Na velikonoční sobotu byla naplánována další mimosezónní akce fanoušků AZetu Havířov – Havířovské Zvěře. Po dlouhém přemýšlení, jak akci koncipovat, bylo rozhodnuto, že zvířectvo udělá něco pro své tělo a vyrazí na hory. Z Havířova, přes Kunčice, Frenštát, Trojanovice, až na Pustevny, k Radegastu a na Radhošť, takový byl plán pro horaly z tribun…

Akce má začít za pár hodin, mnoho z nás, kteří se jí hodláme zúčastnit, však trávíme páteční večer a noc v nálevně, jsem zvědavý, kolik z těch slibovaných účastníků ráno přijde a kolik jich naopak nevstane…

V 5:30 jdu spát, něco před sedmou už mi drnčí telefon, první nedočkavci vyrážejí z domu, možná spíše přímo z hospody. A tak po hodince spánku se oblékám a vyrážím směr vlakové nádraží.

V nádražním šenku už sedí první nedočkavci, spravují se pivem, kouknu jim do tváře a je jasné, kolik toho kdo naspal. Rozhlížím se a vidím, že nedorazilo mnoho těch, kteří dorazit měli, takhle při sobotě ráno se to dalo čekat. Účast jsme předpokládali něco mezi 15-ti až 20-ti osobami, nakonec se nás schází 14 (překvapila pěkná účast členů Boris Gangu a jejich příznivců). Když už si říkáme Havířovské Zvěř, nesmí nějaké to zvíře chybět a tak s námi cestují i 3 psi. Pes Novák (prý člověk), pes Baky (stafford) a pes Barny (pitbull). Nasedáme do vlaku a ve výborné náladě odjíždíme vstříc dobrodružstvím…

Je vidět, že většina jede přímo z hospody nebo jen po velice krátkém spánku a tak se hned doplňují zásoby, cesta je opravdu veselá. V Kunčicích přestup na druhý vlak, jehož osazenstvo tvoří převážně typicky vypadající horalové, mezi které dnes svou vizuální podobou až tak moc nepatříme a tak jsou naše rozjařené obličeje terčem mnohých pohledů… Jeden z nás neustále něco vylévá, přelévá a kdoví co ještě a tak mu po zbyytek dne už nikdo neřekne jinak než konvička…

Přijíždíme do Frenštátu, už už míříme na jedno ranní čepované, nakonec však vidíme stát na zastávce autobus, který nás má odvézt blíže hor a tak z čepa upouštíme a kráčíme k autobusu. V něm už sedí nastoupeno hejno dětí, které když nás zpoza okna vidí, tak si asi říkají, zda-li radši nevystoupit. Zaplatíme jízdenku kdesi do Roztoku, v buse jsme překvapivě slušní, tiší, vylodíme se v Trojanovicích, kde začne naše túra.

Podle stavu opilosti některých Zvířat je jasné, že pohromadě a v kompletním počtu se moc neudržíme, po prvních dvou stech metrech se už náš peleton trhá na menší skupiny. Já jsem v té největší, sedmičlenné, která se nechá přemluvit, sejde z asfaltové cesty a šplhá strmým terénem v domnění, že si zkracuje trasu…

Cesta je to náročná, mokrá zem, kořeny stromů, kameny, bláto, no nic pohodlného, avšak pořád máme úsměv na tváři, když si říkáme, že tam budeme s přehledem jako první a spokojeně se občerstvíme, ještě před příchodem ostatních, kteří jdou po asfaltce. Jen tak mimochodem, lanovkou nejel nikdo, tuhle pohodlnost jsme zavrhli, jsme přece horalové :-).

