Píše se 20. leden, do zápasu proti pražské Slavii schází 16 dní a my počínaje dneškem máme reálné myšlenky, co všechno bychom v utkání, které by snad mělo vybočovat z řady, chtěli odprezentovat, vytáhnout, ukázat. Dnes hrajeme s Ústím nad Labem a u vchodů na hokej poprvé, v rámci jakýchsi příprav na mač s Pražany, vybíráme do kasiček. Na Plechárně, při počítání mincí a bankovek, panuje zklamání. Říkáme si, zda-li lidé vůbec chtějí něco navíc, než jen hokej na ledě, zda-li o naši práci ještě stojí…

Po tomto výběru, který zdaleka není ideální a který nám může jakkoli kazit naše smělé plány, zazní v pozápasovém reportu kritika. Je to riskantní krok. Lidé se buď mohou ještě více nasrat, pakliže na nás za jakéhokoli důvodu někteří nasraní jsou, tou ideálnější verzí je však takový scénář, že se chytnou za nos a třeba si některé věcí uvědomí…

Víte, některým lidem se třeba nevidím, že nejsou spokojeni, že prezentací na našem zimáku letos výrazně ubylo. Však všechno má své důvody. Ty naše, proč letos méně tvoříme, nejsou nijak malicherné, ba naopak. Vězte, že s každým si osobně rádi pohovoříme, vše co bude chtít, rádi vysvětlíme, každý fanoušek AZetu má možnost nahlédnout do našeho „účetnictví“, každému rádi objasníme jakékoli pochybnosti. Ano, víme, jsou i tací, kteří brblat chtějí, vždycky brblat budou a jak se věci doopravdy mají je vlastně pranic nezajímá… O tyhle lidi životem zatrpklé nám nejde a nikdy nepůjde, ale věřte, že nám jde o tu část fanoušků, a já si dovolím tvrdit, že je v jasné většině, která uvažuje, snaží se chápat a nevidí jen černou a bílou.

Naši tvorbu, která je letos o dost slabší, bych možná přirovnal k sestavě AZetu při přesilové hře. Nemáme na modrou dva kvalitní beky nebo třeba beky podle představ trenéra, proto tam chodil 4. útočník, ať už třeba Roman Maliník nebo Danek Štumpf… Většinu věcí děláš v životě s tím, co máš, na co máš a co si můžeš dovolit. A jak jsou lidé, kteří při přesilovce AZetu budou pískat a křičet „střílejte, vy čuráci“, přičemž Jura Krisl mi po zápase objasní, že tam se prostě vystřelit nedalo, protože první clonící hráč soupeře to hrál vysoko a velmi dobře, tak jsou i lidé, kteří nevidí do fanouškovských věcí, neznají souvislosti či fakta a budou jen nadávat a lživě argumentovat. Tak jako klub pracuje ve skromných podmínkách, ve stejně skromných pracujeme i my, fanoušci. Přesto nás pořád nesmírně baví to, co šestým rokem děláme. Závidíme Budějovicím, jaký oni mají potenciál, zároveň si mnohdy klepu na čelo, jak jím mrhají… Naše podmínky jsou jiné, diametrálně odlišné, mnohdy opravdu náročné, ale stále chceme být sami sebou a dělat to tak, jak to cítíme. Můžeme přijímat finanční dary od různých firem, třeba i od klubu a kdoví kde ještě, jako to dělají mnohé jiné fanouškovské tábory. Myslím si však, že myšlení a přesvědčení je víc než sebelíp namalovaná plachta… A když má někdy veřejnost pocit, že bychom měli více tvořit a proč netvoříme dnes, včera a zítra, vězte, že né vždy to jde…

Riskantní krok, kdy jsme láteřili na nedobrý výběr čapky, zaplaťpánbůh zabral. Další dva výběry jsou už o mnoho lepší, máme upřímnou radost a pomyslný nůž na krku zároveň, abychom projevenou důvěru nezklamali. Začínáme si plánovat co vytvoříme, jak vytvoříme, naše myšlenky začínají nabírat reálných obrysů, když asi 12 dní před střetnutím začínáme tvořit v tělocvičně na zimáku…    

