Fanouškovství mne už 3x v životě dohnalo cestovat do více než 400 kiláků vzdáleného Mostu. V roce 2003 s fotbalovým Baníkem, uplynulá 2 léta také s havířovským AZetem. Už loni jsem si řekl, že do té prdele nikdy víc, přesto láska ke klubu je silnější než jakékoli předsevzetí a já se do severočeské řitě vydávám počtvrté. Letos to však bude výjezd dosti jiný, netradiční, těším se!

První odhady říkají, že pojedu vlakem jen s jedním kolegou – vozíčkářem – jakožto jeho doprovod, čili za velmi lákavou cenu, pár hodin před odjezdem se k nám přidává další nadšenec, který očekává „náročnou“ vlakovou cestu, jen půl hodiny před odjezdem se náš počet vlakových Slezanů rozroste na číslo 4.

V 10 ráno sraz na vlakáči, nakoupit potřebný proviant a hurá žlutým Regio vlakem směr Praha. Cesta je až abnormálně poklidná, bez nějakéku křiku či chování, které je za hranicí etikety :-). Do hlavního města dorážíme něco před půl třetí, jsme vyzvednutí kolegou, metrem na Holešovice, kde je sraz s ostatními.

Ve dvou autech vyrážíme v osmi lidech, 4 lidé, kteří přijeli ze Slezska a 4, kteří vyrážejí z Prahy. Cesta rychlá, avšak poklidná a pohodová, zpříjemníme si ji nějakým tím drinkem a už plánuje, jak moc fandit, popřípadě jakou udělat neplechu, když už vážíme takovou štreku :-).

K hale přijíždíme asi 25 minut před utkáním, ihned nás zklame chybějící maringotka, ve které se před vstupem do haly prodávají klobásy, ty mostecké vždy patřily mezi nejlepší na všech zimácích v republice! Přebíráme si lístky a míříme dovnitř, na celém stadionu je snad jen jeden (číslovkou 1) označený pořadatel, navíc se jedná o vetchého starce. Slovo zimák dnes opravdu sedí, zima jako prase, do začátku utkání se ještě stihneme mírně zahřát v hospodě, která je hned za jednou z branek.

Do začáku utkání zbývá asi 5 minut, na tribunách se v tuto chvíli tísní tak 50 lidí. V tom i naše osmička, která si zabírá místo pro svůj sektor a na zábradli před první řadou věší jedinou naši vlajku, vlajku Gastarbajtrů. Z repráků zatím hraje hudba, neskutečně řve, bolí uši. Vrcholem je, když hraje jakási místní hymna, ve které se v superlativech zpívá o místním klubu, jak mu fandí celý Most, jak hala burácí apod. Neskutečná demence. Pro koho tu ta hymna hraje? Klubové hymna těchto klubů jsou pičárny roku!

Úvodní buly padá mezi hokejky centrů prvních útoků, i v osmi lidech si říkáme, že budeme fandit a dáme do toho maximum, spouštíme tedy úvodní Zvěř, jsme jen pár metrů za naší střídačkou a tak nás hráči slyší i v tomto počtu. Po úvodní Zvěři následuje další chorál, chadnými nás nenechává neskutečný počet cikánů na mosteckém stadionu a tak volba druhého chorálu je více než jasná…

Do toho se poprvé ozývají i domácí, v sektoru jich je rok od roku méně, dnes jich může být tak 10 až 15, vyvěšeny mají dvě malé vlajky, jednu v klubových barvách současných (modrá a bílé), druhou v klubových barvách nedávno minulých (zelená a oranžová). No co na to říct… I v tom tristním počtu valí neustále do třech bubnů, hrůza! Pokřiky „Mosťáci do toho“, „FC FCB FC Baník Ole“ či mnohé další perly, to už je na tomto stánku klasika…

Třetina pomalu končí, odfandili jsme ji celou, i když většinou křičíme tak v pěti lidech, to navíc ti, kteří mají nejvíc vypito :-). On je těžké křičet v osmi lidech, ve velké zimě, za nepříznivého stavu a ještě proti třem bubnům. Ale jak říkám, snažíme se, mnohdy jsme hlasitější než domácí!

O přestávce kličkujeme mezi houfy cikánů, míříme na pivo, v hospodě nás zaujme taková netradiční laskomina, když už dnes chybí ty výborné klobásky, volíme aspoň proužek jablečného štrůdlu za 5 korun :-). Do druhé části hry se scházíme jako švábi na pivo a já mám pocit, že lepší už to nebude. Na ledě prohráváme a tak se bavíme alespoň fanděním, není nouze o nové chorály, které pějeme takřka z patra. Volnost na tribunách, při absenci pořadatelů, řešíme pohybem v místech, kde by se fanoušek asi dostat neměl, procházíme se hned za mantinelem, ožralý Přemek na vozíčku dokonce přijíždí hned za střídačku, klepe na plexi na Matyho, který je dnes náhradníkem a chce si povídat :-). Druhá třetina je podobná té první, domácí fandí stále stejně, my však o poznání méně, jak říkám, za těchto okolností je to velké přemáhání. I tak však fandíme o poznání více než mnoho dementů doma na onlajnech, kteří špekulují, že chytá Adam Svoboda apod. Hlupáci a mudrlanti! Jsou to pořád ti stejní lidé, už je znám! Na Facebooku každý příspěvek lajknou, na výjezd vyjeli nejdále do Orlové, řečí plná huba, ale fanouškovské činy žádné. Vlastně ne, křivdil bych jim, ty lajky, to je přece moderní fandení! Grc, běžte do hajzlu… Nebo ne, moment, naliskat vám a pak do hajzlu s váma. Ano, nervuju se, už mě to sere!