Z naší sedmičlenné skupiny se po malé chvíli odpoutá jeden sportman, který volí zběsilé tempo a ztrácí se z dohledu. Naší zbylé šestici naopak pomalu docházejí síly, často zavelíme k zastávce, dáme cigaretku či se podělíme o jednoho lahváče. Ano, pitný režim jsme totálně podcenili. Cesta je horší a horší, kopec víc a víc strmý, začínáme pomalu ale jistě kurvovat… A zatímco jsme ještě před chvílí slyšeli výkřiky, skřeky či kvílení dalších skupin, které šly za námi po asfaltce, už neslyšíme ani je…

Na jedné z přestávek už téměř hážeme flintu do žita, to když se kolem nás proženou dva horalové a informují nás, že jsme teprve v polovině. Vytáčíme mobilní čísla našich přátel a zjišťujeme, jak jsou na tom oni. Situace je následující – hlavní skupina je nás 6, zcela vepředu je sedmý člověk expedice, který na vrchol téměř běží, 2 další jdou v poklidu a dobrým tempem po asfalcte, 4 další jdou také po asfaltce, ale pijou a skotačí a tak na dvojici před nimi dost ztrácí, no a 14. člen, ten který byl na začátku výšlapu nejopilejší, ten nebere telefon, nikdo o něm neví a tak všichni kráčíme s pocitem, že jednoho jsme už ztratili. Moc tomu nevěnujeme pozornost, víme, že on je samorost a poradí si. Poradil si i v Ústí nad Labem, to když jsme pár let zpět jeli z výjezdu z Klášterce, v Ústí měli 6 hodin času na přestup a on jako jediný šel hledat diskotéku, posléze si na ní užíval s místními děvčaty :-).Naše skupina pomalu proklíná toho chlapce, který nás navedl, abychom sešli z cesty a šli terénem, když nad tím tak přemýšlíme, uvědomujeme si, že nikdo z nás šesti jej vlastně nezná. A tak přicházejí na řadu první konspirační teorie o tom, že je to nasazený tajný fanoušek Prostějova (dle barev jeho ošacení) a vede nás kamsi do záhuby. Začínáme být ostražití a bedlivě se díváme za každý pařez, zda-li zpoza něj nějaký hanák (nemyslím toho doktora Hanáka z Ordinace v růžové zahradě) nevyskočí…

Cesta ubíhá dál a dál, s ostatními skupinami jsme v telefonickém spojení, zjišťujeme, že téměř všichni (až na toho ztraceného) jsou už nahoře, zatímco my jsme kdesi v prdeli. Brodíme se blátem, sněhem, neskutečná mlha, že nevidíme na víc než 5 metrů před sebe, ze stromů na nás kapou jakési flusance,

Hurá sláva, cesta smrti je u konce, jsme na horském hřebenu, teď už je to pohodička. Chmury vystřídá úsměv na tváři, najednou se nám jde z vesela, po několika stovkách metrů vidíme jakousi horskou chatu, usadíme se venku na lavičkách, pivka, klobásy, kyselica, tím vším se občerstvujeme a jsme rádi, je nám fajn :-).

Sedí se nám báječně, nikam se nám nechce, po dvaceti minutách se však zvedáme a kráčíme dál. Jdeme sotva 100 metrů a zjišťujeme (mlha je fakt šílená), že jsme přímo na Radhošti, tedy zhruba 4 kiláky od místa srazu :-). Okoukneme tedy zdejší kostelík, sochu jakýchsi dvou svatých, rádi bychom okoukli i vysílač, stojíme od něj asi 30 metrů, ale přes tu mlhu vážně není nic vidět a blíže k němu se nám nechce. Telefonicky se spojíme s ostatními a dáváme hromadný sraz u sochy Radegasta. Našel se i ztracený 14. člen expedice, sice stále nebere telefon, ale aspoň už prozvání, což je dobré znamení :-).

Z Radhoště se tedy vydáváme k soše, cesta krásná oproti tomu, jakým marasem jsme stoupali nahoru. Jedno pozitivum té příšerné cesty bych však přeci jen našel. S naší šesticí šel také nejmladší člen výpravy – půlroční pitbull Barny, který byl do toho kopce tak natěšen, že pro toho, kdo jej držel na vodítku, byl takovou lanovkou. Tahal, tahal, tahal, to se šlo skoro samo :-).

