Pracovní týden končí čtvrtkem a zatímco 10 mých přátel fandí v Ústí nad Labem, kde dnes hrajeme, já zápolení našich borců sleduju na onlajnech, u kterých balím věci a kuju pikle na výjezd, na který se vydám už za pár hodin. Chce se mi zvolat „Vzhůru na Karlovy Vary!“, jelikož to bude můj doposud nejdelší výjezd s AZetem Havířov, čili opět něco poprvé, což mě i po dvaceti letech drží ve výjezdové euforii. Těším se. Třeba i proto, že výjezd to bude v mnohém jiný…

A zatímco pro spoustu ostatních by to bylo vrcholem hnusu a od výjezdu by je to odrazovalo, já si nařizuji budíka na hodinu, kdy většina lidí tvrdě spí a něco po půl třetí ráno vycházím z domu. Kráčím nočním Šumbarkem, tichem se brodím na vlakové nádraží. Těsné po třetí ranní se nás právě před vlakáčem schází 7, všichni jsou dobře naladěni a plní očekávání, jaké ty následující hodiny budou… Kurva, miluju tyhle výjezdy, kdy vyrážíš nějakých 14 hodin před začátkem zápasu, to je ono!

Po přestupu na Svinově začínáme s mírnou konzumací, kdy společníkem pro dnešní noční cestu je nám pan Myslivec. Plány, že konzumace bude opravdu jen mírná, berou ihned za své, v sedmi lidech zkonzumujeme cestou do hlavního města stejný počet půllitrových lahví, dle toho náš přestup na pražském Hlaváku také vypadá, z této části dne mám mlhavé vzpomínky nejen já, ale i ostatní mí kolegové… A tak není jisté, zda naháníme 50 člennou bandu Sparty až na Florenc, možné to je, spíše však ne…

Při výstupu v Karlových Varech jsme už dostatečně probraní, před vlakáčem chytnem nějaký ten lelek, voláme taxíky a rozděleni na dvě skupiny míříme vstříc našim ubytovnám… Tam neztrácíme příliš času a vydáváme se do města, abychom očíhli krásy této lázeňské metropole. K tomu také dáme pořádný oběd, v regálu v Bille se na nás smějí další Myslivci a tak jim dáme šanci, uvelebíme se kousek od karlovarské kolonády a v moc příjemném prostředí konzumujeme obsah nevratných lahví…

Ke KV Aréně přijíždíme (prvních 6 lidí, kterých se ptáme na cestu, jsou všechno Rusáci) asi 2 hodiny před zápasem, na parkovišti mezi hlavní a tréninkovou halou se zrovna rozcvičuje torzo našeho mužstva. Moment, jsou to vlastně naši? Vidíme dvě šusťákové bundy vítkovické Ridery a tak jdeme blíž, abychom se přesvědčili, kdo že to vlastně je… A ačkoli nás Pořez se Sančézem málem ošálí bravurní míčovou ekvilibristikou, nám jsou trnem v oku ti dva vítkovičtí. Teď už vidíme, že se jedná o mladé vítkovičáky, kteří za pár hodin oblečou náš dres. A jelikož jeden z nich brzy obleče dres se jmenovkou Toman, nezbývá nic jiného, než se je už nyní pokusit vyautovat. Oba borce zvídavě okřikneme, ve stylu, že co to má jako znamenat, že dnes hrají za AZ, možné vášně a naše další pichlavé otázky krotí hned v zárodku Kaňour, situace se uklidňuje, my odcházíme do velice pěkné hospody, která je součástí tréninkové haly. Někdo se ještě zastaví u právě se grilujících klobás, kdy ty karlovarské patří k těm TOP v celé lize…

Na hokej jdeme za moc příjemných 7 pětek, šacovačka nic extra, míříme do sektoru, kde postupně věšíme všechny zástavy, které jsme s sebou přivezli. A opět je to příkladné! Malou výjezdovou HZ on tour, Slezský Havířov, dvě malé vlajky mají Rumboys, pátou zástavou je pak vlajka DC. V dobré náladě čekáme na začátek zápasu, jsme připraveni odhodlaně fandit.

