Týden po výjezdu do Přerova nás čeká další, neméně zajímavý výlet. Vsetín je destinací, kde jsme poslední 4 zápasy (jeden předloni, dva loni a jeden letos) prohráli, nejen na ledě, ale i v hledišti. Vsetínský Lapač je místem, na kterém jsme za poslední 4 zápasy nepředvedli nic, co by dokazovalo naše fanouškovské umění.

Pět fanoušků si dává časný sobotní budíček a už něco po půl deváté posedává na lavičce v tělocvičně, srkajíc lahváče, s né moc velkou chutí se plazit po kolenou, lepit a kreslit. Nakonec se nechuť přemůže a i přes prvotní absenci nějaké kloudné myšlenky se něco udělá. Na skok rychle domů a opět směr zimák, směr Plechárna.

Klasické rychlé občerstvení, sbalit vytvořené věci z rána a hurá do busu. V něm vyjíždí 52 fandů, cesta probíhá pohodově, za zmínku jistě stojí, že Hruška opět svádí vyrovnanou partii s Rumem, který už nevládne tak neohroženě jako dřív. Menší poprask vzbudí jen absence půlených cikánek na naší oblíbené benzínce. Nevím, zda-li to je nařízení Ministerstva vnitra, nepůlit už cikánky, nicméně pro nás labužníky je to rána pod pás. Nějaký párek v rohlíku nemůže vynahradit pěkně šťavnatou rómku :-(.

Křeče močových měchýřů signalizují, že se blíží Lapač. Vystupujeme, zima jak s Rusku, rychle pro lístky a dovnitř. Odchytává si mě šéfík místní ochranky (která nás mimochodem čeká ve středu v Jičíně a která je poslední dobou velice v pohodě), padne s ním nějaká domluva a my jdeme na svůj sektor. Věšíme vlajku Havířovské Zvěře, k našemu milému překvapení se schází i dost automobilových. Právě výjezdu na Lapač předcházela hecovačka našeho spíkra, mířená na trojbarevné, aby byli na sektoru co nejvíc pohromadě a předvedli co nejlepší support a tak jsem velmi nedočkavý, jaké to dnes bude. Uznávám, že z toho mám strach, protože Valaši jsou v hledišti velmi kvalitním sokem a my jsme z nich bývali předem až moc připosraní.

S úvodním buly se v sektoru pro hosty schází 78 zvířat, od první minuty se snaží o co nejhlasitější dopping, zní to opravdu velice dobře. Houkne na mě spíkr, který je naší podporou nadšen. Já jen stroze odvětím: „Počkej, za chvíli to bude 2:0 pro domácí a pak se bohužel ukáže.“ Na protější straně je kotel domácích zaplněn tradičně, ono je na Lapači těžce rozeznatelné, kdo je v kotli a kdo už ne. Vyvěšeny mají 3 své zástavy (GPH Vsetín, Forever Vsetín, Zbrojovka Vsetín) a spousta jich má žluto-zelené čepice, což dává solidní efekt. Když zařvat chtějí (a to se jim v první třetině opravdu chce), tak jdou velice dobře slyšet, spíkr (toho vsetínského vidím prvně s megafonem) dobře diriguje tribuny. Několikrát během zápasu také vytahují asi desítku vlajek na tyčích.

Má slova nejsou daleko od pravdy. Po akcích na jeden dotek dává Vsetín první, druhý, zanedlouho i třetí a čtvrtý gól a je prakticky po zápase. V duchu vzpomínám na ty, kteří v naší interní anketě hlasovali, abychom v prvním kole play off dostali právě Valachy. Proboha proč? Vždyť my tady neumíme zahrát. Cyp s tím, důležitější je, jak se tohle projeví v našem dnešním fandění. Máme dvě možnosti. Buď si sedneme jak zmoklé slípky a zbytek utkání smutně dokoukáme nebo… Spíkr promlouvá k sektoru, že dnes si to prostě užijeme bez ohledu na výsledek a ukážeme, co je to podporovat svůj tým. S tím, že kdo se toho nechce zúčastnit, ať od druhé třetiny zůstane v hospodě nebo jde už do autobusu.

