Zápasy play-off běží v rychlém sledu, jen se trochu zmátoříme po domácí sobotě, která byla fajn, jen si v neděli trochu odpočineme a už je zde zápas nový. V pondělí jedeme do blízkého Nového Jičína, kde to mám docela rád. Sektor pro hosty je tam dobře situovaný a tak vyhlížím, že by do něj mohla zavítat většina fanoušků AZetu. Kterých snad navíc vyjede dost. Kdyby nás vyjelo 100, budu nadšený, když nás v sektoru bude 70, řeknu, že oukej, že fajn…

Až ráno v den zápasu vydáváme informaci, aby každý fanoušek AZetu vyjel se šálou kolem krku. Je to pozdě, je to na poslední chvíli, ale přesto to zkusíme. Chceme totiž výjezd zase něčím malinko ozvláštnit. K této informaci přidáme i prosbu, abychom stáli všichni pohromadě, v sektoru, no a pokud ne, tak alespoň v těsné blízkosti sektoru. Není čas zařizovat autobus, dělat organizovaný výjezd, přesto věříme, že nadšení lidí je veliké, že proto, všemi možnými dopravními prostředky a spoji, vyjedou…

Už hodinu před zápasem přijíždějí k novojičínskému zimáku první fanoušci AZetu. Brzy, stále ještě dlouho před zápasem, je jimi obsypaná téměř celá hospoda. Domácí činovníci navíc otevírají druhý vchod na stadion, vchod přímo u našeho hostujícího sektoru. Staví také mobilní bufet. Hned u sektoru je stůl, na něm výčepní zařízení, litr rumu a litr vodky. Nádhera! 🙂

Ke stadionu míří další a další Havířované, lidé se cítí jako doma. Všude vidíš prakticky jen klubové symboly AZetu. Posádka našeho auta přijíždí asi půl hodiny před zápasem, v bubnu máme 4 vlajky, megafon, baterky a krabici s pyrotechnikou. Buben nese velmi mladý klučina. Než si uvědomím, že jsme pyrotechniku zapomněli schovat, má ji v ruce sekuriťák. Zabalenou krabičku si prohlíží, ptá se mě, co to je… „To jsou náhradní baterky do megafonu, šéfe“, říkám jistě, sekuriťák mi, a ještě aby ne, zcela důvěřuje. Uff, pyro je uvnitř…

Před sektorem jsou umístěny dvě velké lavice a odpadkový koš, aby sektor vyhovoval našim požadavkům, odtáhneme lavice pryč, odneseme i onen koš. Stavební úpravy nikomu nevadí, ochranka je v klidu, havířováci mají velkou volnost, vidím na nich dobrou náladu, cítím, že každý má hrozně fajn pocit, že nás tu je tolik!

Jelikož jsme po lidech chtěli, ať vyjedou se šálou, domluvili jsme se se slečnou z fanshopu, zda nám s tímto pomůže. Slečna souhlasila, i díky tomu vyjela na svůj první výjezd v životě, aby přímo v sektoru šály prodávala. Perfektní spolupráce, které si moc vážíme. Nešlo nám o vlastní zisk, pouze jsme chtěli, ať náš sektor nějak vypadá! A ruku v ruce tím pomohli i fanshopu.

Zápas se blíží a proto je potřeba vyvěsit vlajky. Dolů pod sektor věšíme 10 metrovou HAVÍŘOVSKOU ZVĚŘ, která vyjde přesně tak akorát, nad sektor, na jakési sítě v oknech, pak zaháčíme SLEZSKÉ PATRIOTY, svou malou výjezdovku věší na stejné místo i RUMBOYS. Do sektoru mezitím míří další a další lidé, jsem nadšený… A prakticky jen Havířované stojí také ve frontě u bufetu, jsou natěšení na místní bramboráky. Ty už sice nejsou takové, jaké bývaly, ale pořád potěší. Důkazem je, že opět se během zápasu zcela vyprodají…

Buly je vhozeno. Docela příkladně stojíme u sebe. V sektoru je nás 118, což je super číslo, hned vedle sektoru je „nalepených“ nějakých 40 dalších fanoušků AZetu. Celkově tak dnes na výjezd vyrazilo více než 150 Havířovanů, což je parádní. Super! Náš potenciál je veliký…

Však hned po několika málo minutách spíkr zjistí, že tak snadné a lehké to nebude… Zdaleka ne všem se chce fandit. Spíkr je z toho místy trochu přešlý, místy to ovlivní jeho výkon. Určitě čekal víc. Na druhou stranu, je to trochu logické v tom smyslu, že do sektoru přišli, po naší výzvě, i mnozí, kteří by jinak seděli vedle něj. Museli jsme to tedy trochu čekat, musíme to respektovat, však ideální to není, mnohokráte nám to způsobí vrásky na čele…

