Po dlouhé době přinášíme na webu AZ-Fans.net velký rozhovor, kterými jsme často vyplňovali tzv. okurkové období, kdy hokej se nehraje, však fanoušci si o hokejových věcech chtějí číst… S dnešním rozhovorem jsme oslovili člověka, kterého příznivci AZetu znají z dob dřívějších, především ještě z doby Panterů…

Myslíme si, že rozhovor by vás mohl bavit. Nebo né že mohl, ale že bavit vás bude. Dotyčný již sice z našich tribun téměř definitivně zmizel, ale pořád má co říct. Především k časům minulým, kdy právě převážně o nich se rozpovídal. A to povídání bylo velice barvité a my si každý okamžik toho rozhovoru užívali. Začtěte se a užívejte si také.

Ahoj, zkus se nám trochu představit, pod jakou přezdívkou Tě fanoušci znají, jak ses k AZetu dostal a jak dlouho jsi byl jeho aktivním fanouškem?

Ahoj, přezdívku jsem běžně mezi fanoušky nepoužíval. Mé křestní jméno je Pavel, což je i přízvisko, pod kterým jsem vystupoval na našem diskuzním fóru. Pominu-li pozorovatelské sezóny, tak svou nejvyšší aktivitu bych vymezil léty 2006 až 2012. Havířovský hokej mi přiblížil na přelomu tisíciletí Jirka, bývalý předseda fanklubu, který mi jednou u šumbarského Albertu (nebo Many) předal A4 s výpisem 1. až 52. kola extraligové sezóny, ručně psaného na stroji nebo vytisknutého na laciné tiskárně. Rozpis jsem si nalepil na skříň k posteli a každý výsledek poctivě zapisoval poslechem z rádia. Když se mi poštěstilo slyšet pár živých gólových vstupů od Metoděje Nováka, chtěl jsem být přímo u toho.

Jak se měnila a vyvíjela Tvá role, kdy z běžného, řadového fanouška, ses „dopracoval“ do pozice jednoho z hlavních lidí tehdejšího seskupení AZ Fans? Jak náročná a dlouhá cesta k tomuto přerodu vedla?

Od počátku jsem navštěvoval kotel ostýchavě, buď po jeho stranách nebo až pod střechou, s ostatními fanoušky z kotle jsem se neznal. Role byly rozdány, v prvoligových sezónách po pádu z ELH se prakticky o všechno staral tandem Jirka – Slamič. Změnilo se to až sezónou 2005/2006, kdy jsem se aktivně účastnil většiny výjezdů. Skrze tehdejší fórum a časté jmenovky na dresech jsem se začal orientovat mezi lidmi a postupně se seznámil s většinou, která stála v čele tehdejšího kotle. Zájem dělat něco více pro tribuny jsem měl v sobě odjakživa, a tak jsem se jednou zeptal, zda bych si mohl zkusit napsat nějaký transparent. A protože se to po mě dalo číst, už mi to zůstalo :-). Mezi fanoušky byl vždy nedostatek kreslířů a prostor pro vlastní tvorbu byl obrovský, stačilo chtít. Se svou zapáleností jsem našel uplatnění ve vymýšlení různé choreografické prezentace, vlajek apod., což mě neskutečně naplňovalo a bavilo. Hokej se stal pro mě něčím více, než koníčkem, doslova jsem jím žil. Důležitým faktem bylo, že Jirka na spoustu činností začal být sám, a protože jsme spolu vyrůstali v jednom paneláku, znali jsme se velmi dobře. Mám dojem, že mě občas do nějaké aktivity uvrtal a už mi to zůstalo. Zlomový okamžik nastal v sezóně 2007/2008, kdy se náš webmaster rozhodl v činnosti nepokračovat, což byl problém, neboť jej neměl kdo nahradit. V té době jsem již pořizoval fotky a videa tribun ze zápasů a měl zájem situaci zachránit. Proběhla schůze asi 35 fanoušků na stadionu, přihlásil jsem se jako jediný, že se to naučím a stalo se – začal jsem spravovat web a fórum. Pak už jsem v tom lítal, těch příjemných povinností s webem přibývalo a tím jsem se dostal více do podvědomí ostatních. Občas se stalo, že nám nepřišel bubeník, takže jsem se naučil bubnovat. Když jsem chtěl malovat, musel jsem si materiál koupit, takže jsme se začal starat i o nákupy, které jsem si proplácel přes kasu a protože šlo o většinové náklady, časem jsem získal dohled nad našimi prostředky z členství a jiných příspěvků tehdejšího fanclubu, aby to bylo snazší. Vše z toho jsem dělal s nadšením a zájmem posunout scénu vpřed, ostatní to ocenili a hlavně  mi umožnili být aktivnějším. O tom, že jsem se postupně více a více zapojoval do chodu FC rozhodovala má vlastní iniciativa, dále zájem, abychom jako celek nestagnovali, a také nedostatek fanoušků, kteří by mohli některé aktivity převzít. Dá se říci, že během jedné až dvou sezón se má pozice fanouška přetransformovala úplně někam jinam.

Chvíli zůstaňme u těch optických prezentací. Snad se nepletu, když řeknu, že do té doby to bylo na havířovském zimáku něco velmi netradičního. Kde se rodily Tvé nápady, aby se kotel AZetu opticky prezentoval? Přeci jen, na havířovském hokeji jsi prakticky neměl na co navazovat…

Je to tak, tvorba jakékoliv větší prezentace nebyla v Havířově zažitá a nebylo na co navazovat. Zpětně bych tvrdil, že to mělo velkou výhodu – nikdo na to nebyl zvyklý, přitahovalo to pozornost, vše bylo originál, a nedalo tolik práce vymýšlet nové a nové nápady. Mé nápady se rodily zpravidla přemýšlením během dlouhých výuk ve škole a brouzdáním na internetu. Limitem byl dostupný materiál (kartony, plachty, fólie, barvy, látky, tyče, aj.) s tím, co jsme mohli prezentovat (klubové barvy, znak, hráči, transparenty s textem) a taky naše mizerné finance. Kombinacemi vznikaly možnosti, které jsme předváděli. Určitě v té době chyběl důraz na tradici, historická témata, případně témata založená na vztazích mezi jednotlivými tábory. To vše přicházelo se sezónami později až do současnosti. Má inspirace přicházela převážně z úmorného přemýšlení, co jsme schopni vytvořit, a nebo z okolí. Mimo hokej jsem se zajímal také o evropský fotbal, odkud určitě také něco přišlo. A nemusíme také chodit daleko, přiznám se, že na závěrečné utkání sezóny 2006/2007 s Berounem jsme prvně použili světlice ve větším množství a jejich použití mi otevřel oči až zápas na havířovských fotbalových indiánech. Z doslechu vím, že kolem pyra byly obavy ze strany vedení, ale předseda sehnal nějaké méně čoudící a vyšlo.

