Co si budeme povídat, nálada kolem hokeje v Havířově není ideální, ten zájem o něj není takový, na současné návštěvy nemůžeme být pyšní, hrdí, ani z nich nemůžeme mít radost a tak je jasné, že mnozí fanoušci vyhlíží tento zápas s jistými obavami. Především ti, kteří více než body za případnou výhru hráčů vyhlíží to, jak se budeme prezentovat my – fanoušci. Hrát se tento špíl třeba jen 3 nebo 4 roky zpět, měl by neskutečné grády, fotky a videa z něj by obletěly republiku. Bude mít tyhle grády dnes? Máme ještě na to? Umíme ze sebe vymáčknout víc, než co poslední měsíce předvádíme? 

Lidé, kteří poslední roky stáli za optickými prezentacemi Havířovské Zvěře, jsou zaneprázdnění prací, ze studentů se postupně stali pracující, toho času je málo, někteří navíc z tribun zmizeli úplně, nástupci v nedohlednu… A tak hrozí, že při významném utkání budou havířovské tribuny bez optické prezentace, tedy bez toho, co je v uplynulých letech svým způsobem proslavilo, bez toho, co je kořením tribun…

Poněkud překvapivě se však přihlásí kluci ze skupiny Mladá Zvěř, kteří doposud byli známí spíše svými radikálními radovánkami, než že by se podíleli na ultras prezentacích, ještě donedávna to byli právě kluci z Mladé Zvěře, kteří prakticky ani nenavštěvovali havířovský kotel, někteří moc nedali ani návštěvám zápasů jako takových a tak je jejich odhodlání a chuť příjemným překvapením. Jasně, těch zkušeností s tímto mají pramálo a tak se může zdát, že jdou do obrovského rizika, když s prezentací na takto významný zápas začínají prakticky až den před utkáním samotným. Bude proto zajímavé sledovat, jak se vše zvládne, protože obavy jsou samozřejmě na místě…

Jen zhruba 20 hodin před zápasem se parta asi osmi nadšenců schází v klubové tělocvičně, krom pracantů z MZ je přítomný také hlavní „malíř“ Havířovské Zvěře, který stojí za mnoha parádními díly z minulosti, je tedy velká pravděpodobnost, že i tentokrát by to mělo mít onu známou a potřebnou kvalitu. Jasně, počet pomocníků při tvorbě malované choreografie je důležitý, ale i když se ti těch lidí sejde 30 a ty nemáš toho hlavního, který to mu dá myšlenku a tvář, neuděláš nic.

Kluci makají celý páteční večer, práce se prodlužuje až do nočních hodin, času je však velmi málo a tak zatímco kolem půlnoci končí, něco málo po sedmé ranní se už opět scházejí v tělocvičně, aby v přípravách pokračovali. Pokud jsme v minulosti často šili horkou jehlou a s tvorbou choreografie finišovali za 5 minut dvanáct, dnes je to jehla superhorká, plachta se domalovává ještě asi 2 hodiny před začátkem zápasu, to když už za dveřmi tělocvičny přešlapují nervózní hráči čekající na předzápasovou rozcvičku. Vše se stíhá jen tak tak, hodinu a půl před zápasem se na tribunách schází několik fandů, aby připravili vše ostatní. Času málo, zkušeností těchto kluků ještě míň, nervozita je znát

V horních sektorech tribuny A se rozdává na 1000 nafukovacích balónků, připraveny jsou vlajky na tyčích, v okolí kotle se věší zástavy. Těch se dnes během zápasu vystřídá hned 7, další dvě pak věší lidé z RBH pod svým sektorem, po této stránce je naše dnešní vlajkosláva, nutno podotknout, že po delší době, opět maximálně příkladná. Sektor ověšený vlajkami pak vypadá jako den a noc oproti sektorům (včetně toho našeho), které vídáme napříč scénou, kdy s jednou, dvěma vlajkami je to takové trochu smutné…

