Myslím si, že každý z nás, kdo má rád hokej a dětství stihl prožít jinak než u sociálních sítí, mobilního telefonu či s herní konzolí v ruce, si někdy v životě zahrál „za barákem“ hokej. Hrál si na hokejistu, na své vzory a modly, které znal z televize. Někteří vyrostli, oženili se, zplodili děti a stejně jim tahle dětská vášeň zůstala. Jen už nehrají „jen tak za barákem“, ale dali svému snažení s hokejkou a míčkem nějakou přidanou hodnotu. Tihle kluci hrají hokejbal a já mám pro ně slabost. Třeba i proto, že je to s tou hokejkou, i když většinová společnost tráví čas víc moderně, pořád baví. I proto jsem v pátek vyrazil s týmem Warriors Havířov do Liptovského Mikuláše na hokejbalový turnaj Monkeys Cup 2022, který byl věnován nedávno zesnulému hokejbalistovi Eriku Balažovičovi…

Poslední pracovní den v týdnu, vedro, které vybízí jít raději k vodě. Já však na ZŠ Pujmanová vcházím do kabiny havířovských hokejbalistů. Ti se pomalu balí na dlouhou cestu. Kabina na mě dýchne tím, jak pěkně si ji kluci, z jedné ze školních šaten, zařídili. Balí se hokejky, míčky, izolepy, šňůra, větrák, balí se brankářská výstroj, balí se 15 párů dresů, každý ve světlé i tmavé variantě. Chvíli před 17. hodinou vyráží 7 lidí dodávkou a další 4 osobním autem na 170 km pouť do města na řece Váh, do Liptovského Mikuláše.Jsme na místě, už o několik hodin dříve zde přicestovali další hráči havířovského klubu. Stará loděnice na břehu řeky Váh, která je patřičně hrdá na zdejší rodáky a olympijské vítěze, Michala Martikána a Elenu Kaliskou, bude na příští 2 dny takovým tábořištěm hráčů ze Slezska. Pokoje malé, leč útulné, prostředí čisté, parádní je obrovská terasa s křesly a gauči, ze které máš pěkný výhled na Tatry, které dotváří moc pěkné prostředí tohoto 30 tisícového města. Vybalíme trenky a šup, ještě večer na zimák…

Hokej v Liptovském Mikuláši má svou velkou tradici. Vychovali zde takové hráče, jakými byli a jsou Jerguš Bača, Milan Jurčina, Marek Uram, Martin Cibák, Ján Laco (který vedle stadionu vlastní malou tréninkovou halu) a mnozí další. A na mě, když vcházím do šatny, kterou budou Havířováci po celý víkend okupovat, to prostě dýchne. Už v pátek večer jsou z báglů vytaženy věci, na věšáky úhledně rozvěšeny dresy, přípravy, o které se v hokejovém týmu běžně starají kustodi, vrcholí. A já, především z mladších kluků, cítím, jak atmosféru zimáku vnímají…

Večer v loděnici padne nějaký ten oprážaný rezeň, pár plzeňských piv, na terase panuje dobrá nálada, vtípky, pohoda, natěšení na turnaj je velké. I proto se jde spát docela brzy, pár minut poté, kdy sobota střídá pátek. 

Ráno po deváté jsou už všichni v kabině na zimáku. Z reproduktorů duní bojová muzika, nikdo ani nedutá. Každý si hledí svého, je zažrán do přípravy na zápas. Poslední úpravy na holích, nasazování výstroje, ladění závěrečných maličkostí. Nikdy jsem v kabině, jen pár minut před zápasem, nebyl, přiznám se, že si to užívám. Vnímám atmosféru, kterou, když nejsi součástí, si jen obtížně můžeš představit. Na každém z těch kluků pozoruju, jak se s vážnou tváří soustředí na zápas. A byť to jsou kluci, kteří ještě před pár hodinami byli v práci, myslím si, že atmosféra v kabině se příliš neliší od té, kdy v kabině sedí hráči, kterým každý měsíc cinkne na účet pár set tisíc. Baví mě to. Baví mě poznání, jak to vlastně chodí a každému laikovi bych přál, aby do kabiny, pár okamžiků před zápasem, někdy zavítal. 

