Utkání na vsetínském Lapači, které vychází na sobotu, by pro fanouška AZetu Havířov mělo být svátkem. Svátek umocněný tím, že oba kluby jsou přímými konkurenty v boji o 8. příčku, která zajistí, že jeden či druhý klub (nebo oba?), si sezónu protáhnou o dva parádní domácí Play-off mače, které vychází na sobotu a neděli… Čili i pro fanoušky je velká motivace tu osmičku uhrát!

Někteří z nás jsou kluci, které pořád, na AZetu už 8. rokem bez přestání, baví tvořit optické prezentace, protože jsme přesvědčeni o tom, že hodiny práce a pak „jen“ pár sekund odprezentování našich děl, jsou také tím, co může proslavit náš klub. Klub, kterému fandíme a v jehož slávu věříme. Vlastně nejen věříme, něco pro ni chceme aktivně také sami dělat…

Ohledně optických prezentací na Lapači je to obtížné. Sektor pro hosty má podivný patvar, je ztracen v samém rohu haly. V týdnu před zápasem si tak lámeme hlavy, co kloudného vytvořit, zda vůbec něco vytvořit. Zde se však obloukem vracím k tomu, že toto utkání je svátkem a tak jet s prázdnou by bylo hříchem…

Pouhý den před utkáním se scházíme ve třech lidech, abychom šili horkou jehlou a něco si připravili. Práce nám jde od ruky a už kolem desáté večerní sedíme u jednoho čepovaného U Lenina. Wifi je hitem doby, na toto kouzelné tlačítko ťukám v době, kdy lehce padá pěna v mém půllitru, do mobilního přístroje bílé barvy načumuju, zda se stalo něco zajímavého… Přístroj se rozpípá, Messenger maká ostošest, přijímám právy o fanouškovském protestu, či chcete-li bojkotu, v právě skončeném extraligovém kole. Sbírám informace, ihned přemýšlíme, co by tento protest extraligových mančaftů mohl znamenat pro náš zítřejší mač. Po několika málo minutách píšeme do Vsetína, abychom naše případné aktivity nějak zkoordinovaly. Je sympatické, že ve vzájemné komunikaci máme s lídrem vsetínských docela totožné názory. Ani jeden z nás ihned nepodléhá módní vlně protestu, ani jeden z nás nechce rychle a bez hlubšího uvážení papouškovat. Víte, organizátoři těch extraligových protestů mě možná i trochu zklamali. Proč?

Tyhle protesty vůči příkoří, které se na fanoušcích páchají, by měly být mnohem lépe koordinovány napříč scénou, čím lepší koordinace a zapojení silných ekip, tím větší a lepší efekt. Co jsem se bavil s představiteli silných ekip z první ligy, nikdo tyto tábory nekontaktoval, čili v tomto směru se mi to zdá lehce nešťastné… No a to, jak k tomuto protestu některé ekipy přistoupily, aniž bych chtěl některou jmenovat nebo lidem tam sahat do svědomí, tak to bylo spíše o chytání lajků a upozornění na sebe samotné, se mi moc nepozdává. Tohle se mi příčí. Ačkoli pozor, ta myšlenka je samozřejmě dobrá a správná, jen si myslím, že nebyla úplně nejlépe uchopena… Možná i proto jsme se večer před vzájemným utkáním se vsetínskými shodli, že naše ekipy se k protestu nijak nepřidají a 60 minut zápasu odfandí na 100%.

Pakliže v noci před zápasem odcházím z Lenina, za pár hodin zde sedím zas. Chtěli jsme malinko ozvláštnit sraz, navíc absence Plechárny je před výjezdy hodně znát, a tak volíme sraz právě v tomto šenku. Je to pro nás logisticky trochu náročné, protože ultras sklad je od hospody docela vzdálen, však myslím si, že se to daří dobře zvládnout… Hodinu před odjezdem sedí v šenku už asi 15 natěšených výjezďáků, další postupem času přicházejí. Fajné to je. Spokojená je jak obsluha či majitelé šenku, tak i po pivu lační fanoušci, předvýjezdová atmosféra je moc fajn!