Úvodní buly, v sektoru se nás schází přesně 22, na jazyk se vkrádá Zvěř, její úvodní slova. Řveme ji co se dá, po několika málo krátkých chvílích však se zděšením koukáme na sebe, jeden po druhém. Na vině je šílená akustika zdejší moderní nové multifunkční arény. Akustika zde žádná není, mám pocit, že řveme jak tuři a naše decibely se ztrácejí metr a půl nad námi. Šílené. Ta skepse je větší, než kdyby jsme rychlým gólem prohrávali…

Mé další pohledy míří do sektoru, který je naproti nám přes celé hřiště, do sektoru, ve kterém se scházejí domácí vlajkonoši. Těch v něm nějak extra moc není, navíc na mě sektor působí roztahaně, nejednotně, tak nějak divně. Jsem proto zvědav, jakou podporu budou svému týmu věnovat. Od začátku jsem však příjemně překvapen, karlovarští se snaží a docela dobře fandí… Kurva, ale když si představím, že mám týden co týden fandit v této hale, která je docela věrnou kopírkou té třinecké, kde je všechno jen né akustika, nevím, jak moc by mě lákalo být fanouškem. Je to opravdu šílené…

V jedné z komerčních přestávek si domácí, kteří mají nad kotlem vyvěšenu jednu pěknou vlajku, připravují jednoduchou choreografii, kdy nad lidmi v kotli vytahují menší malovanou plachtu, která reaguje na dnešní státní svátek. Je 17. listopadu a já Ti děkuji, otče, že jsi mě ty kurvy naučil nenávidět! Choreo se objevuje na kostce nad ledem, lidé tleskají, hráči se chystají na buly, hraje se dál…

My pod taktovkou Bradky fandíme co se dá, křičíme tak nějak neustále, ale jak už jsem zmínil několikrát, ta akustika nám ničí touhu a odhodlanost. A tak odpočíváme v mezihře, kdy po očku sledujeme kostku nad ledem, která je výhrou pro ty, kteří ten hokej berou tak nějak komerčně, moderně, jinak než já… Mě tyhle blbiny neba, nemám to rád, však chápu, že jsou tací, kteří to chtějí. Většinou jsou to ti, kteří však na hokeji hubu neotevřou a je jasné, jaké by to v halách a na stadionech bylo, kdyby jen tihle páprdové na hokej chodili… Je smutné, že spousta klubů by chtěla, aby jen tihle lidé na hokej chodili. 

Někdy ve druhé třetině se rozhoduji, že se vydám na pochůzku halou. Jednak, abych si nás poslechl z druhé strany, druhak proto, abych zavítal do nejtěsnější možné blízkosti domácího kotle, kdy jsem to takto praktikoval v Šumperku, na Slavii, v Litoměřicích, na Kladně, v Benátkách a já nevím kde všude ještě. Mám to tak často, že mě takhle berou roupy a bloumám zimákem soupeře. Doposud jsou kolem našeho sektoru snad jen 3 nebo 4 sekuriťáci, jak na potvoru si mých choutek však jeden z nich všímá a od mého odchodu z našeho sektoru mne pronásleduje. Vypadá to komicky, schovávám se za různé rohy, za odpadkové koše, docela mi to jde a sekuriťáka mnohdy vyčůraně převezu, vidět to Dalibor Janda, ihned by spustil „Hrááááli jsme kličkovanou vždyť to znáš, KAMARÁDE, JÁ JSEM VYHRÁVAL…“. Po chvíli si sedám do sektoru kdesi kousek od středového kruhu, sekuriťák mne přichází vyvézt, že zde nemám co dělat, že na toto místo nemám lístek, ať se pakuju do svého sektoru… Opět mu nějak utíkám a naháníme se dál. Na chvíli se mu ztrácím, krátkou bitvu jsem vyhrál, zjevuji se téměř v karlovarském kotli. Mé nadšení, že zde pořádně posoudím domácí fandy mi však vydrží jen pár vteřin, za límec mne chytá druhý sekuriťák, svižným krokem mne táhne pryč, po chvíli si mne přebere policie, je mi domluveno a já za jejich doprovodu míříme zpět mezi naše…

