Je fajn ctít tradice, je fajn, kyž se naše fanouškovská rodina schází i na jiných místech, než je náš hokejový stadion. Loni jsme si chtěli vyplnit dlouhou jarně-letní pauzu a po oblíbených Vesmírných toulkách přišli s nápadem Zvířecí stezky. První ročník se nám líbil a tak bylo jasné, že navážeme ročníkem druhým… Sobot bez hokeje a především bez společného setkání a klábosení u piva je totiž zatraceně hodně… 

Stejně jako loni, tak i letošní ročník se, dle tradice, odehrál o velikonoční sobotě. I když to v týdnu vypadalo, že kvůli hrozícímu dešti a celkově špatnému počasí budeme muset celou akci zrušit, do karet nám nehrálo ani zjištění, že chata na Prašivé, kde měl být náš cíl, je zavřená, přes všechny tyhle překážky a útrapy se rozhodujeme, že druhý ročník neodpískáme a vyrazíme…

Počasí pochmurné, docela zima, v sobotu ráno se nás na vlakáči schází přesně 13, což je o jednoho účastníka méně, než kolik nás šlo loni (o dva menší je počet psů). Na dobré polovině lidí je na první pohled patrné, že předchozí noc spali buď velmi málo nebo vůbec a tak bylo už zpočátku celé expedice jasné že dnes to bude docela legrace…

Prvním vlakem a s dobrou náladou se vydáváme do Českého Těšína, zde si volnou půlhodinu užijeme u malých či velkých piv v nádražní restauraci, div že nestihneme přípoj. Motoráčkem se vydáváme do Dobratic pod Prašivou. Počasí je vskutku aprílové. Chvíli svítí sluníčko, chvíli hustě sněží, tyhle nešvary počasí nás provázejí prakticky celý den…

Po vystoupení z vlaku se na zastávce v Dobraticích fotíme, to je prakticky poslední moment celé výpravy, kdy jsme v plném počtu. Jak už jsem zmiňoval, jelikož víme, že horská chata na Prašivé je z důvodu rekonstrukce uzavřena, jsme rozpolceni v názoru, zda-li má cenu se na Prašivou vůbec vydat. Nakonec to dopadne tak, že 6 dobrodruhů jde i přesto nějakých 5.5 km na vrchol Prašivá, sedmička Zvířat pak míří do dva kilometry vzdálených Vojkovic, do legendárního rodinného pivovaru Koníček… 

Poustevníci do Vojkovic: Dojeli jsme do stanice Dobratice. Na samotném nádraží se dozvídáme o nemožnosti dát si pivo na vrcholu Prašivá a tak se v několika z nás usazuje myšlenka vykašlat se na výšlap a dojít do nedalekého pivovaru Koníček ve Vojkovicích. Nápad se rychle ujal a 7 statečných se vydává na krátký výlet do vojkovického pivovaru. Ten je nedaleko a cesta do něj by za normálních okolností trvala snad 5 minut, jenže sotva dopíjíme zbývající zásoby vodky, jednoho z přítomných napadá, že když nevylezl dneska na žádný vrchol, tak si to aspoň vynahradí šplhem na blízkou dopravní značku. Nahoru to jde lehce, i přes smršť zmrzlých sněhových koulí, kterým mu výkon zpříjemňujeme. Poměrně dlouho odolává i kymácením značky ze strany na stranu. Srandy bylo dost, chuť na pivo je veliká a tak se i dotyčný rozhoduje seskočit/spadnout a pokračovat v cestě. Po chvilce dorážíme do cíle a usedáme ke stolu. Za chvilku nás obsluhuje číšnice č. 1, ta s námi vydrží tak do přinesení první várky piv. Jídlo si už však musíme objednat u číšnice č. 2. Ta opět následuje kolegyni a po chvilce se střídá s další ze servírek. I ta nakonec nelehkou práci obsluhovat jarní stůl vzdává a přenechává to nejstarší ze všech kolegyň. Paní číšnice vypadá trochu jako věštkyně z nočního TV pořadu Volejte věštce a tak se pokoušíme s ní navázat kontakt a poprosit jí o pár rad ohledně budoucnosti. Po chvilce souhlasí s věštěním z ruky a kolegovi na jeho otázku: „Bude mi zítra špatně?“ odpovídá: „Ano, bude.“ Nutno podotknout, že měla docela pravdu… Čas rychle kvapí, tak dopijeme piva, dojíme jídlo a naší vinou přesolené brambůrky a chystáme se na zpáteční cestu na vlakovou zastávku. Venku se ještě stihneme vyfotit a vydáváme se na cestu. Kolega, který šplhal na značku, začne pociťovat bolest po kotníkem a tak se jeho tempem vlečeme na zastávku bezmála 20 minut. Kolega skončil s obvázanou nohou a neschopností téměř chodit pár dní. Docela paradox, že se zranil ten, kdo se výšlapu vůbec neúčastnil. Chvilku před příjezdem vlaku se střetáváme s kolegy, kteří se rozhodli den strávit poněkud zdravěji než my a společně nastupujeme do vlaku směr Český Těšín a následně Havířov.