V ní trávíme mnoho a mnoho hodin, povětšinou pracujeme po večerech, mnohdy dlouze do noci, místy se v tělocvičně mihneme i dopoledne, kdy střídáme třinecké Jašky či Doudery skákající napříč tělocvičnou žabáky, kdy nás při tvorbě pozorují v posilovně cvičící Slováci Lenďák či Korím. Malůvky nejsou úplně jednoduché, ale disponujeme výborným malířem, který je člověk z masa a kostí, při malování si s ním mnohdy pokecám. Jaký to rozdíl oproti některým jiným, kde za ně tu nejdůležitější práci namaluje chladný a bezcitný stroj, s kterým ten pokec nepřipadá v úvahu… To musí být nuda, pracovat s takovým „kamarádem“ by mě asi fakt nebavilo. Na tvorbu prezentací chodí dostatečný počet lidí, s tímhle jsme spokojeni, konečně. Škoda, že to tak nešlo dříve, před pár měsíci, kdy jsme se scházeli ve dvou, ve třech lidech a spoustu našich plánovaných věcí tak nemohli uskutečnit. Ano, skuhral jsem, že všechno tohle nelze tvořit bez finančních možností, lidský faktor, který to za finance z kapes fanoušků poté vytvoří, je však také neméně důležitý. Děkuji všem, kteří pomáhají. Jsou to lidé, kteří do půlnoci malují v tělocvičně, ráno vstávají do práce, do školy, píšou bakalářku, učí se na zkoušky na vysoké, jsou to lidé, kteří do tělocvičny přijdou v 11 večer po odpolední šichtě. A tohle všechno pro svůj klub, pro naši fanouškovskou scénu, protože nám ještě dlouho nebude lhostejné, jak bude právě naše scéna vnímána napříč republikou, klidně i Evropou. Ale o tom, že AZet znají i fandové za hranicemi, až za chvíli…
Pokud přesně víme, co všechno chceme vytvořit na tribunu A, pak mezi námi panují neshody ohledně zapojení do prezentace tribuny B. Né, že bychom se nějak přeli nebo hádali, ale do poslední chvíle přeci jen nejsme přesvědčení, zda-li nějaké rozsáhlejší choreo na béčku, o kterém mnozí škarohlídi tvrdí, že je fanouškovsky mrtvé, nadělá více užitku než případné škody, za kterou by se dalo označit do luftu vyhozené finanční prostředky, které chceme proinvestovat do poslední koruny, kterou momentálně máme k dispozici. 

Já sám patřím mezi zastánce toho, abychom do úvodní prezentace béčko nezapojili, jsem však demokraticky přehlasován a ačkoli už na zapojení béčka nemáme finanční prostředky, dohodneme se ve třech lidech mezi sebou, že nákup takřka dvou tisíc balónků zafinancujeme ze své kapsy a budeme doufat, že prodejem nových nálepek získáme prostředky zpět… Den před zápasem, téměř za pět minut dvanáct, tedy kupujeme balónky, večer pak finišujeme s doděláním plachet, jejich složením, tvoříme ještě nějaké transparenty. Vše stíháme docela s přehledem, je to u nás až s podivem, protože není tajemstvím, že často šijeme tzv. horkou jehlou, mnohdy i díky tomu, že naše možnosti, kdy využívat tělocvičnu, jsou značně omezené. Tentokrát je tomu jinak a my máme klidné páteční předzápasové spaní… Až tomu skoro nemohu věřit…

Ještě abych se jednou myšlenkou vrátil k tomu našemu tvoření v tělocvičně, ke stovkám najetých kilometrů, nakupování a zařizování. Paralelně při tom všem vnímáme, jaký boom kolem tohoto utkání panuje, jak je stupňovaný, jak jsou lístky nedostatkovým zbožím. Paní z FanShopu má za poslední týden předprodeje více šedivých vlasů než Ondra Šedivý svých fanoušků v Havířově, lístky se shání všemožně, shání je maminky na facebookové stránce, na které si levně prodávají sunar a čisté pleny, lístky shánějí i tací, kteří třeba na hokeji ještě nikdy nebyli. Ano, na jednu stranu z toho máme jisté obavy, na stranu druhou je pro nás i tohle tím hnacím motorem, tou motivací, tou chutí se před těmito občasnými fanoušky předvést. A já, i když toho času moc nemám, sám se snažím sehnat každičký volný lístek, koupit jej od těch, kteří tyhle lístky nevyužijí a naopak prodat je těm, kteří by na tom hokeji neměli chybět.Je tady sobota, pro mnoho lidí v Havířově den D, v pěti lidech se scházíme před halou už 5 hodin před utkáním. Většina z Vás si asi myslí, jak moc se na dnešek těšíme. Ano, to taky. Ale spíše je to vždy tak, že jsme nesmírně nervózní a hokej si opravdu začínáme užívat až ve chvíli, kdy je z tribuny sundána poslední prezentace a my tak svým způsobem máme splněno. Vždycky jsou to takové malé maturity… Stejná nervozita, vlastně ještě mnohem větší než obvykle, nás svírá i nyní… Protože si uvědomujeme, že už to není žádná prdel a že jde do tuhého. Že pokud bychom třeba zklamali dnes, těžko budeme lidem příště vysvětlovat, že…

Z tělocvičny postupně nosíme všechny věci, které by se daly počítat na mnoho desítek kilogramů, stříháme kartony a pomalu začínáme chystat balonky na téměř každé sedadlo tribuny B.

