Mezi výjezdové bonbónky se má řadit ten, který nás čeká nadcházející víkend, to když s AZetem Havířov absolvujeme výjezdový trip, který čítá dva venkovní zápasy a více než tisíc najetých kilometrů. Kupujeme poukázky z Lidlu, kupujeme je dokonce v Praze či v Jihlavě, několik dní před víkendem je jasné, že vyjede docela sympatický počet Slezanů…

Vlakem na cestách, to neskýtá příliš mnoho možností, jak s sebou vláčet choreo větších rozměrů, den před výjezdem jen vyrobíme asi 8-mi metrový transparent, souběžně pracujeme na choreografii na blížící se domácí zápas s rivalem z Prostějova.

Sobotní ranní sraz je naplánován něco před sedmou, v nejmladším městě nepříjemně prší, možná i proto se výjezdníci dostavují spíše z domu, nikdo za sebou nemá prohýřenou noc, nálada v nádražní putyce je tak spíše poklidná, srkají se desítky, dvanáctky, kávy, žádné bujaré skandování či kvílení se (zatím) nekoná…

Něco málo po sedmé hodině nasedá do vlaku směr Svinov asi 30 trojbarevných, na Svinově necelá hodinka času, dáme pivko na Zwettleru a už hurá na vlak směr Praha. V něm je už nálada mnohem více veselá, otevírají se první lahve, z ubrousků se vybalují první, ještě vlažné, řízky, fanoušci se po brzkém vstávání dostatečně probírají a začínají si výjezd užívat…

Cesta do hlavního města pohodová, v Praze máme více než hoďku času, někteří to zakempí před nádražím a vybalují další a další paštiky, většina však jde trajdat směr centrum.

Nakoupíme další alkoholové zásoby, v Praze ani stopa po fanoušcích jiných klubů a tak v poklidu nasedáme do vlaku směr Chomutov. V něm už je zábava na o poznání vyšším levelu než ve dvou předchozích vlacích, objevují se první vysoce bambelající se fandové, v uličce mezi kupéčky dochází k prvním pádům, k prvnímu obnažování, objevují se i první zvratky na podlaze vlaku, no prostě kdo jezdí na výjezdy pravidelně, mávne nad tím rukou, o nic tak neobvyklého se nejedná :-).

Z vlaku se vypotácíme v Chomutově, přesvědčíme se, zda-li se nikdo neztratil a poklidnou chůzí se vydáváme směrem na zimák. Před nádražím na lavičce posedávají místní týnejdžři, koukají na nás, rostou jim ramena. Možná i cosi pořvávají a tak nabuzená Zvěř otáčí směr své cesty a míří k nim. Ihned to zmerčí policejní hlídka a obě skupiny od sebe oddělí. Domácí, když už jsou v policejním bezpečí, drmolí cosi o rvačce o první přestávce, fízlové vytahují notýsky a místo případného bojiště si značí hrubým centrofixem, pod poznámkou „domácí tlučhubové“.

Cestou k hale slyšíme skandování lidí z RBH, kteří jsou v Chomutově už nějakou tu chvíli, už jsou dokonce ubytováni a čas do utkání si krátí konzumací svého lahodného medikamentu. My míříme dál a dál, stále do kopce, stále nás hlídá jedno policejní auto. Příchod k hale, ta vypadá docela impozantně, domácí příznivci na nás koukají jako z jara, jako kdyby k nim ještě nikdy nikdo nedojel…

U zimáku si rozprodáme lístky, chvíli polelkujem, poté jej obcházíme směrem k sektoru hostů a míříme dovnitř. u vstupu docela profesionální ochranka, mnozí z nás jsou velmi pečlivě prohledáni, nic nekalého se pronést nepokoušíme a tak nám jsou zabaveny alespoň nealko nápoje v PET lahvích. No nic, jsme uvnitř, jdeme si tu novotu prohlídnout zblízka…

Hala je vysoce moderní, leč opravdu krásná. Jak její plášť, viditelný zvenku, tak její hlediště, útroby. Z každého místa pětitisícového hlediště je na ledovou plochu parádní výhled, chodby kolem tribun, toalety, bufet apod., to vše připomíná spíše hotel než hokejovou halu. Vše čisté, voňavé, načančané, vše ještě voní novotou…

Míříme do svého sektoru, kde už nás čeká několik členů ochranky a hned dělají problémy s vyvěšováním vlajek. Pro všechny naše vlajky není dostatek místa (dnes vezeme hned 7 zástav!), některé musíme lepit izolepou na sklo pod sektorem, jiné věšíme na mříže za sektor, tam však jsou téměř neviditelné… Čas do zápasu trávíme pitím piva, které je v této moderně za vskutku lidových třiadvacet… Super!

