Vlak s námi vyjíždí z města, ve kterém jsme prožili x krásných hodin. Nesedí v něm už ti, kteří cestovali taxíkem, s hráči či auty a není s námi ani Pilina, který prostě telefon nezvedl a my o něm nemáme žádné zprávy. V jednom vagónu, který obsadili trojbarevní, panuje uvolněná a do jisté míry i unavená atmosféra. Možná i proto, že banda ví, že ji ještě čeká dlouhá cesta, než se dostane domů. Vlak míří směrem Ústí nad Labem a nás čeká píseň Helči Vondráčkové, čili Dlouhá noc…
A tak někdo mírně podřimuje už nyní, aby byl po celou noc fit, někdo si prozpěvuje jak na prvního máje, jiní kluci si lebedí, to když jim unavené dívky skládají své hlavy do klína. Korek zkouší poněkolikáté volat Pilinovi, ale ten stále není morálně připraven, zmáčknout to zpropadené zelené tlačítko. A tak panují obavy, jak se ten nešťastník dostane domů. Korek matně vzpomíná, že na hokeji měl Pilina asi pět stovek v kapse, ale tím, že určitě zabrouzdal do nějaké herny, tak není vůbec jisté, zda-li bude mít z čeho zaplatit vlak, kor vzdálenost přes celou republiku.
Za okny už vidíme haly a komíny ústecké chemičky, balíme svých pár švestek a vystupujeme z vlaku. Vítá nás velká zima, prázdné ulice a nic moc vyhlídky. Asi 40 slezanů vychází z nádražní haly, která zrovna prochází rekonstrukcí a míří hledat nějaký non stop. Tím prvním po cestě je menší herna, jejíž majitelé jsou žluťáci a koukají na nás překvapeně, jak na americké vojáky v jejich kukuřičných obilích. Herna svou kapacitou neodpovídá našemu počtu a tak jdeme dál. „Jó, tam vidím ceduli non-stop“, zvolal Klistýr, který vypadá, jako by se na těch x nočních hodin v severočeské metropoli evidentně těšil. Vcházíme tedy do nějakého šenku, který při prvotním zkoumání vypadá velmi příjemně. Velká hospoda, plno místa, kulečníky, internet. Někdo z našich se postavil před výčep a téměř jako praotec Čech při příchodu na horu Říp povídá: „Jo, to je ono, tady se usadíme“. Banda si sedá ke stolům, někteří zaujímají místo hned u zdroje, tedy na barových židličkách. Místní štamgasti nechápavě čumí, holt nestává se každý den, že vám před půlnoci napochoduje do hospody 40 lidí, podle poslechu pocházejících z tolik vzdáleného Slezska. Trošku se bojím, zda-li pro takovou grupu bude mít pochopení číšník, avšak po jeho zvolání: „Tak copak si dáme, mládeži?“ se uklidním a s nadšením si detailně prohlížím náš nový podnik. Je mi totiž hodně sympatický. V tuto chvílu zapomínám na nějaké chmury ohledně proflámované noci a dokonce se na ni začínám těšit…
Sedím s Párkem a Cézarem na baru, bilancujeme výjezd, kousek dál u netu sedí Klistýr a už posílá pozdravy domů. Své místo před monitorem postupně vystřídá za místo u Jukeboxu, kde stráví prakticky celou noc. Když se tak koukám po hospodě, tak banda se dobře baví, atmosféra je překvapivě více než pozitivní, naivně si myslím, že těch 7 hodin uteče jak voda…
Avšak společně s postupem hodinové ručičky, postupuje i únava cestovatelů. Partyja začíná své zmožené hlavy opírat o stoly, podprdelníky ze židlí slouží některým jako polštáře, takových 10 lidí už podřimuje, ti kteří nemůžou zabrat, tak zlověstně koukají kolem sebe. A najdou se i tací, kteří už jsou z atmosféry v hospodě a ze své únavy natolik zmoženi, že vyrážejí do ulic velkoměsta. Několik havířovských to zkouší zalomit v nádražní hale, na studených a úzkých křesílkách, jiní se vracejí s plnými papírovými sáčky McDonaldu, který je po celou noc příjemným zpestřením… Sic jen tzv. noční okýnko s milou prodavačkou, ale jakákoli činnost, vytrhující nás z této ústecké skepse je příjemná.