Kulisou tohoto náročného chystání, kdy je každý balonek k sedačce přilepen, je nám zápas nějakých prcků, kdy náš AZ hostí Třinec. Padá gól a gólem, většinou do brány červených. Možná si budete ťukat na čelo, ale já to prožívám a jsem šťastný, že v této věkové kategorii, kdy ještě nerozhodují třinecké miliony, ten Třinec hravě porážíme. Ano, v elitní kategorii je v důležitém zápase neporazíme třeba příštích 20 let, my vlastně budeme vůbec rádi, když si někdy proti nim budeme moci zahrát, ale naše děti to dnes zvládnou a udělají nám velkou radost. Tohle jsou nositelé té nádherné značky složené ze dvou písmen, která začínají i končí abecedu! Ještě malinko zašpičkujeme s rodiči, kteří přijeli fandit Třinci, trošku je štenkrujeme a zlomyslně čekáme, zda-li se nechají vytočit :-), vychutnáme si děkovačku malých capartů, to když jim jejich rodiče mohutně skandují a zpívají, je to fakt paráda! Dolepíme poslední balónek, béčko je hotovo, míříme na další tribunu.

Ještě musím zmínit náš údiv z toho, jak jsou některé sedačky neskutečně špinavé, Především v sektoru hostů. Třeba i sedadlo, na které vlastním celosezónní permanentní vstupenku. Sedačky fakt od bahna, že by sis na takovou sedačku vážně nesedl… Proč to zmiňuji? Stejně jako u jedné z předešlých myšlenek, navážu na samém konci mého reportu… Odkazem na ty, kteří k čistotě veřejně vyzývají…

Práce nám jde neskutečně rychle. I díky tomu, že je nás fakt hrozně moc, každý udělá trochu a za chvíli je hotovo. Dnes se nás na chystání choreografií sešlo nějakých pětadvacet, což je parádní číslo. Stejně kvalitní počty, jak už jsem zmínil, chodily i na samotné tvoření do tělocvičny, mám z toho opravdu upřímnou radost… Když vidíš, že máš kolem sebe přátele, kteří pomůžou, kterým to není lhostejné, kteří věří v to co Ty… 

Krom chystání vlaječek, kartonů, balónků, plachet a kdoví čeho dalšího, věšíme také vlajky, některé musíme věšet na místa, na kterých klasicky nebývají, v zápase přes mohutné zástupy fandů asi ani nepůjdou vidět, ale vlajky holt patří k nějakému tomu fanouškovskému stylu, kterým žiju dobrých 17 let co aktivně fandím. A víte co se mi líbí? Že i když nám roky přibývají, je nás více takových starých oslů, kteří to fanouškovství vnímají stejně. Chlapi z Rumboys nebo i Potěr Fans (no jo, všechno stará fotbalová škola), ti jsou ve věšení vlajek naprosto příkladní. Mnozí, o generaci mladší kolegové z tribun, by se mohli učit. Vlajka, to je pro mě jakési představení se, ať už jedince či spíše skupiny, celku… Když někam přijdu, podám ruku a okouknu toho druhého, co má na sobě, na zimáku nás takto reprezentuje naše vlajka. Věšme je vždy, dávejme si na tom záležet, proto ty vlajky přece máme! A dnes jich zase bude viset nějakých 11, paráda!