Do našeho sektoru dorazí další fanoušci, celkově se nás schází přesně 55. Mnozí možná čekali vyšší číslo, já jsem však spokojen. Není to petarda jako loni v Berouně, ale tam to prostě bylo jiné díky lepším vlakovým spojům, dnešní číslo je jen o 14 menší než to památné z Klášterce, navíc tehdy to byla baráž, dnes jen obyčejný mač. Takže jak říkám, za mě spokojenost…

Vlajky vyvěšeny, scházejí se i domácí, vytahují bubny, hráči vyjíždějí na led po vzoru NHL, čili velká show pro místní publikum, rozhodčí vhazuje puk, utkání začíná…

55 Slezanů fandí od prvních chvil, fandí nepřetržitě, sektor je dirigován spíkrem, hned po několika málo minutách se mnoho trojbarevných svléká do půl těla. V této hale nehrozí, že by nějak nastydli, je to tu fakt jako v divadle. My fandíme, já koukám po domácích, kdy začnou fandit oni. V sektoru jich je cca 200, ale mnohdy mlčí. Najdou se i chvíle, že když mezi jednotlivými chorály spočíváme, je v hale hrobové ticho, je slyšet brždění bruslí apod. Domácí jsou neskutečným zklamáním, velmi často slyším dva jejich obří bubny, velmi málo však jakékoli fandění…

Během hry se někteří jedinci od nás trousí do blízké restaurace pro pivo, když se pro pivo vydáme ve větším počtu lidí o přestávce, vstup nám zablokuje ochranka s městskou policí, že prý si domácí majitel nepřeje, abychom chodili do hospody a vznikl tak nějaký konflikt. Zdůrazňuji, že do hospody jsme chodili normálně před zápasem i během hry a po náznaku jakéhokoli konfliktu ani památka…

A tak se vracíme na sektor, ve kterém trávíme i přestávku, sledujeme zábavný program, který zde mají opravdu velmi propracovaný, komerční, opravdu si připadám jako na zápase NHL nebo jako v Cinestaru, když před filmem běží upoutávky na filmy nové. Některé chvíle přestávkového programu jsou fakt zajímavé, lákavé a dovedu si představit, že spousta lidí zůstane v hale jen kvůli tomuto. Jsou však i takové části přestávkového programu, kdy si ťukám na čelo, jestli je to vůbec možné…Začíná druhá třetina, Slezané jdou opět do půl těla, najednou je na ně dlouhý záběr na velké kostce pod stropem, k tomu hraje z repráků známý šlágr od homosexuála Pavla Vítka „Mám rád vůni Tví kůže“, Zvěř je středem pozornosti, na kostku kouká celá hala, Zvěř začíná na tento známý diskotékový hit tančit, prohýbat se v bocích, no prostě diskoška jako za našich mladých let, místní fans se potutelně usmívají…

I ve druhé periodě pokračujeme v nepřetržitém dopingu, když domácím nepomáhají odpovídačky s okolními tribunami, jsme i ve svém počtu jejich rovnocenný soupeř, co se hlasivkového souboje týče. I ve druhé třetině jsem domácím publikem velice zklamán, my se fanděním bavíme, zdravíme PačesGóla, který je s týmem na střídačce, u některých chorálů improvizujeme a vymýšlíme si nová slova, prostě zábava jak má být…O přestávce před závěrečnou periodou řešíme, jak stihnout vlak, který nám jede téměř s koncem zápasu, prozíravě objednáme hned 6 vozidel taxi a jdeme zpátky do sektoru, fandit. Fandíme stále výborně, zdařile bojujeme nejen s domácími, ale i se špatnou akustikou haly, což je u těch nových arén bohužel již zvykem…

Po několika minutách vytahujeme jedinou svou prezentaci (domácí nemají žádnou), pod sektorem roztahujeme transparent „Svaz slezských bohémů“ (narážka na jednu známou a oblíbenou písničku kapely Wohnout), vše doplňuje 50 žlutých balónků. Těch mělo být více, škoda, vypadalo by to o poznání lépe. I tak se však prezentujeme i na téměř 500 km vzdáleném výjezdu, což se o domácích nedá říct ani když hrají doma. Ta fans scéna je tady fakt hodně špatná…

Utkání graduje, prohráváme o jednu branku, po očku stále pozorujeme hodinky, abychom nepropásli vlak, jelikož další jede až ráno. Koukám se také na kostku nad ledem, právě tam probíhá ono známé „Kiss me“, rychle odcházím od chlapců po mé levé i pravé straně a hledám společnost dívek, kdybych byl náhodou zabraný na oné kostce :-). Mimochodem, nevím, na co si zde v Chomutově hrají, během hry zde mají komerční přestávky. Chápu, v Extralize je to povinnost, ale proč to mají tady? Trošku pozéřina, ne?