To už do haly přicházejí první fanoušci Vsetína, čili tábora, se kterými nás pojí historická nenávist, která se však v zimě 2010 změnila na smír mezi oběma ekipami. I z tohoto důvodu jsme už několik dní před zápasem apelovali na naše vedení, aby se hostům neházely klacky pod nohy, aby se k nim přistupovalo jako k těm, se kterými máme vztahy dobré. Vedení nám, třeba i přes nátlak policejních složek, vychází maximálně vstříc, hosté dnes nebudou nijak oploceni, ani obehnáni páskou, do hlediště pronesou vše, co mají v plánu pronést, jejich pohyb je pro celý den maximálně volný a svobodný. A tak jsou k vidění situace, kdy zhruba 40 minut před zápasem mám dojem, že kolem zimáku se pohybuje více hostů než domácích, bojím se návštěvy, bojím se naší hlasové produkce, bojím se případné ostudy, protože každému je jasné, jak moc jsou venku, myslím tím na tribunách, Valaši silní…

Začátek zápasu se blíží, krom Havířováků a ekipy Vsetína přijíždí i ekipa třetí, svou návštěvou nás poctí kluci z Poruby, kteří dorážejí ve více než 15-ti členném počtu, poprvé v historii vzájemných dobrých vztahů, po naší nabídku, věší jedna z ekip svou hlavní vlajku, Porubákům uvolníme místo přímo nad sektorem.

Své zástavy věší i hosté, legendární FOREVER VSETÍN (škoda, že její havířovská „sestřenice“ Brumm Kreisel leží skladem ve stavu, kdy možná už nikdy viset nebude) zdobí prakticky celé zábradlí pod sektorem, na dalším zábradlí visí dalších asi 6 malých vlajek, krom jedné se však spíše jedná o menší kapesníky, které ničím pozitivním nezaujmou.

Zápasu předchází slavnostní ceremonie, od hostů je velice sympatické, že tyto významné chvíle našeho klubu nijak nenarušují, protože kdyby chtěli, tyto minuty by opanovali pro sebe a naše poděkování legendám apod. by bylo trochu znehodnoceno. Od Vsetínských fajn gesto, díky! Už se to blíží, ve vzduchu je cítit velký zápas!

Před samotným buly zazní státní hymna, kterou zpěvem doplňují hlavně hosté (škoda, že česká státní hymna není příliš zpěvná, takovým Italům, Polákům, Aeričanům či Francouzům můžeme v tomto směru jen a jen závidět), to už je však mezi čepele prvních centrů obou mužstev vhozen černý nesmysl a jdeme na to.

Hosté vstřelí hodně rychlý gól, začínají zpívat své typické chorály, nakloním se ke kolegovi a smutně špitnu, že „tak, teď začali a dnes už je nezastavíme“. Je nám jasné, že vyrovnat se v hlasivkovém souboji s hosty bude abnormálně obtížné, však velmi solidně, na naše současné poměry, zaplněný kotel se maximálně snaží od první minuty, soupeři v zeleno-žlutém nic nedaruje…

To už je ze stadionu vynášena právě použitá plachta, která se v uplynulých desítkách hodin malovala, byla součástí tribunového chorea, které bylo právě s úvodním vhazováním vytaženo. Plachta o stech metrech čtverečních, k tomu 1000 balónků, do toho všeho asi 15 vlajek na tyčích. No, na to, že se jednalo o choreo tvořené na poslední chvíli, na to, že pro organizátory této produkce to byla takřka premiéra (i když ve spojení, co se poradních hlasů týče, byli neustále s letitými harcovníky), tak se jedná o prezentaci podařenou, ze které lidi mají radost. Jasně, x věcí se na ní dalo vylepšit, vychytat, ale buďme rádi alespoň za tohle, nakonec to je fajn, lidi to bavilo a havířovské tribuny v tomto směru opět ožily. Čili je na místě poděkovat těm, kteří se o pozitivní reklamu havířovských fanoušků postarali. Furt to umíme a pořád to některé baví!