Zimák v Liptovském Mikuláši, který turnaj hostí, je malý, kapacita něco přes 3500 diváků, jedna tribuna na sezení, dvě pouze na stání, nic vábného. Však pro dnešní účely je to stadion nejen že dostačující, ale myslím si, že na kluky, kteří jsou většinou zvyklí na „betonové plácky“, to prostě dýchne. Myslím si, že ti mladí to mohou brát i jako nějaký splněný sen. Z plácku za barákem až na extraligový zimák.Pokud jsem vnímal atmosféru v kabině před zápasem, vnímám ji plnými doušky i po konci utkání, které Havířováci prohráli. 14 kluků mlčky sedí, poslouchají hodnocení zápasu od toho nejzkušenějšího. Po další z porážek, která během dne přichází, je v kabině dusno, padnou ostrá slova, křičí se, protože s výkonem některých není u jiných spoluhráčů spokojenost. V kabině je rámus, křik. A já si znovu uvědomuju, že byť to ti kluci hrají pro zábavu a aby měli chuť na pivo, tak atmosférou kolem toho všeho je to prostě plnohodnotný tým, který řeší vše, co týmy profesionální. Po výhře je stejná radost, po prohře stejné nasrání, zvýšený hlas, ostrá slova, ti kluci tím prostě žijí a to je na tom to nejkrásnější.Celý dojem, že to prostě není nějaký sranda hokejbal, dotváří i fakt, že turnaj je skvěle zorganizován, opravdu klobouk dolů před domácími chalany. Ti nezapomínají ani na diváky, pro které v poledne uspořádají autogramiádu. A né ledajakou. Dlouhý had fanoušků čeká, až se jim podepíše 18 letý Filip Mešár, u kterého se předpokládá, že za pár dní bude draftován do NHL na rozhraní 1. a 2. kola, podpisuje se také stejně starý rodák z Liptovského Mikuláše, jedna z komet současného slovenského hokeje – Šimon Němec, který by na draftu mohl být dokonce v první pětici vybraných hráčů, což je fantastický úspěch… Tihle dva sympatičtí kluci, na kterých je vidět, že si na nic nehrají, tu však nejsou jen proto, aby se podepisovali. S otevřenou pusou zírám na to, jak si to „dávají“ na hřišti. Oba v jednom z domácích týmů, který je složen z neuvěřitelných hráčů. Zmínění Mešár s Němcem, bratři Richard, Rudolf a Robert Hunovi (jednoho z nich chtěl kdysi pan Janeček do AZetu), Jožka Baláž, který něco odehrál i za AZet Havířov, k tomu spousta dalších hokejistů, kteří ještě nedávno hráli Extraligu za Liptovský Mikuláš. Je to hrozný kontrast, kdy proti těmto borcům, kdy občas až žasneš, co s míčkem umějí, hrají synci, kteří hokejbal začali hrát třeba před půl rokem. A přesto jim tihle nadšení hobíci nic nedarují a zápasem proti těmto hvězdám slovenského hokeje si možná plní sen…Všechny 4 sobotní duely kluci z Havířova prohrávají a já stejně na nich vidím, že si ten pobyt užívají. Pěnou na holení pomatlají obličej nováčkům v týmu, dobrá nálada, úsměvy, mezi zápasy pohoda na terase loděnice, padnou nějaká piva, klobásy, v obřím kotli se celý den vaří gulášek.

