Den před zápasem se rozhodnu, že se do Žiliny zajedu podívat, přeci jen, bude to další zimák s AZetem, na kterém jsem ještě nikdy nebyl. Využívám nabídku jednoho volného místa v autě fanoušků, v den utkání se ještě snažíme zaplnit auto druhé, řidič se však s nabídkou výjezdu ozval velice pozdě a tak druhý vůz zůstává doma. No nic, změním nějaké ty eura a dvě hodiny před začátkem zápasu sedám na přední sedadlo Oktávky, zapnu pás a můžeme vyrazit…
Cesta pohodová, tak nějak si sním o tom, že jednoho dne by bylo fajn, kdyby po ní jelo několik autobusů AZeťáků. Směr Třinec… Místo loků alkoholových nápojů se oddáváme křoupání těch nejlepší bonbónů – šumivých Bonparů (vřele doporučuji!) a zpoza oken pozorujeme nádhernou krajinu plnou kopců, lesů…
Hraniční přechod už léta nefunguje, nicméně i tak se dostáváme do téměř nekonečné kolony, která začíná hned na začátku území našich východních sousedů. Dle předpokladu jsme měli k žilinské hale dorazit tak 25 minut před utkáním, nyní to vypadá, že začátek zápasu ani nestihneme. Popojíždění o pár metrů je úděsné a nekonečné, provoz se trochu rozjede až v Čadci, pořádně šlápneme na plyn a něco po šesté přijíždíme do Žiliny. Zde probíhají policejní manévry. Né kvůli příjezdu několika fanoušků AZetu, ale o tři hodiny později se čeká příjezd několika stovek fotbalových fanoušků Rapidu Vídeň, který se na místním fotbalovém stadionu utká s nedalekým Trenčínem, ten své domácí zápasy v pohárové Evropě, kvůli svému nevyhovujícímu stadionu, hraje právě v Žilině.
Fotbalový stadion prakticky sousedí s hokejovým, rád bych jej trochu očíhnul, ale není čas. Zaparkujeme auto a valíme na zimák, hraje se asi 11. minuta utkání. Vstupné zdarma, paráda. Hned při příchodu nás omráčí nepříjemný smrad, který zapáchá jako kombinace pomočené podlahy, propoceného a roky nepraného ribana, do toho pak pár týdnů přezrávající romadur. Fakt hrůza… Zajímavostí také je, že po celou dobu utkání nevidím na zimáku ani jednoho pořadatele! 
Ihned míříme za naši střídačku, za ní se nás postupně sejde 11, kousek od nás sedí docela dost rodinných příslušníků našich hráčů… Sedíme, nefandíme, koukáme na hokej. Rozhlížím se po tribunách. Kotel domácích dle očekávání prázdný, teda skoro prázdný. Jeden fanatik v něm celý zápas fandí, je to takový, v mnoha směrech, místní Olin. Hokej celkově sledují asi 4 stovky diváků, o atmosféře samozřejmě nemůže být ani řeč…
Jsem trochu obezřetný a tu a tam očíhnu okolí. Obezřetnosti na soupeřově půdě není nikdy dost, ať už hraješ kdekoli. A kor v Žilině… Žilinští fanoušci (především fotbaloví, kteří poslední dobu chodili právě na hokej, neboť fotbalové zápasy svého klubu snad 4 roky poctivě bojkotovali) patří mezi ty nejlepší na Slovensku, i mimo tribuny zimáků či fotbalových stánků mají svou nespornou kvalitu, je to pár let, kdy se v ulicích střetli s kluky z Havířova a tak by si název našeho slezského města mohli pamatovat… Tu a tam mám pocit, že si náš možný příjezd přišli někteří jedinci po očku zkontrolovat, jinak je však klid…
O přestávce kupujeme pivo za 1.20 euro, jakýsi Urpiner, chutná docela dobře, někdo si dá i klobásu, stojí necelá tři éčka. Sice vařená, ale poměrně dobrá… Grkající jedlíci pak slouží jako klimatizace, kdy díky výparům ze svých úst přebijí fakt neskutečný smrad v hale…
Po občerstvení se vracíme zpět do hlediště místního stadionu. Ten bych malinko přirovnal k tomu kladenskému, takový lepší průměr, střecha nízká, atmosféra tu během ligových zápasů může být parádní. Loni byla Žilina hokejovým táborem, ke kterému jsem choval velký respekt a jejich představení pozorně sledoval. Mnohdy fakt paráda! V pomyslném žebříčku hokejových fanoušků by se Šošoni, jak se domácím říká, směle přetahovali o ty nejvyšší příčky v Česku třeba s Prostějovem, Motorem apod. Pro ně však jen velká škoda, že na Slovensku chodí celkově na sport ostudné množství diváků, v tomto směru fakt katastrofa…
Náš počet se na malou chvíli navýší na číslici 13, to když do našeho „sektoru“ zavítají 2 kluci z TfH, kteří se na hokeji zdrží jen pár minut, důvodem jejich příjezdu je právě večerní fotbalové utkání… O druhé přestávce si také všímám už i fotbalových domácích, ačkoli zde večer nehraje jejich klub, jsou to právě oni, kdo mezi hokejovým a fotbalovým stadionem rozbalil svůj stánek s vlastními suvenýry. Žilinčané vypadají velmi dobře a kdyby si z nás chtěli udělat soupeře, zle bychom v dnešním počtu pochodili… 🙂
Zpět k občerstvení, je třeba utratit nějaké eura, po chvíli zpět do hlediště. AZet, i s hodně kombinovanou sestavou, hraje velice dobře, v poslední části hry střílí góly, dělá tím obrovské problémy místní hlasatelce. Ta, jak je o Slovácích známo, moc neumí písmeno Ř a tak když hlásí góly Havížova, je to docela legrace. Kor když si asistenci připíše Radek Požízek… Tři ženy (a ani jeden muž) v boxu časoměřičů – nebývalý to úkaz – jsou tím nejvíc sexy zjevením na celém dnešním výjezdu, kdy překonají i parádní zážitek z těch šumivých Bonparů…
Utkání končí naším vítězstvím, zhlédneme ještě nájezdy a pomalu valíme k autu. Náš odchod je docela rychlý, takže nám ani nestihne zamávat Jiří Krisl a třeba někteří jeho spoluhráči, se kterým se den po utkání bavím a který mi říká, že on osobně by fanouškům AZetu rád zamával po každém utkání na soupeřově půdě, i když je to jen příprava a oni třeba nefandí. Protože vážili cestu a mělo by se jim za to poděkovat… Super!
Před stadionem se to hemží desítkami fanoušků fotbalového Trenčína a stovkami fanoušků z Rakouska. Chvíli postáváme u auta a pozorujeme ty davy, které kolem vozidla chodí, projdeme se do Lidlu, ten už je zatvorený a tak nasedáme a jedeme do Čadce. Zde si dáme přestávku, v Kaufu kupujeme různá slovenská piva, která pak cestou domů koštujeme a hodnotíme. Jestli jsme na hokej jeli asi 2 hodiny a 10 minut, zpátky jedeme hodinu dvacet. V Havířově ještě do Jitřenky, kousneme dvě a hurá domů. Pohodový a fajnový prázdninový výjezd je za námi…
Sepsal J.R. from B.K.