3 dny po výjezdu do ValMezu, 3 dny po propadáku ve ValMezu. Všichni jsme zvědaví, kolik se nás tedy na nádraží sejde. Havířovský fanoušek je totiž náročný, proto netřeba zastírat, že z našeho vlakového počtu máme docela obavy a strachujeme se, aby to nebylo nějaké fiasko.

Hodinu před odjezdem sedíme v nádražním šenku, padá nějaké to pivko, ke skupinovce lidem nabízíme bonus v podobě baget za 10 korun, které jsme dostali ke zpříjemnění cesty. Lidé chodí pozvolna, nakonec jsem však velmi příjemně překvapen.

Průvodčí foukne do píšťalky, 4 četníci nám zamávají na šťastnou cestu, vyjíždí vlak a v něm zhruba 60 zvířat. Paní průvodčí (vlastně všechny tyto uniformované ženy dne) se neobtěžuje matematikou a počítání našeho počtu a tak je cesta příjemná pro všechny Kupodivu to nevoní rumem, dnes hraje prim hruška. Cesta proto po všech stránkách probíhá v dobré náladě, mnozí si osvěžují anglický jazyk „vyprávěním si“ s turisty, ani se nenadějeme a už jsme v Přerově.

Zde nás už čekají seřazení těžkoodenci, kteří nás za asistence mnoha aut a antikonfliktního týmu vedou volným krokem k zimáku. Není to štreka jako v Prostějově, za chvíli jsme na místě, takže v pohodě. Při vstupu na zimák si nás natáčejí, jsem docela překvapen, že prohlídky nejsou nikterak důsledné.

V sektoru věšíme flagu „Havířovská zvěř“, která se vezla autem, stejně jako plánované choreo. Za bránou se nás po příjezdu automobilových schází 75, což je dobrý počet. Několik dalších lidí z Havířova sedí nahoře na tribuně, rozpoznatelní jsou po našich gólech. Ještě taková zajímavost k těm počtům. Letos nás na 3 zápasy do Přerova vyjelo celkem 155 (2x jsme zde hráli ve středu), přerovských k nám na tři zápasy vyjelo 102 (všechny zápasy u nás absolvovali v sobotu).

Od první minuty se fandí kvalitně, klasického spíkra nahrazují jiní dva, kteří tu pětasedmdesátku velmi dobře dirigují. Hosté nemají příliš hluchých míst a fandí nepřetržitě. Neustále fandí i domácí, kterých se v kotli schází klasický počet (klasický na nás). Nad sektorem mají vyvěšenu vlajku „Přerovská šlechta“, vyčíst bych jim mohl docela časté a hlasité mlácení do bubnu, odpovídačku s protilehlou tribunou jsem u nich zažil lepší. Krom vlajek na tyčích, kterými tradičně mávají ke konci duelu, si kupodivu nepřipravují jinou prezentaci.

My s tou svou čekáme na třetí třetinu. Ještě před ní (během přestávky) se však strhne menší žduchaná s členy ochranky, někteří z nich jsou evidentně natěšeni si bouchnout, sami se nám přiznávají, jak je sere pokřik „cikáni z Přerova“, že si ho berou téměř osobně :-). A zatímco se několik fanoušků žduchá s již zmiňovanou ochrankou, která si opět nachází záminku v podobě nicotného problému, tak přes plot na nás pořvávají domácí radikálové, kterých se s přihlížejícími schází tak 15. Je fajn, že ochranka žduchá nás, příchod domácích (do míst, kde by zřejmě neměli co dělat) je nechává absolutně v klidu. Dochází i ke komickým situacím, kdy si sekuriťáci pletou našeho s domácími a dotyčného Slezana dávají k domácím. Ti se však chovají férově a je s nimi i rozumná řeč. Zřejmě z dlouhé chvíle nám nabízejí pozápasové stavění sněhuláka (čerstvě napadnutý sníh k tomu přímo vybízí), ale i kdyby hosté dnes měli jakýkoli počet sněhulákových nadšenců, tak policie je na případné sněžné radovánky připravena a proto by nebylo možné si tyto tradiční zimní aktivity dopřát. Domácí tak aspoň berou šalik jednomu havířovákovi přes plot a na konci utkání ho pálí (ten šalik, toho chybujícího havířováka naštěstí ne). Havířovákovi poté vyčiňují jeho kolegové.

