Na loňském světovém šampionátu v Praze a Ostravě jsem nebyl. Ačkoli jsem měl možnost, vidět třeba zápas mezi týmy USA a Slovinska za mnohem nižší cenu, než kolik vstupenky původně stály, nabídky jsem nevyužil. Nic moc mě tam nelákalo. Když to malinko přeženu, kvalitní hokej vidím v televizi a když se s jedním či druhým týmem, které jsou na ledě, nedokážu ztotožnit, příliš mne to nebaví. Tedy pokud nemám za víc vsazeno :-). 

Když jsem však dostal možnost být svědkem utkání Poláků na jejich domácím šampionátu tzv. „druhé kategorie“, neváhal jsem. Ano, víc je pro mě atmosféra než kvalita hokeje, na atmosféru v podání polských fanoušků jsem se moc těšil a dost si od ní sliboval. Už před lety jsem hltal atmošku na zápasech jejich volejbalového nároďáku, které přenášela polská televize. Už tehdy, kdy jsem ohledně nějakého fanouškovského světa nebyl tak zběhlý, jsem si říkal, že bych byl u toho někdy rád naživo… 🙂

Kupujeme balíček lístků na všechny tři zápasy dne, cena 60 zlotých, čili asi 372 Kč. Dopoledne sedám na vlak, v Kunčicích na nádraží mě nabírá kolega, projedeme Ostravou a po dálnici následuje pohodová cesta do Katowic. V cílové destinaci jsme za necelou hodinku. Městem se malinko motáme, ale po chvíli už z dálky vidíme legendární halu Spodek. Nikdy jsem v ní nebyl, však v paměti ji mám od doby, co sleduji fans scénu, někdy od roku 1997, kdy se v ní staly velké výtržnosti mezi fanoušky při turnaji v halové kopané. Velká hala tvaru létajícího talíře, postavená v roce 1971, moc se na ni těším!

Parkujeme kousek od stadionu, za půl hodinky začíná zápas Japonců a Korejců, zřejmě záživný to duel :-). I tak na něj vyrážíme, musím však uznat, že já spíše ze zvědavosti nad zmiňovanou halou… Nejprve si připadám jako v divadle či v kině. Šatny, takové divné závěsy, je prostě znát, že hala je, třeba oproti té naší pražské, staršího data. Ale tohle mi nevadí, nejdu za luxusem. Vcházíme do hlediště, jsem nadšen. Fakt to na mě působí honosně, už jen tím, jak je hala velká. Její kapacita je běžně 11 500, pro hokejové zápasy je tuším o něco nižší. Hala totiž není stavěna pro hokej jako takový a tak ze všech sedadel není třeba vidět na obě brány…

Na ledové ploše se rozcvičují hokejisté obou družin, my se jdeme podívat, kde že to máme svá místa… Fíha, to je dálka. Díky tomu, že tribuny nejsou nikterak strmé, především spodní prstenec haly, sedíme od ledu hrozně daleko. No neva. Zápas začíná… A propo, napadá mě, kde mají strmější tribuny než jak strmé je máme my v Havířově? Vybavuje se Vám nějaký jiný zimák? 

Pořadatelé do hlediště nahnali nějaké školáky, především díky nim je v hale asi 500 lidí, z většiny právě dětí. Je to jasné, koho by zajímal duel Korejců s Japonskem, ve všední den, ve 13:30. Dívky z řad dobrovolnic chodí po hledišti, školákům rozdávají mávají vlajky obou států, dítka tu a tam něco křičí, vlajkami mávají, aspoň něco… Však pozor, v jednom sektoru se objevují i fanoušci Korejců. Mají dresy, čepky, takové ty fanklubácké paruky, fandí, mávají vlajkami. Jejich fandění je však diametrálně odlišné od toho, které známe z našich stadionů, potažmo z Evropy. Nevím jak to nazvat, je to prostě mega divné :-). Rytmus je ten tam. Vrcholem divnosti je pak jejich buben nebo jak tento nástroj pojmenovat. Zní jak kdyby zazněl nějaký gong. Fuj, je to odporné… Nebo ne, nemůžu říct že odporné, jim je tahle kultura fandění asi vlastní, ale pro nás je to prostě totální abnormalita… Vlastně stejná, jako jejich hůlky místo našeho příboru :-). 

