Za těch zhruba 20 let, kdy se oddávám výjezdům za svým klubem, kdy jsem na cestách zažil už takřka vše, je to pro mě už taková lehká rutina. Proto mě baví hledat nové výzvy, nové zážitky, nová dobrodružství… Ve čtvrtek se zmíním kamarádovi, že by bylo šílené, kdybychom na Lapač nevyjeli v sobotu, ale už v pátek, kdybychom navštívili i zápas našich juniorů, který se hraje 24 hodin před zápasem obou „áček“. Kamarád se k mému nápadu staví pozitivně a tak v pátek, lehce po 15. hodině, tedy více než 26 hodin před zápasem, sedáme na vlak a vyrážíme směr Vsetín! Tohle mě baví! 

Na Lapač přicházíme chvíli před zápasem, vcházíme netradičně vrátnicí, užíváme si, že po Lapači můžeme bloumat jak se nám zamane, že můžeme navštívit místa, která běžně jako fanoušci hostů nenavštívíme. Ihned míříme do baru, který nese stejný název jako tento stadion, krátce pohovoříme s René Ševěčkem, který také čeká na zápas juniorů, kdy na ledě bude jeho syn, dáme pivko, klobásku, první třetinu utkání pozorujeme okýnkem z baru…

Do hlediště se přesouváme na druhou třetinu, míříme do míst, kde ještě nedávno byl sektor pro hosty, věšíme takřka 10 metrovou vlajku HAVÍŘOVSKÁ ZVĚŘ, pijeme pivka a pozorujeme hru. Na Lapači je asi 120 příznivců, poklidný zápas, typické utkání juniorských mančaftů, čili jen s ojedinělými výkřiky rodičů…

Do konce utkání se nic zajímavého neděje, po zápase míříme do města s nadějí, že v 8 večer seženeme nějaké fajn a levné ubytování. Daří se nám poměrně brzy, hotel Kamu vypadá dobře, kousek do centra, čisto, nocleh za krásných 350,-, mohu jen doporučit. Vybalíme saky pak a míříme do centra Vsetína na pivo. Postupem času je únava už značná, za den máme nějakých 6 nebo 7 kousků, kolem jedenácté večerní jsme zpět na hotelu…

V sobotu nás probouzí pěkné počasí, je nám tedy přáno pro náš výlet Vsetínem. Trajdáme městem, když v tom uslyšíme zvuk fotbalové píšťalky! Jdeme za hvizdem, najednou jsme na fotbalovém stadionu FC Vsetín, kde se hrají nějaké zápasy mládeže (o týden později zde hrají mistrák havířovští Indiáni). Zase dáme nějaké to pivko, je zde příjemně, fajn posezení, tyhle výlety miluju… Nikam se nehnat, nikam nespěchat, nebýt při výjezdu pod diktátem policistů apod. Po fotbale hurá na oběd, 2 hodiny před zápasem už sedíme v hospodě na Lapači, čekáme na otevření pokladen, koupíme přes 20 lístků a jdeme čekat na fanoušky AZetu, kteří přicestují vlakem…

Vlakových je dnes asi 35, sestava je velmi mladá, absolutní uznání má ode mě klouček, kterému je 12 let a na výjezd, i když domů přijede po půlnoci, jede sám :-). Mladí, ale neklidní, ve vlaku se baví po svém. Na jednu stranu je škoda, že nevyjelo více zkušených pardálů, na druhou stranu se budu opakovat, ale je moc dobře, že mladí jezdí, jen tak jim můžeme tu štafetu jednou předat…

Vlak s výjezďáky přijíždí do Vsetína asi 20 minut před začátkem utkání, míříme tedy rychle k Lapači, potažmo do našeho sektoru pro hosty. S ochrankou zde za poslední dva roky máme velmi pohodové vztahy, žádné problémy či zdržování u vchodu, se začátkem zápasu se nás v sektoru podivných tvarů schází přesně 66, několik dalších příznivců pak sedí mimo sektor, ty však do svého počtu klasicky nezahrnujeme. I když nás není moc, tedy alespoň já doufal v jiné číslo, i tak používáme hned dva megafony, přivezli jsme také buben, od úvodu zápasu rozjíždíme soustavný support…

Je těžké se měřit s domácími, jednak kvůli našemu počtu, druhak kvůli umístění sektoru, kdy jsme schovaní v prdeli světa, ale jak říkám, náš support je soustavný,  bez výraznějších hluchých míst, velkou zásluhu na tomto počinu mají ti, kteří zrovna spíkrují, především výkon hlavního spíkra je výborný, dle jeho propoceného trička hned poznáš, že se nefláká.

