Když jsme se v polovině léta dozvěděli, že poslední přípravný zápas sehrajeme doma s extraligovým Zlínem, jehož barvy hájí i náš Robert Říčka, zavládlo mezi havířovskými příznivci obrovské nadšení. My, krom nadšení, začali také plánovat velkou choreografii pro tento zápas a malovali jsme si, kterak ten den bude všechno parádní. Malůvky nevyšly podle našich představ, ba naopak. Ale o tom všem hezky postupně…

10 dní před utkáním se Zlínem se naše klubové vedení rozhodlo, že pro tento zápas navýší vstupné o více než 100%, přičemž nikde veřejně neuvedlo jediný důvod, proč k tomuto kroku přistupuje. Lidé z Organizační skupiny se ihned rozhodli, napsat zodpovědným osovbám otevřené maily (panu Mrowiecovi a panu Rimmelovi), ve kterých vybízeli ke zvážení změny tohoto rozhodnutí, které dle nás bylo rozhodnutím špatným. Následně jsme byli pozváni na společnou schůzku, která se uskutečnila týden před zápasem se Zlínem, bezprostředně po utkání s Krakovem. Na schůzce byli pánové Mrowiec a Rimmel, za fanoušky nás dorazilo 6. Asi hodinová schůzka skončila, vedení nám řeklo důvody, kvůli kterým k navýšení vstupného přistoupilo, my se mezi sebou dohodli, že o našem dalším postupu rozhodneme debatou a demokratickým hlasováním uvnitř skupiny… Debata to byla dlouhá, složitá, naše názory nebyly jednotné. Bylo to opravdu hodně těžké rozhodování a věřte, že nás to vůbec netěšilo. Nakonec jsme se dohodli, že naše forma protestu bude spočívat v tom, že nehledě na stav utkání, tak poslední třetinu nebudeme fandit. Však na zápas jsme hokejovou veřejnost zvali, toto utkání maximálně propagovali a snažili se o to, aby do kotle přišlo co nejvíce lidí. Zda-li na toto utkání dostatečně zval a propagoval jej klub skrz třeba své facebookové stránky, to nechť posoudí jiní.

Museli jsme však upustit od plánované velké choreografie k pěti letům Havířovské Zvěře. Poté, co jsme se dohodli, jak k utkání přistoupit, bylo už velice málo času na tvorbu tohoto náročného chorea. Dnes jsem rád, že jsme se rozhodli jak jsme se rozhodli. Díky návštěvě by totiž celá choreografie skončila fiaskem…

V den střetnutí se ve dvou lidech scházíme dopoledne u Plechu a tvoříme dva transparenty. Jeden, věnován Říčanovi, druhý, kterým bychom chtěli vyslovit náš nesouhlas s navýšením vstupného. Hodinu před zápasem se už scházíme u zimáku, věšíme transparent, věšíme vlajky (kolem kotle dnes visí 3, jedna další pak u RBH), připravujeme buben, nový megafon, mávací vlajky, které chce zapůjčit klub. Vše je připraveno. No, vše, až na jednu věc – nechodí lidé…

Ostudná návštěva se schází na našem zimáku, kdy na extraligového soupeře, za kterého dnes hraje i Řičan, dorazí nějakých 1700 diváků, Obrovská ostuda! Pozor, nevěřím však, že je to kvůli ceny vstupného. Na Zlín lidé přišli i za těch 7 pětek. Byli tím vstupným sice nasraní, ale přišli… Dle mého je chyba jinde. Chyba je v celkové atmosféře kolem klubu, dál bych tuto svou troufalou myšlenku zatím nechtěl rozvádět. Fanoušci AZetu jsou v mnoha případech namlsaní kokoti a tak abychom se nedivili, že když v lize 3x po sobě prohrajeme, budeme mít problém, aby návštěva překročila třeba 13 stovek. Hodně se toho bojím. Ve vzduchu je něco špatně a já si nejsem jist, zda-li bych to dokázal přesně pojmenovat…

Pokud byla ostudná návštěva na zimáku, tak ostudný počet fanoušků se sešel v domácím kotli. Katastrofa. Nechápu Vás… Někteří do kotle nepřišli vůbec, jiní do něj chodí stabilně pozdě, stabilně opilí. Smutné je, že tito fanoušci patří ke skalním fandům na naší scéně, ve svých komentářích na různých Fb stránkách rádi poučují o tom, co je to vlastně to fanouškovství, sami by měli jít příkladem. Pokud je pro někoho hokej záminkou k ožrání se, divím se, že za něj zbytečně vyhazuje peníze a nezůstane raději někde za Kaufem…

