Výjezdu do Frýdku jsem se bál. Sobotní prohra AZetu, tříbodová ztráta na první flek tabulky, středa, hrozná hala, neoblíbená destinace, prostě fuj. To se promítlo na tom, že po dlouhé době nevypravujeme bus. Nemůžeme prostě jezdit a být ve finanční ztrátě, příště se zájemci musí hlásit dřív. Když vím, že pojedu, nahlásím se a nečekám…
No nic, i tak je třeba vyjet v nějakém reprezentativním počtu a kluky podpořit. Stihneme jedno na Plechárně, narveme se do aut a hurá směr Frýdek. Po příjezdu k hale vidím snad jenom havířovské, koupíme lístky, ochranka zkontroluje naše fanouškovské placky, důkladně je prohlédne, jestli to třeba nějak nestřílí a jdeme na naši tribunu. Ano, ona je opravdu jen naše, protože na zápasy domácích s AZetem ji obsazují jen havířovští.
Těch se schází, na mé očekávání, docela dost, lidé ukázali věrnost a přijeli. Druhá věc je ta, že jsme roztahaní jak… jak… o té cikánské vagíně už psát nebudu, takže dáme jiné přirovnání. Jsme roztahaní jak průvod dětí z mateřské školky, když se jeden začne dlubat v nose a zasekne a natáhne tak druhou část průvodu.
Předem se domlouváme s RBH, ať vezmou svou zástavu (ti berou a vyvěšují tu novější), protože tato obří hala nenabízí možnost vyvěšení dlouhé vlajky a tak svou ústřední necháváme doma. Do poslední chvíle se dohadujeme, kdo si dnes vezme megafon (3 stabilní lidé chybí), nakonec se toho jeden z nás chopí, sektor dá jakž takž dokupy (120 kousků) a zápas může začít. 
Fandíme od začátku, někdy máme trochu pauzu, ale fandíme neustále. Do fandění se nezapojují zdaleka všichni, ale já jsem vcelku spokojen, bál jsem se toho a čekal jsem to snad ještě horší. Co je však důležité? To, že to hravě stačí na domácí…
Ti, ačkoli hrají asi nejlepší sezónu za poslední 3 roky a 4 kola před koncem ztrácejí bod na play-off, tak nevěší jedinou vlajku a v první části prakticky nemají kotel. No vidíte, ten boom jim tam moc dlouho nevydržel. Škoda, Škoda především pro ně. Jo jo, tak to bývá, začátky jsou hrozně jednoduché, je euforie, jde to prakticky samo… Ale je kumšt to udržet a táhnout tu mašinu dál a dál, nejen v časech euforických, ale i v časech, kdy rychlokvašky zmizí z hlediště. Uvidíme, jak to dopadne u jiných táborů, které také letos zjistili, co je to kotel…
Frýdeckomístečtí malinko ožijí v druhé třetině, znenadání se formují ve svém sektoru, je jich asi 20 a snaží se fandit. Nevím, jak moc jsou sami se sebou spokojeni, nijak valné to asi není a tak na třetí část hry svůj sektoru opět opouštějí. No jo no, asi fandí jen v sudé třetiny. To už se lépe prezentují jejich normálové ve střední části tribuny, kteří sice v sedě, ale fandí celý zápas, i když je o výsledku rozhodnuto…
A co my? Tu a tam si odpovíme s pravou, tu a tam zase s levou stranou, postupně si zazpíváme náš široký chorálový repertoár, občas zatančíme na místní retro hity, pouštěné v přerušené hře (už chybí jen „já já je koko džambo“), lopneme nějaké to pivo, které neví, co je to pěna a dobře se bavíme pohledem na ledovou plochu. Říčan opět ukáže, zač je toho loket, propichují mě pohledy kolegů, kteří okukují, zda-li sahám po penisu.
Když se jeden z našich vydá na druhou stranu zimáku, aby náš sektor vyfotil, je mu hodně početnou policií a skoro stejně početnou ochrankou (proboha, proč?) řečeno, že na druhou stranu nebude puštěn. Holt demence vládne i ve Frýdku. I z tohoto očekávaného důvodu s sebou nemáme žádné pyro, jakákoli jiná prezentace také zůstala doma. Až jindy… A tak se aspoň bavíme u onlajnů a když Opava dává třetí gól, spouštíme chorál dávající naší střídačce najevo, kdo že 3 kola před koncem vede ligu. Po zápase si poděkujeme, sedneme do aut, popojedeme 150 metrů, abychom se opět sešli, tentokrát v McDonaldu. McBůček? Hmmm, zní to lákavě. Narveme ho do huby, pustíme hity rádia Impuls a noční silnicí uháníme směr domovina… Pohodový výjezd. Takový domácí…