Nemusel jsem dlouze přemýšlet, koho letos vybrat k nějakému delšímu rozhovoru pro fanouškovský web… Nesmírně si vážím lidí, kteří pro hokej a věci kolem něj opravdu něco dělají, kteří mají hokej jako svůj velký koníček a vášeň, kdy jen nevypouští prázdné fráze na diskuzních fórech a nejsou těmi, kteří jen říkají, co je špatné a co se jak má dělat. Nesmírně si vážím těch, kteří opravdu něco dělají a nemusí si přitom jen honit vlastní ego a dělat věci kvůli osobnímu zviditelnění… V srpnu roku 2015 mi na sociální síti „přistál“ tento vzkaz…

„Čau Johne, dneska jsem vám poslal symbolických 100,- Kč na účet na ten megafon/vlajku/nemocné děti. Do zprávy pro příjemce jsem uvedl svoje jméno i název mojí stránky Juniorský hokej SK/CZ, teď si ale říkám, aby to nebylo mylně pochopeno jen jako reklama pro tu stránku – takže tu prosím v seznamu neuváděj, vlastně nemusíš uvádět ani moje jméno, možná budu radši :-). No a proč jsem peníze poslal? Já hokejem žiju, baví mě hlavně mládež a pozorovat, jak se zlepšují naše talenty pro velký hokej. A protože si rád udržuju všeobecný přehled, sleduju i věci nejen na ledě. Před pár lety jsem narazil na váš fanouškovský web, začal jsem více sledovat i AZet jako takový a musím říct, že mě neskutečně bavíte a obdivuju, jak klub funguje, nikomu se nezaprodal a jak při něm vy, fanoušci, stojíte. V příští sezoně plánuju vyrazit do Havířova fotit pro naši stránku na extraligu staršího dorostu, ještě nikdy jsem tam nebyl. Zkusím si najít sobotní zápas, po kterém bude hrát i A-tým, abych si na vlastní oči a uši zažil tu vaši opěvovanou atmosféru :-). Držte se!“

S tímhle klukem jsem poté začal nějakým způsobem komunikovat, protože mě zaujalo, v jaké pozici se motá kolem hokeje, co hokeji dává, jak jím žije. Postupem času jsem se s ním i 2x sešel, to když jej „povinnosti“, spíše řečeno jeho koníček, zavály do Havířova. Vážím si lidí, kteří nejsou přelétaví jako moucha, kteří nejsou „kam vítr kam plášť“, jejichž kroky nemíří tam, co zrovna frčí a co je in. Právě takovým člověkem, hokeji obětujícím hrozně moc, je KAREL MÁLEK, kterého jsem si vybral pro další rozhovor na tomto webu.

Poprvé jsem jej s touto nabídkou oslovil už někdy v průběhu minulé sezóny, tehdy však na to nebylo příliš času, má nabídka přišla několik týdnů po konci sezóny, mnou oslovený souhlasil, vy si nyní můžete přečíst jak velice zajímavé odpovědi na mé otázky, tak se i podívat na mnoho fotografií v rozhovoru, které více přibližují hokejový život tohoto kluka a které všechny fotil on sám…

Ahoj, zkus se nám stručně trochu představit. Odkud jsi, komu fandíš, v jaké „pozici“ se pohybuješ kolem ledního hokeje?

Pocházím a žiju v Pardubicích, takže logicky fandím Dynamu. Ten vztah ke klubu se ale postupně vyvíjel z pozice aktivního fanouška do aktuální pozice člověka, který už áčko bere víceméně pracovně, možná mi přijde blbé říct až jako trochu vedlejší záležitost. Víc už „hrotím“ mládež, u které se se svým projektem JUNIORSKÝ HOKEJ pohybuju už 4 roky, znám to prostředí i lidi a je to pro mě z tohoto důvodu mnohem zajímavější.

„Z Facebooku už jsme expandovali i na Instagram a Twitter, na všech sítích dohromady už nás sleduje skoro 24 tisíc lidí, což mi na poměrně úzce zaměřenou stránku přijde super.“

Právě u toho projektu Juniorský hokej chvíli zůstaňme, to nás primárně zajímá. Pro ty, kteří neví, o čem je řeč, zkus jim to trochu přiblížit. O co přesně jde?

V současné době bych Juniorský hokej charakterizoval jako „rodinný“ projekt na sociálních sítích, který se díky nadšení a propojení s hráči snaží propagovat aspoň ty nejzákladnější věci, které se v mládežnickém hokeji dějí. Z Facebooku už jsme expandovali i na Instagram a Twitter, na všech sítích dohromady už nás sleduje skoro 24 tisíc lidí, což mi na poměrně úzce zaměřenou stránku přijde super. Takový, nebojím se říct úspěch, jsme před těmi 4 lety vůbec nečekali. Přes už existující stránku jsem se dal do kupy s ještě jedním nadšencem a sralo nás, že ten informační servis z mládeže není dostačující. Začali jsme to tedy tak trochu suplovat, ale kdo se trochu pohybuje na Fb ví, že k zaujmutí jsou potřeba hlavně fotky. A ty žádné nebyly. Začli jsme tedy fotit sami pro sebe, kvalita byla šílená, ale kluci byli i tak vděční. Pak jsme si každý za raketu koupili kvalitní foťák a nějaké měřítko už ty fotky asi snesou, fotíme v poměrně velké míře a spolu s tím výsledkovým a informačním servisem si troufnu říct, že už jsme v hokejové sféře zavedená značka. Svědčí o tom mnoho věcí.