Samotnou kapitolou je pak hlášení fanoušků, protože kdyby tomu mnozí přistoupili malinko víc zodpovědně, mohli jsme v klidu naplnit dva autobusy. Ve středu v 17:00 je nahlášených 12 lidí, chvíli před srazem pak téměř 70, další musíme odmítat. Naštěstí se nám některé fanoušky daří narvat do aut, jejichž řidiči nám moc pomáhají a my jim za to děkujeme, a tak bus nevyjíždí šílené, ale jen lehce, přeplněný… Před jeho odchodem se ještě stihneme vyfotit na Leninových schodech, vytáhneme transparent, který máme na Lapač připraven a s velmi dobrou náladou se soukáme do busu. Odjezd!

Neopakuje se dění z minulého autobusového výjezdu do Vsetína, nikdo není nějak extrémně opilý, všichni o sobě vědí, panuje dobrá a poklidná nálada a já se při rozhlížení kolem sebe znovu utvrzuji v tom, jak je to kouzelné, jak se mění to složení výjezďáků. Spousta nových tváří, kluků i holek, kteří v začátku novodobého klubu byli dětmi. O tom to je, jedni fanoušci z tribun odcházejí, noví se rodí, proto ta práce s mládeží je nejen na ledě, ale také na tribunách, hrozně moc důležitá. Třeba i proto dnes někteří fanoušci jedou za zvýhodněnou cenu, jsou to tací, kteří se na domácích zápasech o spoustu věcí starají, leč nedisponují takovými prostředky, aby mohli vyjet. A když jim dneska dáš slevu a pomůžeš k fajn zážitku, třeba si to někde v hlavě zakódují a příště už udělají maximum, aby vyjeli…

Lehkou výjezdovou slevu dostali jen někteří, jen mizivé procento autobusových výjezďáků, však šálu našeho klubu má kolem krku skoro každý. Řeč čísel? V autobuse ji má 95% fanoušků, kteří na Lapač cestují. Právě AKCE ŠÁLA je takovou naší hlavní vizí na Lapači. Skrz nedobrý sektor pro naše optické prezentace, chceme se naprosto příkladně prezentovat alespoň takto, kdy přiložit ruku k dílu pro zdárný průběh může lehce každý…

Cestou do Vsetína stavíme jen jednou, piva si prodáváme v buse, odehrává se zápas o to, zda chutnější je Budvar nebo Staropramen, k Lapači přijíždíme asi 40 minut před začátkem utkání. Policisté skoro žádní a tak jediní, kdo nás vítají jsou někteří fanoušci domácích, některé z nás odvádějí do hospody, kde jsou lídrům havířovské scény rezervována místa…

To už však mířím za hlavním pořadatelem dnešního utkání, abych se s ním domluvil na důležitých věcech. Jasně, nikdy neuhlídáme, aby jedinec nezapálil pyrotechniku. Však šéf ochranky má dnes mé slovo, že organizovaně žádná zapálena nebude. Každý si o mém „slibu“ může myslet cokoli, však v poslední době máme své problémy, klub čeká další pokuta, fanoušci jsou vyšetřování policií za pyro v Prostějově, mnoho lidí si dnešek jede užít jako svátek hokeje, tudíž ačkoli dnes pyrotechniku vezeme, a není jí málo, vevnitř ji zapálit nehodláme. Rád bych, pyro na zimák patří :-), ale někdy je potřeba dělat ústupky… Šéf ochranky nám na oplátku vychází vstříc a tak když třeba do haly pronášíme transparent a další věci, tak zatímco běžní sekuriťáci chtějí kontrolovat obsah transparentu apod., zasáhne právě šéf ochranky a my tak procházíme bez jediné kontroly…