Asi tři hodiny před začátkem střetnutí máme hotovo, konečně jedno zasloužené na Plechárně. Špičatá prdel ve stylu kost a kůže od Káji Plíškové, která v televizi bojuje s Rumunkou Halepovou ve Fed Cupu, nás nijak neláká, naše myšlenky jsou stále na zimáku. Teprve nyní se shodneme, kdy vlastně úvodní choreo budeme tahat, vše tohle musíme zkoordinovat s kluky z kukaně, ve které obsluhují světla, zvuk, světelnou tabuli apod. Jo, vím, Radima Sajbota, jednoho z lidí v té kukani, kterého jsem poprvé potkal na střední škole, bohudík u piva a né u tabule, jsem zde vychvaloval mnohokráte. Asi to nemusím dělat dnes. Takže jen stručně – jsem moc rád, že pro náš klub (externě) dělá. Čím více bývalých fanoušků, nebo prostě lidí s nějakým zakořeněným fanouškovským myšlením na těchto a podobných postech, tím více toho správného fanouškovství v klubu! Tím více i pochopení nás fanoušků a některých našich postojů… Nechci tím nikoho urazit, ale Radimovu práci dělají na mnoha jiných zimácích, na můj vkus, všemožní kašpaři, komedianti a rádoby baviči a já si při jejich vystoupeních, která jsou stejně trapná jako bývalý pořad o rekordech a kuriozitách, kdy ze sebe neskutečné vemena dělali komentátoři Svěcený a Bernatský, vždy klepu na čelo, kde se poděla jakási soudnost. Za každou cenu dělat estrádu. Nesnáším to…

Mezitím nám už lidé začínají nosit tašky nastříhaných papírků, někdo více, jiný méně, jsme moc rádi, kolik lidí se do toho zapojilo a i z domova tak pomohli podílet se na jedné dnešní prezentaci. Zda-li prezentace vyjde, nemáme tušení. Dotyční fanoušci však dávají dalším krokem jasně najevo, že byť třeba z jakéhokoli důvodu nemohou přijít pomoci přímo do tělocvičny, nejsou jim některé naše výzvy lhostejné…Člověk, který přišel s nápadem, že před zimákem bude taková malá provizorní Fan Zóna, tomu to sakra pálilo. Je to fakt parádní. Jako někdy cítíš z holky, že má o Tebe zájem a že dnes cestou z diskotéky zřejmě přespí u Tebe doma, já právě nyní cítím z lidí takové nesmírné pozitivno. Jsou usměvaví, šťastní, dobře naladění, baví se, diskutují, popíjejí pivko, otírají mastné koutky od bramboráků, prostě panuje taková ta fajná nálada, která se přenese na každého. Do toho přijíždíme s vozíkem z Kauflandu, prodáváme nové nálepky, i takto chceme dát najevo, že nechceme od lidí peníze na prezentace jen tak, ale že sami s něčím přicházíme, tvoříme, snažíme se… Neustále. Poněkolikáté vzývám Boha, abychom dnes vyhráli i na ledě a nic z tohoto dobrého, co lidem nyní srší z očí, nepřišlo vniveč. Byla by to fantazie.

Před halou probíhá zajímavý doprovodný program, já jsem třeba moc rád, že náš klub má takovou nějakou jakoby svoji kapelu, která je s ním stále víc a víc spjata. Kluci z kapely Nebe jsou sympatičtí, dnes parádně hrají, lidé se, jak už jsem zmínil, výborně baví a těší se na zápas… Mám pocit, že nikdo nelituje, že k hale s předstihem dorazil. Tady pardon, někteří vlastně možná litují. Jsou to desítky osob čekajících ve frontě na poslední lístky, které jdou do prodeje. Vstupenky se prodávají od 16:00, lidé v té frontě stojí dobré dvě hodiny. To už tady dlouho nezažijeme! Ten zájem o zápas je opravdu enormní. Být větší hala a jít tak do prodeje více lístků, kolik by nás přišlo? 6 000? Šest a půl? Kdoví…

Před pár minutami jsem zmínil, že o kvalitě, byť né permanentní, havířovské hokejové scény, se ví i za hranicemi. Kolem zimáku se potulují tři polsky mluvící mladíci, nejprve zkoumáme z jakého klubu jsou a jestli nehrozí nějaké nebezpečí, abychom se později, poté co si kupují naše nálepky a ptají se, kdy máme připraveny choreografie apod., dozvěděli, že jsou to redaktoři z jednoho z nejznámějších evropských časopisů kolem tribun a fanouškovství, kteří se na nás dnes přijeli podívat. Později od nich zjišťujeme, že jsou na hokeji asi potřetí v životě a že tento zápas jim přišel tak 20x rychlejší než je jejich polská liga :-).

Brány stadionu se otevírají asi hodinu před utkáním, stovky lidí hned houfně míří dovnitř, šílené. Takhle brzy se stadion neplnil ani před pěti lety při památečních bitvách s Orlovou. Ale na druhou stranu, je to super, nikdo, dle našich i klubových výzev, nenechává nic náhodě a chce chytit nejlepšího možného fleka. Krom této výzvy přicházíme ještě s jednou další, přeci jen, na béčku dnes bude choreo premiérově a tak na vchody právě na této tribuně lepíme několik desítek letáků, kterými žádáme a vybízíme o co nejlepší spolupráci… Vůbec nic dnes nechceme ponechat náhodě!

