Již po vylosování kvalifikačních skupin o Euro se s přáteli domlouváme, že Anglie musí klapnout. Wembley stadium je neskutečné lákadlo a každý, kdo má alespoň trochu fotbal rád, by tento stánek měl minimálně jednou navštívit. Ale nepředbíhejme…
Nejprve různé cestovky nabízejí „neskutečně levné“ zájezdy, kdy se cena šplhá někdy i k deseti tisícům korun. Tak nějak letmo vím, a projel jsem si, co by takový zájezd měl obsahovat a byť by se mělo jednat o čtyřhvězdičkové hotely atd., tak ceny jsou to šílené. Lístky tedy kupujeme klasicky v předprodeji, který je spuštěn cca měsíc po těchto „skvělých nabídkách“. V podstatě během jednoho dne je sektor pro hosty vyprodán a zde se info ohledně vstupenek pro hosty liší. Po zápase jsem četl z různých zdrojů, že zde údajně bylo přes šest tisíc hostujících fanoušků. Nicméně tuším, že Svaz uváděl zhruba číslo okolo čtyř a půl tisíc fanoušků. Těžko tedy hodnotit. Tak či tak, i z mého pohledu byla informace, že se za den sektor vyprodal, překvapivá. Jasně, spousta lidí asi reagovala na soupeře. Co si budeme povídat, anglický fotbal je celosvětově fenomén. Spousta lidí, včetně mě, Anglii sleduje a co se týče čistě fotbalové stránky, tak za mě je to nejlepší liga na světě. Fajn, sektor je vyprodán, lístky máme a na chviličku se vrátím k cenám.
Jak pro zajímavost, tak třeba pro „inspiraci“, kdyby měl někdo chuť cestovat a třeba konkrétně Anglii navštívit. Letenka z polských Katowic do Londýna (zpáteční) je za hubičku, nějakých 800 Kč. Lístek na zápas máme druhé kategorie, tedy za 1200,-. Ubytování v hostelu na dvě noci 700 Kč. Nějaké autobusy, vlaky, jídlo a pití cca 1500 Kč. Takže za zhruba čtyři tisíce můžete úplně v pohodě, bez strádání, užít víkend v Anglii. Ale to jen tak na okraj, pro zajímavost.
V pátek ráno nabírá naše auto směr Katowice. Na letišti je už spousta fanoušků v dresech či šálách ČR. Dost z nich vypadá dost pod parou, alkohol očividně tekl proudem a tak vznikají v letadle od těchto lidí demence typu „kdo neskáče, není Čech“ apod., na což dámy z Polska odpovídají pokřikem „Polska!“.
Po příletu na letiště London Luton se nám naskytne pohled na záplavu fans naší reprezentace. Opravdu stovky lidí v dresech, šálách, lidi skáčou na pásech s kufry, zpívají lidovky… no, co k tomu dodat. Nejsem nějaký morous a moralista a chápu, že alkohol dělá své. Ale pardon, na mě to působilo, jako když parta buranů poprvé vyjede „mimo město“ s tím, že se budeme předhánět, kdo udělá větší „frajeřinku“. Jsme v Anglii, jsme z České republiky a jsme frajeři, protože se vychčijem na letišti mimo WC, na zem. Cestuji docela často, v Anglii jsem již v minulosti byl a přijde mi, že tak dementně se chováme, jako národ, pouze my. No nic, každému, co jeho jest.
Po vystání delší fronty u pásové kontroly pokračujeme v cestě. Konkrétně tedy nasedáme na autobus, směr ubytko. Teď určitě nechci mystifikovat, takže mě klidně někdo opravte. Standartně totiž v zahraničí využíváme nabídky jednoho webového portálu, kde si pronajmete na pár dní byt či dům, přímo od místních. Pokud jsem kamaráda, který vše zařizoval, dobře pochopil, tak na území Londýna toto možné není. I z tohoto důvodu tedy volíme Hostel Phoenix, kde nás ubytko vyšlo levně a za sebe musím říct, že si z tohoto ubytka vezmu zážitky do konce života :-).
Jsme tedy na místě, otevřeme dveře hostelu a první, co mě „prcne“ do nosu, je neskutečných smrad. Byl to mix přesmažené ryby, týden nošených ponožek a možná i nějaké to použité dámské prádlo tam bylo 🙂 No nic, je to levné. Zaplatíme tedy poplatky a jdeme na pokoj. Pokud někdo neví, jak funguje hostel, stručně popíšu. Na pokoji je deset lůžek (včetně třípatrových). Vy zaplatíte poplatky, dostanete lísteček se jménem a na pokoji si, pokud jste rychlí a máte štěstí, vyberete postel. Zde si ji „zarezervujete“ tak, že si lísteček s Vašim jménem k posteli přicvaknete.V průběhu dne (dní) se navíc spolubydlící střídají. Někdo zde přespí den, jiný tři. Takže jsme během našeho pobytu zažili cca 10 různých lidí. To jen tak na okraj… Jo a, abych nezapomněl, k paradoxní nebo spíše pikantní situaci dochází, když se nás 5 schází na pokoji se čtyřmi Slováky. Ti druhý den odjíždějí na zápas svého Slovenska do Walesu. No a k té oné pikantní situaci? Devět chlapů, jedna asiatka, domyslete si to sami :-). Dívčina bude mít ještě dlouho noční můry :-).