Poustevníci na Prašivou: Prohráváme bitvu o počet fandů, kteří se vydají na plánovaný výšlap s těmi, kteří neodolali přiživení, již tak opilým, tělesných schránkám. Prohra je však jen o jednoho člena, což je ještě dobré a tak s elánem a chutí vyrážíme na více než pětikilometrovou cestu. Necelou hodinku jdeme obcí Dobratice, když zjišťujeme, že i zde se nachází hospoda, zvedá nám to náladu a máme jasno, kde si cestou zpět uděláme přestávku. Nyní však kráčíme výš a výš, stále se střídá počasí, chvíli to vypadá na jaro (jarní je však spíše sedmička těch, kteří sedí u Koníčka), chvíli na zimu… Když končí asfaltová cesta a stoupání se o mnoho % zvedne, začínají první „přívaly“ sněhu, když jde do tuhého a my se jakoby vydáváme do hor, sněhu je víc a víc. Nyní se projevují první rozdíly ve fyzičce jednotlivých horalů. Zatímco někteří to ženou závratným tempem, div že neběží, jiní jdou tempem vlažným, až velmi pomalým, zarudlí a červení, funí, no na takové štreky nejsme z hospod a sektorů na našem zimáku zvyklí…

Nakonec se však ukáže, že počáteční stoupání bylo tím nejtěžším, které nás na cestě potkalo, další stovky metrů jsou už pohodové a tak po hodině a dvaceti minutách trasy jsme konečně v cíli – vrchol Prašivá. Tady se párkrát vyfotíme, sníme svačiny a po několika málo minutách nahoře se vydáváme zpět do údolí. Času je dostatek a tak se stavíme v restauraci Kohutka, hltneme nějaká piva, ať nejsme proti usedlíkům z Koníčka v přílišném handicapu, najíme se a hurá zpět na vlak do Dobratic. Z dálky pozorujeme druhou polovinu naší smečky, podle kulhajícího stylu chůze jednoho z nich tušíme, že zřejmě bylo veselo… Po nasednutí do vlaku si vyměňujeme zážitky a těšíme se na večerní párty na Plechárně, která celou fajn sobotu zakončí…

Co říci závěrem? I když byl druhý ročník Zvířecí stezky rozložen do dvou skupin, kdy obě měly zcela jiný program, byla to akce povedená a právě díky tomuto rozdělení i mírně netradiční. Pobavili jsme se, někteří udělali něco pro svou fyzickou kondici, bylo to fajn. Věříme, že na tuhle začínající tradici navážeme i v příštím roce a společně a ve zdraví se setkáme při 3. ročníku. A jak dopadl náš, na značku šplhající, kamarád? Zatímco večer pijeme na Plechárně, on doma odpočívá…

Sepsali: Za „vojkovičáky“ Kuba AH, za „prašiváky“ J.R. from B.K.