Nějakému pofidernímu pánovi (až později zjišťuji, že je to jeden ze dvou pořadatelů na celém zimáku) ukazuji vstupenku a mířím na zimák. Žádné osobní prohlídky, nic takového, naprostá pohoda. Malinko jsem se totiž bál, že mě dovnitř nepustí s tou opicí… Přes celou jednu stranu zimáku kráčím do sektoru pro hosty, který už z dálky poznávám díky známým tvářím…
Postupem času doráží další havířováci, sice se scházíme jako švábi na pivo, ale snad dorazí všichni a nikdo se nikde nezapomene. Super, támhle už jdou i mí spolupijáci, kteří zůstávali déle v hospodě… Stojíc v sektoru si prohlížíme místní zimáček, docela útulný… Jen už teď mám obavy, abychom nějakým nedopatřením nezapálili střídačku domácích, která je celá ze dřeva a navíc jen asi 2 metry před námi… Z rozhlasu hraje vypalovačka od známého úchyláka a loudila – Péťo Nagye – Psy se bránia útokom. Hned po ní následuje šlágr Elánů – Niesme zlí… Hergot, zaskočilo mě to. Podle názvů písní mám pocit, že „dýdžejem“ v místní hale je ten vousatý otec Fura, který předpovídal násilí a krev…
Domácí mají svůj sektor na stejné straně jako my, takových 30 metrů od nás. Jejich reakce jsou rozděleny tak nějak napůl. Jedni nám téměř ukazují cukrbliky a je naprosto zřetelné, že z druholigové fanouškovské jedničky jsou docela paf, ti druzí nám ukazují zvednuté prostředníčky. Není se co divit, když je někteří havířovští stále provokují, nazývají šašky, kašpary či burany… Nejvíc se bojím, že při jejich top nasranosti po nás hodí nějakou tu paličku od bubnu, kterých mají hned několik. A cestujte pak přes celou republiku s boulí na hlavě. Taková ostuda, kristepane. To už se ale na pomyslný spíkrovský stupínek staví Párek a začíná bandu hecovat na úvodní Zvěř, která často napoví, v jaké formě fanoušci jsou a která mnohdy zmírní sebevědomí příznivcům soupeře… Chudák Párek se již začíná potit, vždy po odspíkrovaném zápase může ždímat tričko. Navíc dnes tu není slečna, která jej na domácích zápasech pravidelně, během jeho supportu, zásobuje růžovýma tabletkama. Snad to zvládne i bez nich. Nakloní se ke mě Cézar a praví: „Dneska to bude dobré, banda řvát bude. Jednak jsou najebaní a jednak přece nejeli 500 kiláků jen tak čučet na hokej“. Souhlasně přikyvuju a houknu na Párka, ať už se připraví, že sudí Jebavý (pardon, ten vlastně píská jen Extraligu) vhazuje buly…
„Havířovská zvěř, má svůj vlastní svět, nikdo nechápe, co my děláme… A ruce kurva, všichni ruce. Tak bando, to je ono!“. Párek hecuje 70 havířováků v sektoru, aby to bylo ještě lepší, než je. Akustika je parádní, Havířov má domácí prostředí… Do první řady se dobambelá Mamut a věší flagu rumových pánů. Je hezké, že i na takto vzdáleném výjezdu nejsme bez vlajky. A zatímco Mamut má problémy s jednou z tkaniček, kterou evidentně vidí třikrát, tak domácí parta indiánů (ti si přece malovali tváře) vytahuje něco, co později sami nazvou choreografií. Kdyby ty papíry neměly modrou a žlutou barvu, tak bych si myslel, že to jsou vytrhané stránky z jejich žákovských knížek. Snaha se sice cení, ale lecky je pravdivé to přísloví o tom, že méně je někdy více.