My si sbalíme svá fidlátka, nakoupíme v obchodě pivka a jdeme na vlak do Wembley. Zde přijíždíme asi dvě hodiny před zápasem. Wembley je nádherné. Už když přijíždíte vlakem, neskutečně na Vás zapůsobí. Minimálně tedy velikostí. Okolo stadiónu už je neskutečný šrumec. Davy lidí jsou všude v okolí. My si v klidu obcházíme dokola celý stadión, pořizujeme fotografie. V podstatě všude okolo jsou stovky, tisíce českých fanoušků a tak slyšíme spíše naši rodnou řeč. Než přejdu k samotnému „hodnocení“ tribun, na což asi většina čeká a v čem se podle mě lidé rozcházejí, neodpustím si pár poznámek. Nejsem naivní, dobře vím, jak se na reprezentaci „fandí“. Asi jako každý, kdo má nějaký přehled, vím, že priorita jsou „junci“ (U21) a za mě super projekt jménem Vlajkonoši. Určitě jsem do Wembley nejel s tím, že se těším na skvělou atmosféru tvořenou hostujícím sektorem. Že se jako zázrakem, zrovna teď, lidi jen tak sjednotí. Budou stát v sektoru, bez ohledu na výsledek, budou fandit. Nebudou se chovat jako burani atd. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale přijde mi vtipné, když se snad každý rok při MS v hokeji či jakémkoliv zápase fotbalové repre tohle řeší. Že tam jsou týpci s parukama, že tam jsou v klubových dresech, že v sektoru sedí a nadávají ostatním atd., prostě spousta dalších věcí, kterým nerozumím, nikdy bych se tak nechoval a nemám to rád. Na druhou stranu, opravdu se nad tímto někdo ještě pozastavuje? Proč? Je to tak již spoustu let a vždy se divím tomu, že má ještě někdo potřebu tohle řešit. Ale je to jen můj názor a samozřejmě jej nikomu nevnucuji a naopak neberu ten jeho.
Zpět k dění, které zažíváme… Procházíme vstupem a jdeme si vystát frontu na pivko. Jelikož nechceme americký Budweiser (spíše jsme si jej nevšimli 🙂 ), volíme jakési černé pivo, které stojí přes šest liber, je navíc kávové (blah) a zanechává v ústech neskutečnou pachuť. Přetrpíme pivo a už vcházíme na tribunu, do sektoru. Ah, neskutečné! Jak jsem psal, kdo má rád fotbal jako hru, musí Wembley milovat! Opravdu svatostánek a pohled na ten kolos z tribuny…hmm..orgasmus!
Hostující sektor se plní dost rychle a abych napsal alespoň něco pozitivního, vypadá hezky! Vážně moc se mi líbí, když je sektor relativně jednotný a zde, alespoň myslím, je. Většina fans má červené dresy nebo šály. Samozřejmě, nedokážu to úplně objektivně zhodnotit, jelikož jsem na náš sektor neviděl, ale alespoň z fotografií, se jevil opticky dobře. No, teď budu znovu kritický, bohužel. Nechci znít povýšeně, ani někoho pořád hanit a nadávat, ale to, co jsem zažil v sektoru, byl humus. Vrchol buranství. Hráči přicházejí na hřiště, dozní hymny, hráči nám jdou před zápasem zatleskat a pozdravit. A burani za námi začnou rozjíždět skoro dvouhodinou hru, kterou jsem pracovně nazval „jsem dement a musím to dát každému na vědomí“.