O přestávce okusíme místní bufet, na který jsou mnozí natěšení. Topinky, tatarák, hot dogy, klobásy, to vše 10 metrů od našeho sektoru, bez nutnosti jít ven na mráz, no prostě lahoda pro labužníky. S mastnými ústy a svařáky v ruce se scházíme na startu druhé třetiny. Několik jedinců šlo skutečně do hospody, kde zápas dokoukají v televizi, ale opravdu to jsou jen jedinci, navíc ve značném stadiu opilosti.

Náš support pokračuje ve velkém stylu i nadále, kdyby mi někdo zavázal oči, myslel bych si, že stav je 0:2 pro nás, né 4:0 pro domácí. První dvě a půl minuty této části hry jsou domácí bez spíkra, který se někde opozdil a tak fandíme jenom my. Lapač má výbornou akustiku a tak nás je určitě dobře slyšet. Ani po příchodu domácího support leadera to s jejich fanděním není ideální, čekám od ovcomrdů určitě mnohem víc, možná jim paradoxně škodí to brzké a výrazné vedení. My v polovině prostřední části dělíme sektor na spodní modrou polovinu a horní bílou, to vše pomocí balónků, čímž představujeme první prezentaci dnešního dne. V této části hry vytahují domácí příznivci transparent – „Slivovicí odkojeni, na vsetíně vychováni“, ještě jeden transparent pak vythují v poslední třetině – „Jdou po nás jdou – A.C.A.B.“. 

Do třetí třetiny vstoupíme stejně, jako jsme vstoupili do prvních dvou a jak jsme se v prvních dvou prezentovali. Fandíme od samého počátku, fandíme velice dobře, až si říkám, co se to s těmi lidmi děje. Vidíte, ono to jde! A jde to i na tom „posvátném“ Lapači. Kor když domácí sektor začíná opět bez spíkra a opět je zvadlý více, než je záhodno. Zhruba v polovině třetí části hry vytahujeme druhou prezentaci dnešního dne, na velké igelitové plachtě téměř přes celý sektor je v černých obrysech nakreslen znak města Havířova. K této plachtě měl být ještě ústřední 9-ti metrový nápis na zábradlí pod sektorem, ten jsme však zapomněli v Havířově :-(. Ale i tak docela povedené, roztažení se podařilo dobře. Na posledních 5 minut si vezmeme vlajky na tyčích, kterými oslavně máváme i přes porážku, skandování „tak jsme druzí no a co“ naprosto vyjadřuje naši náladu. Ano, na jednu stranu je špatná, na druhou stranu se však celý zápas bavíme.

A to i po skončení utkání, kdy nečekáme mlčky na příjezd našich hráčů. Zatímco domácí (hráči i fanoušci) se připravují na děkovačku, spouštíme do tiché haly „Zvěř“. Užíváme si to, až někteří hráče koukají, co to do nás vjelo :-). Dva z nich odjedou z děkovačky dřív, než bychom si představovali, o tom ale až později. Děkovačka končí, hráči obou táborů v kabinách, náš sektor však zůstává téměř kompletní a fandíme dál, dlouhé minuty voláme hráče z kabiny zpět na led! Nevím. zda-li neslyší nebo nemají náladu, že nepřijíždí se nedivím a chápu to. A tak fandíme společně s domácími, kterých taky několik desítek zůstává. Připomeneme si to o těch cikánech, o hokeji pro fanoušky, připomeneme si také, kdo je nenáviděným soupeřem. Asi 15 minut po zápase to až zabalíme a míříme k busu.