Takže si to mám představit nějak tak, že jste se v nějaké partě lidí rozhodli propagovat český mládežnický hokej na sociálních sítí a dostávat jej do podvědomí široké hokejové veřejnosti?

V zásadě ano, jen parta lidí znamená jen dva lidi. Další nadšence, co by do toho chtěli zainvestovat tolik vlastních peněz a hlavně času, jsme zatím nenašli. Je to v takhle málo lidech náročné, ale vlastně nám to možná vyhovuje, protože si to můžeme dělat čistě podle sebe bez nějakých kompromisů, které by ve velkém počtu adminů určitě nastaly. Původní ambice byly velké, ale postupem času začali dělat super práci i kluci ze sociálních sítí nároďáku a teď i z Hokej.cz, resp. z projektu Hokejka, kteří na to mají větší kapacitu a možnosti, takže jsme se vykašlali na tvorbu různých videí, grafik a webu a zůstali jsme u toho, co umíme nejlíp – zákulisní info, přestupy, zajímavé výkony, rychlé výsledky a hlavně fotky. Do budoucna se nebráníme většímu propojení s výše zmíněnými projekty, už teď dodáváme zadarmo spoustu fotek ke článkům nebo příspěvkům, kde by jinak museli dávat nicneříkající ilustračky. Cokoliv pomůže většímu zájmu a kvalitnější propagaci mládeže, s tím jsme v pohodě.

Vím o Tobě, že za zápasy různých mládežnických týmů najezdíš tisíce kilometrů ročně. Křižování republiky je asi samozřejmostí, ale kam jsi za různými nároďáky zavítal třeba do zahraničí?

Letos jsem kvůli práci neměl na domácí soutěže tolik času a neobjezdil jsem toho tolik, kolik jsem chtěl, ale nároďáky jsou srdcovka, snažím se někam vycestovat v každé asociační přestávce. Nejdál jsem byl na MS „18“ v Grand Forks v Severní Dakotě, ale tyhle mainstreamové akce mě z hlediska atmosféry okolo turnaje nikdy moc nechytnou, stejně jako osmnáctky letos na Slovensku. Super akce jsou ty menší turnaje čtyř nebo pěti zemí, s U20 jsem byl třeba v Tampere nebo v Göteborgu, s U16 v Tranås ve Švédsku. Právě s nejmladší reprezentací U16 jezdím úplně nejradši, tam se vždycky cítím jako naprostá součást týmu, ti kluci jsou ještě vděční za každý start v repre, za každou fotku a celé to má naprosto neopakovatelnou atmosféru. Letošní turnaj ve Velikém Novgorodu v Rusku řadím mezi top zážitky v životě, nejen kvůli tomu hokeji jako takovému. Vůbec nejradši ale jezdíme do Salzburgu, kde hraje šestnáctka své první mezinárodní zápasy a všichni kluci mají na sobě poprvé dres národního týmu. No a samostatná kategorie je Memoriál Ivana Hlinky, to je úplně někde jinde.

„Spoustu lidí, hlavně rodičů, nám už nabízelo „sponzoring“, ale to my odmítáme proto, abychom se nestali na nikom závislými a nemuseli se nikomu zpovídat.“

Tyhle zajímavé výlety něco stojí. Jak to máte s financováním svých aktivit? Přispívá něco Svaz nebo máte nějaké jiné sponzory? Nebo třeba nějak zpeněžíte své fotografie z těchto mezinárodních akcí?