O přestávce se dobře naladění AZeťáci oddávají pivu, vodce či dobrému občerstvení, panuje pohoda, ze stavu 0:1 na ledě si nikdo moc hlavu nedělá, v sektoru je dobrá sorta lidí, kteří se zápasem a fanděním baví… Každý si to užívá, jaký to balzám na duši proti mnoha domácím zápasům, kdy je do tebe bodáno pohledem, kdy druzí ti moc nepomůžou, kdy za svou snahu ještě slízneš kritiku, protože řvát se přece mělo něco jiného…

Už druhým rokem je pro mě těžké, rozepsat se trochu víc o domácích. Těžké z toho důvodu, že mohu psát o celku, o vsetínském publiku jako takovém, těžce se píše o vsetínském kotli, kdy nevíš, kolik jej tvoří lidí, jak moc fandí či nefandí pouze kotel apod. Na vsetínské se dnes hodně těším, od nich samotných jdou zprávy, že až tento zápas je pro ně začátkem domácí sezóny, jsem tedy zvědav, jak se předvedou, zda oproti loňsku udělali nějaký zajímavý progres.

Věší několik menších vlajek, kdy tohle jim, a vlastně mnoha jiným ekipám, vytýkám dlouhodobě, nejde mi na rozum, že mnohé silné ekipy nemají minimálně jednu pořádnou, velkou, reprezentativní zástavu. Ano, vím, s věšením vlajek to na Lapači není jednoduché, ale dá se, rozhodně to není nemožné… Fandění vsetínského publika je takové, jaké čekám, místy to má grády, místy je to, na zdejší poměry, průměrné… Jsem trochu zklamán, že domácím moc nevyzní nový chorál, který má potenciál stát se celorepublikovým hitem, ty chorály celkově, mám dojem, že Vsetín, ač má obří potenciál, nemá nijak výrazný fanouškovský posun, že když tady přijedeš v roce 2005, v roce 2010, v roce 2018, že vždy to na tribunách bude podobné. Výborné, to bez debat, ale podobné. Ne, to není kritika, kdybych takovou atmosféru zažil kdekoli jinde, jsem u vytržení, však Vsetín si tu laťku někam nasadil a… Je to popis faktů, kdy takto to na mě působí a kdy třeba opakem je pro mě Prostějov, kde se neustále snaží o nové vylepšováky, inovace apod., s lidmi prostě více pracují. Je to škoda především pro samotný Vsetín, že tady se v tomto ty vůdčí postavy moc nečiní, kor když potenciál mají neskutečný. Prostě mi trochu chybí takový ten pocit, že si tady z toho všeho sedneš na prdel. Jasně, na prdel si sedne ten, kdo je tu prvně, to bez debat, ale jako člověku, který je zde poněkolikáté, mi chybí takové to něco, co domácí snad brzy objeví a tu svou kvalitu posunou ještě mnohem dál… Protože pokud by přešlapovali na místě, byť honosném, bude jim to do budoucna na škodu…

Domácí vytáhnou také dva transparenty, na tom prvním nazývají pana Řezníčka pičou (líbí se mi, že, byť za cenu pokut a restrikcí, stále vedou svůj boj a neustupují jako mnohé jiné ekipy, u kterých to zavánělo spíše pózou), druhý pak směřuje opět k hokejovému Svazu, kdy reagují na tresty pro své mládežnické trenéry… Čekám, kdy Valaši vytáhnou nějakou choreografii, zaplněná tribuna na stání k tomu vybízí vlastně zápas co zápas, dnes však tímto obohacen nejsem. Pouze si všimnu, že spousta domácích kotelníků stojí v jednotných zelených trikotech, které, když je omrknu zblízka, vypadají pěkně.

