Začíná druhá třetina a my ve svém výborném fandění nepolevujeme. Častokrát se ke mě nakloní Mamut a neustále opakuje, jak je spokojen a nadšen výkonem spíkrujícího Párka. Dokonce neváhá a navrhuje, abychom spíkrům vždy platili vstupné, jelikož ti nebožáci z toho zápasu skoro nic nemají. Tedy pokud svou práci odvádí opravdu dobře.
V prostřední části hry se trefí pan učitel a dostává slezany do dvoubrankového vedení. To je samozřejmě voda na mlýn nám, fanouškům v hledišti, a tak fakt, že i přes téměř pětisetkilometrovou vzdálenost hrajeme doma, je čím dál viditelnější, no hlavně slyšitelnější… V průběhu třetiny tak kouknu kolem sebe, zajímajíc se, jak si to mí řátelé užívají. Párek spíkruje, Galetek stojí nahoře nad sektorem jak lofas. Nechci mu ale křivdit, třeba jej k nám nepustila ta jeho clona. Pírko se opilý motá kdesi ve spodních řadách a těžko říct, jestli vůbec ví, že vyhráváme už o 2 góly, kousek od něj je neméně opilý Vohy, který tu a tam zafušuje Párkovi do řemesla. Cézar stojí kousek ode mě, občas však pokukuje po Čipovce a Bárbíně, které spokojeně sedí a drbou. „Jen ať sedí“, říkám si, protože mi hlídají tašku. Prostě všechny známé tváře se tak nějak pohybují kolem mě, panuje idylka… „Moment, kde je Pilina, toho tu nikde nevidím?“, ptám se Klacka. Taky neví… Kdoví, kam ten ožrala zase šel, určitě někde hledá čepované pivo. On přijde, nic se neděje, Aspoň je jistota, že neudělá nějakou ostudu přímo na zimáku…
Druhá třetina pomalu končí a zatímco se většina sektoru opět vydává pokuřovat ven, já zůstávám vevnitř a klábosím s těmi, kteří nepotřebují šlukovat ta svinstva. I když je pravda, že takový Párek zůstal v hale také, zaujímá polohu britského gentlemana a šlukuje si ze své elektronické cigarety i vevnitř. Když vidím, jak šlebí hubu, zeptám se ho, jaká je toho šklebu příčina. „Ale, něco bych kurva vypil, z toho řvaní mám v krku sucho“. Než to dopoví, hned k němu putuje flacha čehosi, vzájemná sounáležitost dnes prostě funguje na jedničku a nedovolí, aby se kdokoli z hostů cítil, byť jen malinko, o něco ochuzen…
Zhruba v polovině poklidně ubíhající přestávky však vidím, jak do sektoru hostů přichází rychlou chůzí (žádné pomalé a omšelé – co krok to prd) Amálka a líčí, že venku se seběhla nějaká rvačka. Houknu na Klacka a Galetka a utíkáme ven. Tam už vidíme obě znesvářené strany konfliktu, které se naivně snaží oddělit jeden policista a jeden člověk, kterého podle razící vesty tipuju na pořadatele… Vidím rozzuřeného Burizóna a také Masa, který má na hlavě obtisknutou podrážku boty. Podle vzoru podrážky to tipuju na oblíbené „Prestiže“. Místo toho, abych situaci uklidnil, tak jako správný kacafírek ještě přilívám olej do ohně a provokuju i ty domácí, kteří se snaží jednat férově a dokonce nám nabízejí pomocnou ruku při hledání ztracených klíčů. Ale co, je přeci menší zlo ztratit klíče, než ztratit hrdost, no ne? V rychlosti se ptám, co se vlastně stalo. „Ty vole, víš přece, že já nejsem žádný bitkař, ale když někdo sáhne na holku, tak to nenechám bez povšimnutí. A zvlášť naše holky budu bránit“, říká mi Burizón, viditelně ještě plný emocí… Po debatách s dalšími se dovídám, že naše děvčata (Čipovka, Amálka, Bárbína) byla lehce provokativní a venku si před domácími příznivci nasazovala na své udržované účesy ten „kradený“ domácí cilindr. Nebo buřinku? No