Po celý zápas je většina našeho sektoru permanentně do půl těla, tenhle fanatismus nám hráči splácejí v poslední minutě hry, to když v power-play vyrovnáváme, sektor pětapadesáti fanoušků propuká v obrovský jásot. Uvědomujeme si však, že je to čára přes rozpočet odjezdu našeho vlaku a tak ihned směrem k naší střídačce spouštíme pokřik „Musím na vlak, frajeři musíme na vlak“.

Po siréně hraničící odehraných 60 minut hry se větší polovina sektoru odebere a míří do přistavených taxíků, uháníme směr nádraží. V sektoru zůstanou jen ti, kteří v Chomutově buď nocují nebo přijeli auty, alespoň oni tak absolvují děkovačku s hráči, jelikož bod odtud má opravdu cenu zlata…

Vlak většina z nás stihne, na péroně zůstanou stát (v případě vozejkáře Přemka sedět) jen tři nešťastní, ti však mají to štěstí, že je naloží hráči a odvezou směr Budějovice. My ostatní oslavujeme bod ve vlaku směr Praha, v Ústí nad Labem máme 5 minut času a tak dokoupíme něco k pití, to už ale vystupujeme na hlavním nádraží v Praze. Ti, kteří cestují do Havířova, tak zůstávají ve vlaku, je však zhruba něco kolem dvaceti fandů, kteří hodlají nocovat v Praze.

Mnozí z nás však řeší ubytování až nyní, 5 minut po dvanácté, někteří neseženou nic a tak se hodlají poflakovat po městě, jiní zas seženou hodně neobvyklé spaní, např. vsedě v nějaké hasičárně, na předních sedadlech hasičské tatrovky :-).

Noc tak tráví každý po svém, někdo více či méně spí, jiní více či méně pijou, každopádně si řekneme, že sraz bude ráno v 9 na hlavním nádraží…

Na ten nedorazí 3 fanoušci, nakoupíme zásoby a v 18-ti lidech nasedáme na vlak směr Budějovice. V Táboře je výluka, z vlaku si přehupsneme do autobusu, to už ale úřaduje únava a všichni z nás si alespoň na chvíli dáchnou. Včerejší den byl převelice náročný, je třeba nabrat alespoň trochu fyzických sil pro druhý díl výjezdového tripu…

Do Českých Budějovic přijíždíme okolo poledne a plán máme předem jasný, už několik dní jsme takto rozhodnuti. Brzkého příjezdu chceme využít a ihned míříme k Budvar Aréně, očíhnout, zda-li domácí náhodou netvoří choreo. Vběhnout jim na jejich tvorbu a dám jim co proto, to je náš plán. U haly však nikdo a tak sedáme do restaurace na zimáku, pojíme, něco vypijeme a míříme do centra města…

Celou dobu chodíme v 18-ti lidech, v tom tři dívky, asi půl hodiny hledáme vhodnou hospodu, při špacírování kolem náměstí obdivujeme krásy Českých Budějovic, opravdu nádherné město! Najednou potkáváme 3 místní chlapce, podle vzezření zřejmě fanoušci radikálního zaměření, asi po minutě potkáváme další tři, je nám jasné, že domácí se scházejí, my konečně nacházíme hospodu, ve které se uvelebíme a hltnem další piva.