Mé choutky však inspirovaly další dva fanatiky, nezávisle na sobě se také vydávají takhle výletovat, oba dojdou až k jediné pořádné vlajce karlovarských, kde ji z bezprostřední blízkosti očumují. Očíhnout zřejmě chtějí i nejznámější postavu karlovarského kotle, spíkra, který dnes sektor domácích diriguje pomocí megafonu, spíkra, který si říká STARUCH VARSKÝ. Ne, nedokážu posoudit, jak moc zdejší scéně dává, jak moc to zde na něm stojí a jak velkým přínosem pro karlovarské tribuny je. Však už jen tohle „jméno“ mi přijde vrcholem demence a já podle toho tak nějak podvědomě soudil i zdejší scénu. Nebo není to vrcholem trapnosti? Asi začnu spíkrovat a budu si říkat ŠUKER HAVÍŘOVSKÝ… Bože, za co mě trestáš? 🙁

Když je i třetí fanda AZetu odchycen v blízkosti Starucha ( Staruch = spíkr Legie Varšava) z Karlových Varů, ochranka už má našich choutek plné zuby, jeden z nich se kamaráda ptá… „Kolik se vás tu, vy kurvy, ještě vystřídá?“.

V závěrečné třetině zápasu už naše fandění velmi opadá. Na vině, krom věcí, které jsem již zmínil, je také obrovská únava z dlouhé cesty, kdy někteří jsou v pohybu už od včerejšího utkání v Ústí nad Labem. Někteří v sektoru takřka usínají, přesto tu a tam křičíme až do samotného konce…

To domácí se baví. Jejich kotel mnohokráte za zápas mává několika vlajkami na tyčích, což vypadá pěkně. Jak už jsem napsal dříve, je pouze jejich velká škoda, že svůj sektor neumí, nebo nechtějí, více sjednotit, aby na oko vypadal lépe, aby se dal více organizovat, aby byl ještě lepší… Celkově však musím domácí pochválit. Kotel fandí velmi dobře po celých 60 minut zápasu a ačkoli se minimálně zapojují obě velké protilehlé tribuny, tak mne dnešní fanouškovské scéna v tomto městě docela pozitivně překvapila… Sice to tu nevře jako na varšavské Legii, když tu i tam spíkruje Staruch, ale zlé to rozhodně není. Ba naopak!

Zápas končí, my zatleskáme borcům, kteří přijíždějí pod náš sektor, ujistíme je, že nejsme jen mudrlanty na diskuzním fóru, kteří vyjedou podpořit AZet nejdál do Frýdku, vzájemně si zatleskáme a pomalu míříme ven. Zastaví nás však ještě pokřiky domácích, kteří nás vybízejí ke společnému fandění. Fandit proti nepříteli je dobrá věc, proto naše společné pokřiky adresujeme hokejovému Svazu a vzájemně se ujistíme, že hokej by se měl hrát především pro fanoušky. Oba sektory si za tuto spolupráci několikrát na dálku zatleskají, to už drtivá většina HZ opouští zimák. Já ne, ještě si počkám na děkovačku domácích, kdy traduje se, že zdejší hráči nad děkovačkami hodně přemýšlí a často si připraví něco zajímavého. Ale jo, mají to pěkné, baví mě to, lidí se taky baví, spousta jich v hale zůstává i 10 minut po konci zápasu a o tom to přece je… Nyní už, špalírem ochranky, která na sebe nasadila mundúry Želví Ninja a přilby na palice, opouštím halu i já. Jdeme pít kamsi do města…

Nebo ne? Ne! Únava z dnešní cesty s bandou Myslivců je tak velká, že míříme na ubytovnu, abychom načerpali síly. Protože výjezdové radovánky s AZetem pro tento víkend ještě zdaleka nekončí…

Druhý den mám v plánu navštívit fanouškovsky atraktivní mač v pražském Edenu, kam přijedou Kladeňáci, však plány berou za své ihned poté, kdy si uvědomím, jak krásným městem Karlovy Vary jsou. Byl by hřích jet pryč. A tak ve čtveřici fanoušků si celé město a všechny jeho skvosty a dominanty pečlivě projdem, v centru sice nenajdem hospodu s pivem pod 40 Kč, ale nedá se nic dělat. Je tu moc pěkně a každému mohu výlet do tohoto lázeňského města jen a jen doporučit!