to je fuk, to prostě ten šaškovský úbor… Domácí to, zcela podle očekávání, nenechalo chladnými a strhla se rvačka. Při té však klášterečtí atakují havířovské slečny a trojbarevní chasníci, ač v menšině, se je samozřejmě rozhodli bránit… Zda-li úspěšně či nikoli, to přesně nevím, jelikož jsem aktérem ani svědkem incidentu nebyl, ale podle viditelných šrámů to mohlo být tak fifty fifty. Nakonec najdeme ony klíče i ostatní ztracené věci svépomocí, odvětíme domácím ať se do nás neserou a nelezou nám do prdelí, na zimáku slyšíme, že náš tým inkasoval kontaktní gól a tak jdeme zpět do sektoru, jelikož je na místě, věnovat se opět fandění. Cestou do sektoru mě ale zastavuje jeden domácí. Podle výrazu v očích je stále ještě zděšený a barvitě mi líčí: „Co jste to s sebou přivezli za monstrum? To stvoření složilo 2 naše kluky a pak ještě zalehlo třetího a čtvrtého. No neuvěřitelné, kráčející skála je proti němu hovno.“. Jen se usměju a odvětím mu: „Něco podobného jsi viděl naposled v kině, když jsi byl na Godzille, co?“. Pak pokračuju dál v chůzi. Cestou do sektoru si v hlavě přehrávám toho letícího Burizóna, pod jehož trupem skončili ti dva nebožáci. Současně se mi vybavuje ona legendární rvačka z trilogie režiséra Trošky. Malinko se děsím, že teď se odněkud vynoří ten vousatý otec Fura a při pokyvování hlavou hlesne cosi o tom, že nám to přeci předpovídal…
Zápas dál pokračuje svým tempem, my vytahujeme choreografii, kdy pod sektor umístíme transparenty „Zvěř on tour“ a „Jsme všude“ a do ruky dáme lidem kartony, kdy na modrém podkladu je vyobrazen černý kříž. Chvíli mám obavy, jestli se nějaký expert nezeptá, jak ten kříž patří (je z obou stran identicky stejný), ale nestalo se tak a my tudíž zvedáme choreo nad hlavy. „Kurva, jak to tam držíš, to jsi tak ožralý?“, volám na nějakého budulínka, který to oproti plánům drží křížem k sobě. Asi študuje, zda-li jen ten kříž nalinkovaný rovně. Pár minut poté se Pírko rozhlídne kolem sebe, najde na zemi použitý a zmuchlaný karton a udiveně se mě ptá: „My měli choreo?“. Když se dozví, že ano, že před chvílí, tak na jeho tváři vidím zděšení, z kterého se klube grimasa, při níž se bojím, že do očí mu vyhrknou slzy… „My fakt měli choreo? Jaktože to nevím? Sakra, do prdele, jak je to možné?“, pokračuje v láteření Pírko a je zcela evidentní, že tuhle svou smyslovou absenci považuje za největší kaňku celého výjezdu…. „Jo jo, však pij furt“, říkám si v duchu a škodolibě se směju tomu filišpínovi.
Z vrchních řad sektoru se do rozeřvávání kotle čím dál více zapojuje také Přebor, je patrné, že tuhle práci už pár let zpátky někdy dělal. Já tuhle jeho aktivitu kvituju s uznáním, přece jen, i Párek je pouze člověk, dnes navíc mírně vypitý, a nemůže to bez myšlenkových přestávek odřídit po dobu celého utkání…
Na světelné tabuli vidím, že do konce utkání chybí poslední 3 minuty, po gólu miláčka havířovského publika, Honzy Dvanáctky, vedeme už o dvě branky a tak se dá očekávat, že si připíšeme toužebně očekávané vítězství. A jak jinak jej oslavit než pořádnou pyronádou, která není v tomto městečku k vidění ani na Silvestra. Šmátrám tedy rukou do tašky a vytahuju hořlavý arzenál… Očima koukám komu rozdat. Zní siréna, je dobojováno. Teď je řada na nás. Show must go on…
- Všechny postavy v seriálu jsou skutečné, ale působí pod jiným, smyšleným jménem…