Mezitím posíláme hlídku do míst, kde se srocovali domácí, náš zvěd hlásí, že budějovických je na místě už mnohem víc a tak plánujeme další taktický postup…  Máme u sebe několik vlajek, které je nutné ubránit při případném ataku jihočechů, plány jsou různé, rozdáváme si i nějaké to pyro, kdyby šlo opravdu do tuhého…

Po nějakém tom pivu jde náš zvěd zase obhlídnout situaci, po domácích už není ani památky, přes náměstí míříme zpět k zimáku. Tam se usazujeme do další hospody, tenkrát do tréninkové haly, dáme další piva, asi 35 minut před zápasem si jdeme vyzvednout lístky a postáváme před Budvar Arénou. v tom příchází pětice kluků z DC, kteří hlásí, že byli mírně napadeni domácími, kteří na nás čekali, po nás se vyptávali, údajně jich je 20 až 30… Kluci z DC však naštěstí netratí žádné symboly, nezapírají ani svůj havířovský původ, chovají se tak, jak by se hrdý fanoušek chovat měl! Dáváme se dohromady a společně jdeme k sektoru pro hosty, domácí již nepotkáváme…

U vstupu na zimák důkladné prohlídky, já jsem šacován hned 3x, po příchodu na sektor vyvěšujeme 6 vlajek, uvelebujeme se na sedačky a čekáme, než začne utkání. Chvíli po nás přichází na zimák ta radikální skupina domácích, ihned se střetnou naše pohledy, domácí na nás pokřikují cosi o schovávání, utíkání apod. Tomuhle se musíme smát, ba dokonce od ucha k uchu, každý ví, jak se věcí mají, proto hned kontrujeme a verbálně vzkazujeme domácím, co si o jejich vyřvávání myslíme my…

Do města jsme přijeli v poledne a pro domácí nebyl problém si zjistit a detailně monitorovat náš pohyb. Domácí nás během dne viděli, navíc údajně věděli, ve které hospodě se nacházíme, tudíž opět jednoduchá možnost, jak nám nabančit. My se domácím nijak nevyhýbali, postupně jsme pili ve třech hospodách v jejich městě, několik hodin se potulovali ulicemi, bez přítomnosti četníků či jakéhokoli jiného nechtěného dohledu. Takže pokud domácí chtěli, šancí měli nespočet…

Položme si řečnickou otázku – bude se někdo někdy takhle chovat v našem městě? Pít v našich hospodách, pít na Plechárně, stát několik desítek minut volně před zimákem, producírovat se po městě? Mám dojem, že nikdo nikdy. A pokud ano, tak…

Ale zpět k utkání, do haly proudí další a další návštěvníci, my věšíme 6 vlajek, domácí parádně plní kotel, také věší 5 nebo 6 vlajek, utkání začíná… V hale je něco málo přes 4 tisícovky fanoušků, tomuto údaji nemáme důvod nevěřit, jaký rozdíl oproti hlášení počtu fanoušků v Chomutově, kde bylo na první pohled jasné, že to hlášení je lživé…

https://az-fans.net/2014/11/10/lez-ma-kratke-nohy/

Budějčáci se rychle ujímají pohodového vedení, po vstřelených brankách míří nad jejich hlavy velká sektorová vlajka od klubového sponzora, od prvních minut fandí parádně a je jasné, že v našem počtu a s místem našeho sektoru jim nemůžeme konkurovat ani z pěti procent…

I tak se však fandit snažíme, docela bez přestávek, druhý výjezdový den nám však chybí především fyzické síly a tak je to fandění spíše na morál, než nějaké užívání si to. Po pár minutách hry za námi přichází kriminalista v civilu a dává nám jasné pozápasové pokyny. První třetina pomalu končí, my si konečně můžeme zas odpočinout…

O přestávce řešíme další postup, neboť dnes je náš sektor limitován naprosto ostudným chováním dvojice fanoušků z Rumboys, kteří nejen že uráží ostatní fanoušky AZetu, ale jejich chování je „krásně“ podobné tomu fanklubáckému, kterým se mnozí fandové AZetu prezentovali před pěti a více lety… Kdo v Budějovicích byl, ví o čem mluvím, nad tímto chováním kroutili hlavou všichni ostatní havířováci v sektoru, protože to byla opravdu ostuda jako řemen. Bere nám to chuť do fandění v dalším průběhu zápasu, nakonec se nad tohle dětinské chování povznesem a hodláme hrdě dál fandit AZetu. Protože kvůli našeho klubu a kvůli našich barev jsme tu. Jak diametrálně odlišné od chování zbylé dvojice, která na kraji sektoru trucuje a jako hlavní zábavu si nachází cukrblikování s domácími fans…

Před druhou částí hry převěšujeme 3 své vlajky na spodním zábradlí vlajkou mladoboleslavskou, se kterou jsme se zde přijeli rozloučit, ochranka nijak neprotestuje, takže pohoda. Mimochodem, ochranka je tu opravdu maximálně profesionální, žádné zbytečné provokace, takhle by to mělo vypadat všude. Druhá třetina začíná a my v počtu 34 HZ začínáme opět fandit a bojovat s místními větrnými mlýny…