V neděli se pak z Karlových Varů přesunujeme na Kladno, kde naše výjezdové putování pro tyhle dny končí. A i když na tvářích některých z kolegů vidím, že mnozí by se už radši viděli doma, je třeba odfandit ještě tento mač.

Lesíkem, kdy sen všech radikálních fandů by bylo jej mít v blízkosti našeho zimáku, přicházíme k našemu sektoru, po vstupu do něj, kdy prakticky neprobíhají žádné kontroly, je nás stejně jako ve Varech, tedy 22. Na zábradlí pod nás věšíme malou výjezdovou zástavu, dále pak vlajky Slezský Havířov a skupinovou zástavu Gastarbajtrů.Naše hlasová podpora však od prvních minut není ideální, křičíme spíše do plexiskla a tak si neděláme iluze o tom, jak a zda vůbec nás je slyšet. Chuť do fandění je u mnohých nevelká, únava z tripu značná, dnes je to fandění víc než kdy jindy jen z morální povinnosti. Že by měl do něj někdo chuť, to se říct nedá…

Náladu, krom tohoto faktu, mi kurví také domácí. V sektoru za bránou, který je na stání, je možná více lidí než na zbytku zimáku, holt na korunu při rozdílu ve výši vstupného slyší mnozí, však lidí fandí jen velmi málo. Ty vole, přitom právě tahle tribuna má tak obří potenciál. Ale tak obří! S trochou nadsázky je to tribuna jak na fotbale v Dortmundu, kdyby Kladeňáci nebyli osli, mohli by s těmi lidmi tak pracovat. Úplně tady ty parádní choreografie vidím… Však domácí tímto směrem asi příliš nepřemýšlejí a spokojí se s ranami do obřího bubnu, který duní halou a zcela přehluší i to samotné fandění. Hrozné! Mnoho takto odporně dunivých bubnů jsem v životě neslyšel… Ale říkej to těm, pro které platí rovnice, že větší hluk = lepší atmosféra. 
Naše fandění je takové nemastné neslané i v další fázi zápasu, jeden z nás se sice pasuje do role nepsaného spíkra a docela pravidelně tasí jednotlivé pokřiky či chorály, ale jak říkám, v našem počtu, kor když některým se fandit nechce, to není nic světoborného…Tu a tam mě z letargie vytrhne kotel domácích, místy jedou dlouhý a zpěvný chorál, občas nabídnou jeden netradiční a zajímavý pokřik o podpoře Kladna, v těchto chvílích mám pocit, že jádro kotle se, i za nepříznivého stavu pro domácí, velmi baví, v těchto chvílích je to velmi solidní. Smutné však je, že na parádní kladenské tribuně to jádro kotle čítá třeba 20 lidí. Docela by mě zajímalo, kolik těch lidí může tvořit kotel samotný. Protože mnohým se může zdát, že v kotli je 300 lidí, realita je však bohužel jiná, fandit může třeba desetina z tohoto počtu. Mít tenhle potenciál mnohé ekipy na Moravě a ve Slezsku, to by byl kurva frmol… Kladenské publikum, zvyklé hrát roky Extraligu, potřebuje nějaký impuls, jinak to tu za další 2, 3 roky bude ještě o kus horší. S případným postupem do ELH by se probudila i tahle tribuna snů…

