Vážení fanoušci AZetu Havířov, dovolte, abychom za nás za všechny popřáli vše nejlepší k dnešním narozeninám panu Martinu Potočnému a jako bonus zde přinesli rozhovor, který vznikal ještě před Novým rokem, ale který přinášíme právě dnes, z důvodu jeho životního jubilea… Vše nejlepší, Martine!

Je to téměř rok, co jsi odehrál svůj poslední zápas kariéry. Jiné jsou pocity bezprostředně po něm, asi jiné jsou po nějakém čase, kdy to člověk možná vnímá jinak, bez emocí apod. Jak na svůj poslední zápas kariéry vzpomínáš nyní?
V průběhu kariéry si člověk moc neuvědomuje, že nastane ten moment, kdy ten jeden zápas, ten jeden trénink bude tvůj poslední. Hraješ to celý život a nad takovými věcmi nechceš přemýšlet. V tomhle je hokej nekompromisní, tělo i hlava jednou řekne dost a nejhorší na tom je fakt, že už to nikdy v životě nepůjde vrátit. Má to svoje limity a omezení.

A jaké byly pocity tehdy?
Neuvěřitelně silné, jsou to přesně takové ty pocity, které si člověk uchová do konce svého života. Dokonce mám fotku z posledního momentu na ploše na počítači a jsou na ni všechny ty věci, ke kterým vzhlížím s velkým respektem. Moje děti, stadion, na kterém jsem vyrostl, můj klub a v neposlední řadě neuvěřitelní fanoušci.

Jsou věci, které když vidíš nyní, s odstupem času, bys jako hráč či manažer, během těch dvou a půl let v novodobém AZetu udělal jinak? Jsou nějaká rozhodnutí či činy, kterých lituješ?
Mám pár věcí, kterými se řídím v životě a jedním z nich je to, že nemá smysl litovat věcí v minulosti, ty už nikdy nezměním, vždy se dívám dopředu.
Takže v této otázce musím upřímně říct, že nelituji ničeho. Byla to neuvěřitelná jízda, ze všemi plusy a mínusy, které to sebou přináší…

Někdo má problém se pochválit, přeci jen, zeptám se, je naopak něco, na co jsi hrdý, že jsi zde po sobě zanechal a co třeba veřejnost ocení až později, s odstupem času?
Na co jsem hrdý? Asi na to, že jsem mohl být u restartu našeho AZetu. Tu myšlenku jsem nosil v hlavě 10 let a vždy si říkal, že kdybych mohl něco v životě udělat pro hokej v Havířově, tak to udělám přesně tak, jak se stalo. To znamená, že lidem vrátíme hrdost na naše město. Zbytek ukáže čas, zda to bylo dobré rozhodnutí. Ale bez lidí kteří tehdy do toho šli společně se mnou bychom to nikdy nedokázali.
A dám jeden příběh. Byl jsem teď na lyžích v Itálii a při večeři se jeden účastník zájezdu ptal co jsem dělal a já mu říkal, že hrál a pracoval pro hokej v Havířově. On si to našel někde na netu a ukazoval mi videa ze zápasu na Youtube a to mrazení na těle bylo silnější než zima venku. Tohle jsou přesně věci, které už asi nikdy nezažiji a které byly nejkrásnější.

Jsi v kontaktu s nějakým hráčem současného prvoligového kádru?
Potkávám se s hráči z Havířova, kteří v týmu zůstali a s kterými se bavíme co kde se děje apod. Na začátku sezony jejich tváře byly docela zamračené, ale teď nabrali formu a už je opět poznávám, jsou veselí a užívají si to. Ale jsem v kontaktu třeba také s Víťou Stránským, který teď válčí za FM, a při obědě vždy probereme celou druhou ligu, jak to tam vypadá, kdo hraje prim, kdo naopak ztrácí. I to jak obrážím zimáky s 8. třídou, tak vždy na někoho narazím, kdo hrál proti mně, prohodíme pár slov a tím se udržuji v neustálém kontaktu napříč hokejem. Úsměvný na tom je fakt, že v kádrech jsou děti všech hráčů s kterými jsem začínal kariéru. Oni nějak rychleji stárnou, kdežto my ne… 🙂

Na zimáku, při zápasech AZetu, Tě lidé nevídají? Čím to je?
Tak to musíte přijít v pondělí a v pátek v 6:00 ráno na zimák, nebo každou sobotu dopoledne, kde mne vždy uvidíte… Tak jak jsem avizoval, věnuji se naplno dětem, takže chodím na tréninky a zápasy svého syna. Dokonce mne trénování čím dále více baví a uvidíme co bude v budoucnu. Věnuji se rovněž Terezce, s kterou jsem každý den a lítám s ní zase na její tréninky a různé kroužky. Proto i toho času na návštěvu zápasu A týmu je méně, než by si člověk uvědomil.
Vůbec jsem si nikdy v životě neuvědomil, že v kalendářním roce je léto i v srpnu (myslel jsem, že léto je jen v červenci, neboť srpen jsem byl vždy zavřený na zimáku). Že víkend má vždy 2 dny a ne jenom jeden, protože každá sobota byla hrací. Po 35 letech si právě tento fakt užívám. Teď jsem potkal jednoho známého a on to popsal za mě, ten zásadní rozdíl mezi životem s hokejem a bez, je v tom, že nemusíš. Prostě jen nemusíš. Takže si to užívám plnými doušky. Neuvěřitelně se člověk podřizuje něčemu, co miluje a dělá vše proto, aby tomu dal vše. Přesto musím říct, že kromě dětí a rodiny, která je v jiném levlu, nebylo lepší období v životě než právě poslední 3 roky doma v Havířově.
Ale přiznám se bez mučení, že je tam i strašně velká lítost, že už tam člověk nemůže být na tom ledě a něco udělat pro tým. Bavil jsem se o tom i s jinými hráči, kteří ukončili kariéru a mají podobné pocity a návštěva míst, kde zanechali kus svého života, jim ze začátku nedělají moc dobře.
Ale díky tomu, že jsem na zimáku téměř každý den, tak mám přesné informace o tom co se děje v klubu, jak to klukům šlape apod. A podpořit hráče na zápasy play off určitě dorazím, tomu věřte! Tu atmosféru kterou vy vytvoříte na tribuně si nenechám ujít.

