Je sobota, v podvečer se naši borci střetnou v důležitém utkání s týmem ze severu Čech, s Ústím nad Labem. Raději bych nyní ležel na zelené stráni nad řekou Labe, mezi zuby žvýkal stéblo trávy a lebedil si na slunci, než tady tohle. Z oblohy hustě sněží, ledové vločky mi padají za límec, nic moc lákadlo, teple se obléci a mířit na hokej. V poslední době ani ta hra příšliš nehřeje…

Mladší kluci z kotle, se kterými jsem ještě před chvílí vyráběl transparenty k dnešnímu hokeji si však řekli, že snad je zahřeje nějaký tvrdý alkohol. Skrz hejno těch bílých vloček je vidím, jak přicházejí směrem od Kauflandu, džusy, které mají v ruce dávají tušit, že by mohli mít i nějakou kořalku. Vydám se za nimi.

Opravdu, mají kořalku! Do zápasu chybí asi dvě hodiny a tak s nimi zabiju čas. Sedáme si do hlediště, na béčko, na jeden z horních červených sektorů. Zakroutíme víčkem, láhev je otevřena, posíláme si ji ve směru hodinových ručiček. Vodka nás zahřeje, především však dáme více do fandění. Je stará známá věc, že člověk, s trochou alkoholu v krvi, fandí lépe než když je střízliv. A dnes to hlasité a fanatické povzbuzování bude potřeba… Kolem nás různě pobíhají hráči z Ústí, schodiště a chodby našeho zimáku jsou místem pro jejich předzápasovou rozcvičku…

Když tak nad tím přemýšlím, tak já, tím že jsem často na zimáku už takhle brzo, viděl příjezdy či rozvičky mnoha týmů. S úsměvem na rtech s klukama vzpomínáme, kterak jsme tři roky zpět pozorovali příjezd týmu z Berouna. Některý z jejich hráčů se v tisku před zápasem vyjádřil v tom smyslu, že v Havířově to bude těžký zápas, že u nás na hokej chodí spousta lidí a že na ně určitě budeme bučet… Když potom stojíme pod kotlem, chystáme choreo a vidíme příchod berounských, vzpomeneme si na tato slova jednoho z nich a na hráče mohutně bučíme. No, bučíme, nevím jak přesně to nazvat, ale zvuky linoucí se z míst ve kterých stojíme připomínají stádo krav, kterému se cosi nelíbí. Berounští se na nás nevěřícně dívají, možná si i ťukají na čelo, co že jsme to za magory. Možná, že jako správní čecháčci, opovrhující vším, co je od České Třebové dál na východ, si říkají, v že v tom Slezsku jsou ti lidé nějací divní…

Ale od vybučení berounských zpět k dnešku. I dnes se pouštíme do komunikace s hostujícími hráči, leč bučení to tentokrát není. Mnozí hostující hráči jsou námi nabádáni a okřikování, ať dnes hrají na půl plynu, že potřebujeme body. Se smíchem na tváři pokračují v rozcvičce a dál vybíhají schody nahoru a dolů. Jeden z nich po očku pozoruje, kterak mezi námi pěti stále koluje ta láhev alkoholu (nyní už druhá, vodka je nahrazena Jelínkem s příchutí třešně) a tak na něj houknem, ať se jde napít. Z legrace… Je nám jasné, že tihle borci mají před zápasem a… A dotyčný Ústečák, na nabídku, ať pije s námi, míří směrem k nám. Hurá, dílo Karla Poláčka „Bylo nás pět“ je aktuální, jelikož s příchodem posily z Ústí je nás 6.

Přijde, prohodí s námi pár slov, uchopí láhev a pořádně si cvakne. I když je venku už několik decimetrů sněhu, koukáme na něj jako z jara…

Já: „Ty, hele, který Ty jsi? Ať vím, do reportu…“
On: „Co to je report?“
Já: „To je fuk, to neřešme, který Ty jsi?“
On: „Nějaký Holomek.“
Já: „Kurva, Holomek? Tebe znám. První obranná dvojice, s Kolafou, že?:
On: „Jak to víte?“ (nevěřícně kouká).

No jo, opravdu jsem to věděl, první ústeckou lajnu jsem měl a už dlouho mám, řádně naštudovanou, vždyť góly jejich týmu dávají prakticky jen oni… Kdybych byl stejný oslík jak mnozí z Vás, kteří z porážek furt hudrují, s velkou dávkou nadsázky bych řekl, že sestavu Ústí jsem měl naštudovanou lépe než naši plejeři, protože svůj miniápas vyhrála 2:0.

Ale zpět k tomu holomkovi, pardon, Holomkovi. Třešeň mu chutnala, po své degustaci spokojeně zamlaskal, aniž by viděl etiketu láhve, správně si tipnul, co právě vypil a poté, co jsme jej ujistili, že opravdu kurva potřebujeme body, tak se pěkně rozloučil a odběhl. Ještě jsme na něj, stejně jako na jeho některé další spoluhráče, volali, ať nám sem pošle Roubíka, že především tohoto kanonýra potřebujeme opít, abychom dnes brali body… Roubík nepřišel, škoda… O pár minut později dal gól…

Při rozcvičení obou týmů na ledě vyprávím tuhle historku kmetům z RBH, tým ze severu Čech se rozcvičuje pár řad pod námi, chci jim toho holomka ukázat, ten se shodou náhod dívá směrem k nám, když mu gestikulací naznačím, zda-li si chce ještě cvaknout, jen se uculuje… Snad, tím, že je ještě mladý, tak moc nevydrží, a půjdou přes něj minimálně dvě branky…

Bohužel, Holomek to zvládl a s ním i celé mužstvo našeho dnešního soupeře. Odvezli si body… A zatímco si hráči Ústí odvážejí právě ty důležité body, někteří příznivci našeho týmu si po utkání odvážejí myšlenky, kterak to našim hochům zase vytmaví na diskuzních fórech…

Prohráli jsme, co se dá dělat. Jak mi jednou řekl Lukáš Zientek, v žádném mužstvu nehrají muzikanti, aby pořád vyhrávali. I proto je ten hokej, sport všeobecně, tak krásný… A víte co je legrační a smutné zároveň? Je mi jasné, že na zimák chodí několik lidí, kteří na ty porážky čekají. Proč? Jen porážky našich barev je po zápase pustí ke slovu… Smutné. Jejich životy jsou smutné…

Svému týmu jsem dnes, jakožto jeho fanoušek, pomáhal téměř maximálně. Dvě třetiny jsem na 100% odfandil (bylo by férové říct, že i díky té vodce a třešni 🙂 ), před zápasem pak opíjel klíčové beky hostů, v naději, že tím pomůžu. Nepomohlo ani fandění, ani opíjení… Tedy pomohlo to k mému dobrému pocitu, ale né k bodům. Slušelo by se napsat, že nic se neděje, že s novým dnem jsou další šance, že s dalším zápasem se to zlomí a my vyhrajeme. Na druhou stranu –  opravdu ti, kteří se při návratu domů z hokeje vyjádří nejdříve na fórum a až potom jdou čůrat, touží po vítězstvích? Vždyť vítězství jim, stejně jako Míša Jílková v emocích, nedá slovo… Na diskuzní fóra se přeci píše zásadně po porážkách…