Problém se zaplněností kotle se s námi táhne už nějaký ten rok a my nevíme, co s tím. Mnoho fanoušků, kteří do kotle dříve chodili, se raději postaví opodál a v tichosti a spokojenosti sledují hokej. Je to asi neřešitelný problém! Přitom, kdyby si každý sáhl do svědomí a do toho kotle dorazil, byl by kotel plný a konečně by to zas každého bavilo a mohlo by tomu tak být zápas co zápas, bez ohledu na to, kdo je zrovna naším soupeřem. Tvrdím, že síla je v davu. Upřímně – kdo z Vás chodí na hornické slavnosti kvůli programu a kdo kvůli toho, že tam prostě bude hodně moc lidí a potká tam spoustu známých? Stejně je to s Havířovem v květech, stejné je to s kotlem. Nikomu se do něj nechce, protože těch lidí je v něm málo. Ale věř tomu, že kdyby začal každý sám u sebe, do kotle přišel, chytil by se další a další člověk a kotel by byl plný. Tak to prostě je. Jde jen o to, spustit nějaké to tlačítko a lavinová reakce na sebe nenechá dlouho čekat. My na tuhle lavinu však bohužel čekáme už hodně dlouho… Je to přece o nějakém tom životním stylu a né o tom, že dnes přijede Prostějov, tak „musím“ jít fandit.

Dělal jsem maximum, alespoň si to myslím, abych poslední roky přesvědčil fanoušky, že do kotle „musíme“ chodit. Především ti, kterým je třeba 15 – 25 let, na těch to musí stát. Musíme také vychovávat mladé. Protože generace odrůstá a pokud nebudeme pracovat s mládeží, kotel zanikne úplně! Mladí nebudou mít vzory! Neuvědomujeme si to? Je nám to jedno? My starší bychom měli být už jen takovou třešinkou na dortu. Bohužel, má snaha nikam nevedla, už nevím co víc vymyslet, už nevím kudy kam, opakuje se to stále dokola. Téměř každý zápas se starám o to, aby byly vyvěšeny vlajky, aby byl v pořádku buben, paličky, aby po zápase bylo vše uklizeno, aby byl na každý zápas připraven spíkr, jednotlivé spíkry pár dní před mačem obepisuji, zda-li ten den můžou apod…. Po zápase pak z haly odcházím většinou jako jeden z posledních, protože je zas potřeba zkontrolovat, zda-li je vše sbaleno, schováno, zamčeno, do toho starosti (pro mě spíše radosti) se zařizováním jedněch triček, druhých triček, zařizování výjezdu, sbírky… A pak se podívám na zaplněnost kotle a je mi trapně. Lidé v Havířově se rozhodli, že na domácích zápasech do kotle chodit nechtějí (čest výjimkám!), musím to respektovat a naivně si už nemyslet, že ještě můžu/můžeme něco změnit. Neříká se mi to lehce, je to pro mě hrozné, ale po zápase se Zlínem jsem už rezignoval. Psychicky na to nemám, když vidím, že většině je to jedno. A komu to jedno není, ten bohužel mlčí… Pokud se nezmění přístup lidí, pokud se nenajde nikdo, u koho uvidím, že mu na tom opravdu záleží, něco pro to dělá a pokusí se nastalou situaci změnit, rozhodl jsem se rezignovat na jakékoli aktivity kolem domácího kotle. Na všechny aktivity, jak s oblibou říkám, od A do Z. Prosím tedy širokou fanouškovskou veřejnost, aby se pokusila najít někoho jiného, kdo ze sebe bude zápas co zápas dělat smutného vola :(. Na druhou stranu, budu první, kdo se pokusí s čímkoli pomoci, kdo se pokusí přetavit něčí plány ve skutečnost, kdo bude naslouchat radám druhých apod. Zatím však není čemu naslouchat, s čím pomáhat. Mám bohužel dojem, že pokud jsem se ohledně situace s kotlem neozval nahlas já, neozval se nikdo… Je to naše obrovská porážka. Ještě není konec, běží však 59. minuta, my hrajeme bez gólmana a ne a ne se dostat do útočného pásma. Neuvědomujeme si to, ale hazardujeme s celou fanouškovskou scénou AZetu Havířov, kterou jsme pracně budovali a která byla chloubou tohoto klubu… Přitom, jak řekl na včerejší schůzce třeba Karol Korím: „Hrál som tu ako súper a naozaj to bylo super. Vy ste v dobrom slova zmysle blázni a vietě robiť neuveriteľné veci. A to je to, čo od Vás potebujeme. My Vás na tých tribunách potebujeme, abyste poriadne fandili, potom sa nám hneď bude hrať lepšie!“ Na tohle téma ještě velká prosba závěrem. Pokud je či bude kotel žalostný, vy budete trávit zápas na zimáku kdekoli jinde jen ne v kotli, nenadávejte prosím na něj. Špatný kotel není chybou těch, kteří v něm jsou, ale těch, kteří v něm nejsou!