K hokeji se nemá smysl moc vyjadřovat, kvalita bídná, korejský tým táhnou 4 naturalizovaní Kanaďané, přeju jim, mám vsazeno. Jen proto, aby mě to jakž takž bavilo… Více však kvituji přestávky, v nich bloumám halou, pečlivě ji zkoumám, jdu očíhnout občerstvení… Ha, zapiekanka! Skoro by se dalo říct, že jedno z polských národních jídel, co se rychlého občerstvení týče. Zapečená bageta, v mém případě se sýrem a houbami, vysolím 10 zlotých a halou trajdám dál. Na velkých dobových fotografiích, velikostí spíše plakátech, se zajímám o slavné okamžiky historie polského hokeje. Jako kluk si pamatuji, když Poláci slavně porazili Sověty, to byla neskutečná senzace… V tom potkám stejně bloumající prostějovskou dvojici Jirka Vykoukal a Kamil Přecechtěl, kteří na prostějovském webu avizovali, že dnes se do Polska jedou poohlédnout po případných posilách…

Zbytek zápasu tak nějak z povinnosti dokoukám, zaujme až děkovačka Korejců. Nejprve hraje hymna. Dva korejští hráči při ní salutují jako vojáci, zbytek se hrdě drží pravou rukou na srdci. Na srdci se při hymně drží i všichni korejští fanoušci v hledišti, opravdu všichni… Přicházím k nim do sektoru, abych pořídil nějaké fotky, překvapením je, že v sektoru sedí i zmiňované prostějovské duo :-). Zápas končí, útlé Korejky v hledišti piští, když jim jejich vítězové mávají, hokejisté odjíždí do kabiny, hala se vyprazdňuje…

Halu opouštíme i my, jdeme hledat nějaký bar. Bloumáme sem a tam, nikde nic. Míjíme jen několik stánků se suvenýry, které se, pokud tedy fandíte domácím Polákům, dají koupit za docela levný peníz. Ale hospoda prostě nikde. Tohle by se v Česku stát nemohlo, u nás je putyka či aspoň herna s čepovaným pivem na každém rohu. Možná je těch rohů dokonce zbytečně moc, pak je všude poloprázdno… Stále tedy chodíme mezi baráky, ty jsou neskutečně často vyzdobeny graffity či tagy místního fotbalového klubu GKS Katowice, oproti Česku je i četnost těchto malůvek jiný svět. Nakonec skončíme v hotelové restauraci na stadionu, připadá mi to tu na chlemtání piva moc nóbl, i když rakouští fans se s tím moc nemažou a pijou jak o život, možná i podle toho vypadá zesraná toaleta, navíc tu kávičkuje i Jirka Vykoukal. Jdeme jinam, směrem do centra…

Před halou je postavena jakási menší fanzóna, nějaké stany, spousta laviček, pivo, občerstvení… Jednak je chladno, jednak zde ještě není mnoho fanoušků a tak i je tato fanzóna zatím liduprázdná…

Ani v centru však dlouho nenarazíme na hospodu. Když to přeženu, je to tu samá pekárna. Křižujeme ulice dobrých 25 minut, konečně nějaká nálevna, dokonce s vývěsní cedulí Pilsner. Dám si nepasterizovaný Kasztelan za 5 zlotých, v marketu si koupím tyčinky, které mě zklamou, protože nejsou slané, spíše sladké, chutí mi připomínají BeBe Dobré ráno a valíme zpět k hale… Zde už se scházejí fanoušci Rakouska, které bude ve druhém dnešním duelu hostit Itálii.

Uvnitř haly zkouším, zda-li mě bude nahánět ochranka, když si nesednu na své místo, ale budu hledištěm různě pendlovat, sedět jednou tam a podruhé jinde. Ochranka je benevolentní, nic neřeší, můžu si chodit a sedět prakticky kde chci. Čili se svým lístkem za 60 zlotých sedím třeba v sektoru, do kterého stál lístek 300 zlotých. Super.

Na tomto zápase se tvoří klasický kotel, tvoří jej Rakušané. Může jich být asi 150 – 200, vesměs starší fotříci, všichni ověšení klubovými symboly. Pod svým sektorem věší několik vlajek, dalšími asi šesti národními vlajkami pak mávají na tyčích. Od úvodního buly fandí a fandí neustále, bez jediného přerušení. Klasických pokřiků mají minimum, vlastně jen jeden, jejich repertoár tvoří v drtivé většině hezké zpěvné chorály. I když jsou to takoví typičtí fanklubáci, kteří jsou mnohdy roztodivně oblečeni a oděni, třeba do obleku Spidermana a jiných hovadin, svým fanděním na mě dělají velký dojem! Zajisté jim k tomu pomáhá i mnoho vypitých piv, ty pijou fakt jako o závod. Ono se není čemu divit, čtvrtinka čepovaného Tyskie stojí v hale 7 zlotých (43 Kč), což je pro ně nic… Zaujme i nabízený sirup do piva za jednu zlotuvku (jinak v hospodách běžně k pivu zdarma), což je v Polsku s pivem docela častá kombinace.