Jak velkým problémem v té době byly věci, na kterých je tvorba choreografií závislá? Napadá mě třeba – shánění financí, shánění lidí, kteří se na tvorbě budou podílet, shánění prostorů na tvorbu, nějaký fanouškovský sklad apod. Zkus nám tyhle potřeby, bez kterých to asi nelze pořádně dělat, trochu přiblížit.

Z dnešního pohledu by to byl velký problém, tenkrát ani ne. Každou věc můžeš dělat profi, a nebo amatérsky. My byli spíše amatéři, ale průběh těchto záležitostí se v čase měnil k lepšímu a organizovanějšímu až po roce 2010. Když jsem se začal zapojovat do dění kolem 2006 jako nováček bez známostí, tak mi to z pohledu tvorby vyhovovalo. Finance jsem měl vlastní, prostory byly dětský pokoj a vjezd do garáže, sklad jsem měl pod postelí a za gaučem několik sezón. Dnes si to nedovedu představit, ale podle mě první povedená věc byla plachta složená nejdříve ze tří částí a 96 ks výkresů A1, na níž byl namalován znak tehdejšího klubu a ta vznikla v těchto stísněných prostorech. Odnesl to koberec a jedna plechovka černé vyšla vniveč, tvorba trvala intenzivně 14 dní. Lezlo to samozřejmě do peněz, což se časem domluvilo v proplácení a to mé nadšení jen posílilo. Peněz bylo vždy málo, hodně jsme se omezili na tvorbu transparentů na ten hnusný hnědý papír z papírnictví u centrálního parkoviště. Zdrojem peněz byla vstupní členství do FC (tuším dříve 200 Kč) pro cca 30 osob. Asi jednou, max. dvakrát v sezóně proběhl příspěvek formou známé čapky, ale pouze v sektoru A2. Na webu jsme vyvěsili příspěvkové bankovní konto a občas někdo z nazývaných gaučáků poslal stovku. Když se zajišťovaly výjezdy, cena se zaokrouhlila nahoru a zbytek drobných zůstal v kase. Otáčela se každá koruna. Dále jsme jako další prostory používali malé přestřešení v zadní části stadionu, kde jsme chvíli také měli věci. Malování u stadionu mělo tu výhodu, že jsme občas přitáhli někoho z Plechárny, nebo naopak po skončení v té Plechárně sami skončili. Někdy to bylo parkoviště u Kauflandu, po roce 2010 pak zřídka pod střechou fotbalového stadionu, na železničním nádraží nebo v tělocvičně. Dříve když pršelo, nedělalo se nic a na drobnosti vystačila garáž. Jakmile přibývaly vlajky, vlaječky na tyčích nebo bubny, více se začala jako sklad využívat budka na prodej vstupenek před zimákem. Když byla potřeba přiložit ruku k dílu na nějaké vymalování nebo stříhání, napsali jsme si přes ICQ a sešli se, dále existovalo druhé fórum pod heslem jen pro vybrané. V počtu čtyř až pěti spolehlivých lidí jsme to zvládali bez problémů.

Když se nyní zaměříme jen na tvorbu do roku 2010, jak často, zda-li vůbec, se stávalo, že s nápadem na tvorbu choreografie přišel někdo jiný než Ty sám?

Nerad bych někomu ukřivdil, ale nevzpomínám si, že bychom zrealizovali něco, s čím by někdo za mnou přišel. S předsedou jsem konzultoval znění textů na transparentech, vylaďovali jsme slova dané myšlenky, abych to pak mohl zpracovat. Řekl bych, že jinak ne, což bylo dáno obecně nezájmem a stagnujícím období havířovského hokeje.

Jaká v té době, v návaznosti na tyto fanouškovské aktivity, byla spolupráce s klubem, klubovým vedením? Jak se tito pánové na vaše aktivity dívali? Podporovali vás nějak, ať už finančně či jakkoli jinak? Byla i nějaká „rýpavá“ prezentace směrem k tehdejšímu vedení, nebo naopak, udělali jste někdy něco, co si u vás klub „objednal“, tzv. na zakázku?

Přímé důvěrnější vztahy s vedením řešil primárně předseda, ostatní jsme se do toho nepletli. Pouze se k nám dostaly kusé informace. Spolupráci s vedením a manažery jsem vždy zpočátku vnímal pozitivně, která však zpravidla skončila tragicky. Především u pánů Strmeně a Novotného, méně pak u Dobeše a Folty. Novotný měl alespoň tu soudnost, že se už v Havířově neobjevil, ale u bývalého prezidenta se divím, že jej fanoušci nechali v obrozených sezónách bez povšimnutí pochodovat po zimáku! Společným jmenovatelem by mohla být neupřímnost, někdy lži a především obrovské zklamání. S námi jako s umírněnou fanklubáckou skupinou nebyl problém. Než se vztahy postupně pokazily, spolupráce s vedením fungovala. Např. při tvorbě knihy havířovského hokeje k 80. výročí nebo také probíhaly pravidelné schůzky s fanoušky, ve vymýšlení doprovodných programů před důležitými zápasy. Finanční podpora mezi vedením a fans existovala ve formě proplacených autobusů na derby se Sarezou v Porubě, dříve nám to nepřišlo zvláštní. Klub s tím přicházel sám. Ať si každý udělá obrázek sám, proč tomu asi tak bylo. U dalších finančních úlev jsem byl i osobně, jako např. výroba vlajky se slevou skrze sponzory klubu, nebo poskytnutí několika kýblů barev na chorea. Bylo to tak. A zřejmě i z těchto důvodů vážnější protesty přímo na stadionu neproběhly, každý požár hasil předseda telefonem s aktuálním manažerem. Protesty, které proběhly, byly spíše reakcí na výkony hráčů, podezření ze sázení, rozdílné výkony doma a venku. Klub si tedy na rovinu u nás nic neobjednával, ale zároveň měl nástroje, jak nás preventivně umlčet. Na základě těchto zkušeností bych doporučoval všem fans zachovat si svou samostatnost, nezávislost, hrdost, neprodejnost a za případné nabídky poděkovat, ale zdvořile odmítnout.