Začíná zápas, panuje slušná atmosféra, ke které přispívají výhradně příznivci AZetu. Zlínští, kteří jsou v sektoru pro hosty a jsou viditelní, dorazili pouze 3 (rodinka s dítětem), s jednou velkou vlajkou na prutu. Ve svém počtu se samozřejmě ani nesnaží o nějakou podporu svého klubu. Snaží se však domácí spíkr, bubeník také, ale je mi jich líto protože ostatní fanoušci na to s postupem času víc a víc serou…

Začíná druhá třetina, v sektoru domácích vlajkonošů téměř nikdo není. Tento problém opakujeme dokola a dokola, už několik let, nic se však nemění. Už nemá smysl se tím asi ani zabývat, přesto mě to tak neskutečně sere. Neskutečně… Proč je to u nás tak palčivý problém a v jiných táborech s tím nebojují tak jako my? U nás je spotřeba cigaret větší? U nás se ty cigarety vyrábějí delší? Proč na ten hokej vlastně chodíte, když ještě ve 3. minutě druhé či třetí třetiny postáváte venku? A pak si stěžujte, že je drahé vstupné… Od této chvíle byl pro mě zápas se Zlínem zápasem pokaženým, už mě nic nezajímalo, ten smutek nemohlo nic přebít…

O přestávce před třetí třetinou jsme přemýšleli, zda-li dodržet své slovo a spustit protest. Já osobně měl návrh, spustit jej až od 50. minuty, spíkr mi oponoval, že jej spustíme hned od startu posledního dějství, protože v sektoru stejně „nikdo“ není. Bohužel měl pravdu, musel jsem souhlasit… Transparent „Robert Říčka #62“, který visel úvodní 2 třetiny, šel dolů, na zábradlí je transparent nový „? Sedmdesát,-? Ne!“. Načež vyklizíme celý kotel a rozmístíme se různě po zimáku. Většina fanoušků jde vedle kotle, vedle či do sektoru RBH či pod tento sektor. Tohle místo si pro třetí třetinu vybírám i já, vedle mě stojí spíkr, domluvíme se, že tu a tam zkusíme zbytek haly rozfandit i bez aktivního kotle…

K našemu velkému překvapení to však není potřeba. V sektoru RBH se najdou lidé, kteří se o rozfandění tribuny A postarají sami a nutno uznat, že to fandění je dobré a hlasité, i když je to asi jen 4 – 6 pokřiků či chorálů během poslední třetiny. Za tohle pochvala, lidé umí fandit i bez kotle, avšak v celkovém kontextu mě to sere. Co mě sere? Že lidé fandí? Ne, to ne! Jde mi o to, a potvrdil mi to i spíkr, že když je funkční kotel, který pravou stranu k fandění vyzývá, tak to jde mnohdy ztuha. Mnozí „praváci“ jsou zdechlí, třeba i proto, že se prohrává. Podobné to bylo loni v Prostějově, kdy měl tamní kotel několik zápasů bojkot. Gaučáci (nemám tohle slovo rád, ale použiju jej) během sezóny fandí poskrovnu, kotli příliš nepomáhají, jenže běda, když se kotel rozhodne nefadnit. To jsou hned největšími kritiky a volají po atmosféře. Ano, sami ji i tvoří, ale proč se takto nechovají, když kotel klasicky funguje? Mám mnohdy pocit, že tihle lidé si myslí, že kotel musí tvořit atmosféru utkání. Kurva, nemusí. Ba naopak, buďme vůbec rádi, že ti lidé do kotle chodí! Nikdo jim nenařizuje do něj chodit, chodí do něj dobrovolně, protože je to baví. Proč tito lidé ze sektoru RBH (pozor, nemyslím klasické postavy z Rumboys – Bradku, Slona či Vikiho) nebyli stejně aktivní i v prvních dvou třetinách? Protože se prohrávalo? Protože hodili morální povinnost k fandění na kotel? Proč si chtěli ohřát svou polívčičku až ve třetině třetí? Sorry, tohle bylo dementní. Né to, že fandili, znovu opakuji, že to bylo super, ale tenhle egoismus… Mimochodem, po zápase jsem prohodil 8 slov se Slonem a ten mi sám řekl, že sektor RBH nebyl hecován k fandění hlavními lidmi z této skupiny, kteří sedí v první řadě. Může to znít jakkoli divně, ale za tento přístup těmto lidem děkuji…

