Několik dní před prvním výjezdem sezóny mě kontaktuje David Pastrňák, momentálně, dle výsledku ankety Zlatá hokejka, nejlepší český hokejista, s tím, že nám navrhuje, že výjezd do Edenu zaplatí každému fanouškovi AZetu, který se jej zúčastní a že je jedno, jestli nás pojede 50 nebo 500.

Během následujících několika málo dní se o této možnosti pobavíme v okruhu pár lidí, kdy naše odpověď je jednoznačná, kdy nikdo z těch, kteří o tomto diskutují, nemá jiný názor. Davidovi za nabídku převelice děkujeme a nesmírně si jí vážíme, ale musíme ji zdvořile odmítnout. Myslím si, že toto naše rozhodnutí chápou téměř všichni fanoušci. Ano, najdou se samozřejmě výjimky, kdy na některých je vidět, jak by najednou, ačkoli skoro nikdy nikde nebyli, chtěli jet, ale tohle se dalo čekat. Těší mě, že takových je naprosté minimum…

Pasta nám pomůže jinak, v týdnu před zápasem s ním v Praze točíme pozvánku, zapózuje nám se šálou Havířovské Zvěře, už tohle nás moc těší a jsme za to rádi.

V sobotu se hlavním vlakovým spojem vydává do Prahy nějakých 37 fanoušků, další pak cestují jinými možnými spoji. V tom hlavním je nálada docela poklidná, konzumace alkoholu samozřejmě probíhá, ale zdaleka né v takovém tempu jako tomu bylo při některých předešlých výjezdech a tak po příjezdu na pražské Hlavní nádraží nikdo nevypadává z vlaku, směr Václavské náměstí může kráčet každý po svých…

Pod „koněm“ si dáme krátkou přestávku, roztahujeme naši velkou vlajku, za kterou se fotíme, fotí si nás i mnoho zahraničních turistů, pro které je skupina pod Sv. Václavem docela atrakcí…

To už ale pokračujeme do prostřední části náměstí, odkud se narvanou tramvají vydáváme na dlouhou cestu, kdy v tramvaji s námi cestuje mnoho Bohemáků, kteří jedou na svůj domácí zápas, cesta je však poklidná, nic zajímavého, co by stálo za zmínku…

Z Kubánského náměstí kráčíme k Edenu, po cestě potkáme dva kluky s dvěmi obrovskými krabicemi, kdy procházejícím lidem nabízejí chlebíčky zdarma. Doteď netušíme, co to mělo znamenat, co to bylo za kluky, proč ty chlebíčky zdarma nabízeli, však když k tomu přidali věty typu „nandejte to těm Slávistům“, tak s radostí bereme celou krabici, přinášíme ji až před stadion, kde chlebíčky rozdáváme snad každému koho potkáme, i naše vedení si na nich pořádně smlsne :-).

Před halou čepovaná Plzeň za 45,-, u sektoru pro hosty čepovaná desítka Radegast za 40,-. Šílené! Do zápasu zbývá nějakých 45 minut, ale spousta z nás už míří na sektor, aby stihli rozbruslení našeho týmu, kterého se v dresu AZetu účastní i David Pastrňák. Neskutečné! Kvůli 20 minutám se tahat s báglem, převlíkat se… To však ještě netušíme, co Pasta plánuje dál…

Do sektoru proudí další a další fanoušci AZetu, probíhají velmi přísné bezpečnostní prohlídky robustními sekuriťáky, takhle zodpovědné jsem to tu dříve nezažil, fanouškům je zabavováno i občerstvení, před vstupem na sektor tak končí třeba bagety, ale i domácí buchty :-). Za zmínku stojí také docela velký počet „tajné“ kriminální policie v civilu.

Pod sektor věšíme hlavní vlajku toho dne, tedy HAVÍŘOVSKOU ZVĚŘ, přes ni naši kouzelnou slepičku, o zábradlí výše pak visí malá výjezdová zástava a také vlajky skupin RBH a Gastarbajtři, tyto tři flagy však díky našemu vyššímu počtu, se kterým jsme možná ani nepočítali, nejsou bohužel příliš vidět…

O náš dnešní počet jsem se hodně moc bál. V Havířově probíhají městské slavnosti, kdy jde o akci, kde je každoročně „celý“ Havířov, ve Vítkovicích hraje ligové, navíc výroční, utkání ostravský Baník. Tohle je pořádná konkurence, nás se však v sektoru pro hosty schází v pražském Edenu přesně 91, s čímž jsem nadmíru spokojen.

Blíží se začátek zápasu, pod kotlem se scházejí dva elitní spíkři z dob minulých, kteří už díky svým životním povinnostem nespíkrují tolik, jak bychom si všichni přáli, úvodní pětky se pomalu stavějí na buly, když za mnou přijde Pasta, aby dodržel své slovo. Přivádím jej tedy za spíkry, ti jej rádi vezmou mezi sebe a… A David Pastrňák rozeřve celý kotel, to když začne klasickou úvodní Havířovskou Zvěř! Ještě teď, když píši tyto řádky, mám z toho husí kůži. Odmítli jsme Pastovy peníze a on ukázal, a mnohým z nás dal, 100x víc. Ukázal srdce, fanouškovství, patriotismus. Ne, díky vydělaným miliónům není jiný člověk než kdokoli z nás, ale…

Několik minut poté, během hry, potkám Pastu u výčepu, stejně jako já se přišel občerstvit, skuhrá, že vůbec netušil, jak je to obtížné, že jedna odspíkrovaná Zvěř a pár chorálů a už má problém s hlasem :-).