Hokej nějak extra nesleduji, chodím po hale, zkoumám výhled z jednotlivých sektorů. Celkově tu na tento zápas může být něco okolo tisícovky diváků, možná trochu víc, v tak velké hale to lze jen stěží odhadovat, hlášení o počtu diváků mi zde chybí… Rakušáci mají domácí prostředí, ačkoli je jejich tzv. kotel věkově třeba nad 40-ti lety, tito chlápci fandí opravdu stále, v supportu si pomáhají dvěma bubny, na které bubnují s citem a rozumem, vše vkusné, nic přehnaného, posilněni pivem si vesele prozpěvují, jejich mančaft vstřelí branky, takže rakouská idylka. Fanděním se především baví, moc si nedokážu představit takovou partu starších lidí na utkání našeho nároďáku, že by si takto užívali… Také příznivci Itálie jsou v hledišti zastoupeni, ale jsou to jen jednotlivci rozesetí po tribunách, kteří se během utkání nijak neprojevují…Po konci špílu si hosté se svými hráči užijí vítěznou děkovačku, dnešní představení Rakušáků v hledišti bylo velmi dobré, mile mě na této úrovni překvapilo. Fanoušci našeho jižního souseda se i po odjezdu svých borců do kabiny ještě toulají halou a hledají co by kde vypili, my ihned opouštíme Spodek a vyrážíme opět do města. Pár stovek metrů od stadionu nacházíme dobře vypadající pizzerii, dám pivo Okoczim za 8 zlotých ( 50 Kč) a objednám pizzu. Mé jazykové schopnosti nejsou nijak valné, záměnou podobných slovíček si pizzu objednám středeční místo střední (velikosti). Pojíme, cosi vypijem, zbývá asi půl hodiny do posledního utkání, které bude vyvrcholením dne. Už se nemůžu dočkat! Jsme však malinko skeptičtí ohledně návštěvy, zpoza okna nevidíme proudit žádné davy, které by mířily k hale. Začínám si připouštět fakt, že na návštěvě se dosti projeví předchozí dvě porážky Poláků…

Do haly procházím i s krabicí, ve které mám nesnědenou část své pizzy, čumím jak péro, že to na akci tohoto formátu jde. Ochranka je maximálně v pohodě, neprudí, usmívá se, i tohle toleruje, což je super! I v tuto chvíli, kdy už je kolem haly dost lidí, zůstává fanzóna téměř prázdná, nejdeme do ní ani my, nepřeje počasí, je chladno, fouká studený vítr. Je to škoda, těšil jsem se na klobásu :-). V hale totiž tento artikl, nezbytný k hokeji jako ledová plocha, totiž není k sehnání…

Do hlediště se dostáváme asi 5 minut před úvodním buly. Není plno, což mě trochu mrzí, ale návštěva je velmi hezká. Neodvažuji se tipovat, nemám v oku tuhle halu, ale oproti předchozím zápasům je to noc a den. Hala je potmě, hlasatel čte soupisky, v hledišti to vře, poprvé cítím velkou polskou hrdost… U výjezdu z kabin jsou instalovány nějaké ty světelné efekty, vše v polských národních barvách, za ohlušujícího rámusu přijíždí domácí družina na led…

Jdu si sednout za bránu, tak abych krásně viděl na tu největší tribunu. Rozhodčí vhazuje puk mezi hokejky obou prvních centrů, hala poprvé skanduje. Po pár sekundách je zde první přerušení hry. Víte, jaká hraje hudba a jak hlasitě? Nikterak to neřve, je to decentní. A teď, a následně v každém přerušení hry, hraje hudba, spíše klávesové melodie známé z kanadsko-americké NHL, ke které může hala fandit. Super, parádní! Opravdu, nikdy během zápasu nehrají nějaké komerční disko hity, v tomto směru je vše pro fanouška. Aby jej to rozproudilo k fandění, né k nějakému pomatenému tancování a blbinám, kdy se pozéři předvádějí, kdo má lepší paruku, cirkusový kostým, či větší nasazovací molitanový prst „Let´s gooooooo!“.