Sektor pro hosty je na Lapači lehce zvláštní. Zvláštní v tom, že je pohyblivý. Myšleno tak, že jednu jeho hranici tvoří svařované trubky, které jsou posuvné, kdy sektor se dá zvětšit či zmenšit, vždy podle toho, kolik hostů asi dorazí. Náš dnešní sektor je oproti tomu, když jsme zde hráli minule (ve středu), o dost zvětšen. Škoda, že jsme to nevěděli dříve, určitě bychom se lépe zařídili. Ale co, buďme rádi za tento ústupek vsetínského klubu, sektor hostů, na to, jak je tady nedobrý, dnes bude docela fajn, navíc velmi potěší okýnko s občerstvením prakticky hned v sektoru…

Před začátkem zápasu věšíme transparent přesně vyměřený pro možnosti zdejšího zimáku, přijíždí mnoho aut s havířovskými fanoušky, chvílí před úvodním vhazování je v sektoru přesně 136 lidí. Nějakých 105 je v nitru sektoru, v jeho jádru, které dnes snad bude fandící, ten zbytek postává různě kolem zábradlí či u bufetu, jsou to spíše tací, kteří se přijeli v klidu podívat na hokej, než aby nějak poctivě fandili. Však pozor, mezi všemi těmi rodinnými příslušníky hráčů, kteří stojí právě podél zábradlí, je třeba maminka jednoho z nich, která poctivě odfandí a odtleská celé utkání! Moc sympatické!

Právě na zábradlí kolem kotle jsou na úvod zápasu věšeny tři menší skupinové vlajky. Rumboys, Mladá Zvěř a Gastarbajtři, však nepříjemným zjištěním je, že dosloužily baterky v megafonu, což je velký průšvih. Kor na Lapači, kde je ten sektor hostů takovou dlouhou nudlí do výšky a kdy spíkr je od těch nejvyšších řad hodně daleko. Průšvih! Od začátku zápasu je tedy spíkr odkázán pouze na svůj hlas, pomáhá mu bubeník sedící vedle něj. Buly je vhozeno a my se snažíme rvát s obrovskou přesilou žluto-zelených, tradičně spouštíme Havířovskou Zvěř. Ani ji nestihneme dozpívat a už prohráváme 1:0. Nic horšího, pro vývoj našeho supportu, se nemohlo stát. Domácím, kterých je v hledišti skoro tři a půl tisíce, to ještě víc vlije energii do žil a já se bojím, jak zde obstojíme…

K mému lehkému údivu však od prvních minut sleduji, že s fanoušky AZetu ta rychlá inkasovaná branka téměř nic nedělá. Na lidech je vidět, že tento zápas je pro ně opravdovým svátkem, z jejich tváří to nadšení a energie přímo sálá a i když je kotel hecován bez zmiňovaného megafonu, lidé fandí velmi dobře. Je vidět, že je to baví, že fandit chtějí, spíkr je ani nemusí nějak extrémně pobízet…

Právě za spíkra jsem dnes hodně rád. Mnoho zápasů, při kterých stojí na tom pomyslném stupínku, je pro něj zkouškou masochismu, kdy jej to třeba až tak nebaví a já se mu pranic nedivím. Dnešek je pro něj za odměnu a já mu to tuze přeju. Je rozdíl pracovat s lidmi, kteří fandí skoro až za trest a s davem, který ani nemusíš příliš pobízet. Také tě nebude příliš bavit sex s dívkou, která ti radost z toho styku nedá najevo. A naopak? Když ta holka začne křičet, sotva to do ní zasuneš? No, tak právě tak křičí ti lidé v sektoru! Tudíž díky i za spíkra! 

V polovině prvního dějství je na řadě naše prezntace, na zábradlí vedle sektoru je velký nápis AZEŤÁCI, no a když máme tu AKCI ŠÁLA, tak se nehodláme spokojit jen s jednou šálou v rukách fanoušků, ti tak fasují šálu druhou, sice jen papírovou, však nyní je šalik všech AZeťáků stejný, šaliky jdou nad hlavy a my zpíváme o slávě našeho klubu…

