Příprava si už běží svou druhou půli a tentokrát na nás čekal soupeř z Hané. Přestože v posledních třech letech patřily výjezdy k soupeřům do tohoto kraje tvarůžek a malebné krajiny k těm vzdálenějším, budou paradoxně výjezdy sem pro nadcházející sezónu ty vůbec nejbližší.

Dáváme tedy s kamarády dohromady posádku do našeho sedmimístného auta, které se nám podaří zaplnit celé. Jelikož i další 3 auta, o kterých víme, jedou víceméně plné, tak očekáváme, že nás může být na zimáku něco málo přes dvacet. Díky dálniční známce si můžeme dovolit cestu přes Dé jedničku, narozdíl od asi dalších dvou posádek. Tím padá možnost, že pojedeme společně a tak nám jediný doprovod dělají ocelové mraky. Cesta ubíhá pohodově, rychle. Krajinou zahalenou do šatu z páry vypařujících se lesů a polí se blížíme k Olomouci, kde nejprve míjíme nám tolik známou benzínku, u které se stavělo na chcací pauzy do Prostějova, pak chvilku hledáme ten správný vjezd do centra, kde nakonec se štěstím a téměř poslepu trefíme až k zimáku.

Na první pohled zvenčí otřesná a neudržovaná budova s vybledlým nápisem Zimní stadión oděnou do modro-zeleného hávu, matně připomínající kdysi slavnou éru Olomouckého hokeje (korunovanou titulem mistrů ČR v první polovině devadesátých let). Zakoupíme lístek za 40 kaček, u turniketů si jej sami odpípnem a vcházíme do útrob zimáku. Nutno dodat, že vnitřek stadionu působí rozhodně lepším dojmem, než jeho zevnějšek. Jde poznat, že je po rekonstrukci (jak staré vám ovšem neřeknu). Jen chodby pod tribunami vedoucí k vchodům jsou zahalené do lehkého šera vinou slabších žárovek. Jelikož jsme se trošku zdrželi, přicházíme na zimák až někdy během 3. minuty. Přichází nám SMS od posádky Jirky, která už byla na místě před zápasem, ať si jdeme sednout k ostatním za střídačkou hostí, tedy našich borců. Rozšiřujeme tak počet slezských přísedících o dalších sedm a v první třetině je nás za střídačkou 21. Ještě během třetiny píšeme SMSky ostatním posádkám, ať si příjdou přisednout k nám, abychom byli pěkně pohromadě.

První třetinu se hrál vyrovnaný hokej a tak jsme s nadějí vyhlíželi i další průběh zápasu. Ještě bych zmínil, že ačkoliv jsme aktivně nefandili, padl od dvou lidí s šálou AZetu návrh jít aktivně fandit od druhé třetiny do sektoru hostí. Polovina byla pro, druhá polovina chtěla raději sledovat hokej. I kvůli tomu jsme se nakonec rozhodli, že než-li fandit špatně a málo, tak raději nefandit vůbec a šetřit si hlasivky a chuť do fandění na sezónu, kdy to bude potřeba, hlavně pro kluky na ledě. Pořád se jedná jen o přípravu. Třetina končí, jdu vyzvednout kamaráda, bydlícího už rok u otce v Olomouci, samozřejmě stále fandícího AZetu (přestože jeho prioritou je FCB), který mi sděluje pár informací o tamní ultras scéně. Společně se tomu zasmějeme a jdem obhlídnout bufáč pod tribunu hostí, který však širokým sortimentem neoplývá. Nakoupíme, odcházíme. Po příchodu před druhou třetinou už je nás pohromadě víc a tak se číslo vyšplhá na nějakých 31 lidí. Na stadionu ještě vidíme i otce našich hokejistů, jako je pan Kolařík či Pechanec, avšak ti sedí individuálně, stejně jako 3 lidé z Havířova za brankou v sektoru hostí.

Druhá třetina nabídne několik pěkných akcí, avšak většina jich je bohužel z holí domácích, kteří i 3 z nich využívají. Přebírají tím otěže zápasu. Už od jednoho člověka od nás slyším, jak na to Maty v bráně nemá ani jako dvojka, a že je na 1. ligu zapotřebí mít 2 pořádné brankáře a ne jen jednoho atd.. Musíme se smířit s tím, že těch proher bude v první lize přibývat a určitě to nebude jen chybou gólmanů. Doba, kdy jsme kralovali nejvyšším příčkám druhé ligy je za námi, teď se musíme poprat alespoň o ten klidný střed tabulky, avšak postup jsme si přáli, respektive naprostá většina fanoušků si jej přála, a s tímto faktem jsme museli počítat. Nestavějme vzdušné zámky, žít ve snech je krásné, ovšem o to horší je probuzení se z nich. Proto počítejme, že bude hůř, třeba tu realitu přijmeme o to lépe. Ale dost bylo pesimismu.

Druhá třetina pro nás končí s výsledkem 0:3 a stejně neslavně začíná i třetina třetí. V té se aspoň jednou prosazujeme. O čestný úspěch se postaral Říčan střelou k tyči z mezikruží. Ještě předtím se ovšem po páté brance ozývá protější tribuna za trestnými lavicemi, kdy začne pořvávat „Dostali jste bůra!“ Řekněte sami, dá se téhle demenci nezasmát? Očekáváme, že po šestém gólu se ozve „Dostali jste půltucet,“ ale k našemu zklamání se tak nekoná. Abych se vyjádřil stručně k fandění domácích, kterých se sešlo v sektoru odhadem do 30 kousků (jen odhad, nepočítal jsem to): celkem překvapení, že se snaží fandit i na přípraváku, což je chválihodné, ovšem způsob, jakým toto fandění praktikují, je o to méně líbivý – sem tam se něco rozeřve a když už, tak snad jen 4 opakující se chorály (jejímž slovům však nikdo pořádně nerozumí, jen když se řve Mora, je to srozumitelně slyšet), zbytek je většinou pouze mlácení, vidíme-li dobře slečnou, do bubnu. Navíc žádná vyvěšená zástava… Vyzdvihnout se však dá občasná opakovačka se zbytkem zimáku, která díky tamní skvělé akustice působí sympaticky. Moc nám nesedí ani oficiální počet diváků přes 700, kdy se jich zdá být méně, ale třeba je to jen optický klam.

O menší pozdvižení mezi Havířováky se postará Jura Krisl, který se nenechá zahanbit a dává olomouckému hráči při pěstní výměně co proto. Odměňujeme jej za to potleskem. Zápas končí a když už se zdá, že dnes z nás prostě pokřiku nedostanou, dáváme nakonec na děkovačce s hráči Zvěř. Nutno dodat, že i přes výsledek zápasu je ta děkovačka o něco delší, než domácích . Ano, i přes prohru je třeba poděkovat, je-li vidět, že se hráči snažili. Dnes to prostě nešlo, třeba to půjde příště. A stejně jako jsem s přípravou o několik řádků výše obhajoval fanoušky, kteří nefandili, musím teď obhájit i hráče a zopakovat – stále je to jen příprava a v té nehrají výsledky hlavní roli. To je především pro ty, kteří by už teď vše viděli černě a chtěli si anonymně zaplivat.

Před naším odchodem ještě trošku zkrášlíme stadion několika Zvířecími vlepkami, které vzal kamarád pro každý případ s sebou. Pak už šupajda do auta a směr sever -> domovina. Bez ohledu na výsledek tak můžu dnešek shrnout jako pohodový úterní výjezd…

David-parthner