Naprosto bez okolků se přiznám, že v pondělí do Frýdku-Místku se mi vůbec nechce. Ne, nejde o to pondělí, jde spíše o nechuť, která je ve mě vyvolána reakcemi některých fandů AZetu Havířov během domácího sobotního utkání. O výjezdu na půdu rivala nepadá nikde na internetu téměř ani hláška, už dlouho dopředu nemáme v plánu organizovat zájezd autobusový, jelikož i když nás do Frýdku jezdí více než 150, tak se zaplněním jednoho autobusu míváme problém, lidé to v týdnu stíhají z práce mnohdy tak tak, volí vesměs auta. Čím více se blíží zápas, tím měním své netěšení se, dá se říct, že už se tohoto výjezdu spíše děsím…

U haly Polárka se ve třech lidech zjevujeme téměř hodinu před utkáním, spousta času, spousta policie, fanoušci AZetu se trousí po velmi malých troškách, dáme ještě jídlo v Mekáči, po návratu vyhlížíme, kdo z AZeťáků do frýdecko-místecké haly dnes zavítá… Jaká sorta. Protože za ty roky už tak nějak vím, co od koho čekat…

Skladba našeho sektoru v této nové hale je vždy divná. I když se nás tu slezlo 180 nebo dost přes 200, vždy je v sektoru plno čumilů, spousta lidí, kteří se prostě jen přijeli podívat na hokej, kteří se nikdy nemají k tomu, aby povzbudili tým, kvůli kterého snad přijeli. Nerad tu jezdím. Řeknu zcela na rovinu, že raději pojedu v 15 lidech do Litoměřic či Kadaně, než ve dvou stovkách do Frýdku-Místku. Přiznám se, že jsem zde pokaždé fanouškovsky trochu trpěl. Jasně, mnohokráte jsme se tu předvedli v super světle, výborně fandili, vytáhli báječné choreografie, a to vše jen díky super počtu, ale vždy byly mé vjemy trochu kaženy tím, že jsem viděl i tu odvrácenou stránku věci, kterou třeba lidé až tak nevnímají…

Do hlediště nespěchám, ba naopak, do poslední chvíle postávám venku, nechce se mi. Tuším, co po mém příchodu bude následovat. Do sektoru nakonec zavítám asi ve 3. minutě hry, na místech pro hosty určených je v tuto chvíli asi 100 lidí (nakonec přesně 137), 90% sektoru sedí a mlčky pozoruje hru. Ano, opakuji, 90% sektoru sedí a mlčky pozoruje hru. Něco neskutečného, neuvěřitelného… Kde jsou tedy ti fanoušci, kteří nám v různých diskuzích kladli na srdce, že kluci na ledě teď potřebují povzbudit víc než kdy jindy? A nebo pokud tu jsou, tak kde je ta jejich podpora těm klukům? V takovém případě je přeci jedno, jestli nás tu je 5 nebo 200. To už tak bývá – na internetu každý moralizuje a káže, ale když dojde na věc…

Nynější situace v sektoru AZetu mě na jednu stranu zaráží, na druhou stranu se konečně v plné kráse ukazuje spousta věcí. Není vyvěšena jediná zástava, opravdu 90% sektoru sedí a kouká na hokej, já s klukama „z branže“ postávám v rohu sektoru a nevěřícně to všechno pozorujeme. Během celé první třetiny se ze sektoru AZetu ozvou asi 3 pokřiky, do toho nejhlasitějšího se zapojují asi 4 lidé.

Pozoruji ty sedící. Na jejich tvářích jsou vidět rozpaky. Ohlížejí se kolem sebe, pořád čekají, kdo to kdy začne, nevěřícně se koukají, je vidět jasné znechucení. Kvůli tohoto zde asi nikdo nepřijel… Ale jo, co by ne, pokračujme v tom, vykoupejme se v tom, nechme to padnout na to pomyslné dno, protože jen tak si třeba lidé něco uvědomí… A pokud ne, nebude nás tu příště 137, ale třeba jen 67 a opět se budeme koukat na hru. A přespříště nás tu bude 37, protože tohle nebude nikoho bavit. A stejné to bude na domácích zápasech…

Situace je naprosto stejná i v dějství druhém, opět sedící a mlčící sektor, lidé pozorují hru, tu a tam se ozve nesmělé vykřiknutí, tu a tam se lidé k nějakému pokřiku nadechují, ale pokud to není nic organizovaného, nemá to šanci na úspěch. Mnohdy je takové ticho, že by se pomyslně dalo krájet, proto pobaví výkřik do tmy jednoho z fandů, kdy dá vzpomenout na téměř 30 let starý pokřik „Frýdecké sušenky, vy na to nemáte, hej hej!“