Staral ses o optické prezentace AZetu Havířov, nabízí se tedy, že ses také zajímal o to, jak tvoří soupeři, nehledě na to, kterou ligu hrají. Je tomu tak? Ke komu jsi v té době třeba vzhlížel, který tábor fandů Tě po této stránce „bavil“, čí práci jsi mohl pochválit nebo naopak zkritizovat?

Určitě. Zúžil bych výběr na trojici táborů, u kterých se dalo na něco koukat a dají se pochválit, a ty byly v Brně, Prostějově a Ústí nad Labem. U dalších našich soupeřů nebylo na výjimky co k vidění. Alespoň nějakou prezentaci jsem zaznamenal v Jihlavě, v Havlíčkově Brodě, Třebíči nebo v Hradci Králové. V Ústí se tvořily pěkné věci, líbila se mi netradiční výrazná kombinace žluté a modré, uměli hezky ztvárnit jejich lva, občas něco pověsili, používaly často pásy nabarvených fólií se spoustou dvouručných vlajek a poprvé jsem se tam inspiroval jakýmsi 3D efektem. Každý si pamatujeme svůj první výjezd a pominu-li extraligu, tak ten můj byl až v prosinci 2005 do Prostějova. Pamatuji si to jako by to bylo včera, říkal jsem si – „Aha, tak tady už se to asi nějaký ten rok dělá.“ Je pro mě až neuvěřitelné, jak dlouho trvá tak kvalitní úroveň v Prostějově, když trvá dodnes a sám netuším, kdy jim to tam začalo. Prostějov představoval kvalitní počet lidí v kotli, červená, bílá, někdy černá, balónky, kartony, plachty, transparenty a stále to bušili dokola na jiné způsoby. Oni si vždycky něco připravili a málokdy něco vynechali. Mrzí mě, že jsem se nedostal na jejich vyprodaná derby s Olomoucí, která měla šťávu. Největší zážitky mám však z Brna, které rostlo před očima. Tisíce šál, ohromující chorály, masivní kartoniády. Ty dojmy byly ohromné i při napůl naplněné kapacitě haly Ronda. Připadal jsem si, jako bychom přijeli z nějaké vesnice. Každou sezónu nabývající sil. Brno bylo obdivuhodné, jak se zvyšoval počet fanoušků o tamní hokej, jak se zapojoval do fandění celý stadión. Když na nás ve čtvrtfinále 05/06 zakřičeli „Vzhůru Brno“, na chvíli jsme oněměli, kdo proti nám stojí. To bylo prozření pro mě. Nicméně z pohledu zajímavější a kreativní tvorby choreí Brno výjimečné nebylo a trvalo spoustu dalších sezón, než začali využívat svůj potenciál. Z opačného kritického pohledu mohu s čistým svědomím zmínit Moru Olomouc. Jejich tvorba byla nevzhledná, zpravidla nečitelná, rozházená a titěrně malá. Kartoniády z 20 ks měkkých bílých a červených A4 na třetině jejich tribuny, to né. Asi tuším, odkud bral inspiraci náš Lišák Vojta. I když snaha se cení, možná by bylo lepší se zařadit mezi ostatní tábory, které netvořily vůbec.

Jak jsme se dozvěděli v odpovědích výše, fanoušci AZetu tvořili choreografie, fandili v kotli, tu a tam vyjeli na výjezd. Čemu tedy přičítáš fakt, že mezi ostatními fanouškovskými tábory české scény nebyli AZeťáci bráni příliš vážně, kdy ostatní silné ekipy Havířovem dosti opovrhovaly? Co bylo příčinou? Máš nějaký názor či subjektivní vysvětlení?

Fanclub AZ Fans byla skupinkou asi 30 osob s průměrným věkem cca 20 let velmi umírněného a někdy pubertálního ražení, bez potřeby řídit dění v lize, bez potřeby vzájemného porovnávání nebo moralizovat ostatní. Žila vlastním uzavřeným životem, měla svůj směr, postupně skomírala a rozpadla se ještě dříve, než se v sezóně 09/10 rozpadl klub HC Havířov Panthers. Skupině chyběl respekt a více vůdčích osob, které by krotili ostatní navenek a dali uskupení jednotný charakter bez individuálních manýrů. V lize nás byla většina takových podobných skupin. Ti, kteří námi opovrhovali byli v menšině, byly to více zkušenější a početnější ekipy mající svou hrdost s odlišným myšlením a názory. Mezi těmito fanoušky nebo vedle nich se zpravidla vyskytovaly také jiné radikálnější skupiny, dá se říct skupiny zlobivců.

Vraťme se ještě k tomu Fanklubu. Nyní už mladší ročníky ani neví, proč fanklub existoval, jaké jeho existence měla výhody apod. Zkus se rozpovídat. Jednoduše a prostě – proč fanklub? Proč v této podobě organizovaní fans? Jaké z toho, jak pro jedince, tak pro scénu na tribunách jako takovou, plynuly výhody?

