Už dvakrát jsem cestoval k nové třinecké Werk Aréně, dvakrát se objevila cedulka, že hala je vyprodána a já zas cestoval domů. V neděli jsem absolvoval třetí pokus. Auto čtyř olomoučáků mne nabírá na vlakovém nádraží v Havířově a vyrážíme směr Třinec… Pro vysvětlenou, řidič je oddaným příznivcem AZetu, žijícím v Olomouci, tři další jsou sice příznivci Mory, ale jde jim primárně o hokej jako takový, nemají žádné symboly svého klubu, skupina Ultras Mora jim přijde k smíchu a i oni jsou autoři vtípků proti fans scéně ve svém městě…

K hale dorážíme asi 35 minut před zápasem a je to tu znova, opět cedulka „VYPRODÁNO“ :-). Kurva, to už je nějaké prokletí… Kdybych tu byl sám, otočil bych se a jel domů. Kvůli olomoučáků tu však ještě zůstáváme, vyčkáváme, kombinujeme. Nakonec se na nás štěstí usměje, do prodeje jde asi ještě dalších 60 lístků, kupujeme je za kilčo (na stání) a jdeme do haly.

Jak říkám, vevnitř jsem poprvé a hned to na mě dýchlo. Hala fakt krásná, sice příliš moderní, ale opravdu moc pěkná. Ať už prostory mimo tribuny, kde je velké množství bufetů, dostatek záchodů apod., tak v neposlední žadě i hlediště. Vcházím na tribunu, musím se opakovat – moc pěkné, Je to tu podobné jako v Chomutově, třinecká hala na mě působí ještě trochu lepším dojmem. Lístky máme na stání, ale najdeme dvě volná místa, usazujeme se, běží asi 3. minuta zápasu… Hned vedle nás se vrtí jedna z roztleskávaček, skrz krátkou sukýnku ji vidíme téměř na pysky, pro nás, fanoušky Azetu je to lepší pohled, než na všechny ty Polanské, Orsavy či Žejdly…

Chvíli se rozkoukávám, na hokej moc nečumím, pozoruju halu, dívám se, kde jsou usazeny kotle obou táborů… Ten třinecký je po mé levé ruce, v sektoru jich je asi 250, opticky ten kotle vypadá moc pěkně, nad sebou mají velkou „vlajku“, no spíše jakoby reklamní banner, který je zde asi umístěn non stop. Jednu menší vlajku klasickou pak mají vyvěšenou pod kotlem. Kotel je situován perfektně, je na tribuně za bránou, avšak dostatečně vysoko, tak aby z něj byl výborný výhled na hokej. Pod kotlem je dlouhé zábradlí, na které je možno pověsit mnoho vlajek, škoda, že toho domácí nevyužívají, ty vlajky tady holt asi nemají tradici…

Za to sektor pro hosty, který je po mé pravé ruce, je přímo odporný. Není nijak oddělen od domácích, je jakoby v rohu stadionu, je na sezení, je navíc chodbou rozdělen na dolní a horní část. A tak výprava Hanáků v něm působí poněkud komicky. Na zábradlí téměř u ledu mají vyvěšenu jednu vlajku, spodní část sektoru sedí a vsedě také fandí, druhá část sektoru z části sedí a z části stojí. Těch stojících může být asi 30, diriguje je spíkr, bez megafonu. Celkově se v sektoru pro hosty nachází asi 150 lidí, jen velmi sporadicky vška fandí všichni.

Krom krásné haly, výborně vypadajícího hlediště a všeho kolem, na mě ještě zapůsobí jedna, pro hokej moc moc moc důležitá, věc. A tou je akustika haly. Ta je, jak už to v těchto moderních arnách bývá, žalostná. Nevím, zda-li stavaři těchto hal mohou nějak akustiku ovlivnit, ale je to fakt katastrofa… Znám velmi dobře atmošku ve staré třinecké hale, nyní už znám atmošku i v té nové a řeknu Vám, je to nebe a dudy… Zvuk je takový tlumený, no je to divné, nedobré…

Hosté se dostávají do vedení a ač v hledišti ve značném početním oslabení, tak v první třetině se mi zdá, že jsou hlasitější než domácí kotel. Hosté fandí neustále, bubnují do bubnu, škoda jen, že jejich repertoár není větší, opakují docela málo pokřiků, chorálů minimum. Domácí jsou jakoby zaskočeni, jejich kotel má velký potenciál, ale nedokážou toho využít. Fandění je slabé. Jo, říkal jsem, je tady hodně špatná akustika, ale i tak, z tváří fanoušků lze vyčíst, že v sektoru Třince fandí tak polovina lidí, někdy možná ani to ne…

