Již někdy v říjnu padají první myšlenky, že o více než dva měsíce později bychom mohli hromadně vyjet na zápas mezi Vítkovicemi a Zlínem, důvod je jediný, havířovský odchovanec a miláček tribun v nejmladším městě republiky, Robert Říčka. Říkám si, že pokud by náš záměř vyšel, opět bychom byli u něčeho, co je z našich hlav, s čím přicházíme jako první a co při hokejové fans scéně nemá obdoby…

Po utkání v Prostějově, které skončilo humbukem nejen mediálním, se mi do organizování tohoto výjezdu nechce. Ale vůbec ne. Není chuť, není nálada. Být to obyčejný mač, obyčejný výjezd, dám od toho ruce pryč… Nyní to ale udělat nemohu. Jsem si vědom toho, že tohle je věc netradiční, unikátní a že pokud zahodíme tuhle šanci, žádná další už nikdy nebude muset přijít…

I přes nechuť do toho jdeme. Začínáme mobilizovat, bohužel jen 4 dny před zápasem, je to málo, bojím se, jaká bude účast… V tom říjnu jsem si říkal, že by nás mohlo jet 50 – 70, nyní se však hodně bojím. Jsem rozhodnut, že pokud se přihlásí málo lidí, od plánu, ač to nechceme, budeme muset ustoupit… Do noty nám nehraje ani to, že probíhají vánoční svátky, tudíž myšlení a povinnosti mnoha lidí jsou jinde, že na hokeji… Lidé se však hlásí, o tenhle zážitek mají zájem, je to jasné, pojedeme. Pojedeme hromadně a organizovaně…

V den zápasu ráno kupujeme lístky, touho cestou bych chtěl neskutečně moc poděkovat člověku, který mi v tomto směru velmi pomáhal a přispěl měrou vrchovatou k tomu, abychom měli lístky co nejvíce společně, do jednoho sektoru. Díky! Protože už v tuto dobu je ve vzdhucu cítit, že o zápas se velmi zajímá policie a že jejich záměr je ten, abychom se do haly nedostali nebo když už ano, tak v roztroušených skupinkách…

Hodinku před plánovaných odjezdem vlaku se scházíme v nádražní putyce, fanoušci chodí v symbolech AZetu či Havířovské Zvěře, přesně tak, jak jsme zamýšleli. Jedeme tam sami za sebe, hrdí fanoušci AZetu. Nebudeme fandit ani Vítkovicím, ba ani Zlínu, za který Robert nastoupí… Je legrační pozorovat, kterak někteří lidé z obou táborů doufají, že budeme fandit s nimi, je legrační pozorovat, jakou naše účast dělá v obou táborech humbuk.

Je jasné, že po výtržnostech v Prostějově bude i mezi PČR humbuk velký, avšak 4 hlídkující policisty na nádraž v Havířově nečekáme. Jaké je však naše překvapení, když ta čtveřice četníků není jediná. Když míříme na nástupiště, jde s námi asi 20 těžkooděnců, někteří se plně soustředí, prsty na spouštích svých kuličkových zbraní jsou toho důkazem. Neskutečné, nevěříme svým očím, nevím jestli se tomu smát nebo nad těmito opatřeními brečet… Policisté nastoupí do vlaku s námi, jede nás asi 50, cesta pohodová. Legrační je pozorovat, kterak policisté svou přítomností oddělují od nás a zároveň chrání asi 8 havířováků, kteří na hokej jedou fandit Vítkovicím. Těch fanoušků Vítkovic v Havru, kteří běžně jezdí vlakem, je určitě více, avšak pro dnešek asi zvolili jiný druh dopravy…

Pokud jsme převapeni ze čtyř fízlů na nádraží a poté z asi dvou tuctů těžkoodenců, to hlavní překvapení nás čeká v nádražní hale ve Vítkovicích. Všech 50 fanoušků je zastaveno, po jednom nyní budeme chodit před policisty v civilu, budou natáčeny naše občanské průkazy, budeme natáčeni i my samotní, důkladně, ze všech stran… Pokud jsem někdy čekal, že po nás policisté důkladně půjdou, tohle by mě v životě nenapadlo, že zrovna při této příležitosti. Prolustrován jsem mezi prvními, jdu stranou, s udiveným výrazem na tváři pozoruji další procedury, jako je třeba natáčení a opisování patnáctiletých holek apod. V tom si mne vezme bokem kriminalista v civilu, odvádí mě opodál, představí se a podá informace. Osloví mne příjmením, moc dobře ví, s kým mluví, zmíní se o některých konkrétních úryvcích z mých reportů, které má samozřejmě přečteny, informuje mne, že po celý den budeme velmi přísně monitorování, závěrem mi dodá optimismus hláškou, že pokud se dnes cokoli stane, jdu jako první…Asi po 15-ti minutách jsou natočeni a opsáni všichni, opouštíme halu vítkovického nádraží, všichni se sejdeme před nádražím, vyfotíme se a pěšky vydáme k hale, Celou cestu nás samozřemě doprovází několik policejních aut, je legrační, že padesátku havířováků doprovází mnohonásobně více uniformovaných složek než téměř 4 stovky zlínských :-). U haly budíme pozornost, mnozí lidé asi nechápou, proč že na zápas Vítkovic se Zlínem přichází hejno lidí se symboly AZetu…U haly se k nám přidávají další havířováci, kteří jeli po vlastní ose, dáme se tak nějak dohromady, dohodneme se, do kterého sektoru půjdeme, připraveni jít společně s námi jsou i další AZeťáci, kteří mají původně lístky do sektoru jiného… Víme, že se usídlíme kousíček vedle zlínských, na tohle se těšíme…