Fanclub AZ fans tvořil užší seskupení fanoušků, kteří měli mít aktivnější zájem na propagování klubu. Členství v FC poskytovalo výhody ve formě volného vstupu na stadion či zlevněného výjezdu, občas nějaké vstupenky zdarma na venkovních utkání. Od člena se pak očekávalo aktivní fandění a účast na pravidelných schůzkách s vedením nebo jen mezi fans. A světe div se, fungovalo to, chodilo se hojně a mám dojem, že se dříve evidovaly i absence. Na těchto schůzkách jsme se skrze komunikaci předsedy s manažerem klubu dozvídali o chystaných přestupech, o novinkách v klubu, podrobnosti o hráčích a jiných drbech. To byla výhoda, jinak se ty informace k Tobě nemohly tak snadno dostat. Byla to taková parta kamarádů, kteří se rádi scházeli na hokeji, ale i mimo něj. Fanoušek měl pak blíže účastnit se např. organizovaných hokejových nebo florbalových zápasů. Z těchto aktivit dokonce vznikl soutěžní oficiální florbalový klub, za který někteří členové FC hrávali. Klub si od rozdání volných vstupů sliboval alespoň nějakou atmosféru a chtěl odměnit pravidelně chodící fanoušky, kterým kompenzoval vynaložené prostředky na výjezdy. Pro nás většinu, kterým bylo 15 – 20 let, to znamenalo obrovskou finanční úlevu, protože jsme si mohli dát o 2 piva navíc :-). Člen měl přístup do nějaké interní sekce na webu, kde se opět mohl dozvídat informace. Bylo o něj postaráno, pokud měl zájem účastnit se výjezdu, měl také přednostní právo obsadit autobus. Dále pokud bylo potřeba s čímkoliv pomoct, mezi členy fungovala větší ochota. Nebyl problém najít někoho, kdo dnes přenese vlajku, buben, choreo, vždycky se někdo našel a nikdo Tě neposlal do prdele. Když se řeklo, že na příští zápas nastříháme papírky, spousta lidí přišlo s vlastním pytlem plného papírků, nebylo potřeba úkolovat jednotlivce. Mimochodem, s těmi papírky to byla hrozná demence. Po vhození nad hlavu to spoustě lidem vydrželo jako zábava po celý zápas, protože místo fandění se ten bordel po sobě házel ze země dokola a dokola. Do piva, do kapes, za kapuci, to byla klasika. Ten fanklub tam prostě existoval v této podobě a jiné alternativy nejprve nebyly. S každou následující sezónou členové postupně ubývali. Někteří si chtěli více užívat zápas v klidu, někteří chtěli pernamentkou podpořit klub, někteří nechtěli být součástí mladistvého kolektivu, někteří chodili také na fotbal a zjistili, že FC není pro ně. S odchodem několika tradičních osob a zvětšující se negativní nálepkou pro zdejší FC se rozhodlo, že to necháme rozpustit a dále nebudeme vystupovat pod hlavičkou FC. Možná trochu alibistické, protože navenek to někdy vypadalo stejně jako za FC. Od té doby jsme se však scházeli pouze jako prostí fanoušci AZ.

Zkus ztratit pár slov i k fanouškům AZetu, kteří v té době nechodili do kotle. Jaké byly vztahy právě mezi kotelníky a tzv., i když já to označení tuze nesnáším, gaučáky? Jak moc jste se o podporu, jakéhokoli druhu, od ostatních fandů AZetu mohli či nemohli opřít?

Rozdělení fanoušků po stadiónu bylo podobné, jako tomu je dnes, ale s tím rozdílem, že spolupráce nebyla tak zaběhlá. Na A2 byl tradičně kotel, ačkoliv i ten chvílemi cestoval při snaze změnit atmosféru k lepšímu. Sektor RBH uprostřed zimáku existuje od nepaměti, ale podle mě nebyl tak aktivní, jako po roce 2010. Na béčku, tzn. na protilehlé tribuně z našeho pohledu, se scházeli prakticky pasivní fanoušci, označovaní často jako gaučáci, což mělo symbolizovat fanoušky zapadlé v gauči, kteří na hokej koukají jako doma u televize. Kotel nebyl tak silný a mimo play off 05/06 ani tak plný, aby dokázal strhnout fanoušky po celé hale, jen zcela výjimečně. Když bylo dobře, tak kotel šlapal a fandilo se, což bylo prvním odrazem k tomu, abychom motivovali i ostatní fans na stadionu, megafon se samozřejmě ještě nepoužíval. Druhým stupněm bylo, že jsme se občas zesynchronizovali s RBH sektorem v pokřiku „AZ!“, v potlesku častá podpora od pravé strany fungovala. Často jsme si to kazili i sami, protože bylo dlouhodobým nešvarem v kotli odzpívat chorál v pomalém tempu a neutéct zbytku o vteřiny napřed. Třetím stupněm byly situace, pokud naši plejeři někoho drtili na ledě, kotel už byl opilý, a vše nám hrálo do karet. Poté se i béčko zapojilo potleskem při našem chorálu „Do toho!“. Podpora z ostatních míst na stadionu byla slabá, což bylo dáno i návštěvností. Ta byla v průměru 1 tisíc diváků, klesala k 8 stovkám a na závěr pamatuji i pětistovku. Suma sumárum, spolupráce s ostatními nebyla dobře nastavena.

A vše směřovalo ke spojení veskrze umírněnějších hokejových fanoušků AZetu s mnohdy zlobivými fotbalovými fanoušky. Ještě než se o tom spojení rozepíšeme, vraťme se o pár let zpět. Jak jsi havířovské fotbalové fanoušky, kteří AZet prakticky nepodporovali, vnímal Ty? Třeba i v souvislosti se známým případem, kdy vám odcizili vaše vlajky apod.?

Všímal jsem si, že se na A1 občas sejde dost lidí a někdy si vytvářel naivní iluze, že bychom fandili v ještě lepším počtu jako celek, jako jednotný Havířov. Obzvlášť, když jsem byl některé tváře zvyklý vídat v kotli. Právě pro tyto „přestupy“ a oslabování našeho počtu byl můj vztah spíše lehce negativní. Dění mezi indiány resp. fotbalovými Havířováky jsem pečlivě sledoval. Ať už pravidelně webovky s reporty, fórum a s profláklým heslem i jejich VIP fórum :-). Některé zápasy jsem si sám nenechal ujít osobně, např. proti Opavě, což slibovalo větší zábavu a taky že jo. Párkrát, přesněji řečeno dvakrát, jsem se objevil dokonce v cca 40-ti členném kotli a zafandil. Měl jsem přehled o fanoušcích, kteří tam chodí, některé jsem osobně znal, o ostatních jsem slyšel a pro svůj přehled v diskuzích je i průběžně identifikoval. Rád jsem se podíval na chorea, která se tam ve velmi dobré kvalitě tvořila. Nicméně tyto mé sympatie utla událost na podzim v roce 2006, když hrál AZ doma s Mladou Boleslaví. To mě vážně nasrali! Na tento zápas jsem se těšil více než obvykle, protože jsem měl představit novou vlajku, na které jsem týdny pracoval od návrhu až po výrobu v Petřvaldu. Vlajka za 6 tis. zažila svou premiéru i derniéru, neboť nám byla po zápase sebrána. Osobně jsem u této akce nebyl a bylo to pro mě obrovské zklamání a demotivace. Přišlo mi to nepochopitelné a rána z trochu vlastních řad, tak jsem to vnímal. O to více jsem fotbalové dění sledoval a to až do osudného výjezdu této party do Bohuslavic, odkdy má zášť postupně uvadala až do významného okamžiku, ke kterému došlo v roce 2010 v podobě zakopání válečné sekery…