To už však našemu sektoru mohu dát přívlastek ČESNEKOVÝ. Je cítit, že velké množství fandů AZetu se oddává místním vynikajícím topinkám, kdy ti, kteří je připravují, na česneku vůbec nešetří, ba naopak, tento česnekový závan se line z úst fanatiků, možná i ten nám pomáhá a bičuje k lepšímu výkonu, protože i přes stále nepříznivý stav je to naše fandění moc dobré… To se však přistihnu, že si v podvědomí pobrukuju svou tuze oblíbenou píseň od skupiny The Fialky, kdy text z jejich refrénu „Hej, krásko, v červenejch teniskách“ mne napadá, když vedle sebe zahlédnu partnerku Jirky Fronka, jejíž červené tenisky mne zaujmou na první pohled :-).

O přestávce po prvním dějství nám přicházejí pomoct domácí fanatici, to když nám přinášejí baterky, které tak nutně potřebujeme do megafonu. Domácím za tento nesmírně vstřícný a pomocný krok patří obrovské díky, trhají nám trn z paty a já věřím, že jim podobnou pomoc budeme moci někdy oplatit.

Support je tak od druhé třetiny možná ještě o chlup lepší. Jasně, bijeme se s obrovskou přesilou domácích a já si nedělám iluze, jak moc jsme či nejsme slyšet, ale tady, na dostřel od našeho sektoru, se mi naše fandění moc líbí. Škoda jen, že když vstřelíme branku a ten doping nabírá na obrátkách, tak vždy, hned ve dvou případech, ji do minuty zpátky dostaneme. Moc se bojím, jak to s fanoušky trojbarevných zatřese, jak moc je to od stále dobrého fandění odradí, však mé obavy jsou spíše liché…

V polovině zápasu sundáváme naše šály z krků, to abychom je zvedli nad hlavy, chvíli poté s nimi radostně točili a mávali. K tomu je místo transparentu z úvodního dějství vyvěšena velká vlajka AZ HAVÍŘOV, která tak dotváří celý ten pěkně jednolitý sektor. Tahle prezentace se nám moc daří, protože šálu svého klubu si dnes vzalo opravdu drtivé procento fandů. Je to moc hezký pohled na ty, kteří ji hrdě drží nad hlavou, přitom se šálou jsem je třeba x let neviděl. Na tuhle prezentaci, která patří k těm nejjednodušším, jsem možná více hrdý, než když něco pěkného namalujeme. Protože namalovat plachtu můžeme ve třech lidech, kdežto na této prezentaci se podílí každý fanoušek AZetu! Díky, dělá mi to ohromnou radost!

I druhá přestávka se nese v duchu občerstvování, opět hrají prim topinky, však i jiné pochutiny tu fandům chutnají, na vsetínském Lapači je to po této stránce príma. Na lidech, ačkoli AZet prohrává, je pořád vidět taková ta dobrá nálada, ta pozitivní energie, opravdu nevím jak přesně vyjádřit to, že si tento zápas prostě užíváme. Baví nás!

V průběhu třetí části hry si řekneme, že by to chtělo trochu oživit vrchní část našeho sektoru, která možná doplácí na to, že je od spíkra na hony vzdálená. Chvíli poté, co sektor několik desítek vteřin mává velkými vlajkami, volíme řešení, které snad pomůže. Spíkr si s megafonem jde stoupnout právě do horní poloviny našeho sektoru, na dálku a očním kontaktem pak spolupracuje se spíkrem druhým, který má na povel spodní část sektoru. Tyhle škatulata hejbejte se mají pozitivní dopad na náš support, horní část sektoru ožívá, lidé se opět parádně baví. Obě poloviny kotle si vzájemně odpovídají, zase zvedají šály a točí s nimi nad hlavou, předhánějí se v tom, která že ta polovina kotle je hlasitější apod… Třeba i za tohle všechno přichází odměna, odměna v podobě vyrovnávací branky.