Je to dost nákladné, ale člověk ty peníze nakonec stejně nějak utratí. To, co já narvu do hokeje, někdo nacpe do auta a jiný zase do ženských. Spoustu lidí, hlavně rodičů, nám už nabízelo „sponzoring“, ale to my odmítáme proto, abychom se nestali na nikom závislými a nemuseli se nikomu zpovídat. Chráníme se tím – nejsme profíci, primárně máme svoje práce a teď si vem hypotetickou situaci, že mi borec z Havířova dá 20 tisíc a já pak nemám celý rok čas zajet ten AZ vyfotit, prostě to časově nevyjde. Nebo prostě 4 z 5 fotek zrovna jeho kluka budou mázlé, to se stane. A co potom? To bychom si dělali akorát zbytečně zle, takže tohle prostě odmítáme. Hráčům, rodičům, agentům a klubovým webům poskytujeme fotky zadarmo kdykoliv si řeknou, i z jakéhosi morálního důvodu a vlastně to pak buduje i ty mosty mezi námi a tou hokejovou komunitou. Sem tam jsem něco prodal do tištěného Deníku Sport, ale to je něco jiného, ti mají ten svůj produkt ziskový a my jim k tomu třeba i tou hezkou fotkou pomůžeme, takže tam si za fotku nějakou korunu řeknu. No a důležitá věc je spolupráce s ČSLH, který si naší práce všiml před dvěma roky a nabídl spolupráci, protože chtěl zapracovat na propagaci mládeže a nechtěl to budovat od nuly, takže využil naši už zajetou základnu fanoušků a stali jsme se oficiální platformou pro mládežnický hokej u nás, z čehož jsme měli velkou radost. Hlavně kvůli přidělování akreditací na akce apod., což nám svaz zaštítí nebo přímo zařídí. Aktuální dohoda co se týče financí je taková, že když vycestuju s nároďákem do zahraničí, svaz mi zařídí hotel s týmem, vše ostatní si řeším a platím sám. Mně to vyhovuje, protože bych jezdil tak jako tak, takže mám aspoň část nákladů pokrytou. Svazu to vyhovuje v tom smyslu, že nemusí platit tolik peněz profi fotografům, kteří na mládež stejně navíc nechtějí jezdit. Win-win situace. Teď v okurkovce chci dát do kupy ještě další „způsob financování“.

Říkáš, že všechno děláte prakticky jen ve dvou lidech. Kolik akcí mládežnických výběrů tak dokážete během roku pokrýt? A jak to máte s plánováním, kdo kam pojede? Nebo jezdíte oba společně? Vyhrává chuť Tebe či kolegy, že bys rád zajel tam a tam nebo vyhrává především možnost skloubení tohoto koníčka a práce/školy?

Letos jsem zvládl pokrýt nějakou akci v každé asociační přestávce, kolega vlastně asi taky. Jestli dobře počítám, tak dohromady jsme se objevili na 14 turnajích nebo dvoj/trojzápasech, v zásadě tedy maximum, co jsme schopní ve dvou lidech pokrýt. Společně jezdíme do Salzburgu a na Hlinku, jinak se kvůli rozptylu vždycky rozdělíme. Většinou dostaneme před začátkem sezony od svazu celoroční harmonogram akcí a už předem si rozdělíme, kdo, kdy a kam pojede. Podle toho si to už dopředu zařídíme i v práci, takže pak nemusíme dělat na poslední chvíli nějaké změny.

Aby si náš čtenář mohl více představit, jak taková Tvá návštěva reprezentační akce, třeba v zahraničí, vypadá, zkus nám přiblížit jeden Tvůj typický den, ve kterém hraje naše mládežnická repre. Jak ty dny, třeba někde v dalekém Finsku či Švédsku, krom návštěvy toho hokeje, vyplňuješ?

Průběh je v zásadě vždycky stejný – den předem se s týmem sejdeme na letišti, v místě akce se ubytujeme a rovnou se jede na zimák. Zatímco se kluci zabydlují v kabině, já si skrz na skrz projdu zimák a hledám optimální pozice na focení, musím zjistit heslo na Wi-Fi, hledám zástrčky apod. První hrací den mám nejradši, je to totiž vlastně jediná možnost se podívat po okolí, do města, něco si projít a koupit suvenýry. Po prvním zápase už není čas, to už se člověk nezastaví, hlavně kvůli úpravě fotek, což zabere několik hodin. Fotek mám totiž vždycky opravdu hodně, snažím se vyfotit každého hráče v několika různých pozicích, svaz pak chce pro ty sponzorské dokumentace hlavně fotky v soubojích, navíc aby byli vidět sponzoři na dresech. Během zápasu ještě tweetuju, dělám instastories, pokud není stream (většinou není) tak i přes messenger popisuju aspoň góly pro změny stavu na Onlajnech. Po zápase asistuju u rozhovorů, rychle informace na fb, twitter, zajímavou fotku na instagram, něco pro sociální sítě nároďáku, hokej.cz, výběr fotek pro svaz. Je toho fakt hodně a ač se to nemusí zdát, tak to člověka hodně psychicky i fyzicky vyčerpá, není čas se najíst, je mi nonstop neskutečná zima. Každý mi vždycky závidí, jak je super, že cestuju a jak se všude podívám, ale z těch 4 dní mám většinou tak jenom půl den pro sebe a pro nějakou „turistiku“. Ale při cestě zpátky mám stejně super pocit, že jsem zase odvedl kus práce – za ty kluky sice na ledě nic neuhraju, ale uspokojuje mě pocit, že veřejnost díky nám aspoň ví, že se něco hrálo, zajímá se o to a všechny materiály jsou reálné, přímo z místa. Jak už jsem říkal, snažíme se to takovou bezprostřední formou a z první řady přiblížit lidem.

Setkáváš se s hráči, kteří reprezentují Českou republiku, ale každý je z jejího jiného koutu, každý hraje převážně za svůj oddíl. Je na hráčích někdy vidět, že jsou na svůj klub hrdí, že jej třeba nějak „propagují“ nebo dávají najevo, kde právě hrají?