Před závěrečnou periodou utkání padá plán, že alespoň odpálíme nějaké menší pyro, které s sebou máme, není důvod čekat na závěrečné buly, není důvod se pořád chovat podle nějakých indexů slušného chování. Vznikli jsme jako nespoutaná Zvěř a na nějaké ty excesy máme pořád nárok. Ještě předtím však jeden z nás jde během hry do sektoru hostů, sedá si mezi fandící mostecké, vyčkává, přímo před jejich očima jim bere vlajku, se kterou odchází zpět mezi nás. Vlajka je to odporná, malovaná snad temperkama nebo čím, nic k chlubení. Ale jak říkám, už jsme byli dlouho hodní a měli roupy :-).

Poté už náš sektor definitivně přemisťujeme za mantinel k ledu, za stavu 3:0 pro domácí odpalujeme nějaké stroboskopy (skupina domácích kotelníků křičí „Pyro není zločin!), efekt solidní, načež na nás nabíhá několik lidí. 3 hóóóódně velcí (vizuální podobou) mafiáni, kteří se vydávají za jakési bosse místního klubu a kteří proti nám zasahují + možná i někdo z klubového vedení, jakási kvičící paní manažerka + k nim se přidává asi 20 dětí, kteří k nám nabíhají na čumendu. Zmiňovaní bossové nám strhávají vlajku, docela nepěkně nám vyhrožují, klukovi na vozíčku berou pivo a chystají se nás vyvést z haly. Několik minut dohadování, zvídavě po celém konfliktu pokukují i někteří naši hráči, nakonec se však situace uklidní a my jsme na zimáku až do samotného konce špílu. Po něm nám hráči rozpačitě zatleskají, my zatleskáme jim a upalujeme k zaparkovaným autům.

Avšak ještě předtím než vyjedeme, lelkujeme chvíli u aut, jeden z nás ještě obhlíží, kdo ponese domů druhou vlajku domácích, která jim po nájezdu slezských kobylek ještě zůstala, říkáme si, že tento tábor „fanoušků“ nemá nárok na to, prezentovat se zástavou (Most z ligy ven a uleví se všem!). Druhá mostecká vlajka je však balena do bubnu a nechána v nějaké místnosti přímo na zimáku, takže nic…

Cesta zpět do Prahy ubíhá rychle, jsme natěšeni na nějaké to čepované…

v hlavním městě se naše čtveřice Slezanů nechá vysadit někde v centru, dva „pražáci“ pokračují s námi, přidává se ještě jeden výborný kamarád z dávných let, který v Praze pobývá, obsazujeme dva stoly v příjemné hospodě na IP Pavlova, cosi pojíme, vypijeme, odpočíváme. Je něco kolem desáté večerní…

O půlnoci se v hospodě zavírá, v pěti lidech se přemisťujeme do nějakého nonstopu, pokračují s námi dvě sličné pražandy a tak nálada je, i přes značnou únavu, dobrá. v nonstopu nějaké piva, vodky, tu a tam se jde někdo od nás projít, aby za chvíli volal, že se ztratil, no kolem čtvrté ranní jsme z nonstopu vykázání, protože jeden z nás neskutečně hlučně chrápe a straší tím další hosty. Loučíme se s holkama z Prahy, které nám mávají s větou na rtech, že zažily mnohé, ale takové magory ještě ne a že na to budou dlouho vzpomínat. Ale ony beztak přehánějí, jinak by s námi netrávily nějakých 5 hodin v šenku :-).

Noční Prahou míříme na hlavák, cestou se stane to, co jsme předpokládali – náš vozíčkář v jedné zatáčce před Václavákem „přelítává přes řidítka“, z vozíku je vyklopen, odře si pahýl, ale není čas na láteření, jedeme dál. Na Hlaváku už pospáváme jako ty největší socky, s obrovskou úlevou nasedáme do ranního vlaku, většinu cesty prospíme, stewardi a stewardy chodí kolem našeho kupéčka jako na trní, ví, že není radno nás vzbudit. S odstupem několika hodin se k nám doneslo, že kupéčko, ve kterém jsme jeli cestou zpět, musí být na neurčitou dobu vyřazeno z provozu a důkladně desinfikováno – ta směs smradů alkoholových či ponožkových, to bylo něco neúnosného :-). O půl desáté ráno se vyloďujeme v Havířově, Konečně!

V tuto chvíli si říkám, že do Mostu už nikdy více, Ta čtyřiadvacítka, byť okořeněná štrůdlem, bohatě stačila… Znám se ale, uteče půl roku, možná i rok a já si to do Mostu pomaširuju znova. Protože tam bude hrát AZ Havířov, klub mého srdce… Zážitky jsou mnohem více než body. Fanděte na domácích zápasech, jezděte na výjezdy, neskuhrejte. Je to životní styl, je to zábava…