„Sport číslo 2“ aneb MFK Havířov – Valašské Meziříčí a MFK Havířov „B“ – Horní Bludovice

Nedělní desátá dopolední, naskočím ke kamarádovi do auta a odjíždíme do městské části Suchá, k areálu Městského fotbalového klubu, kdy místní MFK dnes odehraje poslední zápas v této sezóně. Byly časy, kdy jsem zápasy MFK navštěvoval, spolu se skupinou přátel, docela pravidelně, bude to dnes fajné zavzpomínání, trocha nostalgie, ve které budu máčet poločasovou klobásu…

U brány slečna s chlapcem vybírají vstupné, zaplatím lidových 30 korun a souběžně s hvizdem rozhodčího, který fouknutím do píšťalky začne zápas, vcházím na stadion, kde se usadíme na hlavní tribuně.

Jasně, na tribunách a ochozech se asi léta nic nedělalo, protější monstrózní tribuna je špinavá jak prase, ale i přesto máme stadion nádherný, skoro každý druholigový klub by nám jej mohl závidět. Pamatuju si ještě stadion starý, který je hned vedle, na kterém se před pár dny hrál Globus Cup, v devadesátých letech jsem jako kluk chodil na každý mač, pamatuju bájný zápas v Poháru ČMFS, kdy na Indiány přijela Sparta, já jako malý špunt se mačkal v narvaném hledišti a moc toho neviděl. Navíc jsem byl nasraný, že nechytá Honza Stejskal, ale nějaký bezejmenný mladíček Kouba…

Ale zpět k dnešku. V posledním ligovém utkání divize E, tedy 4. nejvyšší soutěže, hostí MFK Havířov klub z Valašského Meziříčí, který s velkým náskokem vyhrál ligu a už má zajištěn postup. Hraje se útočný a líbivý fotbal, Mirek Matušovič, jako možná nejmenší hráč na hřišti, hraje paradoxně stopera, nutno říct, že hráče kolem sebe docela komanduje. A propo, je Matušovič stále hráč i trenér v jedné osobě? Napadlo mě to, když jsem si tak říkal, zda-li by v průběhu zápasu vystřídal sám sebe, když by usoudil, že nehraje dobře :-). Standartky má pořád neskutečně v noze, rohy i přímáky parádně kroutí, v tomhle klobouk dolů…

V hledišti je cca 340 diváků, drtivá většina jich sedí na hlavní tribuně. V první řadě tribuny stojí, poskakuje, po gólech tančí a celkově se chová tak, jak jej známe z hokeje, legendární Olin, tentokrát má na sobě černý dres Realu Madrid, jmenovka Ronaldo na zádech.

Velkým překvapením je pro mě kotel Indiánů. Tedy to, že vůbec nějaký je. Sídlí na hlavní tribuně, v poslední řadě, jakoby úplně pod střechou. Tvoří jej asi 8 lidí, někteří mají dresy, šály, používají jeden menší buben a jednu trumpetu. Mnoho z těch lidí od vidění znám, chodívají na hokej, kde stávají kousek od vrátnice, v drtivé většině se jedná, aniž bych je chtěl urazit, o méně bystré a inteligentní jedince, podle toho jejich chování někdy vypadá. Na druhou stranu, ať jsou jací jsou, musí se jim nechat, že fandí celý zápas, prakticky není hluchého místa, používají jak pokřiky, tak i překvapivě některé jednodušší chorály. Mnohokrát vyzývají tribunu i celý stadion, aby jim ostatní diváci odpovídali, tribuna však na tyhle výzvy nereaguje…

Gólů padá víc než v hokeji, lidé musí být spokojení, o přestávce se spousta z nich vydává na klobásu, která se prodává u vstupu do areálu. Docela dobrá, chléb čerstvý, plnotučná hořčice a dle chuti i křen. Jediný nedostatek je přílišná mastnota klobásy, kdy při usilovném kousnutí z toho lítá „šťáva“ i na kolegy sedící v mé blízkosti. Posezení u klobásy je moc příjemné, 4 dřevěné stoly, dnes je hezky, na obloze azzurro, velká pohoda, fajné…