Je to hodně individuální, v nároďáku je podle mě na spoustě hráčů vyloženě vidět ta hrdost na to, že můžou reprezentovat. Někdo tím naopak nechci říct že pohrdá, to by asi bylo silný slovo, ale neuvědomuje si třeba úplně do důsledku, co má na sobě za dres a za co hraje. Co se týče klubové příslušnosti a domácích soutěží, tam je to podobně. Někde se ten klubismus pěstuje víc než jinde. V tomhle je hodně silná třeba Sparta, tam se to prostě pěstuje. Nicméně i v mládežnických repre jsou poměrně striktní pravidla co se týče oblékání a výstroje, takže na srazu klubové symboly nejsou téměř vidět. Co nás hodně těší je to, že na srazu vždycky rozdáme spoustu samolepek s logem Juniorského hokeje, které si pak kluci v klubech (tam můžou) lepí na helmy a různě na mobily apod. Za dva roky jsme jich rozdali přes 3 tisíce a vždycky mě hřeje u srdce, když někam přijedu fotit a i kluci, které třeba vidím poprvé v životě, mají na helmě naše logo.

„Podobně mluvím i o Pavlu Zachovi, ta negativní atmosféra kolem něj podle mě není úplně fér, on sám je super a trpí jen na lidi okolo něj, kteří tu atmosféru vytváří.“

Když jsme u těch jednotlivých hráčů, máš za ty roky, které s mládežnickými kategoriemi trávíš, některé konkrétní, kteří Ti z jakéhokoli důvodu nějak utkvěli v paměti?

V souvislosti s Havířovem můžu a vlastně i musím zmínit Pastu. Naživo jsem ho poprvé viděl až na Hlinkovi v roce 2013, měl už tehdy neuvěřitelnou hlavu a ruce a člověka hned na první dobrou hodně upoutal – hlavně tím, že po ledě létal jak splašený a furt padal. Ale bylo to v něm, což se vlastně v současnosti ukazuje. Vyloženě blízko repre jsem se pak dostal až ve chvíli, kdy byl draftovaný a už za hvězdu, stihl jsem ho jen na kempu v Rokycanech. Pamatuju si, jak jsem přijel a hrál tam s někým na ochozu ping-pong, slušně pozdravil a dokonce mi i vykal. Z doslechu vím, že je pořád skromný a slušný kluk. Podobně mluvím i o Pavlu Zachovi, ta negativní atmosféra kolem něj podle mě není úplně fér, on sám je super a trpí jen na lidi okolo něj, kteří tu atmosféru vytváří. Hodně jsem toho najezdil s ročníkem 97, spousta borců se dokázala prosadit do dospělého hokeje. Nicméně se snažím, zejména na těch repre akcích, držet trochu v povzdálí a nepouštět si nikoho moc k tělu – mladí kluci pak mají tendence „šaškovat“ a nechci pak být někým nařčený, že se i kvůli mně/fotkám/sociálním sítím nesoustředili 100% na svůj výkon. V každém týmu mám ale spojku do kabiny, od které získávám info, to je důležité. Vyloženě se přátelích ale s nižšími jednotkami hráčů. Hlavně kvůli věkovému rozdílu totiž mimo hokej není moc společných témat.

Jsou i tací hráči, kteří Vás před či po turnaji kontaktují, aby Vás buď předem „upozornili“, zda-li byste je speciálně nemohli vyfotit nebo naopak po turnaji se „dožadují“ co největšího množství fotek, na kterých jsou?

Jo, takoví jsou i budou. Ale nejsou to jen hráči, ale i rodiče a nejrůznější příbuzní. Občas si až říkám, jestli se ten hokej nehraje jen kvůli fotkám. Snažím se všem vyhovět a když si někdo o fotky řekne, tak mu ty jeho najít a poslat. Mnohdy je to ale nepříjemné, nebojím se možná říct až otravné, když v záplavě té práce člověku vyskakuje na messengeru jedna zpráva za druhou, jestli tomu či onomu pošlu všechny jeho fotky už dopředu, ještě před tím, než vytvořím kompletní album, aby měli co dát pro holky na Instagram. Postupem času jsem si už ale vytvořil obranu a dokud nemám hotovo, na většinu takových žádostí nereaguju. To bych se z toho zbláznil. Na druhou stranu si člověk aspoň udělá obrázek o tom, kdo miluje hokej a kdo jen miluje být hokejistou-frajerem.

Sezóna 16/17 ještě prakticky neskončila a už klepe na dveře ta další. Víš už třeba nyní, které mládežnické akce v té příští sezóně navštívíš? Nebo je na to ještě brzy?