Lze vyjmenovat některé zápasy, na které v těch letech 2010 – 2012 nejraději vzpomínáš, nebo které se prostě nikdy nevymažou z paměti?
Každý zápas za toto období byl v něčem zajímavý, ale když začnu nad tím přemýšlet, pár top bylo…
Poslední přípravný zápas první sezony proti týmu z Koreje. Tam kde se začala psát nová historie fans v Havířově. Jejich (vaše i naše) udobření a vyjasnění vztahů ke klubu. To byl velký moment a měl jsem z toho obrovskou radost. Myslím, že tam potom se ta obrovská lavina fandovství, která trvá dodnes, začala formovat a vůbec celá vzájemná podpora klubu.
První a nezapomenutelný zápas v Orlové. Poté následoval památný výjezd do Přerova, kde cestou zpět jsme se málem všichni zabili v autobuse, když v rychlosti přes 100 km nám uletěli obě zadní kola. Naštěstí to dobře dopadlo a my mohli na stojáka absolvovat cestu zpět s fanoušky, kteří se vraceli autobusy právě z Přerova. 
Pak přišlo něco na co budu vzpomínat do konce kariéry a tím je beznadějně vyprodaný stadion při domácím utkání s Orlovou a výhra 1:0. Neuvěřitelné.
V druhé sezoně potom parádní jízda v základní části a neuvěřitelné finále proti Karviné. Ale například i retro zápas v Uherském Hradišti, kde minutu do konce se vyrazilo plexi na boku hřiště a tehdy druhý golman Dandys držel minutu stůl místo náhradního plexi, protože na zimáku nikde nemohli najít náhradní. To video a fotka potom obletělo půl Evropy a lidi volali, že nás viděli v Alpách na německých a rakouských televizích… Celkově těch zápasů bylo mnoho a mnoho.
Ale především to byl poslední zápas v Karviné, obrat z 3:1 na 4:6 v poslední třetině. Návrat domů před halu, společná oslava na náměstí. To byl opravdu masakr. A baráž v sezoně 2012/2013 to byla třešinka na dortu, která vyvrcholila památným zápasem proti Mostu, kdy přišli všichni lidé v bílém a bylo neuvěřitelně cítit jak jsou hrdi na naše město. Byla to opravdu krásná tečka za super sezonou.
A v poslední sezoně kariéry potom vzpomínám na poslední zápas…A to už byl definitivní konec…

Měl jsi po skončení kariéry v Havířově nějaké jiné nabídky, abys pokračoval a kariéře, myslím teď v té manažerské?
Měl, jak hráčskou tak manažerskou, ale s poděkováním jsem odmítl. Musel jsem z toho vypadnout úplně, tělo a hlava už to nedávalo. Záda jsou natolik na tom špatně, že hrozilo a ještě hrozí ochrnutí a to už fakt není žádná sranda. Dal jsem si 2 měsíce úplně volno, nedělal nic, jezdil jen na hory a relaxoval, nabíral sílu do další etapy života. No a potom jsem se začal věnovat své dosavadní práci a tím je práce v TV Relax a Rebel a rovněž na Radiu Čas. Budoucnost ukáže, zda se k hokeji nějakým způsobem vrátím, ale nějak to nehrotím a vychutnávám si „civilního“ života plnými doušky.

Pojďme, téměř závěrem, mluvit trochu hypoteticky. Říká se, že nikdy nevstoupíš do jedné řeky, zároveň se však říká „nikdy neříkej nikdy“. Dokážeš si v tuto chvíli představit, že se někdy do klubu AZ Havířov vrátíš? V jakékoli funkci…
Hypoteticky? Řeknu to jinak, když se podívám na sebe a posledních 20 let života, tak to byla pořádná jízda… A vůbec si nemůžu být jistý ničím a nikým. Takže neříkám nic na nic a jen letím dál…
Ale ať řeknu něco co by alespoň trochu uspokojilo, když bude potřeba AZetu pomoci, pomůžu. V současnosti se však dívám více na naši mládež, a jak jsem řekl již výše, začíná mne bavit více a více trénování dětí. Poslední půl rok se zajímám o novinky v oblasti hokeje, zvláště v oblasti trénování, jako je bruslení, střelba, motivace, rehabilitace, apod. které mohou pomoci našim dětem být lepší v konfrontaci se světem. Ale jak říká můj otec, „nechme to koňovi, on má větší hlavu“.

Děkujeme za rozhovor a přejeme štěstí, zdraví a úspěchy v osobním životě…
Na závěr bych velice rád poděkoval všem lidem, kteří šli do společného projektu a tím byla obnova značky AZ Havířov, všem kteří této vizi přispěli alespoň malým dílkem. A nám všem kterým klub AZ navždy zůstal u srdce bych popřál především zdraví a štěstí…