Obsazujeme svůj sektor, zvláštně po nás koukají zlíňáci, ještě více zvláštněji pak normálové z řad domácích, několik z nich se domáhá jít na náš sektor s tvrzením, že tam sedávají pravidelně, nikoho však mezi sebe nepouštíme, domácí odcházejí jinam, securitka tohle neřeší, Nezasahuje, jen nás bedlivě hlídá. Vyvěšujeme dvě menší vlajky, výjezdovou HZ a také Slezský Havířov. Pozorujeme hemžení v hostujícím sektoru, který se parádně plní. Hostů může být tak 400 (v tom jsou vidět i nějací lidé v dresech Trenčína), pod sektorem mají vyvěšeny nějaké vlajky, no spíše vlaječky, hodně malé, spíše kapesní… Hned se začátkem utkání bereme jeden zlínský symbol, to aby si Valaši naivně nemysleli, že dnes budeme fandit jakože s nimi, ochranka je však bystrá, šálu bere zpět a vrací původním majitelům. Ochranka na zimáku hlídá prakticky jen nás, jen náš sektor, jsme také pod velkým dohledem policie, ať už uniformované, tak i kriminální.

Oba tábory fandí od samho začátku utkání, my ze svých míst slyšíme jen hosty, z legrace si říkáme, zda-li domácí nemají nějaký tichý bojkot. Po nějaké době se do fandění pustíme i my, nejdříve vyvoláme hráče, kvůli kterého zde primárně jsme, několika dalšími pokřiky a chorály pak dáme najevo, kterému týmu fandíme a odkud jsme…

V první třetině (nejen podle mého názoru, ale podle lidí, kteří seděli tak nějak uprostřed haly) mají hasivkově navrch, a to zcela přesvědčivě, hosté, vítkovičáky s lehkostí přeřvávají. Ti nemají naplněný kotel tak jak jsem čekal, přesto se jich takových 180 sešlo. Oba tábory vytahují své choreografie, v tomto směru mají navrch vítkovičtí, jejich prezentace z úvodní třetiny je nejlepší prezentací dne… Vítkovické plachty jsou už známé, při hokejové scéně jsou to prezentace dlouhodobě kvalitní. Jen čekám, kdy se dozvíme, kolik jim na tyto malůvky přispívá klub (pozor, tohle info nemám vycucané z prstu, mám jej černé na bílém od vlivného člena vítkovického kotle). O přestávce se naše aktivity dělí. Jedni míří na klobásu (ta je hrozná, studená, vařená, chleba tvrdý, takže 1 bod z deseti), jiní hlídají vlajky, protože mezi zlínskými je pár lidí, kteří by podle svého vzezření o ně mohli mít zájem, no a někteří z nás také míří na nějaké ty symboly. Opět se daří uzmout nějakou tu zlínskou šálu a dokonce malou vlaječku, opět však vše končí v rukou původního majitele, ochranka je na pozoru. Nutno zmínit, že nějaký ten symbol si Vaaši zachraňují i sami, svým aktivním přístupem. U ochranky na stadionu je však s neskutečným podivem, že jeden a ten stejný člověk bere hostům už asi třetí symbol, ochranka jej vždy chytí, slušně mu domluví a pustí jej zpět. Nechápu :-).

K sektoru za námi přichází jeden „švec“ ve fotbalovém triku zlínského klubu s nabídkou, jestli se po zápase nechceme poprat. Nevím, jak moc tuhle nabídku myslí vážně, moc zlínáků, kteří by zde do toho šli zde nevidím, ale když chtějí, nebudeme jim jejich snahu upírat. Odpovědí z naší strany je to, že s touto nabídkou určitě nemáme problém, avšak že její realizování je skrz náš bedlivý policejní dohled asi nemožné, že uvidíme po zápase…

O přestávce vidíme mnoho skupinek, ve kterých se prolínají hosté s domácími, fotí se, objímají, společně pijou, jí, skoro to vypadá jako dobře fungující družba mezi těmito dvěma tábory. Jaké je pak mé překvapení, že když za několik málo minut začne druhá třetina, tak ti stejní lidé své protějšky urážejí, ukazují směrem k nim zdvižené prostředníčky apod. To je mentalita, panečku :-).