První třetina pomalu končí a ačkoli si myslím, že hosté v ní na tribuně mají jasně navrch, překvapí mě kamarád, který mezi oběma tábory sedí „na půl cesty“ a o přestávce mi sděluje, že kotel AZetu, byť oproti hostům v početném oslabení, se rozhodně nemá za co stydět. S nadějemi tak vyhlížíme třetinu druhou, to se z Residomo obýváku (komerční akce jednoho ze sponzorů na tribuně B) vrací Bradka se svou družinou, ještě než usedne na své místo, tak mi o přestávce sdělí, že „tak a teď konečně jdeme na to“. Super, těším se, Bradka z Rumboys je pro pravou stranu důležitý stejně jako Messi pro Barcelonu! Bez přehánění.

Pomáhá nám i to, že hráči AZetu berou otěže zápasu do svých rukou, Havířov začíná panovat na ledě, výrazně se zlepšuje také v hledišti! Ano, Valaši stále výborně fandí, ale výkon havířovských zvířat jde strmě nahoru, dnes k tomu pomáhá i velký počet starých v nejhlučnějším sektoru. Vynikající je pravá strana, která zdatně sekunduje formou disponujícímu kotli, atmosféra je minutu od minuty lepší. K tomu všemu se přidává skupina Porubáků, která na tribuně za bránou roztahuje svůj transparent, kterým havířovskému hokeji gratuluje k výročí, z kotle domácích se poprvé v utkání ozývají společné pokřiky obou táborů, které dávají najevo své vzájemné sympatie.

Atmosféra v hledišti by se dala krájet, napětí ve vzduchu trochu pročeří Valaši, kteří vytahují asi 15 kostkovaných mávacích vlajek, jejich víření jakoby motivuje domácí, ti zařazují další rychlostní stupeň, díky výbornému výkonu svých hráčů ožívají a hostům jsou už jasně rovnocenným soupeřem. Ogaři ze Vsetína pak ke klasickým mávačkám přidávají ještě dvě velké a moc povedené obří mávačky, těmi krájí vzduch v chodbě pod kotlem, tato prezentace je moc pěkná, vizuálně dobře doplňuje dnešní pohled na hostující sektor. Je moc fajn, že Valaši v posledních letech začínají přicházet na chuť optickým radovánkám, že už to u nich není jen o fanatickém fandění a alkoholu :-). 

Ve třetí části hry už atmosféra graduje, ty soboty, kdy se banda nabambelá ze čtyř piv, jsou prostě jiné. Nebudeme si nic nalhávat, počet vypitých piv je vždy přímou úměrou decibelům na tribuně. Valaši ještě vytáhnou své pěkné výjezdové choreo, menší plachta doplněná opět o mávací vlajky (pod plachtou zažehají nějaké strobo, ale hasiči i ochranka jsou v klidu), na své mávačky bohužel jaksi zapomínají domácí, kteří je k dnešnímu použití taktéž mají připraveny, ale tak jsou zažraní do fanatického supportu, že zástavy pro dnešek zůstanou ležet ladem. Škoda! 

V těchto minutách je spolupráce s pravou stranou skvělá, „pravácí“ dnes mají asi nejlepší formu za poslední možná 2 roky, atmosféru si všichni naplno užíváme, místy mám husí kůži. Když po několika marných pokusech „přinutíme“ nám odpovědět i „béčkaře“, tak považte sami, že to už je co říct… Sladkou třešinkou jsou pokusy o mexickou vlnu, která na našem zimáku nebyla k vidění dobrých pár let. Vlna v hledišti má k ideálu sice hodně daleko, ale celé tyto pokusy jasně demonstrují, jaká nálada v hledišti panuje, to nadšení a entuziasmus v očích těch, kteří běžně neotevřou ústa, je pro mne osobně mnohem víc sladší odměnou, než průběžný stav na ledě. Takhle to má vypadat, při této vřavě i ten hráč ze sebe vydá víc!

Je dobojováno, hosté si poděkují se svým týmem, který je dnes bodově nepotěšil, to už se však na svou děkovačku těší Slezané. A pořád jsou plní emocí a dojmů, že po mávacích vlajkách zapomínají na další menší optickou prezentaci, která měla být součástí děkovačky. Sakra už!

V hledišti zůstává mnohem více lidí, než jak bývá zvykem po „všedních výhrách“, ty minuty štěstí si užíváme naplno, děkovačku prodlužujeme. A byť víme, že pro hráče to může být až únavné, my se tímto chceme odvděčit všem, kteří dnes fandili a kteří zůstávají dlouho po závěrečné siréně na svých místech.

