Vítkovice, už tradiční soupeř na úvod letní přípravy našich hokejistů. Letos, po třech zápasech s tímto ostravským soupeřem u nás, se však pořadatelství obrací a my poprvé vyrazíme na úvodní přípravné střetnutí ven, čili do velké Ostravar Arény, která pro hokejový zápas pojme téměř 10 000 fanoušků. Z tohoto pohledu jsem na to hodně moc zvědavý….

Už dlouhé týdny před zápasem řešíme v okruhu nejvíc aktivních lidí, jak k tomuto špílu přistoupit, myšleno především skrze naše nesouhlasné stanovisko s působením slečny Nytrové, zaryté fanynky třineckých Ocelářů, která se své sympatie nebojí dát najevo, v redakci havířovského webu. Rozhodujeme se, zda ve Vítkovicích aktivně fandit či zda se zaměřit pouze na protest vůči této slečně. Život je o kompromisech, proto se přes nejednotná stanoviska některých fandů uvnitř Organizační skupiny k jednomu odhodláme i my…

V den utkání panuje nesnesitelné horko, nejteplejší den v tomto kalendářním roce a jeden z nejteplejších za poslední dlouhé roky, přes tuto skutečnost se značně bojím počtu Havířováků, kteří dnes do Ostravy vycestují. Ve třech lidech se scházíme v pravé poledne na havířovském „zimáku“, během chvíle vyrobíme transparent a hurá na vlakové nádraží, kde v pofidérní putyce, mezi ještě víc pofidérními „lidmi“, koušeme prvního Kouska už téměř 2 hodiny před odjezdem našeho spoje.

Lidé chodí na sraz poněkud pozvolně, dlouho to vypadá na mizerné číslo těch, kteří nakonec vycestují vlakem, spousta fanoušků je v tom parnu radši někde u vody či doma ve stínu a na nějaké cestování nemá náladu. Počet je však nakonec více než sympatický, vlakem se do Ostravy-Vítkovic vydává cca 60 dobře naladěných fanoušků.

Po příjezdu na nádraží, o kterém jsem viděl mnoho televizních dokumentů a u něhož mě mrzí, jak vypadá a jak dopadlo či ještě dopadne, mne zaskočí velký počet policistů. Asi tři tranzity a několik plných osobních vozidel strážců zákona, ti všichni mají nad Havířováky bedlivý dohled a spíše nesmyslně je, tedy ty, kteří vyrazí na pěší pochod, doprovázejí až k hale…

Před ní vidím mnoho a mnoho známých tváří z havířovského zimáku, spousta lidí dorazila auty a tak to na mě působí opět tak nějak domácky, rodinně, pohodově. Nutno poznamenat, že ačkoli jsou příznivci AZetu a Vítkovic promíchaní mezi sebou, nedocházím k žádným zbytečným konfliktům…

Po vstupu do haly přemýšlíme, kam jít, kde se usadit, kde vytvořit jakýsi sektor. Prvotní nápad je udělat si sektor v tom domácím, kde se scházejí vlajkonoši ostravského týmu, na pár minut by to rozhodně nebyl problém, protože ten při našem příchodu zeje prázdnotou. Naše počínání by však nemělo dlouhého trvání, protože směrem do oficiálního sektoru pro hosty nás navádí ochranka, za bránu se nám však nechce a tak tvoříme sektor v horní části v rohu.

Vyvěšena je vlajka HAVÍŘOVSKÁ ZVĚŘ, vedle věší svou zástavu kluci z MLADÉ ZVĚŘE, kteří na utkání dorazili v pěkném počtu a stojí za to jim poděkovat. Do modrého hlediště Ostravar Arény proudí další a další lidé fandící AZetu, nebojím se říct, že celkově takových je tu dnes 300.

A teď to hlavní, ta hlavní myšlenka, proč tento report píši. Zastavím se právě nad tím číslem 300. Víte, v předchozích třech letech měli fandové Vítkovic vždy obrovskou výhodu, když hráli v Havířově. Naše hala byla tři roky po sobě na tento zápas jakoby plná a tak i tuctový fanoušek ostravského klubu neměl příliš na výběr, kam si jít sednout, jaký sektor zvolit. Ano, hlavní volbou byl sektor pro hosty, protože Ostravák věděl, že tam pro něj bude místo. My to dnes měli jiné a v tomto směru hrozně moc těžké. Je nemožné, aby v tak obří hale šli lidé z Havířova do jednoho sektoru. Prakticky nemyslitelné. Proto jsme nikoho ani nějak extra „nepřemlouvali“ či nevybízeli, chápali jsme, že tohle by nemělo úspěch. Hrát se to v hale mnohem menší a nás být těch 300 více či méně pohromadě, bylo by to jiné kafe. Proto si budu pár dní představovat, jak nás tady jednou na ligové utkání jede 500, jsme pohromadě, v hale 8 000 lidí a hukot k nezaplacení… Je hezké mít sny :-).

I tak však do sektoru aktivních fandů dnes jdou i tací, kteří s námi nejeli vlakem, velmi chci poděkovat i těm, kterým se třeba fandit nechtělo, ale usadili se těsně nad místy, ze kterých jsme fandění produkovali. Díky a respekt vám! Celkově se rozhodlo fandit necelých 100 fandů, hodně jsem se bál, jak to v této obrovské hale bude znít…

Utkání začíná, náš spíkr s megafonem jej začne už tradičním chorálem (občas si říkám, a podotýkám, že miluju tradice, že bych chtěl spočítat zápasy, které jsme začali právě Zvěří), mé obavy z šíleně zlé akustiky jsou ty tam, na ten počet to jde docela solidně slyšet, první minuty se hrají v bouřlivém prostředí, tedy když si uvědomíme, že se jedná o přípravné utkání a že proti nám stojí v hledišti slabý soupeř, který nás výrazněji nemotivuje.