O přestávce jdu okoštovat občerstvení… Pivo Radegast za 30,-, klobása 45,-, párek v rohlíku 25,-, v nabídce jsou i langoše, kelímky hranolek, divně vypadající bramborové placky apod. Takové to klasické občerstvení v těchto moderních halách, trochu to zde vypadá jako ve fast foodu. Na druhou stranu, je zde spousta stolů, kde si svou klobásku mohu v poklidu sníst a spokojeně vypít pivo… Moc klidu však nemám, přichází za mnou jeden z fanoušků domácích, zeptá se mě, zda-li nejsem John Ross z Havířova, dáme se na chvíli do řeči, shodneme se, že hala krásná, avšak na úkor toho, že pohřbila zdejší atmosféru…

Začíná druhá třetina, vracím se do hlediště, kluk z ochranky mne však zadrží, že s jídlem se do hlediště nesmí. Nevím, asi by jim vydily sedačky pokydané od hořčice. A tak zbytek velmi solidní klobásy dožvýkám mimo tribuny…

Na ledě se skóre otáčí, domácí už vedou o dvě branky, kotel fandí o trochu lépe, ale pořád to není dobré. Alespoň potleskem se přidávají okolní tribuny… Moráci, ač v nepříznivém stavu, tak ve svém sektoru fandí stále a nepřetržitě. Sice je jasné, že to není tak dobré jako v první periodě, ale alespoň snaha se cení… Já mezitím pozoruji to divadlo, které zde je. Necítím se jako na hokeji, ale opravdu jako v divadle. Hledištěm prochází mladík s kamerou, natáčí lidi, na velké kostce nad ledem, jejíž kvalita je opravdu fantastická, se objevují páry, které jsou vyzývány, aby se políbily. Kdo byl Chomutově, ten si jednoduše představí, jaké je to v Třinci… Zkontroluji si pusu, zda-li ji nemám od hořčice a jsem připraven vlepit hubana svému kamarádovi, kdybychom se náhodou objevili na té kostce nad ledem…

Před třetí třetinou šmejdím chodbami za hledištěm, chci halu co nejvíce poznat, načtyřikrát močím, abych testnul záchody apod. V závěrečné části hry jsou domácí v hledišti zase o trochu lepší, hosté zase o trochu horší, ale přesto stále a nepřetržitě fandí, i když je pravdou, že místy jich fandí už jen 20.

Ani jeden tábor fanoušků si nepřipravuje žádnou prezentaci, u domácích nejvíce zaujme točení šálama nad hlavou po vstřelené brance, alespoň tohle si přenesli ze své stařičké haly, i tady to vypadá famózně! Pro domácí škoda, že nemají klasického spíkra, ale to se už poněkolikáté opakuju. Mají fakt na mnohem víc, než co dneska předvádí…

Celková atmosféra, na to, že je tady vyprodáno, čili něco přes 5000 lidí, je zklamáním. Nevím, jak moc je to tou halou a jak moc zdechlostí místní fans scény, ale troufnu si tvrdit, že v Havru le lepší atmosféra na poslech, když přijde 1500 fanoušků…

Kameraman opět zabírá hlediště, zcela náhodně si vybere usměvavého Dana Gracu s přítelkyní, který na dnešní zápas zavítal. To už utkání končí, já si ještě počkám na děkovačky. Hostující hráči zatleskají svým fandům a mizí do kabin, třinčané spouští jednu zajímavou opakovačku, která parádně zní, snad nejhlučněji z celého dnešního zápasu, Škoda, že takto hluční jsou až když zápas skončil…

Míříme k autu, nutno říct, že před ani po zápase jsem zde snad nezaznamenal policisty, domácí chodí promíchaní s hosty, žádný konflikt… Až je to zvláštní, když si vzpomenu, že na stejném utkání, hraném v Olomouci, pálí domácí třineckou vlajku apod. V hledišti, během celého špílu žádný pokřik obou táborů proti sobě, ani negativní, ani pozitivní…

No nic, je to za mnou. Kdo má rád hokej jako hru, kterou 60 minut konzumuje, kdo má rád k tomu konzumování pohodlí, teplo a pohodu, bude v Třinci nadšen. Kdo je stará škola jako já, komu u hokeje chybí pořádný rachot, trochu té zimy a takové to typické hokejové prostředí, zajede si do Třince jednou za čas a stačí mu to… Protože zážitkům na našem zimáku se to nevyrovná, ani nepřiblíží…

Do Třince si opět zajedu, až tam přijedou jiní fanoušci hostujícího týmu, ještě více je srovnám s těmi olomouckými. Abych zjistil, jak sami olomoučtí brali tento výjezd, kouknu večer na jejich facebookovou stránku. Co zjistím? Nic nového… Že jsou stále trapní a ulhaní, navíc se naží být rádobyvtipní. Ale opravdu jen snaží… Škoda, tímhle si sami kazí své renomé, které, po postupu do Extraligy, šlo docela nahoru, alespoň opticky. Myšlení člověk díky postupu nezmění…

P.S. Abych nezapomněl, katastrofou je v Třinci distribuce vstupenek, zřejmě i letní prodej permic apod. Nahlášeno vyprodáno, lidé venku si nemohou koupit lístky, otáčejí se, jdou domů, na samozném zimáku pak najdete třeba 500 volných míst…