Změna ve tvářích fanoušků, vlastně diváků, je patrná poté, kdy Havířov vstřelí úvodní gól, slečna od Radka Veselého, stojící dva metry ode mne, radostí vyskočí a dme se pýchou, lidé se radují, nyní z nich neskutečně sálá ta energie, kterou by chtěli vložit do fandění. Vidím jim to ve tvářích! Je třeba začít jednat. Můžete se tomu smát, ale je mi těch lidí fakt asi i líto. Oni chtějí fandit, chtějí vykřičet, že AZet vede. Prohodím pár slov se slečnou „Veselou“, pochválím gólovou potenci jejího muže, „shodneme se“, že už jen změnit číslo dresu a bude to eňo ňůňo, veselá slečna se usměje, to už však obcházím pár lidí, abychom se domluvili jak dál…

Těm důležitým, kteří žijí fanouškovstvím stejně, vlastně spíše podobně, jako já, navrhuji, abychom ve třetí části začali fandit. I když nás, kteří takto uvažujeme, zde není moc, třeba dvacítka, je to dle mého pořád dost na to, aby to klaplo. Po pár minutách rozhovorů je jasno. Před začátkem supportu se jdou kluci, na kterých to bude stát, občerstvit, já obcházím sektor, oslovuji známé tváře, že co by řekli na to, kdybychom se třetí část vysrali na mlčení a ukázali, zač je toho loket. To nadšení v očích oslovených bych mnohým přál vidět. Dle mého na to čekali celých těch 40 minut. Přijdou mi jako šestnáctka, která pořád aktualizuje Facebook a radostí povyskočí, když jí tu fotku ten chlapec konečně lajkne… Tolik pozitivní odezvy jsem snad ani nečekal. Je však otázkou, jak se k naší výzvě pro třetí třetinu postaví ti, kteří fanouškovsky příliš neuvažují, kteří se, jak je tak sleduji, přijeli spíše jen podívat na hokej a fandění by je možná mohlo i rušit. No uvidíme…

Nezapomínejme ani na domácí, protože ti jsou dnes jediným táborem, který doposud fandí. Pár slov k nim? Vyvěšují tuším 3 zástavy, z toho jednu novou, černobílou, ta však na mne moc nepůsobí, z dálky vypadá jako velký vytištěný plakát. V kotli, na to, že hostí rivala, se jich příliš neschází, dle mého střízlivého odhadu taková padesátka, však nefandí zdaleka všichni. Chápu, že jsou asi vykolejení tím, že jejich rival nefandí a neprezentuje se fanouškovsky, ale právě nyní by nám to měli nandat, namazat si nás na chleba a brutálně nás ponížit… Nečiní tak. Střídají slabší chvíle s lepšími, těch slabších je však mnohem víc, atmosféru tohoto utkání lze po dobu dvou třetin nazvat místy komorní. Otřesné. Když si vzpomenu na to, jaké ty zápasy byly loni či předloni, je to noc a den. Frýdecko-místečtí jsou pro mě zklamáním, pokud toto předvádějí proti AZetu, děsím se, jak to bude vypadat, až zde přijede pro ně tuctový klub… Celé to představení domácích nezachrání ani vytažená choreografie. Téměř všechny předešlé v jejich podání jsem vždy ostře kritizoval, domácí prostě malovat neumí, myslím si, že by se do toho neměli pouštět, nedělat to jen proto, že to dělají jiní a raději zkusit jiný typ chorea. Když něco neumím, moc to nehrotím a pomohu si jinak, ne? Hezká choreografie, to přeci není jen namalovaná plachta, vždyť těch možností je mnoho. No a právě ta dnešní plachta domácích, to je další z dílů jejich šíleností…

Začíná třetí třetina, v asi 20 lidech obsadíme střed sektoru v prvních dvou řadách, na zábradlíčko si vyleze klučina, který to odspíkruje. Nemá s tímto příliš zkušeností, proto jsme mu k ruce. Bude to takový trochu old school, takové rádoby radikální. Jsme bez vlajek, bez bubnu, skoro bez klubových symbolů, vizuální efekt nula, připadám si jako v Anglii. Jo jo, stará dobrá Anglie, i tohle má cosi do sebe! 🙂 Máme jen vlastní hlasivky a ruce. Spíkr zavelí k tomu, aby se všichni postavili. S obavami se otáčím vzad, stojí však velká většina sektoru. Na prdelích zůstali pouze ti, kteří se fakt přijeli dívat na hokej, myslím si, že z velké části to jsou různí rodinní příslušníci hráčů, však ano, i ti, kterým je asi zatěžko se postavit… Nechápu to. Když se může postavit maminka Lukáše Bednáře, maminka Honzy Bambuly, maminka Kuby Kotaly, která je neskutečnou fanynkou od slova fandit, když se může postavit Kety či mladý Jarda Mrowiec, je tak těžké, abyste se, abychom byli jednotní, postavili také? Asi jo…

Od prvních chvil závěrečného dějství fandíme velmi dobře, není nás nějaký závratný počet, ale halou se to nese. Je to fajn. A já na těch lidech vidím, že tohle jim chybělo. Koukám se, kdo fandí, otevřená ústa a tleskání vidím i u těch, do kterých bych to ani netipoval… Fajné to je. 