Na ledě se hraje 5 na 5 a my jasně prohráváme. Prohráváme i v hledišti, tam to však není nic překvapivého, neboť na tribunách se dnes hraje 34 na 400. Ano, klidně 400 fandů tvoří domácí narvaný sektor, ten je opticky rozdělen na dvě poloviny. Jedna polovina fanklubáckých dresařů, druhá polovina lidí, kteří jsou myšlením zcela někde jinde. To rozdělení je například krásně vidět i vyvěšením vlajek, zatímco dresařům tam visí jakési dva hadříky prodávající se ve fanshopu, chlapci z B12 věší vlajky klasické…

Zcela rozdílná je i zábava obou skupin, dresaři sice fandí, podporují je i dva spíkři, avšak spíše je patrné, že hltají hokej jako hru, příznivci bez dresů, kteří stojí blíže k nám, si to fandění mnohem více užívají, většinu pokřiků či chorálů rozjíždějí oni, je prostě jasně patrné, kdo v tom kotli udává tempo hry… Jak to mají v Budějovicích s početním zastoupením těchto dvou skupin? Já to vidím tak 65 ku 35 pro dresaře, zároveň si však myslím, že příznivců tohoto nového trendu a lá B12 rychle a dost přibývá. Jen tak dále! Domácí šli do sebe i co se týče používání některých dementních pokřiků z minulosti, po mnoha stránkách udělali opět velký krok kupředu. Pokud byli výborní loni, avšak škodily jim některé dementnosti, letos jsou díky vypuštění některých pochvovin ještě o dost lepší, i co se týče intenzity hlasové podpory. Fanděním se baví, utkání se hraje ve fantastické atmosféře, myslím si, že České Budějovice mají momentálně druhý nejlepší domácí kotel na hokejové fans scéně v celé republice… My tomu nemůžeme konkurovat, přesto fandíme pořád a nepřetržitě, i když o hlasitosti nás samotných si myslíme své… 

O přestávce baštíme topinky, opět za námi přijde pan kriminalista s pozápasovými pokyny, tu a tam se verbálně kočkujeme s domácími, koukáme do dekoltů dívkám nosícím pivo, jejichž poprsí se třepe jako dobře udělaný aspik, dvojice z RBH si opět mění letní zážitky s domácími, bratrské objetí (tady nechápu ty domácí, kteří hosty chtějí před utkáním napadnout a během zápasu se s hosty objímají), to vše je možné vidět. Rozhodujeme se, že tohle se musí řešit, protože tohle je facka všemu, co tady 5 let budujeme a co je podle našich zásad správné. Uznáváme však, že pokud je podle některých fandů správné něco jiného, můžeme jim ty otěže předat, nechť fans scénu v Havířově tvoří oni, třeba to budou dělat lépe! Pokud by tohle chování (někdo to může omluvit opilostí) mělo být v budoucnu běžné, odmítám se na chodu havířovské fans scény dále podílet, protože v Budějovicích jsme se styděl!

Začíná třetí část hry, stále fandíme, pomalu ničíme vlajku Mladé Bonzoslavi, kterou máme v plánu zde zanechat a už ji nikam nevláčet. Ničíme ji zcela záměrně, neboť tušíme, že nějaké domácí vemeno by ji po utkání mohlo vzít a vrátit bývalým majitelům. Motorfans a Ultras Motor se stále parádně baví fanděním, začíná jim víc a víc pomáhat i zbytek stadionu, atmosféra skvělá, musím však uznat, že pomoc kotli od okolních tribun je u nás na lepší úrovni, zde ještě na domácí čeká dlouhá cesta výchovy…

Ač nás to velmi štve, tak prezentaci si dnes nechystáme žádnou, bylo nemyslitelné zde nějakou vozit, když se na cestách pohybujeme už několik desítek hodin, dnes tedy absentujeme. Co však překvapí a zároveň zklame, to je absence prezentace ze strany domácích. Během utkání jen párkrát zamávají asi pěticí vlajek na tyčích, to je od nich naprosto vše… Už loni jsem si říkal, proč při takových návštěvách, které jim doma chodí, nemají prezentace přes půl haly apod., usoudil jsem, že je asi limitují finanční prostředky. Před nedávnem však do čapky vybrali parádních 15 tisíc a na tribunách to zatím moc vidět nebylo, dnes to není vidět vůbec. Tohle je velká škoda, nějaké parádní představení by jim právě v tomto utkání velice slušelo. A tak, ač v hlasové podpoře svého klubu jsou o obrovský kus dál než my nebo prostějováci, v ultras prezentacích se na slezský a moravský tábor dívají stále z velké dálky…

Utkání pomalu končí, hráči nám přijedou poděkovat, vzájemně si zatleskáme a míříme před vchod do haly, kde nás již čeká kriminalista se svou družinou.