Začátek utkání se blíží, na ledě ještě stále probíhá doprovodný program. Kdo se bál, že celý den bude spíše nějakou estrádou a zbytečném vystoupením různých bubeníků, dívek ze soutěže Miss a kdoví čím dalším, musí nyní uznat, že tak tomu není. Doprovodný program je vkusný, dobrý, lidé se baví, nemám s tím nejmenší problém. Ba naopak! Na zimák přece přicházejí i lidé, třeba mnohé dámy, které hokeji až tak nerozumí, nepoznají třeba ofsajd, ale prostě berou to dnes jako společenskou událost, vyrazily na hokej s rodinou a právě ony si třeba v tom doprovodném programu najdou to své. Takže jak říkám, nemám dnes jediné námitky. V dnešní době je obrovská konkurence v oblasti toho, mezi čím si člověk může vybrat, jak naloží s volnou sobotou, pro mnohé lidi je podstatné, aby ten hokej byl něčím větším, než jen hokejovým zápasem. Splněno!

Ještě mi dovolte, abych zde smeknul před lidmi z našeho vedení, kteří do této náročné akce, s podtitulem „Naplňme zimák“, šli. Pokud my fanoušci jsme toho měli hodně na práci, makali dnem i nocí 14 dní, tihle lidé, počínaje prezidentem klubu, panem Mrowiecem, přes manažera Patrika Rimmela, po PR manažerku Janu Karasovou, měli té práce naloženo neskutečně. Byl jsem na několika jednáních a vím to. Opravdu je obdivuji za to, že všechno zvládli! A tím, že jsme svým způsobem malý klub, ve kterém těch zaměstnanců nepůsobí tolik, museli se na věcech kolem toho celého dne podílet i trenéři mládežnických kategorií, mladí hráči AZetu Havířov apod. O to víc mne nesmírně těší, že to dnes klape. Že je to takový rodinný klub, ve kterém dnes každý táhne za jeden provaz a společným úsilím několika osob potěšíme více než 5000 fandů.

Na ledovou plochu, v odrazech laserů a všemožných světel, mezi ohnivými panely, vyjíždějí naši hráči, publikem jsou hromově vyvolávání, atmosféra v hale graduje, na led se staví několik desítek malých dětí z pěveckého souboru, hala povstane, utichne, zní česká hymna. Při této příležitosti jsme měli mít v první řadě kotle vytažený transparent, ale bohužel, dnes toho máme opravdu tolik, plnou hlavu všeho možného, že na transparent zapomínáme. Dnes to bohužel nebude naposled…

Pár okamžiků po čestném buly je vhozeno už to zápasové, to je signál pro celou halu, aby šla nad hlavu úvodní choreografie. Balonky na celé tribuně B, kartony a vlaječky na áčku, přes sektor RBH pak velká plachta s nápisem „Poklad našeho města.“. Ano, AZ HAVÍŘOV je pro nás pokladem, neznáme lepší zábavu v našem městě, neznáme nic, co by týden co týden těšilo tolik lidí. Ve městě, ve kterém je pro mnoho lidí ten život těžký a drsný zároveň. Dnes na své životní strasti, alespoň nyní, snad na několik hodin zapomínají. Dnes jsou snad na ten SVŮJ hokejový klub patřičně hrdí. Já ano, mám husí kůži. Miluju naše 3 klubové barvy, ale černá je bohužel tou, která při choreografiích vždy nedobře vynikne. Proto s tím zkoušíme bojovat. Černé balónky dáme záměrně na sektory, kde jsou žluté sedačky, aby to byl co největší kontrast a ta černá tak vynikla, na druhé tribuně pak černou dáváme do spodních míst v horních sektorech, čili na nejvíce nasvětlená místa. Děláme co můžeme, ale jak říkám, ta černá je prostě někdy zlo. Ale my to musíme respektovat, jsou to naše klubové barvy, co mají říkat třeba ve fotbalovém Hradci :-).