I já se rozhoduju, že si od hospody na chvíli odpočinu a navrhuji Čipovce a Bárbíně, jestli se nechtějí projít. Přidá se k nám ještě někdo další. Nejprve jdeme očíhnout vlakové, které je od našeho šenku vzdálené snad jen 5 minut chůze. Tam vidím sedět Burizóna. Sedí nehybně na úzkém sedátku a tak se v první chvíli rozbíhám k němu, neboť mám obavy, jestli se v oné židličce nějak nešprajcnul, když sedí tak nehybně. „Né, v poho, nic mi není, jsem ok“, odpovídá mi, když v mých očích vidí starost o jeho osobu. „Já se tu snažím usnout, z té hospody mám už depku“. Spolu s ním se takto pokouší krátit si čas ještě asi další 3 fandové, pohled na ně, v promrzlé nádražní hale, je frustrující a tak vlakové nádraží raději opouštíme a vyrážíme na prohlídku města…
Mrtvo, nikde nikdo. Na to, že je sobotní noc, tak docela překvapení. Pokud někde vidíme nějakou motající se postavu, tak je to vždy havířovák. Skoro si připadám jako u nás, v našem městě… Fouká studený vítr, který nás aspoň trochu probudí… Na nějaké poznávání města je fakt dost zima a tak se jen stavíme v onom okýnku pana McDonalda, koupím 5 „čízů“, po jednom každé holce, 3 sobě a jdeme zase zpátky do hospody…
Mezitím míjíme zas jiné havířováky, kteří do mekáče právě vyrážejí, prostě každý se tu nudu snaží zahubit po svém a netrávit všechny ty nekonečně dlouhé hodiny v té putyce, který na mnoho slezanů už působí depresivně. Není se divit, většina je už 24 hodin na cestách. Když do ní dorazíme, čumím, co všechno ten číšník tiše toleruje. Banda rozvalená na židlích, spící na stolech, téměř i pod stoly, odmítající téměř cokoli konzumovat, neboť buď dochází peníze nebo chuť na alkohol už opravdu není… I já jdu se svým prázným štuckem na toaletu a čepuju si čirou vodu… Jsem grogy. Žungnu to, zalomím hlavu na stůl, pod čelo dám něčí batožinu a zkouším usnout…
Jenže je to těžké, když jste v hospodě společně s Klistýrem. „Ten musel pozobat nějaké stimulanty, to není možné“, hlesne na mě Galetek a myslí tím právě Klistýra. Kdoví, jestli mu tak nepomohla ta ledová koupel v Ohři. Nyní má totiž spoustu energie, s trochou nadsázky se dá říct, že celý výjezd jej bude stát tak pětikilo, z toho dobré 4 stovky hodí do jukeboxu. Banda podřimuje, když najednou on, velký hudební fanda, nahodí hlas různých svých oblíbených interpretů a zpívá společně s tou hrací bedýnkou. Jednou je to Dlibor Janda, podruhé Landa, příště zas třeba skupina Nirvana. Klistýr si to prostě viditelně, spíše však slyšitelně, užívá, až jsou z toho někteří nerudní. „Drž už hubu kurva, já chci chrápat“, křičí na něj Galetek. Ale situace se nijak nehrotí, únava je znatelná…
Někteří už tak propadají nudě, že dělají i bláznivé činy… Takový Čelba se zničehonic postaví a že jde na nějakou pařbu. „Ty vole a kam?“, ptám se ho, když vidím jeho odhodlanost, posilněnou o takové 3 promile… „Nevím, to je jedno, jdu se někam bavit, chci najít něco jako je u nás Múza“. „Ty vole, to je blázen“, říkám si v duchu a nechávám jej jít. Snad nedopadne jako Pilina a nebude pohřešovat už dva výjezďáky…
Únava doléhá už téměř na všechny fanoušky trávící čas v hospodě, banda spí. NEbo se o to alespoň snaží. Jedním uchem slyším Párka, kterak vyhlásil boj této situace a žádá si sparingpartnera na vodky s Red Bullem. Nikomu se už do nějakého bláznivého pití nechce. Po chvilce přemlouvání se však Párek setkává s pochopením svého adrenalinového nápadu, Cézar s Klackem se rozhodují, že to rozpijou ve velkém společně s Párkem… Jsou asi 3 hodiny ráno, vlak jede za nějaké 2 hoďky, Párek mávne na číšníka, ten začíná nosit vodky a Red Bully. Docela synek kmitá, protože ti harazdéři nasadili opravdu solidní tempo. Na to, že pijí už nějakých 28 hodin… „To jsem zvědav, jak tohle ale dopadne“, říkám si poté, co zvedám hlavu ze stolu, jelikož u těch halasných jinochů se opravdu nedá spát…
- Všechny postavy v seriálu jsou skutečné, ale působí pod jiným, smyšleným jménem…