Další rok toho bude spousta zajímavého a určitě se chci objevit na co největším množství akcí, i když to asi kvůli změně práce nebude nejjednodušší. Stoprocentně počítám s Hlinkou a už zmíněnou akcí U16 v Salzburgu v létě. Na podzim pak hraje U20 generálku na MS podle rotačního principu kdesi v Rusku. Samotné MS je na přelomu roku v Buffalu a to mě navzdory mé neoblibě velkých akcí letos docela hodně láká, hlavně kvůli winter classic derby USA s Kanadou na stadionu pro americký fotbal. V dubnu bude MS „18“ tuším v Magnitogorsku, to bych asi vynechal, spíš se v únoru vydám na nějaký menší turnaj ve Švédsku nebo ve Finsku. Přesný harmonogram a místa akcí ale ještě od svazu nemáme, takže plánuju spíš výhledově, orientačně. Pár turnajů by se příští rok mělo hrát i u nás, ale tam jezdíme kompletně na vlastní pěst, protože si svaz platí svého stálého fotografa.

Na úvod jsi psal, že jsi z Pardubic, proto se nabízí, že sympatizuješ s tamním Dynamem. Kolik domácích zápasů během sezóny navštívíš? Jak velký přehled o pardubickém hokeji tak máš?

Téměř všechny, letos jsem vynechal jeden zápas ZČ kvůli nemoci a jeden domácí zápas baráže se kryl s MS U18. Díky člověku z klubu mám akreditaci, takže chodím na press tribunu, občas zaskočím při onlajn přenosu, ke konci sezony jsme testovali i Instastories. Protože se už delší dobu kolem hokeje motám, mám spoustu zákulisních zdrojů nejen z Pardubic, ale o ty se logicky zajímám nejvíc. Bez nějakého vytahování si myslím, že do dění v klubu vidím víc než běžný člověk a taky se kvůli tomu taky na ten hokej obecně koukám trochu jinou optikou.

Čili napadá mě trochu usměvavá otázka. Můžeš ze své pozice klub kritizovat? 🙂 Protože nějaká ta kritika, skrz letošní sezónu, se určitě nabízí…

Můžu, s tím si hlavu nelámu. Konstruktivní kritika a zpětná vazba, ne pouze nějaké bezduché nadávání na zpackanou sezonu, je podle mě i potřeba. Takže kritice, byť míří do vlastních řad, se nebráním.

Já mám totiž pardubický hokej, především éru kolem Zbyňka Kusého (a nyní nehodnotím, jaký byl šéf, zda-li z morálního hlediska bylo vše OK apod.) zafixován jako výstavní skříň Extraligy a dodnes beru Pardubice jako jeden z předních hokejových klubů v zemi, jako pojem mezi kluby. Otázka je prostá, jednoduchá a možná složitá zároveň – co je špatně? Proč ten sešup?

Vnímám to podobně. Po posledním titulu v roce 2012 Kusého majitel vyhodil a rozhodli se vést klub jiným směrem. Začala se konsolidovat finanční ztráta a podle mě se v průběhu těch posledních 5 let naplno ukázalo, že sportovní klub v ČR nemůže dlouhodobě generovat zisky a zároveň hrát v popředí tabulky. Když jsi majitel sportovního klubu, tak to máš prostě jako hračku na odreagování od stresového podnikání, v podstatě dobročinnost, že do něčeho cpeš svoje miliony bez návratnosti. Vůbec nevěřím konspiračním teoriím o tom, že šlo o řízenou likvidaci klubu tak, aby ho potom majitel musel prodat nějakým spekulantům za výrazně nižší cenu. Spíš prostě majitel upřednostnil finanční stránku před tou sportovní, a to u nás nejde. Uvidíme, co teď město, které klub zachránilo pouze krátkodobě v minulé sezoně, resp. co potenciální nový majitel. Pro příští rok nejsem moc optimistický, klub je zdecimovaný po všech stránkách, od hráčů, přes management až po fanoušky a žádné zemětřesení se zatím nekoná.

„Sociální sítě jsou dnes ohromně důležité, už dávno mají vyšší dosahy než weby. Nicméně dělat socsítě v ČR je extrémně nevděčné – uživatelé obsah konzumují, ale interakcí je málo.“

Třetím tématem, které mě zajímá, jsou sociální sítě. Ty jsou hitem dnešní doby, sám máš s nimi z hokejového prostředí zkušenosti, během svých odpovědí jsi chrlil různé pojmy z této oblasti, kterým třeba někteří ani nerozumí :-). Jak je dle Tvého názoru důležité, aby v dnešní době kluby efektivně využívaly právě sociální sítě? Máš v hlavě nějaký takový ideální koncept, kterým by se kluby v tomto směru měl řídit?