Stejně jako celý zimák, tak i kotel je samozřejmě narvaný až téměř pod střechu, stejně jako za starých nejlepších časů, k dispozici jsou všichni tři spíkři z posledních let, stejně jako dva bubeníci. Kurva, to je až nostalgické… S megafonem v ruce se střídají dva starší support leadeři, kotel maximálně burcují, hala řve jak o život, panuje nádherná hokejová atmosféra. Ale to se samozřejmě, při té návštěvě, dalo čekat. Pomáhají nám i hráči, kteří jdou do vedení, nic nám nebrání v tom, abychom vytvářeli pravé hokejové peklo… Po očku se kouknu do sektoru pro hosty, ten je dnes na trochu jiných místech než je tomu tradičně zvykem, Pražanům to ale bohatě stačí, do Havířova jich přijíždí 22, během zápasu tu a tam něco zakřičí, mám dojem, že i používají buben, ale jinak nevím, co více k nim říct. Během špílu je prakticky nevnímám, nepozoruju, moc toho o nich nevím…

Na začátku druhé třetiny se kotel obléká do dvou stovek pláštěnek v bílé a modré barvě, podélnými pruhy rozdělujeme kotel na několik částí. Právě tyhle pláštěnky jsme nakoupili už v létě a od té době je měli skladem, bohužel je nebylo kdy použít. Doma do kotle nechodí takový počet lidí, ven nás taky nejezdí stovky. Opět jsme u toho… V některých věcech se můžeme rozkrájet a vymýšlet všechno možné i nemožné, aby to u nás na tribunách šlapalo, ale když nedokážeme zburcovat ostatní fanoušky k nějaké aktivitě, sami nezmůžeme nic… K pláštěnkám měl být připraven velmi hezky provedený velký transparent, ale dnes už podruhé jej zapomeneme vytáhnout, opravdu je to hektické a nevíme, kde nám hlava stojí. V kotli i kolem něj, především v chodbě pod sektorem, je hrozně narváno, neskutečně nám to znepříjemňuje práci. Chtělo by se říci, že zlaté třeba tři tisíce lidí. Něco chystáš, lidi se kolem Tebe motají, nejsou schopni na chvíli uhnout apod. Ale ne, zas tak si nestěžuji, kéž bychom starosti tohoto typu měli častěji…

Naštěstí však nezapomeneme vytáhnout jiné dva transparenty, kterými posíláme pozdrav dámám a pánům na náš havířovský Magistrát. Čert ví, zda-li po dnešním hokejovém svátku někteří z nich změní názor na financování a podporu hokeje jako takového, můžeme si to jen přát. Čert ví, zda-li některé dámy z Magistrátu vidí to, co se dnes na zimáku a kolem něj děje nebo zda-li se opět argumentačně opřou o ty povalující se kondomy a injekční stříkačky kolem stadionu… V poslední době se až moc často setkávám s tím příslovím o tom psovi, který je bit kdykoli si páníček zamane a kdykoli v tom bordelu na Magistrátu najde onu potřebnou hůl… Dění na ledě běží závratně rychle, atmosféra stále strhující, ze zápasu toho moc nevidím. Sotva rozdáme pláštěnky, rozdáme transparenty směřující na Magistrát, už zase rozdáváme vlajky na tyčích. Těch je dnes jednou tolik, nad hlavami jich vlajek 40, 20 kousků jsme koupili za velmi dobrou cenu, z druhé ruky, dva dny před zápasem. Hned ten les vlajek vypadá jinak, parádně!

Do závěrečné třetiny jdeme za dvoubrankového vedení, dnes nám snad vše hraje do karet. Fandění je stále skvělé, když nám hromově odpovídá i jindy mlčící tribuna B, mám opravdu nakombinovanou husí kůži a slzy v očích zároveň.

Jak už jsem zmínil, kotel je dnes narvaný k prasknutí a podle toho i patřičně hlučný, není až tak odkázán na pomoc pravé strany tak jako tomu je v předchozích tuctových zápasech. I přesto musím pravou stranu maximálně pochválit. Ani né tak za spolupráci s kotlem, různé odpovídačky apod., tohle už mi přijde docela samozřejmé, tohle naše pravá strana brutálně zvládá, ale… Bradka a jeho kumpáni dnes mnohokráte vycítí, že kotel má slabší chvilku. Pozor, né tím, že by se lidem nechtělo fandit. Ale tím, že co chvíli řešíme nějakou prezentaci, nějaké nápisy, zdlouhavě se převlékáme do pláštěnek apod., tudíž máme pár hluchých míst. Bradka, ale třeba i Hergot a další, to vždy velmi správně vycítí, pravá strana začne fandit. Moc tomu tleskám. Parádní asistence. Super!