I v těchto přerušeních hry nabádá moderátor zápasu, aby lidé fandili. Opět však rozdíl s mnoha moderátory, které známe u nás. Třeba tím z Liberce, z finálové série, kde ten pablb řval pořád do mikrofonu jako smyslů zbavený a milionkrát během série se Spartou vyzýval diváky k „Libe a Libe a Liberec!“. Až jsem musel tišit zvuk, stejně jako mnozí fanoušci AZetu, když je expertem ve studiu Buly pan David Moravec. Dnešní polský moderátor je jiný. Jde na to s citem. Kdyby mi někdo řekl, že léta letoucí byl sám aktivním fanouškem, proto má dneska tyhle vkusné vlohy, věřil bych mu to… Na druhou stranu, k tribunám mluví až možná příliš často, až zbytečně moc chce, aby hala fandila to co on si přeje, ale jak říkám, je to pořád lepší, je to prostě atmosféru dělající, než pouštět v přerušené hře z repráků hudební novinky… 

V hledišti jsou i dvě skupinky Slovinců, každá má tak 30 osob, jedna z nich se snaží fandit, mají buben, velkou sektorovou vlajku, kterou tu a tam vytáhnou, v první třetině je lze docela dobře slyšet, s každým dalším gólem v síti jejich týmu však fandí méně a méně, až ke konci zápasu nefandí vůbec. Ale jak říkám, v první třetině se proti obrovské polské většině drželi statečně, v prvních deseti minutách možná fandili i častěji!

Klasický kotel Poláků dnes v hale není, i proto to mnohdy při zápasech různých nároďáků různých zemí není takové, jako na klubové úrovni, nejaktivnější skupina fandů (cca 50 lidí), která celou halu často rozfandí, sedí na středu tribuny, něco jako u nás jádro RBH. Dole u ledu je pak druhá skupina, spíše mladších kluků, čítající asi 20 hlav, kterou diriguje teenager s megafonem, i tito lidé se snaží rozproudit halu. Mnohdy se jim to daří. Už třeba v 6. minutě zní pokřik, v překladu „Všichni vstávají a zpívají“, vstává tak 75% haly, fanoušci zpívají, baví se. O chvíli později pak celá hala, během hry, zpívá polskou hymnu. Mám trochu husí kůži. Dnes Polákům moc přeju. Chci v hale radost, štěstí, euforii, chci ať díky stavu na ledě fandí mnohem líp, než kdyby prohrávali… Dnes jsou navíc naši severní sousedé velkým outsiderem utkání, i proto jim přeju…

Dění na ledě je překvapivé, hodně překvapivé. Poláci dávají branky, Slovinci nevyužívají své šance, Poláci se dostávají do vedení, díky čemuž je atmosféra v hale zase o něco lepší. Je to fakt dobré. I když, kdybych měl být upřímný, čekal bych možná i víc. Ale co si budeme povídat, hokej zde ani náhodou není národním sportem, mnohem více je u našich severních sousedů populární třeba plochá dráha, volejbal či basketbal, na lidech v hledišti je to jakoby znát. Místy jsou takoví zabrzdění, né všichni asi pravidla hokeje zcela znají, někteří mi připadají, jako by na hokeji byli poprvé. V některých situacích, kdy je hra přerušena, reagují tak nějak zvláštně, prostě jako my, když jsme byli na repre utkání rugby, sudí pískl něco, co jsme moc nechápali a nikdo v tu chvíli nevěděl, co zrovna křičet. Prostě nějak takto mi dnes připadají někteří Poláci na hokeji… Ale jak říkám, vzhledem k popularitě hokeje to chápu. Na druhou stranu, když bylo tohle MS v hokeji loni v Krakově (nikdo to nechce pořádat, že se už druhým rokem po sobě hraje v Polsku?), prý to bylo o několik levelů lepší než letos v Katovicích. Asi i díky nové a moderní krakovské Aréně, proti které je i ta pražská aréna její mnohem méně hezkou sestřičkou…

V globálu si však všichni užívají tuhle událost, nehledě na to, jaké to bylo loni. Asi tak moc neřeší, jestli vedou v hokeji, v basketu či zda do posledního kola vjíždí z první pozice plochodrážník Tomasz Gollob, hlavně že vyhrává jejich „Polska“. V hledišti má drtivá většina fandů fanouškovské symboly. Převládají šaliky, kterých je opravdu hodně moc, k vidění jsou samozřejmě i dresy, dále pak blbiny, které na hokeji moc rád nevidím, ale to už se opakuji… Ta hrdost na vlastní národ, zemi a já nevím na co všechno, je zde cítit mnohem víc než v našich končinách. Tohle mi na Polácích vždy tak nějak imponovalo, tohle se asi tvořilo dlouhá desetiletí a počátky pramenily několik desítek let dozadu a je jasné, že mávnutím jakéhokoli proutku to nezměníme. Je to škoda, nicméně je to fakt. Ale jak říkám, proto mám Poláky rád a docela mne mrzí, že tento názor nesdílí průměrný Čech. Mám výborného kamaráda žijícího ve Varšavě, ten mne v jednom kuse nabádá, ať za ním přijedu na návštěvu. Jako spolujezdec autem, s náhodným Polákem, který zrovna také cestuje do Varšavy. A ten když prý zjistí, že jsem Čech, bude nadšený. Poláci Čechy milují, naopak to bohužel neplatí… Ani vlastně nevím proč. Kde, kdy a proč ta averze proti Polákům začala. Ale už když jsem studoval v Českém Těšíně a „pšonci“ přes hranice pašovali chlast, obyvatelé Těšína na ně v jednom kuse nadávali… 🙂 