V závěrečné části pak Valaši vytahují pár svých mávaček na tyčích (škoda, že jich není mnohem víc), konají tak chvíli poté, kdy vlajkami na tyčích máváme také my, mám velkou radost, že máváme hodně dlouho a nikdo nikoho neokřikuje, že v důležitých fázích zápasu nevidí na led. Máváme několik minut, což je super!

Kdybych se měl vrátit zpět k nám, celý zápas fandíme tak nějak konstantně. Jasně, jsme bezvýznamnou kapkou v moři, ale ze sebe samých mám mnohdy fajn pocit. Fajn pocit z toho, že se lidé snaží a bojují… Kdyby měl můj pocit vzít čert, je mnohem podstatnější, že dobrý pocit z aktivity sektoru, z fandění lidí kolem sebe, má náš spíkr, který dnešní zápas odmaká na 100%. Možná i proto, že lidé jeho snahu vnímají, chtějí mu pomoct jak jen to jde… Na 66 lidí předvádíme solidní výkon, budu doufat, že jednou nás tu přijede 200 a konečně se s domácími budeme moci rovnat…

Zmíním také něco, co se mi dlouhodobě malinko nelíbí a co zažívám i dnes. Během utkání se chvíli překřikujeme s domácími, myšleno tak, že si společně zanadáváme na Svaz, na morgoše, řekneme si pro koho by se ten hokej měl hrát apod. Vše v pořádku, oukej, ale někdy se mi nelíbí, že tyto pokřiky, a je jedno, kdo stojí naproti, jestli si s druhým kotlem notujeme nebo jej nenávidíme, produkujeme až moc dlouho, necháváme se unést, zapomínáme, že na ledě hraje AZet, zapomínáme, že většina fandících chce fandit hlavně AZetu a na prodlužování těchto „jiných“ pokřiků už lidé nemají moc náladu. Takže ano, zápas si takto zpestřeme, ale všeho s mírou.

Před dnešním utkáním  jsme si řekli, že dnes budeme chtít maximálně využít slabších chvil domácích, taktika na Lapači je pro soupeře jasná, fotbalovou terminologií je to poctivá hra ze zabezpečené obrany a když je šance, tak vyrazit do rychlého protitoku. Tou šancí myslím maximální využití hluchých míst domácího publika, to se však dnes příliš nekoná a my místo na brejky hrajeme takřka pořád do plných, Valaši jsou však v obraně pozorní a do šancí nás nepouští…

Před zápasem jsme do kabiny „slíbili“, že pokud naši borci vyhrají, budou od nás odměněni topinkami, které patří mezi místní speciality. Asi 7 minut před koncem jich necháváme 25 smažit, po nájezdech je dílo dokonáno, před děkovačkou jdou 2 naši fans k ledu a přes plexi podávají nasmažené dobroty Mařkovi… Po nasmažení topinek vyzýváme fandy v sektoru, zda by nám na tohle přispěli (stejně jako na baterky do dvou megafonů). Dnes je nás tu opravdu jiná sorta, než která se schází doma… Proč si to myslím? V 66 lidech vybíráme cca polovinu sumy, než kolik na zimáku vybíráme při návštěvě třeba 1500 lidí… Šílené. Asi i smutné… To je přesně to, co se nám na domácích zápasech dlouhodobě nelíbilo, i to je jeden z důvodů, že jsme se nechtěli starat o něco, o co lidé, soudě dle (ne)reakcí, asi nemají zájem…

To už je však utkání u konce, topinky jsou předány, následuje děkovačka, kdy si ji užíváme jak my, soudě podle fotek pak také hráči. Naši borci odjíždějí do kabin, mnozí fanoušci by je chtěli vyvolat zpět, tyto kroky brzdím. Bando, myslím si, že bychom k takovým VIP děkovačkám měli přistupovat citlivě a používat je jednou za čas. Kdyby se nám z toho stala rutina, nikoho by to v půlce sezóny nebavilo, časem by nás to omrzelo… Nechávejme si „jiné“ děkovačky na jiné zápasy, věřte, že nás to pak bude více bavit.

Na Vsetín padá tma, 35 Havířováků se bez asistence byť jediného policisty vydává na cestu na nádraží, máme čas, vlak jede za více než hodinu a tak se ještě zastavíme v jedné hospodě nedaleko Lapače, kde mnoho z nás kousne nějaké to pivo a spokojeně si zazpívá. Vlaky mají zpoždění, ale ani to nám náladu nekazí, na perónech mnoha nástupišť v několika městech se skanduje, zpívá, tancuje, do Havířova přijíždíme 30 minut po půlnoci, sice již značně unavení, ale dobře naladění a spokojení. Bylo to fajn.