Pěšky míříme na zimák, vedle nás jede jedno policejní auto, kousek za námi pak dodávka s těžkooděnci. Až po několika minutách chůze zjišťujeme, že nám jeden člověk chybí, už ale není šance se pro něj vracet a tak doufáme, že se jen na chvíli někde zatoulal a brzy nás dožene.

Realita je však jiná. Náš člověk nás hned u východu ze zimáku ztratil z dohledu, rozhodl se vrátit směrem do haly, zda-li ještě někoho nepotká, to se však nestalo a tak šel na vlakové nádraží zcela sám. Během své cesty potkal velkou přesilu domácích, kteří našeho trojbarevného napadli a v několikanásobné přesile dosti zbili. Situaci ukončuje příjezd těžkooděnců, mnoho lidí leží na zemi s pouty na rukou, 7 budějovických + náš člověk jsou zatčeni. O tom, co se děje jen pár stovek metrů od nás my nemáme absolutně žádné tušení, již postáváme před nádražím a čekáme na odjezd vlaku/busu.

Při sledování novinek na internetu se pak bavíme demencí jednoho českobudějovického mladíka, který hrdě vypisuje o tom, kterak vlajku Bonzoslavi zachránil, doma ji pomocí jehly a nitě zašije a pošle zpět původním majitelům. Nemýlili jsme se, ono se to vemeno opravdu našlo. No nic, uvidíme, jak se k tomu zbytek jihočechů postaví. U nás by tenhle debil už neměl místo na tribunách, byl by za svou demenci řádně ztrestán. Na druhou stranu, není se čemu divit, že se taková situace přihodila, v Budějovicích se sice fanouškovské myšlení mění k lepšímu, dlouhá léta zde však bylo a u většiny lidí stále je, zakořeněno fanklubácké myšlení, není snadné jej ze dne na den vymazat z hlav. Proto se stále budou objevovat srandovní pokřiky typu „Ňákej Azet to sem nezahej, na ten není nikdo zvědavej…“ apod.

Cesta do Prahy, v Praze nákup nějakého toho občerstvení, ve vlaku směr Ostrava mírně bojujeme s průvodčí, po asi půl hodině svůj boj prohráváme, paní průvodčí přispěchala na pomoc sekuritka z vlaku a my na další boj rezignovali… Velkou část cesty se bavíme historkami o Jardovi (ten, který nám chybí a zůstal v Budějovicích), ten byl během víkendu největším fórkařem a bavičem, jeho přítomnost nyní chybí… během soboty a neděle se nám ztratil snad 4x, holt jeho poslední ztráta se mu stala osudnou :-). Pořád si však myslíme, že někde se jen zapomněl a pije, ani v tuto chvíli ještě neznáme jeho osud…

Nad ránem přijíždíme na Svinov, zdarma pak vlakem do Havířova, ve svém městě se zjevujeme před pátou ráno, tedy po téměř 48 hodinách na cestách. Smrdíme, jsme unavení, mnozí hladoví a žízniví, přesto je třeba zdůraznit, že to byl parádní dvojvýjezd…

A zatímco se v pondělí naobědváme, teprve v tuto chvíli je z českobudějovické policejní stanice propuštěn Jarda. Dle jeho slov se cítí jako přejetý parním válcem, ale ničeho nelituje… Náš závěrečný vzkaz tudíž putuje na jih Čech. Příště hrajete u nás a bude se hrát dle našich pravidel. Každý příznivec Motoru bude brát stejně. Hodili jsme rukavici, je jen na Vás, jestli ji zvednete. Naše hospody a ulice Vás přijmou s otevřenou náručí…

Parádní víkend je za námi, ZÍTRA VŠICHNI NA PROSTĚJOV. Věříme pak, že u mnoha fanoušků zvítězí morální povinnost  A PŘIJDOU FANDIT DO KOTLE. Proti velice silnému protivníkovi budeme potřebovat každé hrdlo a každý pár rukou !!!