Hráči nám tedy tleskají a hlouček cca osmi lidí začne na hráče pořvávat (předem se omlouvám za sprostá slova, jedná se o doslovné citace) – „Čůráci, stejně zas dostanete na piču, kokoti.“. Tak nějak se nestačím divit, ale budiž. Říkám si, asi alkohol. Ne, tito „fanoušci“ trávili celý zápas tím, že jednotlivé hráče i tým, jako celek, nazývali „kokotem, pičou, čurákem, chujem, přeplaceným buzerantem“. Pardon, ale kurva… Proč tam takoví lidé vůbec jezdí? Vsadím se, že ti samí dementi by byli první, kteří by si na sociální sítě dávali statusy o tom, že jsou kluci skvělí, super výkon, milujem je a jsme hrdí Češi. Upřímně, já nejsem nějakým mega fanouškem naší reprezentace. Na fotbal se podívám, třeba i rád zajdu (na repre jsem byl je 4x), ale že by mi šlo prioritně o výsledky a potřeboval bych si tam nahonit ego, to fakt ne. Fotbal, všeobecně sport, miluji, miluji tribuny, fandění, atmosféru, pivko, kamarády, adrenalin, emoce. A na tyhle lofasy jsem vyloženě alergický. Bohužel jich bylo v sektoru spousta, ne jenom tito. Ale to už tak nějak asi souvisí s povahou či náturou našeho národa. Když se daří, všichni patrioti, když se nedaří, všichni „kteří za to můžou“ jsou piče…
No, trošku jsem si ulevil a zpět k zápasu, tribunám. Zápas bych zhodnotil jen tak, že se prostě prohrálo. Já si to užil a rozhodně nelituji. A nemám potřebu vyřvávat že Kalas je to a Souček ono (nic osobního 🙂 ).K domácím – x let sleduji anglickou Premier League, konkrétně LFC. Když je volný víkend, nemám problém s tím se mrknout na 5+ zápasů anglické ligy. Kdo tedy čekal nějakou atmosféru a „anglické peklo“, musel být zklamán. Já ne, já s tímto počítal. A s čím jsem tedy počítal? S tím, že se v Anglii prostě nefandí. Asi desetkrát za zápas zaznělo „England“, výjimečně nějaký pokřik, zamávalo se vlaječkami po gólech a to je vše. Atmosféru na anglických tribunách už dávno tamní mocipáni zabili. Pokud bych měl ale jen tak z hlavy plácnout a třeba někomu poradit, kde se v Anglii fandí, napadá mě teď hned Crystal Palace a Huddersfield (samozřejmě jich je více, ať už v menší nebo větší míře). Zpět k repre a Anglánům… Ti ještě sem tam použijí bubny a trumpety, jinak opravdu nic moc. Před zápasem byly navíc na sedačkách vlaječky domácího Albionu, kterými, jak jsem psal, mávají po gólech. Koncem zápasu pak stadiónem obíhají mexické vlny.
A ještě jednou k sektoru hostí, tedy našemu… Už jsem to nakousl, nečekal jsem nic nového a tedy se nebudu ničemu podivovat. Stojí to za prd. Sem tam se zařve hromové „Češi“, asi 20x za zápas klasické „Kdo neskáče“. Probíhají tradiční „problémy“, kdy my chceme, jako spousta dalších fanoušků, stát, ale neustálé nadávky, hádky atd. nám toto znechucují a časem to vzdáváme. I když tam ještě několik pokusů bylo. Ale kecy typu, že přišli na fotbal a proto přece nebudou stát, nám berou vítr z plachet a taky iluze. Velmi sympatická je spodní část sektoru, kde se odhadem 30-40 (?) našich fanoušků snaží fandit celý zápas, snaží se rozjíždět chorály, které byly na repre poprvé použity v Ostravě (?) a i přes neustálé protesty stewardů a ostatních prostě „neuhnou“ a celý zápas stojí pospolu a snaží se. To je moc fajn a jednou bych se rád dožil doby, kdy bude takto smýšlet drtivá většina sektoru.
Abych to tedy nějak shrnul, je to taková repre klasika. Nic jiného jsem nečekal, takže nejsem zklamán, překvapen a nemám potřebu to nějak obšírněji řešit. Po zápase zatleskáme hráčům a fičíme směr město. I když už jsem v Anglii byl, docela mě překvapilo, že místní jsou dost v klidu. Cestou zpět jsme s nějakými mladíky trošku pokecali a šlo vidět, že mají podobný smysl pro humor. Čtyři kamarádi, jeden fandí Millwallu, druhý Arsenalu, třetí Chelsea a čtvrtý LFC. Byla sranda poslouchat jejich konverzaci, nadávky :-). Po zápase padne nějaké to pivko, druhý den už jen klasika (památky), sledování místního šílenství ohledně Brexitu, kdy jdou do ulic stovky tisíc lidí a ve městě je naprostá anarchie :-).
Před psaním reportu jsem četl, že v okolí Wembley je jakási „cizinecká“ komunita. Mohu potvrdit. Před každou hospodou jsou „vousáči“ s vodními dýmkami, samí Alžířan, Libanonec, Turek…no, Anglie :-).
Co na závěr? Já si to užil. Viděl jsem a zažil „své“ Wembley, ujistil se, že miluji „naši“ národní náturu a povahu a tak vůbec. Next goal? Zase kvalifikace na EURO a možná Kosovo :-). A dlouhodobý cíl? Anfield.
Díky všem, kteří dočetli do konce a jen zopakuji, že je to mé subjektivné hodnocení a rozhodně chápu a vím, že x lidí to má jinak…
Sepsal Chachar