Ve druhé třetině se opět snažíme o to, aby nás bylo slyšet, kromě chorálů opěvujících náš klub pak také urážíme hosty, tím, že jsou těsně vedle nás, se to přímo nabízí, ti však nijak nereagují. Do sektoru k nám přichází dva Poláci (ano, opravdu, kdyby to média zmínila, tentokrát by nelhala ), že tu chtějí být s námi, že jsme jim nejsympatičtější ze všech tří táborů :-), když nám však odvětí, že fandí Odře Wodsilaw, je jasné, že další komunikace s nimi a jejich další přítomnost v našem sektoru není možná :-). Ve druhé třetině se víc a víc ozývají fanoušci domácích, především díky změny skóre. Ani ta vyšší intenzita fandění však nepřináší nějaké extra velké zlepšení jejich dopingu, tahle hala nějaké super atmosféře prostě nepřeje. Méně a  méně už pak fandí hosté, některé pokřiky už křičí třeba jen 50 lidí a né 250, jak v první třetině. U Vlachů se velmi výrazně projevuje fakt, že jejich tým nevede, že prohrává… Tohle naopak, s trochou nadsázky, kvitujeme my, dnes náš fandící výkon nemůže olivnit změna skóre, protože to máme prostě u prdele. Až si říkáme, že takových zápasů, kdy lidé nejsou zakaboněni výsledkem, bychom měli objet víc a víc, možná se pak lidé naučí fandit bez ohledu na stav utkání…

Hosté i domácí mávají nad hlavami, zatímco domácí používají obří a fajně vypadající vlajky na tyčích, hosté si vystačí s balonky ve svých klubových barvách… O druhé přestávce se někteří z nás chystají krojit nějakou tu vítkovickou zástavu, v době kdy je nenápadně rozvazována tkanička, nabíhají 3 statní vítkovičáci, kdyby obě strany nerozdělila opět bystrá securitka, bylo by jasné, že náš člověk by nejspíše inkasoval. Akce neúspěšná, jdeme zpět do svého sektoru, začíná závěrečná třetina hry…

Obraz je stejný jako v prvních dvou periodách, jen s tím rozdílem, že v této části hry  jsme slyšet asi nejvíc, v tom počtu 67 lidí, kterých se nás nakonec sešlo, a v té obří hale, je pro mě super zpráva, že dobře jsme slyšet i na protilehl tribuně. Z těch 67 lidí do toho téměř každý, vědom si, že jsme ve velké menšině, dává takřka vše. Super!

V polovině závěrečné části hry si připravujeme naši jedinou prezentaci, všichni si stoupneme hezky pohromadě, do vyšší části sektoru, před sebou vytáhneme naši hlavní vlajku, která byla do té doby schována (není kde pověsit), nad hlavou máváme modrými a bílými balónky. Je krásné pozorovat, kterak se naše prezentace objevila na kostce nad ledem, celá hala, domácí i hosté, pískají. Paráda! Utkání se dohrává, v ochozech nyní panují domácí, hostů fandí už jen velmi málo. Po zápase jsme připraveni poděkovat našemu hráči, ten je velmi zklamaný z porážky a tak nepřijíždí až k nám abychom si to všichni více užili. Nevadí, hned po utkání nám napíše vše vysvětlující SMS, ve které se za svou pozápasovou frustraci mnohokráte omlouvá…

Po špílu se k našemu sektoru přiblíží i PR manažerka AZetu Havířov, nyní už to z ní spadlo, nyní už je evidentně dobře naladěná, je mi naprosto jasné, že celé utkání musela být značně nervózní, zda-li něco neprovedeme, zda-li opět nebude nějaká ostuda pro náš klub :-).

Po zápase jsme mnoho minut drženi ve svém sektoru, securitka čeká, až odejdou všichni zlíňáci, kteří na dálku provokují, ukazují nemístné posunky apod. jeden z nich se přiblíží až k našemu sektoru, je mu vyčiněno, zárodek konfliktu hasí ochranka. Při odchodu z haly jsme opět natáčeni, hned u východu si nás přebírají policisté a odvádějí nás na nádraží ve Vítkovicích. na nádraží je spousta bojících se fanoušků z Vítkovice, ať už z frýdku, z Havířova nebo z mnoha jiným blízkých destinací, jsou terčem posměchu či vtipu, nikomu z nich vška symboly neodebíráme. Někdy je lepší nebrat než za každou cenu brát. Někdy, mnohdy, jak kdy… Vlakem jedeme opět s těžkooděnci, vystoupíme v Havířově a až i poslední lidé z HZ nastoupí do místních linkových autobusů, tak těžkooděnci nasedají do svých dodávek a opouštějí Havířov.

I přes neskutečný policejní dohled jsme si dnešní den plně užili, bavili se a to je to hlavní… Výjezd to byl netradiční, mnozí z jiných táborů nám jej mohou vyčítat. My však jeli na svého hráče, stejně tak jsme jeli dělat bububu na všechny v hale, opět jsme jeli ukázat, že jakožto Havířovská Zvěř jsme jednotní a jsme, jak jsme na utkání několikráte zařvali, PROTI VŠEM!