Dokázal bys vzpomenout, jak se ono zakopání letité válečné sekery, mezi tehdejšími AZ Fans a fotbalovými fanoušky, rodilo? Co tomu předcházelo, kterak se to dohadovalo, co Ty sám jsi od toho očekával, čeho ses bál, na co se těšil, zda s tím vnitřně souhlasil apod.? Až do dalšího osudového dne, památného výjezdu na vsetínský Lapač…

Jak jsem se dříve přiznal, tak o tomto spojení mezi kotlem AZ fans a fotbalovými fanoušky jsem přemýšlel ještě v době, když bylo absurdní. Prvním podstatným momentem, bez kterého by to nešlo, byl zánik klubu HC Havířov Panthers. To, co představovalo zprvu katastrofu, bylo vlastně zárodkem něčeho výjimečného. Ale to jsme nikdo nemohli tušit, co nás čeká. Nevybavuji si přesně, odkud se ta myšlenka spojení dostala ven a jak začala mít ty úplně prvopočátkové obrysy, ale mám dojem, že k tomu přispěla i má komunikace s dlouholetým zkušeným fanouškem AZ a Pittsburghu, který měl přehled o obou táborech a se kterým jsme pravidelně dění navzájem komentovali do nočních hodin. Své udělala i podpora při výrobě nových šál, které se mi dostalo ze strany fanoušků fotbalových a tyto kontakty byly důležité. Vzpomínám si, že jsem tuto myšlenku spojení nadhodil předsedovi (už dávno předsedou nebyl, ale funkce se změnila v přezdívku), který se k tomuto stavěl spíše vlažně. Fanclub již oficiálně neexistoval, vystupovali jsme oficiálně neorganizovaně a vystupovali každý sám za sebe. O pár dní později jsme oslovili pár předních AZ fans, aby k tomuto spojení vyjádřili svůj názor. Názorů mohlo být 4 nebo 5, v tu dobu jsem vnímal spíše nezájem o tyto záležitosti, spousta fans byli unaveni tím dlouholetým trápením za Panterů a skomírající úrovní, úbytkem fanoušků i radosti z tohoto koníčku. Také výsledek těchto názorů byl nejednoznačný, spíše opatrný, a hlavně mi tam chyběla nějaká vyšší aktivita a zájem, otázky jak apod. Nabyl jsem dojmu, že v této věci můžu mít volnou ruku a někdy jednal na vlastní pěst. Hodně jsem toho vnímal odlišně ve srovnání s běžnými fanoušky, a podle mě to byla obrovská příležitost, byl jsem z té představy nadšený a snažil se trochu lobbovat a iniciovat.  Před první sezónou novodobého AZ Havířov probíhala přátelská utkání, při kterých se obsazoval fanoušky nejen sektor A2, ale také A1. Úplně zlomovým okamžikem a tím zmiňovaným zakopáním válečné sekery bylo jednoznačně pozápasové sezení u piva v Orionu, kterého se účastnilo jen pár osob z obou táborů, kteří měli jednoznačný zájem něco změnit. Za AZ fans mi tam chybělo více fanoušků, kteří byli vždy v popředí. Možná jsme byli jen dva až tři, vzali to do vlastních rukou a rozhodli to sami, protože jsme měli ten důležitý zájem a nebyli pasivní jako zbytek. Něco se vyzkoušelo, černé mikiny se postavily vedle dresů, ty okamžiky byly spíše vnímány s napětím, bylo to zvláštní, prostě takové to první nejisté rande. Ti, kteří nesouhlasili, začali sedávat jinam, což mě mrzelo. Ale stejně tak to fungovalo i opačně a začaly se objevovat nové tváře, což byly povzbuzující impulzy, které nám chyběly. Důležité bylo, že mezi fotbalovými fanoušky byly nové a silné osobnosti, které se toho nebály. Čeho jsem se obával já byla křehkost tohoto nového vztahu a skepse některých fanoušků, nebo dokonce záměrných narušovatelů. Osobně jsem tomuto směru věřil, že je pro celý AZ správným krokem. Těch příležitostí, kdy jsme se mohli vzájemně otrkat nebylo na přátelácích příliš a tak první výzvou a ostrou zkouškou byl výjezd 1. kola na Lapač.

(komunikace mezi Pavlem a tehdejším vysoce postaveným fanouškem AZetu o tom, že by bylo vhodné se s tehdejšími TfH spojit během fotbalového utkání MFK Havířov vs. Třinec, které začalo napadením třineckých fanoušků, pokračovalo kvalitními ultras prezentacemi během zápasu a končilo napadením pořadatele, který Havířovákům odcizil buben, který oni předtím odcizili Třineckým 🙂 )

Tak povídej…

Této akci se udělala obrovská propagace a podařilo se seskupit do té doby asi neuvěřitelných 200 fans. Ten zápas měl mnoho a poskytl zážitky, které fanoušek nemohl léta zažít. Hromové fandění s megafonem, náš počet lidí vytvořil optický dojem, který jsme znali jen u ostatních táborů z fotografií a najednou jsme to byli my, byl tam adrenalin a divoké okamžiky uvnitř i vně stadionu. Byl to první moment, kdy se s Havířovem muselo začít počítat, laťka byla nastavena vysoko. Utkání bylo přerušeno ve třetí třetině a nedohráno, škarohlídům doma na zadku nabídl možnost, jak toto spojení  znovu zpochybnit nebo pošpinit, ale my, kteří jsme tam byli, jsme věděli, že tohle bylo nezapomenutelné a že my jsme byli konečně jeden Havířov.

Ze zákulisí však znám nejednu historku a cestě tehdejších AZ Fans z Lapače domů, kdy po vsetínském extempore se ozývalo mnoho hlasů, aby se tento pakt po pár dnech zase rozpadl. První rande a dopadlo zrovna takhle. Pro fotbalové asi parádně, pro umírněné hokejové šlo o velký průšvih. Jak jsi tu cestu domů z Lapače, ty diskuze nad další (ne)možnou budoucností, vnímal Ty?