Zpátky k hokeji a k výborně rozehranému utkání ze strany bílo-červených. S další třetinou si jdu sednout opět na jiné místo, opět do jiného sektoru. V každém sektoru je to však v jedné věci stejné. Polští příznivci, ať sedí kdekoli, neustále louskají jadérka kukuřice, skořápky, nebo jak to nazvat, flušou a vyhazují všude kolem sebe. Je to takový zvyk, který jsem zaznamenal už před mnoha lety na fotbale. Vypadá to mnohdy legračně, hrozný bordel pod sebou mají… Nedovedu si představit, jak u nás na hokeji jí desítky lidí třeba pistácie a ten bordel hážou pod sebe. To by zas pánové ze SSRZ nadávali… 🙂

Zápas směřuje do svého finiše, domácí slavně vyhrávají, lidé v hale si konec zápasu užívají. Oba mančafty se staví na modré čáry, všichni v hale už poslední minuty stojí. Pokud jsem psal, že při jednom z pokřiků stojí někdy v 6. minutě asi 75% fanouškův hale, tyhle scény se opakují, někdy ve třetí části hry je těch stojících už třeba 90%.

Hlasatel vyzývá fanoušky, aby všichni zpívali národní hymnu. Rozeznějí se první tóny, zpívající Poláci však hudbu přehluší. Hudba je raději vypnuta, prakticky celá hymna je jen zpívána lidmi. Jako jeden muž… Parádní a působivé! Po skončení hymny následuje obrovský aplaus, šťastní hráči děkují fanouškům, objíždějí ledovou plochu a mávají do všech sektorů… Za polské příznivce mám radost, vítězství jsem jim přál. 

Pomalu opouštíme halu, sedáme do auta, z přeplněného parkoviště se vymotáme docela rychle, na dálnici nás zastihne obrovský liják, ten nás vítá i na Svinově, kde z auta přesedám na vlak a něco před jednou hodinou ranní jsem doma.

Čekal jsem možná trochu víc, však asi i proto, že má očekávání byla přehnaná. Na druhou stranu, usínám spokojen. Neberu dění na ledě, nehledím na to, kolik jsem viděl branek. Viděl jsem oddané fanoušky národního týmu, kteří si užívali pocit, že hraje jejich tým, bez ohledu na to, na jaké sprotovní události jsou. A je mi jasné, že právě Poláci by si takto užívali zápas své reprezentace i v jiném sportu. 

Jak už jsem psal, na Poláky mnohdy nadáváme. Nechci rozebírat, zda-li právem nebo ne. Nás fanoušky ovlivňují i média, která z těch polských dělají zvířecí stádo, které jen ničí, rve se a dělá bordel… Zajeďte si někdy do Polska na nějakou sportovní událost, ať už reprezentační nebo klubovou. Nebo ne, stačí se zeptat třeba Honzy Danečka, myslím, že by k tomu mohl říct své. Pamatuji, jak nám na Plechu Balčus vyprávěl zážitky, jak hrál s polském Sosnowcu. I Potok vyprávěl, když hrál v Krakově… Každá mince má dvě strany. Ano, Poláci jsou v hledišti divocí, ale mnohonásobně to vyváží tím, co jim jde, pro co mají vlohy, povahu, temperament. Kdybychom byli aspoň ze čtvrtiny takoví blázni do fandění, do hry jako takové a do dění a aktivity na tribunách, blázni v tom dobrém slova smyslu, posunula by se celá naše scéna, nejen hokejová, ale všeobecně, o obrovský kus dopředu. Poláky, a teď nemyslím jen sportovní fanoušky, mám rád. I proto, že jim díky zmiňovanému kamarádovi začínám více rozumět. Už je nemám jen za pašeráky chlastu na těšínské hranici…

Sepsal J.R. from B.K.