Sociální sítě jsou dnes ohromně důležité, už dávno mají vyšší dosahy než weby. Nicméně dělat socsítě v ČR je extrémně nevděčné – uživatelé obsah konzumují, ale interakcí je málo. Navíc na to kluby nechtějí uvolňovat moc peněz. Představoval bych si, že každý klub bude mít zaměstnance přímo jenom na sociální sítě, aby to mohlo mít nějakou úroveň. Tím nechci říct, že to je u nás úplná bída, ale jde hodně poznat, že to ve většině klubů dělají lidé z redakce jako takovou trochu vedlejší činnost. Jsme na začátku, tahle oblast se bude ještě výrazně vyvíjet. Ideální koncept podle mě neexistuje, každý klub se musí přizpůsobit svým fanouškům. Obecně si ale ze zkušeností troufnu říct, že fans zajímají hlavně věci ze zákulisí, fotky a videa přímo od ledu, z prostoru kabin, z tréninků apod., prostě tam kam nemá běžný fanoušek tolik přístup. Člověk, který se motá takhle blízko týmu a zásobuje socsítě, většině klubů u nás chybí. Myslím, že nejde ani tak o kvalitu, jako spíš o rychlost a zajímavost informace. Dnes je všude „přegrafikováno“, různými grafikami se kluby snaží působit profesionálně, ale podle mě to není ta přidaná hodnota, co chtějí fanoušci vidět. Stejnou grafiku navíc hodí na Facebook, Twitter i Instagram a mají hotovo, to mě sere hodně. Každá síť je totiž stavěná na odlišný typ obsahu. Mě osobně nejvíc baví Twitter, na něm strávím hodně času, je pro mě nejužitečnější co se týče kvality a rychlosti informací. Bohužel je v ČR ještě v plenkách, ale jsou vidět rostoucí tendence. Instagram má boom, tam třeba konkrétně my máme nejvíc interakcí. Naopak Facebook bych už nejradši nedělal, máme ho víceméně už jen kvůli fotoalbům. Určitě nemám patent na pravdu, jsem v tomhle samouk, ale ze zkušeností za 4 roky jsme si obsah přizpůsobili podle toho, co víme, že lidi zajímá. Děláme to sice většinou na koleni v bojových podmínkách přímo na zimácích a žádné profi grafiky nemáme (ani bych je vlastně neuměl udělat), ale lidem se snažíme přinášet to, co si na webech nepřečtou nebo neprohlédnou a to hlavně přímo od ledu a ze zákulisí, to mi jinde až na výjimky chybí, jde o nevyužitý potenciál. Jak pro kluby, tak i jejich sponzory.

„Totálně odskočená je v českém sportovním prostředí fotbalová Sparta, tam si na to hodně dbají.“

Píšeš, že jinde to až na výjimky chybí. Prozraď nám ty výjimky. Které kluby své sociální sítě spravují tak, že lze říct, že to dělají dobře nebo aspoň solidně? Pokud máš tohle zmapováno, najdou se u nás takové kluby?

Baví mě Litvínov a Plzeň, ty jsou u nás špička. Tyhle dva týmy se blíží tomu, aby jejich sociální sítě byly opravdu sociální, snaží se i o interakce s ostatními kluby a fanoušky. To je další věc, co mi chybí – víc odpovídat, rozjíždět zajímavé konverzace. Oproti začátku sezony se hodně zvedla Sparta, ke konci se mi její sítě líbily. Totálně odskočená je v českém sportovním prostředí fotbalová Sparta, tam si na to hodně dbají. Z „národních“ sítí by se měli všichni učit od Českého biatlonu. Fotbalová repre zaznamenala velký progres, líbí se mi. Hokej už taky není taková bída jako dřív, furt tam ale chybí to přiblížení se týmu, na můj vkus je to pořád moc „zpravodajské“ bez pohledu zevnitř.

Blíží se závěr našeho povídání, ještě trochu na odlehčení, nám vyjmenuj 5 hokejových hal, ve kterých jsi byl, které se Ti nejvíce líbily a 5 nejoblíbenějších hokejistů, které jsi v životě na vlastní oči viděl hrát…

Co se týče hal, tak mám rád spíše ty starší klasické zimáky, to je to pravé prostředí pro hokej. Můj nejoblíbenější zimák je navzdory mlze a všudypřítomné kapající vodě v Břeclavi, tam se cítím nejlíp. V ČR mám rád i Přerov, Žďár a Kravaře. Ze zahraničí a z těch moderních hal mě nejvíc uchvátila Ralph Engelstad Arena v Grand Forks – hraje se tam jen univerzitní hokej, ale zázemí má lepší než spousta týmů z NHL. Z hráčů mám rád obecně ty, kteří se nějakým způsobem odlišují od těch jiných. Měl jsem to štěstí, že jsem viděl na mnoha turnajích Jesse Puljujärviho z Finska, to je neskutečně komplexní hráč a v NHL ho čeká velká budoucnost. Dvakrát nebo třikrát jsem viděl Austona Matthewse, loni na MS 18 jsem čuměl s otevřenou pusou na Claytona Kellera, který si to teď vodí i na áčkovém MS. Američany sleduju asi nejradši. Z českých hráčů mě vždycky nejvíc zaujal David Kaše a Filip Zadina. Toho jsme loni v Pardubicích sice trochu přibrzdili, ale věřím, že příští rok se v jiném klubu zase rozjede a bude na draftu v TOP 10.