No nic, přicházíme k soše Radegasta, schází se nás všech 13, dáme pivka, klobásy, párky, po chvíli přijde i poslední člen výpravy, po několika hodinách jsme znovu kompletní, hurááá! U sochy je krom nás dalších cca 30 lidí, jdeme se fotit, když vytáhneme naši zástavu, všichni lidé zmlknou, zpozorní a koukají co se bude dít. Beztak se některým z nich honilo v hlavě to, že krvelační fanoušci se z tribun stadionů už stěhují i na hory, aby se mohli vyřádit, protože stadionu jsou jim malé :-). Blejsknem se a valíme dál, naší další zastávkou jsou Pustevny.Opět však nevydržíme moc dlouho pohromadě, zatímco ti střízliví valí kupředu a míří zcela nezadržitelně za svým cílem, ti mírně pod parou se bambelají kdesi vzadu, kochají se krajinou, hrají si se psy, no táhnou se jak smrad.

Maximálně pozitivní je však to, že zatímco na Radhošti byla zima, silný vítr a neskutečná mlha, tak zde, o pár kilometrů dál, je krásně, svítí slunce, konečně i vidíme něco z hor…

Přicházíme na Pustevny (kde měla celá stezka původně začít), lidí jak na Václaváku, někteří si sedají ven a vyhřívají se na slunci, jiní míří kam jinam než na pivo, je třeba doplnit tekutiny a trochu spočnout. Zdržíme se necelou hodinku, dopijeme, někteří zaplatíme a jsme připraveni na šestikilometrovou cestu dolů, tentokrát už všichni po asfaltce. Opět však nejdeme kompletní, trháme se na tři skupiny, jedinec, který se cestou nahoru ztratil, tak hodlá experimentovat a svou nekonečně dlouhou cestu nahoru si zrychlit aspoň dolů. A tak si za stovku půjčuje koloběžku a že to vrzne šupem. No, uvidíme, nadýchal by tak 2 promile, navíc před chvíli v hospodě spal na stole, bude to zajímavé :-).

Cesta dolů je poznamenána proměnlivým počasím, chvíli prší, chvíli svítí slunce, ani ten déšť nám však nebere úsměv ze rtů, nálada je výborná, pomalu bilancujeme dnešní den. Co chvíli kolem nás prosviští koloběžkáři, ten náš jede jako jediný bez přilby a řve u toho jak na lesy :-).Když náš rychlojezdec dožene jinou dvojici zvířat, tak nehamouní a koloběžku na chvíli půjčí. To však neměl dělat, její nový šofér ujede sotva 30 metrů, poplete si brzdy, „dupne“ na tu přední a… A letí vzduchem a pohmožděné rameno, sedřený bok, naražené zápěstí, podřené prsty… Ale bere to s nadhledem a tak všichni kráčíme dál.

Všichni spokojeně se sejdeme dole, zjistíme, že do odjezdu autobusu směr Frenštát je čas na jedno pivo a tak ho rychle kopneme, ve Frenštátu máme dalších 50 minut do odjezdu vlaku a tak co? Opět jdeme na jedno… Zaplivaný kiosek se smraďocha vyměníme na posezení před ním, srkáme lahváče a vzájemně si povídáme historky z dnešních cest, protože času, kdy nás bylo všech 14 pohromadě, bylo zatraceně málo…

Vlakem z Frenštátu do Kunčic, jenže tam zase nějakých 45 minut času na přípoj do milovaného Havířova. Na nádru žádná hospoda, žádný bufet a tak různě posedáváme, lelkujeme, závěrečnou cestu dne, vlakem do Havířova, pak už někteří dřímají, únava je značná.

V Havířově se vylodíme okolo osmé večerní, takže na cestách jsme přes půl dne – 12 hodin. Část z nás se rozchází do domovů, část jde však ještě tam, kde celou dnešní pouť začala, čili do Jitřenky :-).

Ač to dnes mělo své mouchy, my ani z poloviny nedodrželi harmonogram dne, tak výlet to byl parádní a stál za to. V nohách 32 555 kroků, čili něco kolem 16-ti poctivých kilometrů, nespočet zážitků, kterým se budeme smát a vzpomínat na ně ještě za pár let…

První ročník Zvířecí stezky se povedl, velké díky všem, kteří jej absolvovali! Věřím, že se s dobrou náladou a se zdravím sejdeme zase za rok, při ročníku druhém…

Za ty roky se z mnoha nás, neznámých fanoušků stojících vedle sebe na tribunách, stali přátelé, které pojí víc než jen ty tribuny a dres s iniciály AZ na hrudi… Jsme HAVÍŘOVSKÁ ZVĚŘ!