Chystáme se roztáhnout další plachtu, tentokráte na adresu našeho soupeře v hledišti, kterého tu a tam několika pokřiky urazíme, není to však nic velkého, přeci jen, dnes nám soupeř v hledišti chybí, to je možná jedna z mála malých kaněk na utkání… Z horní řady kotle se spouští plachta, na které jsou vyobrazeny dvě postavičky ze známých animovaných seriálů. Slávistický Bart Simpson, to už je klasika, my jej oblékneme do slávistických klubových barev a aby svou oddanost dal Slavii najevo ještě víc, na hlavě má nasazenu slušivou jarmulku. Naše postava, která na Barta míří nabitou bambitkou, je postavou Stewieho Griffina. Kdo sleduje animovaný seriál, ve kterém tato postava vystupuje, hned určitě ví. Stewie je podobný zlobivec jako my, podobný parchant. Ano, kdybychom byli slušní fanoušci, jako jsou třeba mnozí extraligoví, namalovali bychom třeba motýla Emanuela. Dnes ale právě Stewie… Nápis pod plachtou, i když někteří mohou vytknout angličtinu namísto našeho rodného jazyka, je také odkazem na seriál a je prakticky šitý na míru… VICTORY SHALL BE OURS! Plachta se nám sice malinko trhá, vytahování je ošemetné, přesto vše nakonec zvládneme, stejně jako Stewie zvládl zastrašit Barta, který tak společně s hokejisty Slavie nechá všechny tři body v Havířově. Alespoň nyní, asi 10 minut před koncem to tak už opravdu vypadá.

Během zápasu se několikrát pokoušíme zpívat nový chorál, který, když se povede, je parádně zpěvný a chytlavý, jeho aplikace v plném kotli, a třeba i s pravou stranou, se nám však hrubě nedaří, pro dnešek to nedopadá. Škoda!

V hale stále panuje neskutečná zábava, opravdu reklama na sportovní zážitek, to už se chystáme na poslední prezetaci, tou jsou nastříhané papírky. V momentě, kdy je má téměř celý kotel rozdané a každý ví, kdy se budou házet, vstřelí naši hráči třetí branku, spontánnímu výhozu papírků je hrozně těžké zabránit, bohužel… O pár chvil později si však rozdáme druhu várku, papírků je díky výborným fanouškům, kdy mnozí splnili domácí úkol, opravdu dost a tak napodruhé se nám už efekt povede mnohem lepší… Na zimáku prší papírky, štěstí, blížící se vítězství, naprostá euforie, celý stadion vyzýváme k mexické vlně…

A taková mexická vlna, která obíhá tribuny právě dnes, takovou jsem u nás možná ještě nikdy neviděl. Ani v těch nejvíc euforických rocích ve druhé lize! Houfně vstávají i ti, kteří jsou majitelem ZTP průkazu, vlna objede zimák hned několikrát, dobrých 10 koleček, až ji musíme sami od sebe ukončit my v sektoru, abychom se mohli věnovat dalším radovánkám…

Pokud jsme během zápasu zapomněli vytáhnout dva transparenty, pak ten, který se chystáme vytáhnout na úplný závěr, byl sázkou do loterie. Transpoš jsme vyráběli s tím, že pokud vyhrajeme, bude parádní tečkou, na druhou stranu by při případné porážce nikdy vytažen nebyl a zůstal zapomenut v propadlišti dějin. Však jak říkám, dnes se daří takřka vše, ve chvíli kdy si hráči obou celků podávají ruce, jeden z fanoušků jde hráčům naproti do míst, kde se budou řadit k děkovačce a transparent před nimi vytahuje. Hráči netuší, oč jde, je to takové malé překvapní, které nám dnes vyšlo! SPOLEČNĚ JSME TO ZVLÁDLI! Následuje famózní děkovačka, Petr Kanko opět potvrzuje, že s hlasem jako zvon by nám mohl dělat spíkra až brusle pověsí na hřebík. Na děkovačku zůstává na svých místech euforicky stát téměř celá hala. Chceme děkovačku jinou, když vídám mnohé extraligové, připadá mi to mnohdy divné, nudné, omšelé, hráče posíláme do kabin, načež stále zůstává stát téměř celé áčko, po několika okamžicích hráče podruhé na led zavoláme, probíhá děkovačka s pořadovým číslem 2. Společně tleskáme, zpíváme, bavíme se, nikomu se nechce opustit stadion…

Po mnoha minutách, kdy hala bouřlivě děkuje bojovníkům se znakem AZ na hrudi, už definitivně opouštíme halu. Málokdo jde domů, skupiny přátel, známých a kamarádů budou tento nevšední hokejový zážitek řešit ještě mnoho hodin, dní, týdnů, aby následně mnoho let vzpomínaly…