Ta v našem sektoru probudí absolutní vlnu štěstí a fanatismu, to nadšení je obrovské, lidé si tohle zaslouží. Třeba i za cenu riskování nachlazení některých jedinců, to když část sektoru jde na posledních několik málo minut do půl těla… Přemlouváme k těmto hanebným kreacím i některé dívky, ty zatím odmítají. Zatím…

Naše radost z vyrovnání je sotva u konce a už propuká jásot druhý, ještě několikanásobně větší. Marek Kalus dává rozhodující gól a o radost se přijíždí podělit od vzdálené branky až k nám, tím to nadšení ještě umocňuje. Naprostá bomba a paráda, sektor je v euforii…

Pokud jsem se doteď bál děkovačky, nyní jsou mé obavy menší. Bál jsem se toho, že Lapač bude burácet a my si tu svou neužijeme tak, jak bychom chtěli. Nyní je však Lapač opařen, naštvaní fanoušci Valachů opouštějí hlediště, děkovačka domácích je tak jen hodně krátká. To je voda na náš mlýn. děkovačku si užíváme, z hráčů má nejviditelnější radost asi Kuba Matai, div že o led neroztříská svou hokejku, děkovačka je dlouhá, je fanatická, hráči nám odpovídají kdo vyhrál dnešní mač. Pocit štěstí vidím na tvářích mnoha výjezdových paniců. A tak, když po několika minutách hráči odjížději do kabiny, nehodláme se s koncem dnešní pohádky jen tak smířit. Vyzýváme všechny fandy v sektoru, aby nespěchali domů, aby sektor neopouštěli, že si to ještě prodloužíme a pořádně užijeme… „Voláme AZet“ zní několikrát už téměř prázdným Lapačem. Naše volání nejprve nenese ovoce, však proto naše výzvy mnohokrát opakujme, pokřiky měníme… Po asi pěti minutách se konečně dočkáme, hráči svlečení z dresů přijíždějí pod bavící se sektor ještě jednou.

I druhá děkovačka je pomalu za námi, konečně opouštíme Lapač. Však pouze hokej není tím, co dělá výjezd výjezdem, jde především o zážitky a tak řidiči našeho busu sdělujeme, ať má s námi strpení, že hned domů se nám odjíždět nechce. Vyhlašujeme bavící se půl hodinku, kdy mnoho z nás míří do hospody přímo na stadionu, jiní si dopřávají zaslouženou klobásku. Tady bych chtěl apelovat na náš klub. Hele, na Lapači prodávají klobásy ještě 10 minut po zápase. Je sobota, lidi rádi zůstanou, dají večeři, pokecají, taková ta kultura kolem hokeje, o které jsme nedávno mluvili na schůzce s vedením klubu. Jak je to u nás? Mnohdy si klobásu nekoupíš už v 5. minutě závěrečné třetiny. To je škoda! Bavme se v ten matchday přece. I o tom to je, ty naše hokeje…

Ti fanoušci, kteří čas po utkání tráví v moc dobré vsetínské hospodě, kdy se slzou v oku opět vzpomínám na naši Plechárnu, mají to štěstí a u baru potkají pana Csabiho. Ten fanoušky pochválí za velmi dobré představení a za odměnu jim do chřtánu lije vodky či rumy. Jiní fanoušci se venku baví odpalováním mnoha kusů pyrotechniky, skandováním, zpíváním, najdou se i tací, kteří jsou v družných hovorech s domácími… Dalo by se říct, že je to taková fanouškovská idlyka…

Mimochodem, ještě k té idylce… Já vím, že tohle myšlení je pro spoustu fanoušků zvrácené, ale mám to prostě tak. Je moc fajn, když s rivalem máš nenávist. Třeba Prostějov, českobudějovický Motor, Třinečáci z Frýdku-Místku apod., kdy si třeba na území soupeře nemůžeš být ničím jist, musíš být pořád na pozoru. Ale pak je tady ten druhý protipól, krásně viditelný dnes, který má také něco do sebe a není na škodu takový zápas jednou za čas prožít… Takový ten mač na území soupeře, kdy však to území není nepřátelské, kdy se tak nějak odreaguješ od těch vyhrocených zápasů plných zjitřené atmosféry a nenávistných pokřiků…