První rande dopadlo náramně, ale samozřejmě jde o úhel pohledu při tak širokém spektru fans. Pokud někdo remcal, tak jsem jel asi v jiném autobusu, protože si pamatuji dost bývalých předních fanklubáků, kteří se odvázali a zapojili do strkanic vně stadionu a zápas si podle úsměvů a komentářů rovněž užili, nechali se strhnout. Samotného mě to pozitivně překvapilo a to jsou fakta. Každý remcal, mohl nesouhlasit a měl svobodnou volbu posadit se příště jinam nebo nevyjet s námi vůbec. Vždyť jsme vzkřísili scénu a podstatě povstali z mrtvých! Pokud někdo zažil umírající tribuny předchozích sezón a nyní dostal příležitost zažít Vsetín, měl by chtít pokračovat v tomto směru s očekáváním do dalších kol, nebo minimálně hledat cesty a způsoby, jak fungovat dále, hledat kompromisy, možná se trochu přizpůsobit nebo aktualizovat. Já tomuto nastolenému směru věřil a negativní vlnu odrážel. Jestliže někdo upřednostňoval rozpad tohoto nového spojení před tím, co jsme uměli předvést, mohl jít a dělat si to po svém v menšině, vrátit se v čase o pár let zpět a být spokojený. Předčasné ukončení zápasu nevypadá navenek dobře a kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. Jistě, bylo by alibistické tvrdit, že jsme byli jako beránci, ale vždyť jsme přijeli na Lapač a né kdesi do Kadaně! Navíc zápas byl přerušen z důvodu velkého množství slzného plynu ve vzduchu, který se dostal až na ledovou plochu a tím pokud vím nedisponoval nikdo z Havířova, ale dementní pořadatelská služba. Osobně jsem se načichal dost, dostal pořádně po tlamě, a přesto budu vzpomínat na tento výjezd jako jeden z top 10, které jsem zažil. A pokud snad šlo někomu jen o ty 3 body, no… tak mohl být spokojen dodatečně :-).

Brzy to bude 10 let, co proběhlo zakopání válečné sekery mezi AZ Fans a TfH, nedobré vztahy odstartovala schůzka zástupců těchto dvou skupin. Pamatuješ si ještě na ni? 

Pamatuji se, že o prázdninách 2010, v období přípravných zápasů, se k večeru u piva upeklo něco, čemu můžeme zpětně říkat záchytný bod a obrovsky důležitý milník v historii fanouškovství na našem zimáku. Dvě dříve nesmiřitelné strany u jednoho stolu to chtěli začít dělat jinak. Zástupci zlobivců a těch umírněných. Pro mě osobně šlo o splnění tajných představ. Zpětně hodnotím, že bylo důležité obsazení osob z obou stran bez zarytých škarohlídů a provokatérů, které chtělo a dalo vytvořit půdu něčemu novému. Také z tohoto pohledu bylo potřeba schůzku připravit. Jednal jsem sobecky – některé z předních fans jsem tam záměrně nechtěl, prostě se to muselo stát a povést. Spojoval nás zájem, aktivita a energie, byli to ti, kteří chtěli tu jednotu vypěstovat. Obecně tyto dva tábory nespojovalo smýšlení, myslím si však, že jinak tomu bylo právě u dvou konkrétních skupin u téhož stolu. V té době vzpomínky na vzájemné konflikty byly relativně čerstvé a muselo se chtít oboustranně. Před námi těžký úkol v podobě vytvoření prostoru, kde se mají setkávat do té doby dva různé světy o jiné mentalitě. Jak by to mohlo fungovat a zda to vůbec bude fungovat se muselo vyzkoušet. Zřejmě jsme nikdo netušili, kolik lidí to v blížící se sezóně strhne a jaký boom způsobí. Křehký vztah se začal postupně utužovat a transformovat, prošel řadou nástrah. Právě toto spojení umožnilo těšit se v první sezóně z celotribunových choreografií nebo z fotografií zachycující pořádnou pyrotechniku a masu lidí, a na těch záběrech jsme to byli my – Havířováci. Musí to být sen každého fanouška, že zažije něco podobného, a ačkoliv se naše síla ukázala až s odstupem času, tak měla svůj původ právě v této schůzce.

A pamatuješ si ještě dnes, kdo konkrétně se schůzky z řad AZ Fans účastnil? Pamatuješ také, s jakou vizí jste na schůzky šli, jak moc velké ústupky jste byli schopni udělat, zda třeba existovalo něco, nějaká pomyslná čára, přes kterou byste nešli apod.? 

Bylo nutné se domluvit! Stav tehdejší fans scény už byl naprosto žalostný po všech hodnotících stránkách, byli jsme pro smích a od roku 2006 to šlo z kopce sezónu po sezóně, až do samotného zoufalého skonu. Protože nějaké šeptání o schůzce bylo ve vzduchu předem, čas na přemýšlení byl. Osobně jsem neměl nastavenou hranici, případně situaci, kdy by bylo nutné vstát od stolu a odejít, to v žádném případě. Ba právě naopak, viděl jsem v tom obrovskou příležitost, o které jsem vedl málo veřejné myšlenky léta předtím. A teď se to mohlo stát! Byl jsem z toho nervózní. V tom krátké období se na zimáku scházelo pár desítek lidí, spousta fanoušků bylo na dovolených a nevnímal jsem v ostatních ten potřebný zájem něco změnit, ačkoliv byli zdvořile osloveni. Názorově šlo navíc o různorodé publikum. Částečně jsem měl obavy, co by mohlo být překážkou pro ostatní většinu a jak by vnímali určité změny, jenomže cíl byl pro mě jasně daný předem – domluvit se a spojit síly. Potřebovali jsme zkušenost, respekt a také jednoduše řečeno – lidi, čerstvou krev. Domluva měla udávat směr a také naprosto změnit kurs, především odstranit fanklubácké manýry a skončit s bratříčkováním. Schůzku jsem od ročníku jejího vzniku nekomentoval, mám-li být konkrétní po téměř deseti letech, tak s jistotou vím, že vedle mě byl přítomen Pes Novák. Naproti zcela jistě J.R. from B.K. a Sopel. S nejistotou pak na jedné straně Jendys a na druhé Proktor.

