli vidíme stejnou rodinku, která byla včera v Litoměřicích. Ha, Douderovi. Jsou jako Hujeři. Včera byli 4, dnes už jich je snad 7, no děsíme se toho, kolik jich bude v sobotu na Kladně, což je jejich domácí prostředí :-).

Chvíli před začátkem zápasu, ačkoli se nám pranic nechce, míříme do sektoru. Kromě nás tří přijela i šestice Gastarbajtrů z blízké Mladé Boleslavi. V těch devíti lidech by šlo i fandit. Zbytek lidí v sektoru je totiž dosti nečekaný a nezvyklý. Přijel se podívat a nad námi stojí prezident našeho klubu, stojí v něm i brankář Marek Laco, který je ze zdravotních důvodů indisponován. Ostych ztratili i Douderovi, včera ještě seděli mimo sektor, dnes jsou už jeho právoplatnými členy :-). S úvodním buly je nás v sektoru přesně 17 a já si říkám, že dnes by nás i mohlo být slyšet, protože marně pátrám po domácím kotli…

Začíná zápas, my jsme však kombinací několika aspektů ticho, mlčky pozorujeme hokej. Ticho je i domácí sektor, který se v prvních minutách neformuje, hraje se tak v klasické ponuré atmosféře, kterou nedoprovází tolik typické mlácení do bubnu, jak je zde, stejně jako v Litoměřicích, pravidelným zvykem.

V našich řadách se nenajde nikdo, kdo by chtěl zápasit s tou ukrutnou zimou, každý je rád za ruce v kapsách a tak stále nejsme schopni fandit… Jak se to „dělá“ nám po několika málo minutách ukazují domácí, ti se v kotli za svou klasickou vlajkou formují asi v šesti lidech, začínají bubnovat, začínají cosi křičet. Sláva to není, ale aspoň křičí, čehož my dnes zatím nejsme schopni…

O přestávce uháníme do zmiňované hospody, která je jediným místem široko daleko, kde nemrzne. Dnešní utkání, když se k tomu připočte nedobrý výsledek našich kluků na ledě, je opravdu za trest. Jsme vším tím kolem frustrovaní a tak předvádíme své ostudné představení i nadále, kdy stále nejsme schopni začít s hlasovou podporou našemu mančaftu. Nemáme ve svých řadách člověka, který by strhl ostatní a tak tu a tam fandí aspoň nejmladší člen(ka) sektoru, malá sestřička Lukáše Doudery, která i dnes má šálu AZetu Havířov, kterou točí nad hlavou a dává tak najevo, komu fandí…

Nejčastějším pokřikem domácích během celého zápasu je „Na ledě se pase, pruhované prase“, k tomu stále valí do bubnu či do dřevěných destiček, které mají někteří připevněny k dlaním. Paráda. A v této parádě směřuje zápas ke svému konci. My se v samém závěru snažíme o vyrovnání, právě teď bychom měli hnát hráče za kýženou brankou, ale nejsme schopni. Fandí akorát malá Douderová, její „AZ do toho“ či „bijte je“, když se to před bránou malinko strká, je parádní… Na ledě prohráli hráči, v hledišti jsme s nesoupeřem prohráli i my. Na celé čáře. Absolvuje klasická „děkovačka“ po prohře, kdy dnes nám hráči opravdu nemají za co děkovat. Zklamali jsme je. Míříme ven z haly, naše kroky směřují k autobusu našeho týmu, kde zmiňované bramboráky, na jejichž předávku hráčů jsme se moc těšili, necháme aspoň vedoucímu týmu… Kolem nás proběhne po zápase se vyklusávající Danek Seman, děkuje nám osobně za podporu. Cítíme stud, žádnou jsme nepředvedli… Pozítří na Kladně to musí být rapidně jiné!

V benátecké hospodě U samce dáme pivo či malinovku, zobnem utopence či pálivé tyčinky, za hodinku nám jede autobus do Prahy, zde se opět rozcházíme s vědomím, že pozítří vyrazíme ke třetímu a poslednímu výjezdovému utkání v pěti dnech… A že konečně musíme pořádně zafandit!

V sobotu brzy ráno se vlakem z Havířova vydává na Kladno 8 fanoušků AZetu, po pohodové cestě, kterou zpříjemní nějaká ta kořalka, se k nim v Praze, těsně před polednem, přidáváme ve dvou lidech. V naší už klasické hospodě dobře poobědváme a v počtu deseti kusů se vydáváme vlakem z Masaryčky do Kladna.