Rozhovor tvoříme pro fanouškovskou stránku, čili nabízí se ještě otázka na samotné fandění tribun, které k hokeji neodmyslitelně patří. Jak je to vlastně s atmosférou na utkáních, které přes rok navštívíš?

Na většině samozřejmě žádná atmosféra není, na ligovou mládež chodí primárně příbuzní hráčů. Výjimkou bylo třeba finále staršího dorostu v Plzni, tam už byl i jakž takž slušný kotel, fandilo se. Na repre už to bývá lepší, chodí i slušné návštěvy. Já osobně jsem radši, když se utkání mládežnických repre „vyváží“ do menších měst, kde si toho lidé váží. Letos, jako každý rok, byla super atmosféra a fakt velký rachot v Břeclavi na Hlinkovi, místní to berou jako vrchol a i když to bylo asi nevyhnutelné, stejně svazu vyčítám, že si ten turnaj nechá v sudé roky vzít. V Havířově jste udělali parádní kulisu klukům z U16 proti Rusům, byli za to fakt vděční. Ani v tom Těšíně to nebylo vůbec špatné. V ČR je obecně na repre zápasech trendem fandit, je to sice většinou takové to neorganizované křičení dvou pokřiků, ale lepší než nic. To třeba ve Skandinávii vůbec nemají, tam je to divadlo – lidi přijdou, kouknou a jdou domů. Nepokusí se zformovat ani nějaký menší aktivní sektor. Přitom třeba švédská klubová fans scéna není úplně nejhorší. Naopak v Rusku to je paráda, tam je vždycky plno a lidi udělají neskutečný hukot, ti mladí kluci z řad soupeřů se z toho pak poserou a dostanou náklep. Dost mě ale vzhledem k našemu postoji k Rusku překvapilo, jak tam mají rádi ČR a když nehrajeme proti domácím, tak nám vyloženě fandí. Na druhou stranu mi ale přijde totálně zcestné v jakémkoliv zápase aktivně podporovat tým z cizí země.

„U vás mi to přijde strašně specifické a takovou atmosféru jsem ještě jinde nezažil. Teď nehodnotím ani tak hlasitost a způsob fandění, ale spíš takový ten pocit, který člověk na stadionu má.“

A co tuzemská klubová scéna, co se fandění týče? Z toho, co navštěvuješ, ať už pravidelně nebo jsi byl návštěvníkem jen občasným, můžeš zmínit, co Tě zaujalo a co jsi jak vnímal a vnímáš?

Vnímání fandění se u mě za poslední roky dost změnilo, dělat si obrázek mi pomáhá třeba i tahle stránka, na kterou zavítám téměř denně, mě fakt zajímá naprosto cokoliv co se byť jen okrajově týká hokeje a tady se toho vždycky hodně dozvím, lidi tu diskutují, mají na věci názor, to se mi líbí. V reálu můžu na vlastní oči zápas co zápas sledovat úpadek scény v Pardubicích. Bohužel většina fans u nás byla v podstatě v kuse 13 let zvyklá na úspěchy na ledě, což jde ruku v ruce s euforií na tribuně. Pak se ale sportovně přestalo dařit a když to řeknu hodně zjednodušeně, tak fanoušci získali pocit, že když na to serou hráči/vedení, tak se na to vyserou taky. Žádná ultras scéna na hokeji u nás není, fanklub si sám nasral do bot tím, že se až moc propojil s klubem a ten ho pak v zásadě za pivo a párek ovládal. Když už nějakým skupinkám došla trpělivost a plánovaly se nějaké bojkoty/protesty, tak se to vždycky zarazilo zevnitř, fanoušci nebyli jednotní. Prostě tragikomedie, lidi co tomu rádoby šéfují mi přijdou napůl postižení, výjezdy někdy vypadají spíš jako vycházka Jedličkova ústavu. Teď se tam sice pár lidí pokouší o „revoluci“ ve fandění, ale pohodlného pardubického fanouška už nepředěláš. Tomu jde v první řadě o výsledek na ledě, zápas na tribunách je pro něj druhořadý. Jasně, určitě někdo bude argumentovat, proč s tím nejdu něco dělat, ale moje úloha na hokeji už je jinde. Jižní tribuna možná kdysi byla jednička, zaspala však při obrození fans Komety a teď je i daleko za Hradcem, i když tam je to spíš o pár schopných lidech v čele a „fanklubácký“ zbytek se veze, ta mentalita tam není vypěstovaná a po propadu výkonnosti týmu půjde dolů i fans scéna. Obecně mi jsou o dost sympatičtější fanouškovské tábory v nižších soutěžích, tam je to podle mě teprve o tom spojení a lásce ke klubu jako takovému, ne o úspěchu. Tohle si třeba o všech táborech v extralize nemyslím, mnohde je to o tom být in „na vlně“, spousta lidí se chodí dívat na sport, na soupeře. Když jsem pak na WSM lize, subjektivně mi to přijde takové upřímnější, na lidech je vidět, že ten svůj klub podporují z nějakého přesvědčení. Neříkám, že v extralize to není taky, ale ne v takové míře. Abych řekl i z pozice „zvenčí“ i něco o Havířovu, tak u vás mi to přijde strašně specifické a takovou atmosféru jsem ještě jinde nezažil. Teď nehodnotím ani tak hlasitost a způsob fandění, ale spíš takový ten pocit, který člověk na stadionu má. Snad se nikdo ze čtenářů neurazí, ale z mého pohledu jde poznat, že mnoho lidí ve vašem městě nemá ten život úplně jednoduchý a pro mě jako člověka odjinud to jde z těch lidí hodně cítit, necítil jsem se u vás úplně dobře, všude na mě dýchala taková negativita. Zároveň mi ale přijde, že pro spoustu fans je AZ možná třeba jedním z mála smyslů v životě a to je právě to souznění a opravdová láska ke klubu, o které už jsem mluvil. Podle mě máte nejlépe nastavený vztah vedení/hráči vs fanoušci u nás, to říkám bez jakéhokoliv podlézání. Jako fanoušci jste součástí, myslím i jednou z nejdůležitějších, celého klubu, zároveň jste si však zachovali nezávislost. Tak to vnímám a za to máte můj obdiv. Z toho, co mám vysledované, to podobně mají i na Vsetíně, prostějovská scéna mi je také sympatická, Přerov je dobrý, snad i ta Třebíč. V extralize mám přivřenýma očima respekt ke Kometě, jinak je to slabé. Když jsme teď hráli tu baráž, tak jsem si říkal, jestli by z hlediska takové té fanouškovské očisty nebyl pro Pardubice lepší pád do WSM – myslím, že právě cesta do Havířova, Prostějova by mohla spoustě lidem u nás otevřít oči co se týče nějaké změny mentality. To mezi ostatními servilními přizdisráčskými fankluby nejde.