No nic, pozápasové klobásy snědeny, piva ve sklech si bereme s sebou a pomalu se šouráme do autobusu. Na řidiči je vidět netrpělivost, už by chtěl být doma… Při nastupování vidím tu krásku v červených teniskách, slečnu od Jirky Fronka. Nám to dnes na sektoru docela zpívalo a jelikož vím, že její obrovskou vášní je zpěv, popřeju jí, ať i jí to v budoucnu zpívá :-). Slečna poděkuje, to už se zavírají dveře autobusu a my opouštíme Lapač…

Po cestě domů máme dvě zastávky, cesta je v režii erotických maniaků, alespoň tak si banda kluků, kteří 50 km v kuse vyřvávají „vajca na líca“, dnes říká. Tohle nenechá chladnými i některé fanynky, které si, možná v představě těch vajec na líčku, svlékají své svršky a vynahrazují si tak neodhlení svých prostorově rozměrných prsou na Lapači samotném. Cesta má velké grády a zábava nekončí ani po příjezdu do Havířova. Když do jukeboxu U Lenina, kde jsme výjezd začali a také jej zde ukončíme, letí pětikačka a z repráků se line „Není nutno aby bylo přímo veselo“, prohýbají se pod vahou našich těl stoly. Následuje zelená smršť a… A pohádky se zdá být konec…

Ba ne, ještě nekončím, ještě několik věcí chci na samotný závěr mého pisálkování napsat… Například je potřeba se vyjádřit k domácím. Jací dnes byli na tribunách? Kdybych to automaticky nebral tak, že jsou Vsetín a Vsetín je podle mnohých jinde, musel bych samozřejmě říct, že byli výborní a já přistihl sebe i některé kolegy vedle mě, že se vsetínskými tu a tam baví. Hlasité pokřiky, hlasité a dlouhé chorály, výborná odpovídačka s prostější tribunou „My se vrátíme – tam kam patříme“, která měla větší grády než prostějovské „Táhneme na hokej“. Během zápasu také vlají několika vlajkami na tyčích, ty jsou však rozdány tak nějak „hala bala“, také vlajky na zábradlí dnes nemají nějak odpovídající kvalitu, ale to je třeba i tím, že vyvěsit dlouhou vlajku na Lapači je možná problém. A proto dvakrát škoda, že když visí jediná opravdu velká, FOREVER VSETÍN, tak je vyvěšena lehce ledabyle… Dnes ani neposoudím případný nápad v jedné mimovsetínské hlavě, jelikož optickou prezentaci, krom zmiňovaných vlajek na tyčích, si Valaši nepřichystali… Jak říkám, jasná kvlaita po celých 60 minut, nutno říct, že Vsetín doplácí na to, že je Vsetín, protože předvést tuto kvalitu kdokoli jiný, mluví se o tom týden, zatímco u vsetínských se to tak nějak čeká… Jsem moc rád, rád za nás, fandy AZetu, že tento výjezd byl takový, jaký byl. Byl to takový ten bonbónek těm fanouškům AZetu, pro které nebyl klub jen krátkodobou pózou, kteří jej mají pořád rádi a leccos mu obětují… Všichni jsme si to náramně užili, byť i díky tomu opojnému vítězství. Jak dnes podotkl kolega, byl to výjezd s takovým tím nádechem do minulosti, do éry bojů ve druhé lize. Tento únorový výjezd na Lapač byl výjezdem, na který se nezapomíná. Jasně, já mám v živé paměti i to, jak jsme ve třech lidech jeli do Kadaně a i tento výjezd si budu navždy pamatovat, ale… No jaképak ale? Ale v sobotu 3. února to prostě bylo nějaké jiné, až podezřele moc pozitivní. Až jsem měl trochu pocit, že nejsme lidé z toho kraje a toho města, ve kterém je obyvatelstvo tak nějak zakaboněné, věčně nasrané, nespokojené, komunisty volící… Kdo dnes zvolil AZet, vyhrál, sestavili jsme jednobarevnou vládu svých zážitků. Pardon, trojbarevnou vládu…

Sepsal J.R. from B.K.