Závěrem se však vrátím k tomu cestování vlakem. Bando, jednu věc si neodpustím. Ano, hrdě si říkáme Havířovská Zvěř, říkejme si tak nadále, je to pracně vybudovaná značka. Ale prosím, když někam cestujeme, chovejme se jako lidi. Ne, nechci tady moralizovat a kázat o tom, kdo by se jak měl chovat, chyby a průšvihy dělá každý, dělám je i já, ale to, co někteří předvádějí, to se mi prostě nelíbí. A nejsem sám. Doma se tak taky nechováte, nebudete nadšení, když přijdu k vám do obýváku a budu tam dělat nepořádek, tak zkuste se takových prasáren zdržet i ve vlaku. Něco vám povím… Já rozumím tomu, že vás baví si výjezd maximálně užívat, že jste mladí a nějak to k tomu patří, my nebyli o moc jiní, chápu, že je to pro některé z vás třeba sranda a součást nějaké výjezdové kultury. Ale zkuste se nad svým konáním zamyslet i z druhé strany. Ne, kvůli mě ne. Ale je spousta lidí z řad „obyčejných“ fanoušků, a je jich velká většina, kteří tohle nemají rádi. Rozumím jim. A vězte, že tímto je postupně odrazujeme. Až pojedeme vlakem a bude nás 50, tak pěti lidem ten výjezd znechutíme, z těch pěti jich příště už 3 nepojedou. A příště bude další výjezd, pak další, pak zase další a my si uvědomíme, že na ten pátý nepojede 15 lidí jen proto, že se někteří z vás neumějí chovat. Rýpnu si nyní do Poruby, byť to jako rýpání nevnímejte, spíše jako dobrou radu. Víte, co několika klukům z Poruby, když se s nimi o jejich scéně bavím, často říkám? Že jejich velký problém je ten, že k sobě nedokáží přitáhnout „obyčejné“ fanoušky. Bude to ode mne znít zvláštně, ale že když s fanouškovskou scénou začali, byli moc radikální a ihned zabouchl dveře těm obyčejným fandům, kteří ty dveře už nyní třeba neotevřou a kteří jsou potřeba stejně jako ti, kteří za klub budou bít. Poruba postoupila, boom nikde, pořád jedni a titíž. Víte co si myslím? A ještě jednou – nevnímejte to jako negaci, spíše jako názor, jak to zkusit jinak a líp, jak si uvědomit i naše chyby… Porubáci si v minulosti hrozně uškodili mnoha činy, chováním, neplechou. Uškodili si v té nejdůležitější době, čili ve dnech, kdy se něco tvořilo a kdy byl největší potenciál nabrat mezi sebe nové tváře. Ano, mnohým z nás se některé ty radikální činy třeba líbí, uvažujeme jinak než jiná sorta fandů, ale každý, komu není fans scéna jeho klubu lhostejná, měl by neustále bojovat o nové a nové fanoušky. A pokud o ně bojovat opravdu chceš, musíš respektovat i to, že oni ty věci vnímají i jinak. Musíš volit kompromisy a už se nebavit jen podle toho, co baví tebe, ale zvolit zlatou střední cestu… Proto i v těch vlacích, kdy jedeme ven nebo se naopak vracíme domů, respektujme, že s námi jedou i jiní fanoušci AZetu, kteří uvažují jinak. Né špatně, ale jinak… Kdybys jel na Baník a choval se jako hovado, dostaneš pár facek, jsi vysazen z Suchdole a dělej si co chceš. A takto by to mělo být. I Baník to dobře ví a dělá si mezi sebou pořádky, i proto je jinde, třeba i v očích mediální veřejnosti, než pár let zpátky… A není to jen o cestě ve vlaku, je to také o tom, co občas řveme a skandujeme. Ale o tom zase třeba až jindy… Do té doby zkusme respektovat jeden druhého a být k sobě více ohleduplní. Vždyť nám přeci všem jde o AZ HAVÍŘOV.

Sepsal J.R. from B.K.