Domácí kotel se teprve tvoří, lidé se v něm scházejí velmi pomalu, na začátku utkání kotel ještě jakoby nefunguje, po celou dobu utkání pak v jeho okolí není vyvěšena žádná vlajka domácích, což v zápasech s námi je už taková „pěkná“ tradice. Náhoda?

Kotel Havířovské Zvěře fandí téměř nepřetržitě, volí všemožné pokřiky a chorály, občas vyzve k aktivitě i levou stranu, ta však není nijak formovaná a její zapojení je slabé. I tak si však zápas užívám a myslím, že i hráči, že i pro ně je mnohonásobně lepší nějaký ten hluk, než kdyby hráli v absolutním tichu…

Kotel Vítkovic, však stále nijak extra zformovaný, se ozve po pár minutách hry, cosi zafandí, intenzitu jejich suportu nedokážu posoudit, sedím od nich daleko, ke mě to není příliš slyšet. Škoda, že kotel působí dosti nesourodě, určitě by z toho mohli vymáčknout víc. Jasně, je to jen přátelák, my pro Vítkovice nejsme soupeřem (pozor, pouze na ledě!), ale čekal jsem od domácích víc, zvlášť poté, co na svém Facebooku nabádali fanoušky, aby právě dnes přišli do kotle fandit… Být dnes domácí lepší, byli bychom lepší i my, v tomto směru vždy funguje jakási přímá úměra. 

To už ale nad hlavy taháme transparent, který je všeříkající a který poukazuje na nesmyslnost působení slečny Nytrové v redakci oficiálního webu klubu, kdy se jedná o zarytou fanynku Třince, který byl, je a vždy bude naším obrovským rivalem. Při vytažení transparentu spustíme pokřik „Táhni do Třince, Nytrová“.

Říkám si, jestli se mládežníkům, kteří dnes převážně tvoří to fandící jádro havířovských, bude v tom neskutečně horkém a dusném počasí chtít fandit i v periodě druhé. Ale jo, kluci glgli nějaký ten Ostravar a na začátku druhé třetiny se na stejných místech scházejí opět.

Od druhé části pak proběhnou nějaké ty nadávky havířovských směrem k domácímu sektoru, Vítkovičáků se zeptáme, kde že mají schovány ty vlajky, Ostravané nám odpovídají potleskem. Snad se nepletu, ale nezaznamenávám žádný jejich hanlivý pokřik na naši adresu, což se o nás říct nedá… Rival je rival. Nutno však podotknout, že nikdo z havířovských si nepotřebuje honit ego a o přestávkách sbírat klubové symboly domácích, v hale dnes nemáme sobě rovného soupeře a jak říkám, domácí nás, trochu překvapivě, nijak neurážejí… O jednom důvodu, proč takto činí, bych možná věděl…Malý konflikt přichází až v závěrečném dějství, kdy se naše pokřiky na adresu domácích nelíbí pánovi, který sedí kousek od sektoru AZetu, začne se hrozně rozčilovat, vyhrožovat, v tom horku je jeho tvář rudá jak dres Roberta Říčky, pána uklidňují sekuriťáci, kteří si poté stoupnou do blízkosti jak pána, tak kluků z Havířovské Zvěře a zabraňují tak možnému zárodku většího konfliktu.

Domácí přidávají další a další branky, však hosté z Havířova fandí dál a dál, téměř nepřetržitě, což na mě, kor v tomhle počasí, působí moc dobře a sympaticky, tímto bych chtěl velice pochválit jak spíkra, tak všechny ty, kteří se o docela příjemnou atmosféru postarali. Já se toho, v té obří hale a v těch klimatických podmínkách, před zápasem hodně bál. Není to nějak extrémně směrodatné, ale i ve 4. vzájemném utkání ve čtyřech letech s tímto soupeřem jsme tahali za jasně delší konec provazu…Po konci utkání proběhne děkovačka, klukům zazpíváme náš nejznámější chorál, vyvoláme střelce branek, Vlastík Malina se diví a culí zároveň, vzájemně si s mančaftem zatleskáme a rozloučíme…

Po špílu míříme na vlak, opět nás pronásledují antony a osobáky PČR, máme ještě trochu času než nám to pojede a tak asi ve 30 lidech míříme do restaurace Eliáš, kde především chuligáni SFC Opava mnohokráte ukázali, že jebat Opavu slovy a v reálu není vždy totéž, opět si uvědomím, jak tuto ekipu respektuji, dáme jedno vychlazené, dva antony policistů čekají před hospodou než dopijeme, aby nás posléze doprovodili téměř až na perón. Tohle opravdu nechápu, pořád stejná písnička…

Než přijde vlak, hodláme pomocí rytmů brazilské samby rozpoutat rasovou válku s velkým množstvím malých cikáňat, které nás očumují z přilehlého ghetta, jejich rodiče s mačetami se naštěstí neobjevují a tak sedáme do vlaku a míříme domů, většinou tedy ještě na pivo. Dnes v tom horku opravdu bodne.

Tohoto výjezdu jsem se, jak už jsem zmínil výše, z mnoha fanouškovských důvodů bál, však domů přicházím relativně velmi příjemně překvapen a natěšen na další bitvy, především ty v hledišti, které jsou alfou omegou toho, proč mě hokej, a sport jako takový, tak baví…

Sepsal J.R. from B.K. 

P.S. Na hokej dorazily i nějaké ty letně oděné holky :-).