Jasně, že kluci jsou i naštvaní, protože každý sportovec, když vleze na plac, chce vyhrát, však na porážky se brzy zapomene. Pokud se dá večerní posezení celého týmu u dobrého piva, kořalky a docela nedobré zdejší pizzy, říkat teambuilding, tak je to opravdu povedený teambuilding. Zábava, vtípky, humor, uvolněná atmosféra, vystrčené kozy jedné ze slovenských fanynek, varlata v dívčí ruce, tanečky, no co vám budu povídat, však to znáte. Poslední ponocující se tak dostávají do postele až po druhé hodině noční… V neděli ještě jeden zápas. Ten, ve kterém má jediný zahraniční účastník turnaje největší šance na dobrý výsledek. Zase ta správná atmosféra v kabině, zase ten týmový duch, zase to kouzlo, které se mi tuze líbí. A i když by to někteří, protože těch nočních piv bylo vážně dost, třeba raději zabalili, tak na každém z těch kluků v oranžových dresech cítím odhodlání. Chvíli před polovinou zápasu Havířov vyrovnává na 1:1, já z tribuny vnímám asi nejdojemnější okamžik celého utkání, který mi skoro vžene slzy do očí. Gól z přesilovky, díky důrazu na brankovišti, si připisuje jeden z nejmladších hráčů celého turnaje. Od mladého Honzíka je to vůbec jeho premiérový gól a tak pozoruji, jak obrovsky šťastný běží za rozhodčím, aby jej požádal o míček. Pán v pruhovaném se pousměje, autor branky míček dostává, strká si jej do kapsy a peláší na střídačku. Jeho radost mi dělá radost. Je dojemné vidět nadšení amatérského sportovce, který docílil něčeho, co by pro jiné byla nepodstatná prkotina. Vstřelil gól! Díky tomuto úspěchu ožívá celá střídačka a byť je to zápas de facto o poslední místo, tak tím všech 14 kluků neuvěřitelně žije. Navzájem se hecují, podporují, dávají do toho vše. Šíleně mě to vtáhne do hry a já si to z tribuny, společně s dalšími dvěma fanoušky Havířova, užívám. Dokonce se přistihnu, že jsem nervózní, že chlapce do šancí tlačím očima, nevěřil bych, že mi bude záležet na tom, aby parta kluků, která něčím žije, napsala šťastnou tečku a užila si společnou radost. To se bohužel nestane. Nedá se nic dělat, je to sport, v tom je tak krásný. Patří k němu vítězství i porážky, kdy jen přes ty porážky můžeš být příště lepší… Vyklízí se kabina, hráči z týmu se spolu, jeden s druhým, navzájem rozloučí a já opět cítím, že tento tým měl jakéhosi týmového ducha, což je fajn. Je chvíli před nedělním polednem, poslední zhasne, zavře, auta s českými „espézetkami“ opouští Liptovský Mikuláš. Za rok zase?  Jediný vyslanec českého hokejbalu obsadil ve velmi silné konkurenci poslední místo. Budeme se klukům smát? Naopak – mám k nim respekt. Něčím, v téhle divné a líné době, žijí, o něco se snaží, sportují. Jak by na světě bylo krásně, kdyby takových bylo víc. Kdybychom se, klidně jen částečně, vraceli do svého dětství. Kdy kluků s hokejkami a tenisákem byly plné dvorky.Až mnozí z vás budou při zápasech AZetu někdy z hlediště spílat a třeba i vulgárně nadávat našim hráčům, řekněte si, každý sám, zda jste si někdy, aspoň jednou, zkusili si na toho hokejistu zahrát. Zkusit si na vlastní kůži něco, o čem, a často bez respektu, jen mluvíte. Tihle kluci, se kterými jsem strávil víkend, to dělají často. Zkouší náročnost sportu. I proto věřím, že potom i na ten „velký hokej“ mají jiný názor. Protože z vlastní zkušenosti ví, že nic není zadarmo, že nic není automatické, že výhra nepřichází sama, že to není Play Station, kde často vyhrává ten, kdo si vybere lepší tým. Sport je mnohdy o něčem jiném a tihle synci, třeba i proto, že o víkendu 5x prohráli, to moc dobře ví. Kdyby takových zapálených kluků bylo víc, byla by i kultura diváctva na českých tribunách zase o kousek větší…Pár slov závěrem o havířovském hokejbalovém klubu, který hraje 3. nejvyšší tuzemskou soutěž? Prohrává. Dlouhodobě. Věřím, že mnoho těch kluků to nemůže donekonečna bavit, však jejich zápal jít do dalšího zápasu a zkusit to zlomit baví mě. Hokejbalový klub z Havířově je v jakési přestavbě, proběhla velká výměna generací, chce to čas. Však jsem rád, třeba i díky moc pěknému hřišti, které vyrostlo při ZŠ M. Pujmanové, že hokejbal se ve městě hraje. Je to sport, který se, více než florbal, podobá hokeji, né náhodou nyní vedení klubu AZ Havířov přišlo s akcí „Hokej ve dvorcích“, která na naše dětství, trochu připodobněná hokejbalu, navazuje. Kdy s míčkem na čepeli jsme přece mnozí, při úspěších českého nároďáku, vyrostli. Tak ať se havířovskému hokejbalu daří. Ať se daří celkově sportu, ať děti baví. 

Sepsal J.R. from B.K.