Áčková strana také skanduje jméno našeho gólmana. Není se čemu divit, předvedl pár výborných zákroků a aplaus si zasloužil, každému to psychicky pomůže. I proto, že máme nového gólmana, rozhodl jsem se v týdnu, že se pokusím zjistit, jak by si Míra přál, abychom jej vyvolávali. Protože je jasné, že každý má rád, když se mu říká tak, jak jemu to vyhovuje. Nezjišťoval jsem to z nudy nebo z dlouhé chvíle, dělal jsem to pro fanoušky a především pro gólmana samotného! Napsal jsem člověku, který se pohybuje v naší kabině a požádal jej, aby od Mirka zjistil, „jak to chce“ :-). Odpovědí mi bylo, že bychom mohli skandovat SVOBIŠ, informoval jsem o tom fanouškovskou veřejnost… Bum bác, zákrok, šup, puk v lapačce, halou se nese Mííííra Svoboda. Slyším fanoušky, kterak se baví, že SVOBIŠ jim nejde přes hubu. Respektuji to, ale mám na to svůj názor. „Stýví“ nám hned od začátku šlo přes hubu? Vždyť je to všechno jen o zvyku! Také jsme křičeli Pééééťa Matoušek a změnili to na Matyho… Až poznám chlapce, který se bude jmenovat Bruno, budu mu říkat Martine, protože Bruno mi nejde přes hubu. Co víc k tomu říct no, kocourkov. Tohle všechno už jen dotvářelo mou skepsi z tohoto utkání a já si připadal, že vše o co se snažím a dělám, že to dělám naprosto zbytečné…

Další situace, při které jsem se styděl a bylo mi trapně, nastala ve chvíli, kdy došlo na samostatné nájezdy. Trenér Vlach na ten první posílá Roberta Říčku, aby si to doma užil… Jo, je to Zlíňák, může nás svým gólem dnes porazit. Ale jaká by to byla porážka? V nějakém „zasraném“ přáteláku? Robert se rozjíždí a plno lidí píská. Já vím, oni nepískají na Roberta jako takového, pískají na to, že jede hráč Zlína, čili soupeře. Ale i tak – zasloužil si Robert, za to všechno, co pro AZet za celou svoji kariéru udělal, aby se při jeho nájezdu pískalo? Demence… A hned co Robert nájezd neúspěšně dokončí, tak ti stejní lidé vyvolávají jeho jméno. Připadá mi to trochu jako schizofrenie. Kdyby dal Robert z toho nájezdu gól, já bych se hlasitě radoval!

To už ale utkání končí, naši hráči se radují, výhru po nájezdech nad extraligovým soupeřem si náležitě užívají. Po delší době proběhne klasická pozápasová Zvěř a jde se domů. 98% fanoušků je nadšených a šťastných, porazili jsme přece Zlín! Chápu je a rozumím jim. Já jsem však obrovsky smutný, sedám na Plechárnu, dám si pivo, na druhé nemám chuť, popíjím čepovanou Kofolu a přemýšlím o všem možném. Dnešní zápas byl pro mě katastrofou. Proč? Vítězství je krásné, ale já celých těch 5 let chodím na hokej s tím, že prioritní jsou pro mě jiné věci. Výše než hokej na ledě, i když jej miluji a myslím si, že mu náležitě rozumím, totiž stavím to, co pro ten havířovský hokej uděláme my. My fanoušci. Hráči to na ledě mnohdy vyhrají i bez nás, oni ty góly dají. Ale pokud my nebudeme fandit a vytvářet kolem toho hokeje takové to ono, co k tomu patří, nezastoupí nás nikdo. Je krásné se radovat z vítězství hráčů, mnohem důležitější je však si uvědomit, že my na naše vítězství momentálně nemáme potenciál. Je to smutné, ale je to tak… V noci po utkání spím tak 4 hodiny. Mám deprese. Z toho, že mám pocit, že něco nadobro ztrácíme. Třeba jsem zbytečně negativní, čas ukáže… Všichni píšeme současnost, každý z nás může psát budoucnost. Jde jen o to, jak se komu chce a s čím je kdo spokojen. Momentálně mám pocit, že když budou hráči na ledě vyhrávat a na tribunách bude hrůzostrašné ticho, že 90% lidí v hale bude spokojených. Tohle mě děsí…

 Sepsal J.R. from B.K.