Tam se dělíme na dvě petice, míříme do dvou různých hospod, abychom se hodinu před zápasem zase sešli a v husté chumelenici se vydali na dlouhou cestu k zimáku. Před ním si koupíme lístky a přes velmi pohodovou ochranku, přes kterou přonášíme i láhev alkoholu, míříme na sektor.

Do něj postupně míří další a další Havířováci, věšíme naši jedinou zástavu, kterou je malá vlajka „On tour“, stavíme se k sobě, je nás 26 a utkání může začít… Nesmíme opakovat nulovou aktivitu z Litoměřic či Benátek a tak se do pozice spíkra staví fanoušek Frigo, který s tímto velmi často pomáhá na dalekých výjezdech, velké díky mu za to, dělá to dobře. Díky osobě, která nás dostatečně hecuje, tak fandíme od samého začátku a takřka nepřetržitě. No konečně! 

Naše fandící choutky a odhodlanost ještě posílí dva góly, které naši hráči domácím vsítí, ve svém počtu fandíme opravdu velmi dobře, dle mávacích reakcí hráčů či brankáře nás je slyšet až na protilehlou stranu zimáku, což nás těší a vlévá další odhodlání do žil…Nejsem si zcela jist, jaká je na kladenském zimáku akustika, ale domácí slyším velmi slabě. Slyším bubny, to ano, ale fandění jen velmi vlažné. A pokud jej porovnám s jednou ze svých předchozích návštěv zdejšího zimáku, jsou domácí určitě mnohem slabší než tenkrát. Ale jak říkám, ze sektoru hostů, kdy navíc neustále fandíme my, se to nedobře posuzuje…

Tak či tak, myslím si, že Kladeňáci neskutečně mrhají tím potenciálem tribuny na stání. Ta je parádně zaplněna, opticky ten kotel vypadá hodně dobře, i když je těžce rozeznatelné, kde kotel začíná a končí. Ale jak už jsem psal tenkrát, myslím si, že domácím neskutečně chybí někdo jako spíkr, který by díky své autoritě s tím davem lidí pracoval… Možnosti domácích jsou díky zmíněné tribuně obrovské (i co se choreografií týče), ale potenciálem je neskutečně mrháno… Pro kladenské je to obrovská škoda!

O přestávce se občerstvíme, po stránce klobásové to je opravdu výborný trojvýjezd, protože tato pochutina je jak v Litoměřicích, tak v Benátkách a stejně tak i tady v Kladně, opravdu výborná. V sektoru si přihneme nějakou tou Hruškou, dodá nám sílu k dalšímu fandění, tak hurá do něj!

To spouštíme od samého začátku i ve třetině druhé, opět křičíme a zpíváme neustále, bez jakékoli delší promlky, postupem času odzpíváme snad všechny chorály, které máme, fanděním se dnes, i díky výsledku na ledě, opravdu dobře bavíme… Zpíváme potichu, pak burácíme na 110%, zpíváme v sedě, pak vestoje, kdy skáčeme samou radostí, je to dnes opravdu hodně rozmanité a dobré!

Po očku nás pozoruje opět ta malá Douderovic, opět se šálou. Celá rodina Lukáše Doudery dnes sedí mimo sektor, ale jen kousek od nás… Mimo sektor sedí i slečna Ondry Holomka, jak slíbila, tak přijela, má o dost víc letošních výjezdů na AZet než někteří ti, kteří se fanouškovství honosí :-).  Jo, v první chvíli byla s námi, ale pak si asi řekla, že nevidí ideálně na hokej a tak zbytek zápasu sedí vedle na podélné tribuně. Nám výhled, který není ideální, pranic nevadí, jsme zvyklí, jsme hosté, jsme tam, kde máme být… Ale za té absence Hujerů je škoda. Mohlo nás být jednou tolik :-).

Malá sestra se i z vedlejšího sektoru přesto kouká, co zrovna fandíme, snaží se nás napodobovat, snaží se tleskat do stejného rytmu, v jakém zrovna tleskáme my… A po gólech AZetu opět poctivě, stejně jako dneska my, točí svou šálou nad hlavou. Je výborná, fakt čumím jako blázen, respekt před ní!