Pavle, povídání se nám chýlí ke konci, bylo moc příjemné, bavilo nás a jistě bude bavit i čtenáře. Je něco, co bys jim na závěr chtěl vzkázat? A klidně nebuď stručný, kloudných myšlenek na závěr není nikdy dost…

Chachar: „Upřímně, je to už přeci jen nějaká doba. S Pavlem nejsem v kontaktu, roky letí a sezóny jakbysmet. Ale Pavel tím hodně žil a postupné i změnil názor na chod tribun a různé věci, které k tomu patří. Nechci lhát, ale myslím, že on byl jeden z velkých odpůrců „Baníku, Indiánů“ a čehokoliv s tím (těmi) lidmi spojené :-). Na druhou stranu – pak jednoduše prozřel. Pro AZ toho v minulosti udělal spoustu, pro fans scénu pak, v rámci nějaké „ultras“ produkce, ještě více. Co pamatuji, tak kdysi se o to začal starat právě on, nebo byl prostě jedním z mála, kdo přišel s nějakými malůvkami atd.“

Pes Novák: „Pavel byl, zároveň s Jirkou, jako kdyby hlava tehdejšího fanclubu, organizátor a malíř choreografií, správce internetových stránek az-fans.net.“

Pulec: „Pavla si pamatuju, už je to ale doba, co jsme se viděli naposled.
Pavel byl neviditelný frajer, za kterého mluvila především práce kolem příprav na zápas (choreo). Byl vždy hodně do pohody a dalo se s ním o všem v pohodě pokecat. Byl to takový David-Parthner dnešních prezentací AZetu. Něco jsme spolu odjezdili, vypili a dokonce i vytvořili. Doufám, že se Ti v osobním životě daří a jsi zdravý. Měj se.“

Casper: „Pavla znám řadu let, ale i tak vlastně nemám moc co o něm napsat. Absolvovali jsme spolu pár výjezdů, ještě v dobách první ligy před znovuzrozením AZ Havířov 2010 a potkávali se na domácích zápasech. Co vím, tak se spolupodílel na chodu tehdejšího fanklubu, myslím, že organizoval výjezdy, tvorby transparentů apod.. Je to pohodový a schopný kluk, který se nějak vytratil z havířovských hokejových tribun, což myslím, že je velká škoda.“

Tomula: „Pavla samozřejmě znám velmi dobře. Co se týče havířovských tribun, tak si myslím, že Pavel byl jejich dost výraznou postavou, ať už před oním sloučením (2010) či po něm. Troufnu si říct, že byl jedním z důležitých článků sloučení tehdejších AZ Fans a TfH. Navíc si myslím, že jeho hlavní přínos byl při tvorbě optických prezentací, kdy i hlavně díky němu měly tyto svou velkou propracovanost a kvalitu.“

Slamič: „Moje kariéra aktivního fanouška v kotli se míjela s tou Pavlovou při mém přechodu k TfH. Takže jsme toho spolu bok po boku prakticky moc neodstáli. Přesto si PavlaAZ pochopitelně pamatuji. Stal se jednou z vůdčích postav tehdejších AZ Fans. Já kluky pochopitelně dál sledoval, jelikož jsem byl x let přední osobou havířovského kotle. Pavel byl zapálený pro věc. Byl velmi aktivní jak na zimním stadionu, tak na webu AZ fans. Pamatuji si, ze dělal i pěkné fotky a hlavně videa, která byla poté k vidění na Youtube. Vzpomínám na něj jako na člověka, který nebyl zaslepen pouze do svého pohledu, ale uměl se pozastavit nad názory druhých. Vyhledával a „vzdělával“ se ohledně fans scény. I to může být jeden z důvodů, proč Pavel nezatracoval myšlenku spojení sil mezi tehdejšími AZ fans a TfH. Na rozhovor s ním se těším a rád při čtení jeho řádků zavzpomínám na staré časy.

Zahradník: „Pavla samozřejmě znám, pamatuju si ho. Co bych tak o něm řekl? Vím, že v té době se staral o chorea, vymýšlel je a z velké části i vyráběl, staral se a možná i založil web AZ Fans. Nejsem si úplně jist, ale mám dojem, že zařizoval i členské karty pro fanklub. Minimálně tedy mou mi předával on. Jinak je těžké si vybavit další věci ve spojitosti s ním, přeci – je to už 10 let…“

Toman: „Já jsem byl v kotli jedinou sezónu, takže Pavla znám spíše z jiného hlediska. Spíše z osobního, než abych zde vypsal jeho fanouškovské aktivity. Já když byl v kotli, tak Pavlovi mohlo být snad 16 let, tuším, že stál za zrodem fans stránek a mohu jej označit za skvělého kreslíře choreografií. O to víc před ním smekám, protože já ve výtvarce dostával trojky :-). Jo a taky si pamatuji, že hodně fotil. Tím že jsem sektor opustil po jediné sezoně 05/06, si nějaké další jeho aktivity nevybavuju. Z osobního hlediska na něj nemůžu říct půl křivého slova.“

KubaS from Zmrzlina: „Pavla jsem vždy vnímal pozitivně. Pamatuji si jej jako klidného, vyrovnaného a inteligentního člověka, jakých na tribunách (a tím spíš v kotli) moc není. Škoda, že už se tak nezapojuje.“

————————————————————

Závěrečné slovo autora?

Pokud bych měl vzpomenout na Pavla, musím své vzpomínky začít úplně jinde, než na havířovském hokejovém stadionu. Ve vzpomínkách musím zamířit na parkoviště za barákem, kde jsem Pavla poprvé zaregistroval (jako „děcka“ jsme bydleli 150 metrů od sebe). S mladšími kluky z našeho baráku chodil hrávat hokej. Často stál v bráně, na sobě starší dres Buffala Sabres, na zádech jmenovka Hašek, kolem nohou molitanové betony. Takhle si jej především pamatuji já. Vnímal jsem jej jako toho malého fanklubáčka, které jsme tehdy neměli rádi a koukali na ně skrze prsty. I na tom parkovišti, když jsem si od bráchy občas půjčil hokejku, že si párkrát vystřelím, jsem mu chtěl dát gól nebo trefit ho tak, ať jej to aspoň štípe :-).