Jeden můj kamarád si během zápasu chvíli povídal s Pastovou maminkou, ta mu sdělila, že její syn měl či má v životě několik snů. Nevím, jak moc je to nadnesené, ale říkala, že jedním z těch snů bylo, že jednou rozeřve havířovský kotel. Podařilo se, David má splněno. A jsem si jist, že pro všechny, kteří stojíme v sektoru a upřeně se díváme na spíkra, asi pozorněji než kdykoli dřív, to je nevšední zážitek. Díky!

Pasta i po úvodním chorálu zůstává mezi oběma spíkry, fandí, příkladně používá ruce, zná naše pokřiky a chorály, fandí je s námi. Úvod je z naší strany výborný, support výborný, myslím, že nemáme problémy zastínit kotel domácích, ze kterého v těchto chvílích slyším jen buben…

Slávistů může být v kotli tak 80, převážnou část zápasu jich však fandí třeba polovina, vyvěšenu mají jednu svou známou vlajku, pod kotlem stojí spíkr. Ale celkově je to v Edenu divácká bída, když na první kolo, navíc v sobotu, přijde jen lehce přes 800 lidí. Tohle mě nenapadlo ani v nejčernějším snu, jak ta Slavia jde po fanouškovské stránce dolů… 

Náš support je stále na velmi dobré úrovni, dnes je jasně zřetelné, jak ten support může nebo má vypadat tehdy, když spíkři dav hecují a neberou spíkrování jen jako nějakou povinnost, kdy rozeřvou dav a otočí hlavu směrem k ledové ploše. Dnešní spíkři vidí ze 60 minut utkání maximálně minutu. A to ještě možná přeháním. Nutno také podotknout, že v horní řadě sektoru se s námi do fadění zapojují i dvě maminky současných hráčů AZetu, s nimi fandí samozřejmě, a není to zdaleka poprvé, i maminka Pasty.

O přestávce se i přes židovské ceny občerstvujeme a nabíráme síly po velmi kvalitně odfanděné první části hry a tak na začátku druhé periody nejsme v sektoru zdaleka všichni. Support už nedosahuje takové úrovně jako ve třetině první, někteří jsou mírně rezignovaní po dalších brankách Slavie, až nyní začínám trochu více a zřetelně slyšet Slávisty, ale ani teď to není nic světoborného. Hlasitý buben, který přehluší pokřiky či chorály, kdy v mnoha případech slyším, jakoby v sektoru domácích fandily jen holky. Nemá to být má kritika slávistického supportu, ale pouhý fakt…

Za téměř rozhodnutého stavu si po dvou třetinách řekneme, že jsme se zde určitě nejeli jen dívat na hokej a že závěrečnou část hry si v našem počtu musíme maximálně užít. A tak se také děje! Díky skvělému hecování spíkrů začneme poslední periodu opět dobrým supportem, ten se stupňuje, když kotel rozdělíme na dvě poloviny, které vzájemně soutěží o to, která že bude lepší, hlasitější. Solidně fandíme, fanděním se však především bavíme a tak někteří jdou do půl těla, poté nad hlavami točíme šálami, bundami, tričky, dokonce jdou někteří tak daleko, že nad hlavou točí svou obuví, extrémisté si pak sundávají ponožky a točí jimi nad hlavou. Zábava je v plném proudu, hokej už mnoho z nás vůbec nesleduje…

Zápas je u svého konce, děkovačku absolvují Slávisté, to když si sedají pod svůj sektor, na děkovačku jsme připraveni i my. Ano, prohrálo se, hráči jsou určitě zklamaní, ale my si chceme ještě naposledy zakřičet. Vyzveme je, aby dali ruce nad hlavu a společně, celý sektor, zpíváme o tom, že JSME SLAVNÝ AZET HAVÍŘOV. V těchto okamžicích, aspoň na nás, fanoušcích, není poznat, že náš mančaft prohrál! Vyvoláme Honzu Bambulu, který vsítil svůj první gól za dospělé, ten má velkou radost, my z něj také!

Hráči už jsou v kabině, zhruba 25 z nás si však ještě trochu zafandí, nutno podotknout, že v tomto počtu jsme odfandili i část obou přestávek mezi třetinami. Holt po té letní pauze byla ta natěšenost velká…

Několik minut po konci střetnutí už definitivně opouštíme Eden a vydáváme se všemi různými směry. Někteří vlakem RegioJet, jiní čekají na spoj Českých drah, další pak hledají ty správné pražské putyky, ve kterých stráví noc… Máme na ty větší výjezdy dlouhodobě smůlu. Snad pokaždé, když vyjede hodně pěkný počet Zvěře, venku prohrajeme. Stejně jako dnes. Přitom ten náš potenciál v hledišti… Říkám to u takových porážek pokaždé, ale zas a znova si říkám, jak by náš support vypadal, kdyby jsme od té 16. minuty vedli my a né Slávisté. No nic, na kdyby se nehraje, v tomto nám dlouhodobě není souzeno. Body nemáme, však zážitek s Pastou je aspoň mně vynahradí mnohonásobně víc. Body jsou prkotina, fanouškovství je o zážitcích… Díky za ně, protože jak zpívá má oblíbená kapela Staré pušky – „vzpomínky nám nikdy nevezmou“!

Sepsal J.R. from B.K.