Chci zmínit jednu věc. Domluva s místní ochranku byla, že nám povolí vlajky na tyčích, když se férově dohodneme a nepoužijeme pyro. Na tuhle domluvu jsme kývli i s tím, že právě ve středu nás na zimáku v Jičíně čeká totožná ochranka. Že prý má místní klub problémy kvůli pyrotechniky, platí pokuty či co. Pyro jsme měli, měli jsme ho přímo v hale, plán byl podsvítit tu plachtu se znakem města. Myslel jsem, že pyro nebudou mít ani domácí. Ti jej však s koncem zápasu odpalují, výsledný efekt je pěkný. Tudíž mě trochu sere, že jsme tuhle domluvu akceptovali. Poučení i pro příště…

A druhá, dosti důležitá a podstatná věc? Řeknu dvě slova – Honza Maruna. Tento hráč AZetu a velký oblíbenec u fanoušků, si v týdnu před zápasem bohužel přivodil menší zranění, kvůli kterému nemohl být přímo na ledě. A kde tedy byl? Doma u onlajnů? Neblázni… Honza Maruna, oděn do fanouškovské čepice a šály byl celou dobu s námi v sektoru, celý zápas fandil! Respekt! Tenhle odstavec by si měli několikrát přečíst ti, kteří se pobytu v sektoru pro hosty jaksi bojí, nebo se v něm stydí. Jasně, fandění bohužel není pro každého, okej… Ale buďme na těch výjezdech alespoň všichni pohromadě! Nikoho nezabije si stoupnout o deset metrů vedle… Honzo, díky, jsi machr!

Sedáme do busu a hurá směr Slezsko. Na zadním sedadle sedí i zmiňovaný Honza Maruna, který své místo v autě uvolnil jiným a jede s fanoušky busem. Po zápase volá nejostřílenější fanda v buse do kabiny a žádá vysvětlení, proč dva zmiňovaní hráči nepřijeli na děkovačku. Od Patrika Rimmela, který je prostředníkem, né viníkem, dostáváme odpověď, které chceme věřit. Jinou možnost stejně ani nemáme. U Jičína nakoupíme pivní zásoby, necháme si pustit Impuls s českými hity a rozjíždíme parádní autobusovou diskotéku, na které není nouze o dokonalé karaoke či ještě dokonalejší tance. Užíváme si výjezd, smutnit nechceme. Né že by smutek z porážky nebyl, ale ještě si jej nechceme připouštět, chceme jej co nejvíc oddálit. Poslední chorál si dáme po příjezdu na Plech (rozjede ho plejer s číslem 10), pak už se každý věnuje tomu svému pivku…

Co říci závěrem? Je po půlnoci, asi v 7 lidech sedíme v Komínech, dementně si hrajeme se zbytkem balonků, tvoříme z nich vygajdané šourky, ale především bilancujeme výjezd. Kluk vedle mě mi říká: „Dnes jsem byl ve Vsetíně poprvé, byl jsem hodně zvědav na domácí, protože se o nich leccos napsalo. Jsem však zklamán. Nic moc, čekal jsem mnohem víc.“ Ano, tohle to vystihuje. Vsetínský domácí kotel má velký potenciál, podle mě je momentálně asi nejlepší v lize (výzva pro nás!), i v sobotu když chtěli a pořádně zakřičeli, tak to bylo velmi dobré, ale po hříchu se jim moc nechtělo, moc jim to však nešlo. Určitě to ví i oni sami. A tak to dosti ulehčili nám. My v hledišti podali výkon, ve který jsem snad ani nedoufal, nebyl jsem si jist, zda-li to kvůli namlsanosti ještě umíme. Jo, umíme, zvládli jsme to. Do žákajdy patří velká jednička! Díky moc všem, kteří to ani za stavu 4:0 nezabalili a ukázali, jak se chová správný fanoušek, který miluje svůj klub! Na druhou stranu – porážce jsme nezabránili. Jsme druzí. Už zase sakra. Naše mise však nekončí… Ve středu do Nového Jičína!