Už tehdy jsem tak nějak tušil, že je jednou z vůdčích osob, které se starají o chod hokejové scény v Havířově, kterou jsme však, jakožto TfH, opovrhovali a hokejové fanklubáky neměli rádi. No a pokud někdo stojí v čele, je tzv. na ráně… Třeba i proto „odebrání“ vlajek Fanklubu, kdy Pavel nám pak hodně psal, za vlajky, za jejich navrácení, nabízel peníze, vzpomínám, že na jejich návrat nerezignoval třeba ani rok poté, co už vlajky byly spáleny a on tomu nechtěl věřit. Tenkrát jsem se tomu smál, nyní už vím, jak to vnímal a cítil. A chápu ho. Bylo to „jeho dítě“ a já bych se dnes zachoval podobně…

Po letech přehlížení jsme se s Pavlem sešli na jedné lodi. Pokud bych měl říct jednu událost, která symbolizuje jakési zakopání válečné sekery, je to pivo po jednom z přípravných utkání v létě 2010. Pivo v Orionu. Pavel vzal nějakého kolegu, já také. Mohli jsme být 4, možná 5, 6, nevím… Najednou jsme si, s tím fanklubákem v dresu Buffala, padli názorově do oka. Zjistili jsme, že na řadu věcí máme stejný pohled a názor, zjistili jsme, že spolu či vedle sebe můžeme normálně fungovat. A fungovat jsme začali…

Spolupráce však netrvala nikterak dlouho (rok a čtvrt?), začal jsem si všímat třecích ploch, které vznikají. A vznikaly z toho důvodu, že názory i po sloučení nebyly jednotné. Pořád jsem vnímal to dvojí myšlení, které uvnitř organizačních struktur panovalo. Tohle dvojí myšlení se projevilo třeba při tvorbě choreografií a já si pamatuji jednu konkrétní, kdy jsme s Pavlem (my, lidé z fotbalu) nenašli společnou řeč. Pro zápas tuším se Vsetínem měl svůj nápad on, svůj nápad jsme měli také my (ten nakonec „zvítězil“ – choreo se souložícími panáčky „Kdy se zaregistrujete?“). Na tvorbu chorea, kde se mělo dohodnout, co nakonec tvořit budeme, Pavel nepřišel a já jej už poté prakticky neviděl. Mám pocit, že ze scény se vytratil den ze dne. Přesněji řečeno ze své role uvnitř naší scény. Měl jsem pocit, a nebudu psát, zda trvá či netrvá i dnes, že se tehdy prostě jen urazil. Protože nebylo po jeho…

Postupem času jsem jej jen velmi zřídka vídal na zápasech AZetu, jeho bílý dres byl nepřehlédnutelný, jednou byl v kotli, jindy jinde, však těch návštěv nebylo moc. Jakousi společnou řeč jsme našli až při exhibici v Orlové, o nějaké 2-3 roky později po jeho odchodu, kterou pořádal Martin Potočný a kdy jsme opět dali hlavy dohromady. Už vychladlé hlavy…

Pavel věděl, že na scénu nemá čas, třecí plochy vymizely, oba jsme věděli, jak jsou věci nastaveny. Oba jsme si to uvědomili, znali své chyby z minulosti. Soudím dle toho, že když jsme ještě nedávno žádali veřejnost o nějakou tu kaču na choreo či jiné naše aktivity, vždy mi „píplo“ v mobilu, že přišel finanční příspěvek od Pavla. A né nikterak malý, drobný. Ačkoli si veřejnost myslela, třeba až do těchto mých řádků, že Pavel ze scény odešel ve zlém, já věděl, že nyní už to tak není. Že naší scéně i zpovzdálí pomáhá paradoxně víc, než mnozí ti, kteří se do hrudí bijí a hlásají „My jsme AZet.“

Mé vztahy s Pavlem se vyvíjejí, prošly si asi všemi extrémy, jsou na tzv. profesionální úrovni. Nemusíme být kamarádi, kteří spolu zajdou na pivo (i když myslím si, že právě teď bychom na to pivo zašli), ale co se týče působení na havířovských tribunách, tak respektujeme jeden druhého. A tak by to mělo být. Pokud jsi v čele něčeho a chceš, aby to fungovalo, nikdy se v té době nezavděčíš všem, vždy se najdou tací, kteří na Tebe budou nadávat. Musíš dělat nepopulární rozhodnutí, se kterými vždy někdo nebude souhlasit. Kdysi jsem četl, že ti nejlepší šéfové nejsou svými zaměstnanci milováni (v té aktuální době, naopak později je jejich činnost doceněna). Typickým příkladem byl třeba Tomáš Baťa. Však ti šéfové se tímhle nesmí zabývat, protože nemakají pro své lidi, makají pro značku, kterou chtějí budovat a udělat z ní značku nejlepší…

Myslím si, že takto to bylo i u Pavla. Že měl své nálady, měl svou umíněnost, která mnohé štvala, měl svou paličatost. A přesto na něj lidé dnes rádi vzpomínají. Dnes, po těch letech, kdy už není tváří havířovských tribun, se na něj dívají jinak. A právem. Pavel si to svou někdejší prací pro naše tribuny zaslouží…

Když jsem s ním rozhovor tvořil a byl téměř u konce, napsal mi, že mu ve výčtu všech těch otázek, na které odpověděl, chybí jedna. Na jedno palčivé téma. Netušil jsem, kam míří… Zmínil se mi, že mu chybí otázka na jeho konec na tribunách. Nabídl jsem mu, že mu ji teda položím, ať odpoví, ať se vyjádří, ať nemá pocit, že něco důležitého v rozhovoru nezaznělo… „Už jsem to hodil dávno za hlavu… Já bych na to né že rád odpověděl, naopak, vyhovuje mi, že to zůstane nezodpovězené. Můžeme to nechat být. Ale měl jsem na mysli úpadek mých aktivit a ustoupení do ústraní…“

Bylo pro mne ctí a zábavou, že jsem s Pavlem mohl rozhovor dělat. Byť tomu mnozí nevěřili. Že zrovna s Pavlem. Víte, nedělám rozhovory s těmi, s kým se kamarádím, s kým jsme si blízcí, komu chci „pomáhat na výsluní“. Ke tvorbě rozhovorů se stavím profesionálně, jako k práci. Chci, ať mluví ti, kteří mají co říct. A Pavel má kurva co říct. A jsem rád, že řekl. Za jeho práci pro havířovské tribuny si jej moc vážím, děkuji mu, že nám o tom povykládal a do života, kdy o jeho osobním životě leccos vím a vím, že se stejným zápalem maká i nyní, leč v jiné oblasti, mu přeji vše dobré. Ať se Ti daří a… A ještě jedno choreo spolu uděláme!

Rozhovor sepsal a připravil J.R. from B.K.