Pro druhou půli měníme místa, odebíráme se na protější tribunu, cestou k ní si všimneme legendy mezi fotbalovými brankáři, je ještě poločasová pauza a Tomáš Kuča, ač v civilu a v mikině, která možná ještě pamatuje toho Stejskala v bráně Sparty, předvádí v bráně svou show…

Na protější tribuně je třeba jen nějakých 15 lidí, sedačky hrozně špinavé. Stadion patří městu… Proč třeba město nenažene 50 pracovníků, kteří vykonávají veřejně prospěšné práce, aby třeba ty blbé sedačky vyčistili? Když jsem v mládí zlobil, sám jsem prospěšné práce jednou vykonával a vím, jak se tam ti mezci v oranžových vestách mnohdy zašívají a flákají. Takhle by jejich práce byla prospěšná, viditelná, obyvatelé města (fotbaloví fandové) by to ocenili. A bylo by to hotové za jeden den…

V druhé půli dochází k několika legračním situacím, kdy člověk obsluhující světelnou tabuli není snad celý poločas schopen nacvakat správný stav a minutu zápasu, hlasatel jej během hry hlasitě upozorňuje přes mikrofon, trochu mi to připomíná pana Krče z AZetu, který se podobných dementních výkřiků také občas dopouští a je mu jedno, že zrovna probíhá zápas :-). Těmto situacím se vždy hrozně směju a chytám za čelo zároveň… I dnes, kdy hlasatel, ač nepředvádí takové perly jako jindy, je legrační a dle mého názoru bývá mnohdy velmi slabým článkem celkového dopoledne na Indiánech.

Zápas končí, Indiáni vyhrávají 5:3, fanoušci viděli pěkný fotbal, kotel je nadšený, po zápase skanduje a žádá děkovačku. Hráči MFK se loučí s diváky, mají za sebou docela povedenou sezónu. Neopouštím stadion, čekám na děkovačku, tuším, že s tímto složením kotle by to mohla být nějaká legranda. Dočkal jsem se, jsem odměněn, kotel směrem k Mírovi Matušovičovi, kterého mnohokráte během zápasu vyvolává, skanduje „Mi-reč-ku, ry-bič-ku!“, Mirek žádného kapra ani candáta nepředvádí, většina příznivců opouští stadion a já s nimi…

Ale jen na pár hodin. Odpoledne zde přijíždíme znovu. Láká nás kamarád, který v jednom z Globus Cupů nastoupil za tým Havířovské Zvěře, abychom jej přijeli podpořit, se svým týmem z Horních Bludovic hraje veledůležitý zápas o postup proti indiánskému béčku.

Klub z blízkých Horních Bludovic je mi dlouhodobě sympatický, byly roky, kdy za žluto zelené hráli například Robin Pavlas, Karel Vydra, Honza Maruna, Tomáš Matějek či Petr Kanko, v Bludovicích jsem na fotbale mnohokráte byl.

Přijíždíme až na druhou půli, vstup zdarma, v hledišti je o trochu méně diváků než dopoledne, může jich být třeba 300. Spousta z nich, třeba polovina, jich je z Bludovic, svůj sektor si bludovičtí tifosi vytvořili za střídačkami, tvoří regulérní kotel, někteří z nich jsou v dresech, na hlavách kloboučky, v ruce buben, nějaká ta menší vlajka apod. Od úvodu druhé půle jsou hluční a působí na mě docela sympaticky…

V hledišti jsou vidět i hráči MFK Havířov, kteří hráli dopoledne, užívají si konce sezóny, na spoustě z nich je vidět příjemné alkoholové uvolnění, evidentně jsou spokojení a dobře se baví. Bludovice prohrávají 0:1 a na nějaký obrat to nevypadá…

Klobásy se už neprodávají, dáme tedy alespoň pivo. Dopoledne i nyní odpoledne je na čepu Koníček. Spoustě lidem chutná, mně moc ne, zlatý Radegast. No nic, jedno dám a fandím hostům, aby skóre zápasu otočili.