Během první třetiny se po gólech věčného remcala a Análníka dostáváme do vedení a naše fandění je ještě intenzivnější. Havířováci v hledišti si to viditelně užívají a náramně se baví. Pokřik za pokřikem, chorál za chorálem. Nasere jen to, že po prodeji piva ani památka a že hajzl daleko. A tak někteří vystrčují své ptáčky z gatí a močí téměř na hlavy domácím hokejistům… I já se už už chystám k močení, když ke mě přijde Maso s Amálkou a zpod bundy vytahují nějaký žlutomodrý čepec. „Kurva, to jste byli v cirkuse?“, ptám se jich pobaveně, když vidím, jak si ten čepec nasazují na hlavu a měří podle jeho obvodu, kdo ji má víc chlupatou, ehm pardon, vlastně šišatou… Maso se usměje a vysvětluje mi, že šli na pívo nebo kam a cestou potkali nějaké místní burany… Prý nebyl čas ptát se kdo je kdo, slovo dalo slovo a bylo… Usměju se a už už to chci někomu povyprávět, v tom mi však na rameno klepne Burizón a vytahuje šálu domácích. „Kurva, Burizóne, to jsi jim vzal Ty?“, ptám se totálně zaskočený a překvapený… U Burizóna jsem totiž zvyklý na to, že kolem krku má zavěšený fotoaparát. Dnes k němu přidal i šalik, k mému obrovskému úžasu je to šalik domácích. Burizón se na mě usměje, už podle jeho prvotních grimas je zřetelné, že dnes vypil více než za celou dosavadní sezónu a zřejmě se v něm projevují chuligánské pudy. Panejo, to bude mít ještě grády. „Najebaný Burizón“, říkám se sám pro sebe a chichotám se, když jej pozoruju…
Když vídím ty bavící se holomky, jak se smějí a skotačí v oblečených domácích symbolech, tak si říkám, zda-li pak budou domácí důslední a hrdí a jestli budou usilovat o navrácení těch věcí. „Do prdele, že by měl ten vousatý otec Fura pravdu?“. Než nad tím ale začnu přemýšlet, tak troubí klakson, končí první třetina a drtivá většina lidí v sektoru se odchází občerstvit… Možnost sehnání čepovanky vidím více než skepticky, sedám proto na první schůdek, položím hlavu do klína a mírně klimbám…
Ještě během přestávky ale procitnu, Pírko mi totiž klepe na rameno a hlásí druhý barážový výsledek, zamířím si to o 3 řady výš, tady už mě opět hostí nějakým vínem. Dám si, proč taky ne, a rozhlížím se po známých tvářích, s kterými bych probral tu právě skončenou první třetinu… Potkám Galetka, ten stojí trochu dál od sektoru. Po chvíli mi dochází proč. „Kurva, co jsi žral, to není možné?“, křičím s pokřiveným pohledem na toho prostopášníka. Cítím, jak mě cosi drásá na mandlích, laicky řečeno, dosti mě natahuje. Už chápu, jak se cítí ženy sající převeliký pohlavní úd. Mám co dělat, abych nezblul domácí děvčata, přešlapující kousek od našeho sektoru a během zápasu pozorují švarné slezské jinochy… Až si trochu zvyknu na tu bariéru, kterou kolem sebe Galetek postavil, tak se s ním dávám do řeči. Napřed se rozplýváme nad atmosférou, která v hale díky nám panuje, potom ale Galetek zvedne varovně své husté obočí a něco zamumlá… „Že co?“, ptám se jej, protože rozumím každé třetí slovo… „No říkám Ti, že jsou chuji, že jim ten šalik a klobrc vzali už teď, myslíš že si to ti domácí burani nechají líbit?“, opakuje mi Galetek a já si s potutelným úsměvem, hrajícím ze strany na stranu především v mém nitru, představuju, že by mohlo být ještě veselo… „No uvidíme, necháme se překvapit“, odvětím mu a v dáli vidím přicházet havířovské fanoušky zpátky do sektoru… Druhá třetina začíná za malou chvíli.
- Všechny postavy v seriálu jsou skutečné, ale působí pod jiným, smyšleným jménem…