Je konec velké slávy, kdy tečku na havířovskou hrdost zapisuje Honza Maruna, kotel si ještě vymění pár pokřiků s Porubáky, kteří dnes sice po většinu zápasu byli v kotli AZetu, avšak na posledních několik minut po utkání se přemístili pod svou vlajku…

Balíme fidlátka, načež se přemístíme na parkoviště ke Kauflandu, kde probíhá finále dnešních oslav. Otřepaná a dosti sentimentální hláška často praví, že prší štěstí. Ano, kýč jako prase, ale dnes tomu tak opravdu je. Fanoušci debatují s hráči, některé své hrdiny hází radostí 2 metry do vzduchu, lijí do nich chlast různých barev a chutí, nadšeně zpívají s kapelou Nebe, aby vše bylo zakončeno slezinou jak hráčů A týmu, tak těch nejaktivnějších fandů, v rohu parkoviště, zažeháváme několik kusů a druhů pyrotechniky, abychom dali pěkné a symbolické razítko na dnešní den. Byl fantastický. To však ještě pořád zpíváme, halekáme a běsníme, nikomu se dnes nechce končit…A proč bychom také končit měli? Dlouho do noci se na 20 Havířováků a několik Porubáků baví U Lenina, kde atmosféra a nadšení jsou podobné tomu, jaké několik desítek minut zpátky zažil havířovský zimní stadion. Ten se dnes místy otřásal v základech, ten zavzpomínal na ty legendární vibrace, to když naše scéna byla na vrcholu a tribuny se chvěly takřka každou sobotu. Dnes jsme si na ty nedávné slavné časy zavzpomínali a připomněli si, co všechno umíme, když chceme. Dneska jsme chtěli hodně a předvedli support, na který můžeme být hrdí. Tohle byla Havířovská Zvěř!Co říci závěrem, kdy čtenář má možná pocit, že lepší to být nemohlo? Jasně, že mohlo, a jéjej! Protože nezapomínejme, že nám prakticky vše hrálo do karet. Být to půl zápasu 1:3, kdoví, jak moc jiné by to bylo. Jasně, že na tom celém by se dala najít i mnohá negativa. Dlouze jsem přemýšlel, o kterých psát a která si nechat pro sebe. Náš support, kdybychom do něj někteří, kteří by jej měli mít pod palcem, přidali trochu citu, mohl být ještě mnohem lepší, po této stránce je často co zlepšovat. Třeba první minuty druhé či třetí třetiny jsou dlouhodobě ostudou, kouříme a pijeme venku, spíkra pak ty 2 minuty ten poloprázdný sektor frustruje a ovlivňuje jeho nasazení. Také jsme se měli mnohem více postarat o ty prezentace, na které jsme tak nějak zapomněli. Po stránce optických aktivit však na druhou stranu můžeme brát jako velký úspěch to, že jsme se po delší době opět prezentovali celotribunovým choreem. Jasně, mělo své mouchy, umíme daleko víc a daleko propracovaněji, ale v těchto chvílích, ve formě, kterou havířovská fanouškovská scéna nyní (ne)má, je to po dlouhé době zase moc fajn počin a třeba nás všechny nastartuje.

Jedno velké skryté riziko, které není vidět okem běžného fandy, však já po sobotě vidím… Není umění se připravit na jeden zápas, není umění po jednom utkání posbírat „lajky“ za aktivitu, není umění dělat z jednoho zápasu závěry. Je obrovským uměním být fanouškem, který se takto dokáže připravit třeba 10x za sezónu, který tomu klubu bude fandit i v zápase, kdy fandění je trochu za trest. Jedna zdařilá sobota je za námi a my všichni máme ve svých rukou možnosti, aby podobně zdařilé byly i soboty další. Pokud ty budou, můžeme tomu nádhernému představení proti Valachům vzít přívlastek jedné vlaštovky, která jaro nedělá. Tak uvidíme, je to na nás…

Sepsal J.R. from B.K.
Foto dodali Michal Polák, Sarah Ráblová a Fb stránka Jada na Szpil