Co k zápasu říct? Asi ani není co. Kdo byl, viděl, slyšel, zažil. Ano, škarohlídové nám budou říkat, že nyní se opět vrátíme do té šedi, která nás drtivou část sezóny provází, pro škarohlídy budeme vždycky terčem posměchu. Ano, třeba jo, je to dost možné… Na druhou stranu, to co jsme dnes prožili, to nám ze srdcí a hlav nikdo nikdy nevezme. A mnoho těch škarohlídů nezažije nic podobného na svém domáckém zimáku nikdy v životě. Byl to zápas, který především mimo led ukázal, že AZ HAVÍŘOV už šestým rokem není žádný tuctový klub. Od doby, kdy se to tady prostě dělá jinak! AZ HAVÍŘOV, ač nikdy nebojoval o extraligové tituly, je zkurveně dobrá značka. Značka, na kterou můžeme být maximálně hrdí. Závěrem zmíním jednoho svého přátele, dlouholetý fanoušek AZetu, na diskuzním fóru dříve píšící pod nickem Chachar... Ač různými moudry či pro mé kritiky jen pseudomoudry často oplývám já, dnes si půjčím to jeho, které jsem docela náhodou objevil na jeho facebookvém profilu. Jeho tehdejší slova se vázala k měsíc a půl staré exhibici v Orlové. Já ta slova však použiji i dnes. Hodí se mi do krámu! Neboť u těchto slov nezáleží, k jakému zápasu se vážou, u těchto slov je primární to, že jsou řečeny od srdce a že s nimi naprosto ztotožňuji…

„upřímně..díky shlédnutí mám husí kůži a slzy v očích…ani ne tak díky tomu konkrétnímu dokumentu, ale díky těm vzpomínkám, které vyvolal..je toho neskutečně moc..každý zápas na domácím zimáku už od 6-7 let..během těch skoro dvaceti let jsem možná na všech zápasech chyběl tak 3x?..x výjezdů..zklamání, proher..pocit zmaru, vztek..ale taky radost, hrdost, vítězství..noví přátelé, známí..hodně lidí mi říká..ty seš debil, co z toho máš? nějaký hokej, první liga..nikdy nepostoupí.. – takovým lidem to ale člověk nevysvětlí a vysvětlit to nejde ani písmenky..to v člověku prostě jednou je a nikdy ho to neopustí..je to část mého já..mojí DNA…krajský přebor..NHL…je mi to fuk..je to můj klub a navždy to tak bude.. Díky bohu za to, že jsem z Havířova! V dnešní době člověk opravdu nemá jistotu v ničem..nemá jistou práci, nemá jisté to, že bude zdravý, že mu vztah vydrží do konce života…jednou z mých jistot v životě ale je, že dokud dýchám, nikdy v hokeji nebudu fandit žádnému jinému týmu a vždy mě najdete v době domácího zápasu na našem zimáku..x lidí se tomu třeba vysměje, ale takové emoce a vzpomínky to ve mě vyvolalo. Této partě tak ještě jednou neskutečně děkuju za to, co bylo…a těším se na to, co bude..“ A abych úplným závěrem dal najevo to, že nesmíme nikdy polevit v „boji“ s těmi, kteří hokeji škodí a vždy škodit budou… Pamatujete si tu mou zmínku o sedačkách od bahna, na které si prostě lidé, i když jinde místo nebylo, nemohli během utkání sednout? Je krásným paradoxem, že den po zápase si lidé, pracující u SSRZ na zimáku, fotí a na svých Fb profilech vystavují fotografii, na které jsou poházené papírky v našem kotli. Fanoušky nazývají dobytkem, urážejí je (stejně jako stejní lidé na předsezónní schůzce) a záměrně lžou, že na tohle se vybírá do kasiček. Pánové, zameťte si prosím před vlastním prahem. Nebo ne, srát na smeták, ten nepomůže, smetákem nevyčistíš měsíce zabahněné sedačky… Takže, pane Bačáku, hadr a kýbl horké vody a jdeme na to, abyste nebyl dobytkem…

Jsou lidé, kteří vždy budou, třeba falešně jako krysy za zády, vystupovat proti hokeji. I kvůli těm musíme stále chodit a dávat svému okolí najevo, jak moc je AZ HAVÍŘOV důležitý pro město Havířov! V sobotu jsme jasně dokázali, že… Všichni to víte.

Sepsal J.R. from B.K.