Asi 20 minut před koncem jde na hřiště náš kamarád, útočnou dvojici rozšiřuje na trio, kdy dalším do party je třeba hráč, který letošní Globus Cup odehrál za Rumboys. Bludovice tlačí, i když prohrávají, tak paradoxně mají několik velmi zajímavých brejků, po jednom z nich právě náš kamarád vyrovnává, na stadionu panuje velká radost, kotel bludovických je u vytržení, od této chvíle o to víc skandují a ženou své borce za vytouženou brankou, která by znamenala postup…

Před bránou rezervního týmu Indiánů je několik zajímavých závarů, Bludovice spálí minimálně dvě gólovky a ač je fanoušci neúnavně ženou ke zteči brány modrých, hostům se kýžená branka nepodaří vstřelit, díky tomu končí v tabulce o jediný bod za blízkou Doubravou. Postup se zřejmě nezdařil. I tak jsou však „vesničtí“ borci nadšení, před takovou atmosférou určitě dlouho nehráli, stejné nadšení je vidět i na tvářích fanoušků FCHB, jak si hornobludovičtí říkají. Následuje děkovačka, hráči nadšeně děkují aplaudujícím divákům, je to až dojemné. Po děkovačce první přichází i druhá. I přesto, že tým hostů dnes nevyhrál, neskutečně si tyhle chvíle užívají, mají mé velké sympatie…

Je čas i podruhé opustit stadion, i nyní mě to bavilo. S nostalgií jsem zavzpomínal na léta, kdy jsme byli na kordy s fanklubem havířovských Panterů a jakousi seberealizaci jsme nacházeli právě na Indiánech. Na tu dobu jsme tvořili zajímavá díla v hledišti, však mnohem víc bylo, že tehdy táhla havířovská banda za jeden velký provaz. Ta doba je pryč, možná (určitě) je dobře, že tehdy to ti chuligáni Opavy v Bohuslavicích ukončili, ale vzpomínky to jsou fajn. Dnes, a musím se k tomu přiznat, fanoušek fotbalových Indiánů nejsem. I když není to tak dávno, kdy jsem vedl rozhovor s jedním z hlavních lidí ve zmíněném klubu, kdy bylo nám, Havířovské Zvěři, ale celkově havířovských fanouškům fotbalu, nabízeno, abychom na Indiány opět chodili fandit. Vadí mi na tom klubu spousta věcí, když jsem dnes zahlédl pana Pristáše, kterak se tam stále promenáduje, vzpomněl jsem si na dávné roky ještě živěji. Když proti nám svědčil on či třeba brankář mužstva, kterému jsme tehdy fandili, u soudu. K tomu netřeba dalších slov…

Však věřím, že pro obyčejného obyvatele Havířova, který nezná souvislosti a neřeší zákulisní věci, může být návštěva utkání fotbalových Indiánů příjemným zpestřením víkendu. Fajn prostředí, nádherný stadion… Havířovský MFK však svým způsobem bude vždy doplácet na to, že jeho stadion leží na samém okraji města, kam není ideální dostupnost hromadnou dopravou (třeba proti hokeji je to nebe a dudy), tím druhým, a nejzávažnějším důvodem, je pak ten, že ve městě byl, je a zřejmě ještě nějaký ten rok bude sportem číslo jedna lední hokej. Je to prostě tradice. Každé město to tak má. Napadá mě Zlín, ideální příklad…

Sepsal J.R. from B.K.

(tvorba fanoušků Indiánů v letech 2006 – 2010)

OLYMPUS DIGITAL CAMERA