Naše aktivita samozřejmě vybičuje i domácí, ti trochu ožijí, jejich fandění je nyní lepší, místy dobré. Je to jasné, každý tábor se vždy více vymáčkne, pokud má na druhé straně soupeře. O domácích to platí také, však ani nyní to z jejich strany není nic skvělého, na druhou stranu jim částečně rozumím, jejich mančaft, byť byl v první části jasně lepší, s námi prohrává… O frýdecko-místeckých fanoušcích jsem poslední dva roky téměř vždy psal, že potenciál mají, umí moc pěkně fandit, hezky zpívat chorály, ale scénu zde vedou lidé, kteří to dle mého názoru nedělají dobře. Nevím, zda to jsou nějaké „děti“, ale takové mi přijde jejich uvažování. Tohle jim moc škodí. Jejich vyjadřování jak na internetu, tak mnohdy i v hledišti. I dnes předvedou jeden pokřik, na který mám svůj názor… Ano, nepřivezli jsme dnes ani jednu zástavu, ale pokřik „Kde máte vlajky?“ bych já osobně křičel jen tehdy, když bych si myslel, že se je soupeř bál přivézt. Né nyní, když ta situace, proč jsme je nepřivezli, je malinko jiná… Ale jasně, sto lidí – sto chutí, pokřik jim neberu. Oba tábory se asi 5 minut lehce hašteří, tuto přeřvávanou však brzy utneme a opět se věnujeme nám samotným…

Zápas končí, hráči obou mančaftů si podávají ruce. Je dojemné sledovat, jak si ruce se svými bývalými parťáky podává Jirka Krisl. Je to pro nás impulsem, abychom jej vyvolali. Řve to každý, celý sektor, beztak i veselá slečna :-). Jirka přijede pod náš kotel, zamává, poděkuje, míří do kabin. Ne, nemíří na děkovačkou se svými fanoušky, protože žádná se nekoná. Nechápu. První domácí mač v sezóně. Jasně, domácí prohráli, ale aby v kotli po utkání zůstali 3 lidé? Opravdu 3. To mi přijde hrozné… O lecčems svědčí i jedna z pozápasových reakcí domácího fanouška…

My si o to víc vychutnáme svou děkovačku, s klukama si navzájem zakřičíme, nijak se to neprotahuje, ani na to po tom dvoutřetinovém mlčení nemáme právo, jako fanoušci jsme čuráci, brzy míříme ven z haly. Tam už čeká nastoupeno velké množství policie, ještě větší množství velmi dobře vypadající ochranky… Sedám do jednoho z vozidel a při cestě do Havířova bilancuji, jaké to bylo…

Po stránce fanouškovské to byly 2 nejostudnější třetiny v osmileté historii Havířovské Zvěře. Bude to znít divně, ale je dobře, že přišly. Možná jsme si je někteří až masochisticky užívali. Z naší strany jsme je „dovolili“ možná i úmyslně. Vlastně určitě úmyslně. Čekali, kdo se toho zhostí, nikdo takový se nenašel. Jak říkám, jsou to paradoxy v kontextu toho, že každý ví a radí nám, jak bychom to měli dělat, jak bychom měli fandit, co bychom měli a neměli křičet… Je to smutné, ale alespoň se to ukázalo v celé své kráse…

Je pouze na nás, sorry, vlastně na vás, jaké si to uděláme v zápasech příštích. Mám pocit, že příště do Frýdku-Místku pojedeme v sobotu. Můžeme se tam předvést ve výborné formě, kterou jsme v Polárce měli v minulosti, kterou známe a umíme, je však také možné, že pokud si budeme hrát každý na svém písečku, že budeme jako ty frýdecké sušenky… A kdyby mi někdo řekl, že jsem havířovská sušenky, asi bych se rozčílil :-).

P.S. Pro vás, vy, kteří se o tom se mnou bavíte a kteří jste o tom také rozhodovali. Nenazývejte současnou situaci fanoušků AZetu Havířov BOJKOTEM. Vím, slovo bojkot je moderní, je však v současné situaci absolutně mimo a svými řečmi, mnohdy hloupými, jen přiživujete fámy, bludy, nazýváte věci nesprávnými jmény a situaci v očích neznalé veřejnosti vykreslujete jinak, než jaká ona doopravdy je. Díky.

Sepsal J.R. from B.K.