A z vod tuzemských do zahraničí. Jak tam vnímáš hokej na tribunách? Co se Ti líbí, co ne, v čem je to jiné, mnohdy o dost odlišné?

Jiné je to o dost. Já jsem si vždycky myslel, že nejvíc je NHL. Jasně, je to zážitek, asi by to každý měl někdy vidět, ale… není to ono, větší emoce jsem s Pardubicema prožíval i v playout, kde o nic nešlo. Pro mě jako cizince je už NHL spíš o tom se podívat na krásné haly a načerpat inspiraci ohledně produkce zápasu, práce s diváky, obecně marketingu. Diváci tam umí udělat solidní rachot, ale je to všechno tak nějak na povel. Od diváků se tam fandění vlastně asi ani nečeká, je to víceméně jen byznys a show a oni si ty své fanoušky umí zpeněžit. Stejné je to i v NBA, NFL, baseballu. Trochu se bojím, že se tomu chce spousta klubů u nás přiblížit, ale vzhledem k podmínkám to půjde možná jen na Spartě, kdyby hrály Pardubice dlouhodobě nahoře tak možná i tam. Podle mě tady fans nebudou nikdy významným zdrojem příjmů a jejich přidaná hodnota je tak spíš v aktivní podpoře, vytvářeno tlaku na výkony týmu a jako zrcadlo klubového managementu. V evropských soutěžích je mi to pojetí fandění trochu bližší, třeba v Davosu to bylo super. Ačkoliv to byl jen zápas CHL, zformovali solidní kotel (vlastně i na výjezdu v Pce) za spoustou vlajek a líbila se mi jeho jednotnost, fandili fakt všichni do jednoho a celý zápas bez ohledu na stav dlouhé zpěvné chorály. Podobně to bylo i v Salzburgu. Obecně mi přijde, že na západě umí stejně jako u nás udělat support, ale zároveň jsou víc v pohodě co se týče výsledků, postavení v tabulce apod. Prostě ten vztah ke klubu a spojení s ním je mnohem hlubší. U nás mi to přijde víc povrchní s výrazně vyšším procentem „hurá fanoušků“, kteří už nepřijdou když se nedaří nebo pískají při první nepovedené přesilovce.

Je něco, co bys na závěr tohoto rozhovoru vzkázal těm, kteří jej dočetli až do konce?

Čtenářům díky za přečtení a protože asi drtivá většina z nich bude fanoušky AZetu, tak do příští sezony přeju co nejvíc zábavy na domácích zápasech i na výjezdech, co nejvíc hracích domácích sobot, co nejhlasitější a početný kotel a klidnou sezonu co se týče postavení týmu v tabulce. Pokud se budete zajímat a občas zajdete i na mládežnické zápasy a budete o nich diskutovat, možná sem do fóra i něco někdy přispěju. Určitě i kluci budou rádi, že se o ně někdo zajímá a bude je to motivovat k lepší práci a můžou vám vyrůst super odchovanci. Díky i konkrétně autorovi rozhovoru za fajn možnost se rozpovídat o tom, co děláme, bavilo mě to.

Sepsal a otázky pokládal J.R. from B.K.