Domácí pokračují ve stejném fanouškovském představení jako v dějství prvním, slyším je slabě, k fandění se mnohem více a nyní už docela často ozývá pískot tribun… To je voda na náš mlýn, s nedobrou formou domácího kotle cítíme stále větší a větší šance na to, že naše podpora bude dobře doléhat k těm, kterým je učena, čili k našim hráčům…

Ve druhé přestávce se plánuje odjezd osmičky lidí, kteří spolu přijeli vlakem z Havířova, spoje z Kladna jsou dost na hovno a tak musejí odejít těsně po začátku závěrečné třetiny. Ano, s tímhle vědomím zde jeli a já za to před nimi neskutečně smekám… V době, kdy spousta fandů AZetu sedí v teple doma, sledují přenos za nějakou tu kačku, tak tahle osmička dala skoro 4 stovky za vlak, aby viděli třeba 45 minut zápasu. Bomba, borci! Spousta nejezdících, o to více remcajících fanoušků na sociálních sítích či diskuzních fórech, by si z takové podpory svého mančaftu měla vzít příklad…

Černý scénář se opravdu plní, 7 Havířováků halu opouští (jeden zůstává s tvrzením, že takový zápas není schopen opustit dříve a tak pojede až další den, čili za vlaky dá za tento výjezd asi 700,-), je to velká ztráta pro náš sektor, navíc jsme opět bez spíkra. První minuty se to na nás projevuje, podpora je slabší. Po nějaké chvíli se však k fandění znovu odhodláváme, pokřiky začíná vždy někdo jiný, vycházejí z kotle samotného, né od nějakého typického „předříkávače“… Není to zdaleka takové, jako předchozích 45 minut zápasu, ale snažíme se. Poctivě to dofandíme až do samého konce utkání, když už publikum v hale píská sborově a velmi silně…

Stále po nás pokukuje ta malá Douderová, svými posunky ji nabádáme, ať jde fandit mezi nás, ona se zeptá mámy, ale nenajde svolení :-). Ale jejímu fandění není konec :-).

Hráči přijíždí na děkovačku, mají obrovskou radost, spouštíme Havířovskou Zvěř… A heleme se, mladá Douderová už je v sektoru! 🙂 Vyvoláme Dušana, po něm Danka Semana, jako třetího pak, jakoby za odměnu, Lukáše Douderu. Má velkou radost, stejně jako celý tým… Sladké vítězství je naše, opouštíme zimák, dle způsobu dopravy se dělíme na několik skupin…

U východu ještě pokecáme s dědou Douderou, který také poctivě odjezdil celý trip, ten nám prozrazuje recept, díky kterému jsme Kladno porazili, to už ale valíme na nádraží. Vlak stihneme jen tak tak, cesta do Prahy je však pohodová, díky pocitu z vítězství uběhne rychle…

Kousek od Masaryčky sedneme do hospody, dáme pivo a něco na jídlo. Po následném přesunu na Hlavák vidíme v nádražní hale nějaký filmový štáb, hlavní postavou je v poslední době oblíbený Matěj Štáfek (řítí se jak lavina), chvíli se podíváme, jak se takový film/natáčí a rozjíždíme se různými směry. Jedni vlakem do Brna, druzí pak metrem na Jižní město… A ona sedmička fanoušků, která musela odjet dříve? Třetí třetinu dokoukali ve vlaku na mobilu, nyní už si lebedí v Pendolinu, které je chvíli před půlnocí doveze na svinovské nádraží…Parádní, ale nesmírně náročný výjezdový trip je za námi. V Litoměřicích se od nás nečekaly divy, v Benátkách jsme fanouškovsky zklamali, však svým nadšeným výkonem jsme celé to zklamání smázli na Kladně, kde to bylo skvělé a kvůli takovým zážitkům věřím, že jeho účastníci vyjedou příště zas… Celý výjezdový trip měl cosi do sebe. Určitě pro fanoušky, kteří jej absolvovali, věřím, že i pro hráče, kteří zažili jakési nóvum a ke dvěma zápasům nemuseli dlouze cestovat. Věřím proto, že v budoucnu se něčeho podobného ještě dočkáme a že účast fanoušků AZetu bude podobná, jako účast více než sedmdesátiletého dědy Doudery nebo zhruba jeho sedmileté vnučky. Třeba i díky snad i nadále se sekajícím přenosům na internetu :-). Zážitky z výjezdů, především ty mimo hlediště, totiž nenahraní nic…

Sepsal J.R. from B.K.