Tato přestávková strkanice končí klasickým příchodem těžkooděnců. Trochu se bojím, jak to ovlivní náš sektor a především chuť do fandění v závěrečné třetině. Jsem však mile překvapen, sektor se opět formuje a fandí stejně kvalitně jako v prvních dvou dějstvích. Jediné na co rezignujeme je choreo, které si tedy necháváme na jindy a pro dnešek jej nepoužíváme. Nad hlavu akorát dáme jednu větší mávací vlajku, to když střílíme gól na 3:2.

Nahoře na tribuně se to trochu řeže, Ochranka zas někoho mlátí. Nevím však přesně o co jde, zda-li to je nějaký domácí, který se chce dostat k nám. Reakcí našeho sektoru je několikeré skandování o českém hokeji pro fanoušky, ke kterému vyzýváme celou halu.

To už však utkání končí, na našich hráčích je vidět velká radost a obrovská spokojenost. Děkovačku si užíváme na maximum, dnes je malinko jiná, to nadšení ze všech dnes opravdu sálá. Naposledy si ještě bouchne ochranka, která tentokrát vyvádí patnáctiletého klučinu. A ačkoli ještě zpíváme a fandíme a žádáme návrat našeho mužstva z kabiny zpět na led (do odjezdu vlaku máme dost času), tak nás oranžoví vesťáci (ano intelektem jim ta oranžová barva na vestě sedí) vyhánějí ze stadionu. Zřejmě spěchají hlídat na nějakou diskošku.

Po zápase opět volným krokem na vlakáč, opět za mohutného doprovodu. A tak krom pár pořvávajících přerovských dětí se nic zajímavého neděje. Snad ještě zmínit to, že někteří si možná učurkávají do gatí, protože jít se cestou na vlak vymočit? Nemožné. Policista říká, že to prostě musíme vydržet :-).

Cesta k domovině je pohodová, sice není co pít, ale převažují radostné emoce z výhry a z velmi kvalitního výjezdu. Jo, ta žduchanice s ochrankou nebo cesta v policejním kordonu na zimák a zpět třeba pro příště někoho odradí, kdo však včera byl, tak určitě nelituje, hodnotí tento výjezd jako velice podařený a příště pojede zas. Užili jsme si to!

Závěrečné extempore se děje při příjezdu do Havířova, kde je v nádražní hale odpáleno nějaké pyro, padne pokutka a hurá na Plechárnu. Sleduji vývoj oblíbenosti tohoto šenku a je velice příjemný. Je jasné, že tam dáme pivko po domácím utkání nebo když se z výjezdu vracíme busem k zimáku, ale je velice příjemné, že se tam lidé trmácí přes celé město, když absolvujeme výjezd vlakem. Ono, když tam přijedete a čeká na Vás na stole chleba s tlačenkou či se sádlem a škvarky a když Vám paní šenkýřka ošetří nepříjemnou spáleninu od pyrotechniky, tak vlastně není co řešit, co se týče pozápasového výběru šenku.

Co říci závěrem? O výhře či výkonu našeho mužstva psát nebudu, na to jsou jiní „odborníci“. Chtěl bych však vyjádřit lítost těm, kterým na tiketu nevyšla ta zaručená remíza, stejně tak bych chtěl vyjádřit poděkování všem, kteří na svůj mančaft nezanevřeli ani po nezdarech z poslední doby a vycestovali do Přerova! Mise o vítězství v základní části nekončí. Jedeme dál…