Nevím. Ale mám pocit, že tady to myšlení, které mne pozitivně deformuje, prostě není. Takové to trochu jiné. Tady (v Čechách) se kašle na to, jak sektor vypadá, tady se nevěší vlajky, které podobě toho sektoru dají šmrnc, tady se, ač ty ekipy mají velký potenciál, nedělá to či ono… Téměř nikdy ve svých úvahách nedělím republiku na tu Moravskou a Slezskou část a pak na Čechy, ale právě dnes mám pocit, že tady v Čechách chodí na hokej právě ti Pepíci, kteří se oblečou do dresů a čekají, co jim tým nabídne… Jasně, třeba se pletu, třeba fanouškům v Čechách, ve Varech a na Kladně, které právě teď myslím, křivdím, ale ten pocit dnes mám…

Utkání končí a dnes, stejně jako ve Varech, budeme našim hráčům opět děkovat. Dnes to však bude děkovačka pozitivní. A zatímco nás po celou dobu utkání bylo v sektoru 22, na děkovačku nás je skoro 40. To mezi nás totiž zavítali mnozí rodinní příslušníci hráčů (se symboly AZetu), kteří zápas trávili jinde než v sektoru pro hosty (podobné by to bylo při vítězné děkovačce ve Varech, kde také byli fanoušci našeho týmu, kteří zápas nesledovali s námi v sektoru). Spustíme Zvěř, vyvoláme Jakuba Dudka, hráčům zatleskáme, ti odjíždějí do kabin… Pod sektor ještě přijíždí Kaňour, aby na nás s úsměvem na tváři a s trochou nadsázky zakřičel „Co vás tak málo, vy kurvy?“. Zasmějeme se, většina to z hlavy po minutě vypustí. Já ne…

A tak zatímco uháníme na bus, který nás doveze do Prahy, já přemýšlím nad tím, proč více lidí nevyjelo podpořit svůj klub. Za cenu, za kterou nás před nedávnem jelo 300 do Prostějova. Udělat si výlet, spojit hokej s příjemnými pochůzkami Varů či třeba Prahy, prostě jen nesedět doma a nehrát si na fandu za monitorem. Vesměs stejní lidé se starají o chod naší scény, vesměs stejní lidé malují choreografie, vesměs stejní lidé chodí do kotle, vesměs stejní lidé pomáhají klubu, vesměs stejní lidé jezdí na výjezdy. Čest výjimkám! Z těch ostatních je mi smutno. Patent na chytrost, patent, jak se to má hrát, patent na sestavu, ale zakřičet toho fandu nevidíš. Pardon, špatné použití slova fanoušek. Zakřičet toho diváka nevidíš… Však nároky na klub, když oni jsou přece ti fanoušci mající permici (mít permici, to ve výsledku ještě nic neznamená…) je nekonečný. Vždy tvrdím, že výsledky jsou pro mě volovina a tak dnes mám mnohem horší náladu, než kdybychom prohráli 7:0 a bylo nás tu 60. Můj fanouškovský život nikdy nebyl a už asi ani nebude o bodech, jako spíše o tom, jak se prezentujeme MY. Škoda, že takto „pokřivené“ myšlení má tak málo lidí, škoda že takto pokřivené myšlení, když jej vidíme na fotkách na Balkáně, pak na Facebooku všichni lajkujeme…

Má skepse a blbá nálada se změní až ve vlaku, kdy si užíváme zábavu a tři body do tabulky. Jsem rád, že jsem mezi kamarády, kteří ten AZet vyjeli podpořit! Půlnoc odzvoní kdesi u Hranic na Moravě, průvodčí by po nás měl chtít doplatek za jízdné, nečiní tak. Nečiní tak ani průvodčí ve vlaku do Havířova a tak ti, kteří se vydali podpořit AZet kousek za Prahu, tedy do Kladna, měli výjezd za 170 Kč! Neskutečná cena. A vy jste zůstali doma… Proč?

Jsem rád, že díky AZetu poznávám hezká místa naší republiky. Poznal jsem Litoměřice, poznal jsem Karlovy Vary, tohle beru jako přidané hodnoty fanouškovství. A vem čert, že do postele se dostanu jen na 4 hodiny. Zážitky mi nikdo nevezme a v životě se toho naspím ještě dost…

Sepsal J.R. from B.K.