Naproti nám se mezitím zformoval kotel domácích, je v něm asi 20 nebo 25 lidí, spíše kluci v mikinách, čili nikoliv odresovaní fanklubáci. Mají pod sebou vyvěšenu tradiční novojičínskou zástavu. Po několika minutách však z kotle jakoby odchází, nahradí je jiná sorta, především chlapi a mládež v dresech. Později se obě skupiny prakticky spojí. Domácí se snaží fandit, však je jasné, že proti přesile nemají šanci. Jejich výkon je však sympatický, ještě sympatičtější je to, že nevalí do bubnu třeba jako magoři v Kopřivnici, že buben jejich fandění jen doprovází, nepřehlušuje… I přesto domácí několikrát popíchneme, několikrát za zápas se jich hlasitým pokřikem ptáme, proč k nám nepřijeli v sobotu a kolik jich přijede ve středu, viditelný lídr domácího uskupení nám vždy odpoví zdvižením tří prstů…

Naše fandění je trochu lepší od druhé třetiny, stále však není ideální. Alespoň se tedy bavíme roztahováním šál, které má většina lidí v sektoru, při roztažení zpíváme nejen Havířovskou Zvěř, ale i další chorály. Přesto našemu výkonu něco chybí…

To něco možná napravuje i alkohol. Lidé u provizorního stánku klopí rumy a vodky, dostávají se do potřebné nálady, ve třetí části je to od nás nejlepší. Fanděním se bavíme. Zábava začíná poté, co spíkr rozdělí kotel na dvě poloviny, ty se vzájemně přeřvávají, odpovídají si, posléze si odpovíme i s našimi vedle sedícími, hned je to lepší, hned to ožívá. Už jsme v laufu a tak adresujeme několik pokřiků asistentovi domácího trenéra, na kterého minimálně dvakrát pořváváme „Kde máš fanoušky, Jiříčku, kde máš fanoušky?“, čím reagujeme na jedno srandovní vyjádření tohoto bývalého hráče AZetu…

Pamatujete, jak jsme ochrance navykládali, že pyrotechnika jsou baterky do megafonu? No, tak pyro jsme za baterky definitivně označili, abychom ochranku zmátli i na samém konci zápasu. Sekuriťáci jsou pár metrů od kotle (celý zápas jsou však zcela v pohodě) a aby nás neodhalili, třeba když spíkr osloví lidi s pyrotechnikou, ať jdou do první řady, tak… „Hej, bando, vy co máte ty baterky, pojďte dolů, pojďte se rozestoupit“… Ochranka neví, která bije. Na co baterky?

Dříve, než pyrotechniku zapálíme, musíme přestěhovat jednu babičku. V první řadě kotle většinou stojí ti největší fanatici. Kteří moc nepotřebují vidět na hokej, však chtějí co nejvíce fandit. No a celý dnešní zápas stojí v první řadě jakási babička, o které nevíme nic. Nevíme, kdo to je, ke komu patří. Však jelikož víme, že zažehneme nějaké ohýnky, musíme ji přestěhovat. Babičku proto poprosíme, zda by šla o tři řady výš, ať nám nechytne. Paní je výborná, spolupracuje s námi, proto můžeme konat.

Zápas končí, hráči přijíždějí pod sektor. V tu dobu jsme v něm prakticky všichni, téměř nikdo nestojí nalepený u mantinelu. O to nám jde. JEDNOTA! Vždy ji budeme chtít za každou cenu prosazovat. K ní dnes pomáhá i spíkr, který na tohle téma k lidem často promlouvá…

V první řadě sektoru (to už máme sundánu hlavní vlajku, ať nám nechytne) zapálíme 8 blikajících stroboskopů, do nádherné vůně pyrotechniky, kterou už dlouho nepamatuji, zpíváme Zvěř. Děkovačka je po domluvě s týmem krátká, hráči zatleskají, pomalu mizí, však stroboskopy stále blikají. Do kotle přicházejí 2 nebo 3 sekuriťáci, pyro chtějí hasit zašlápnutím, však moc se jim to nedaří… Převážná část lidí už je ze sektoru pryč, pyro stále bliká, zmínění kluci na něj šlapou jako má babička, když před lety šlapala zelí…

Je po všem, je dobojováno, lidé si dají ještě poslední kalíšek rumu na odchod, opouští stadion, rozjíždějí se směrem do Havířova. U klubového autobusu však postává zmíněná babička, kterou jsme nechtěli zapálit. Když z kabiny vychází Petr Antoníček, vidím na paní, jak se usmívá, jak pookřeje… Aha, tak tady patří :-). A já už jen čekám, zda Anton dostane sladkého hubana…

Cestou domů jedu v autě společně se spíkrem, který celý zápas hecoval a organizoval dav, který to měl obrovsky těžké. Je zklamaný, hodně si to bere, hodně o tom přemýšlí. Já také. Mohlo to být mnohem lepší… Jenže po několika desítkách minut se přistihneme, že za ty roky už máme obrovské požadavky na sebe samé. Něco jsme zažili, něčím si prošli a vnímáme to jinak. Uvědomíme si to, když nám několik lidí napíše, že to bylo super, že se bavili. Je to pro nás velké pohlazení na duši. Protože aby si to ostatní fanoušci AZetu pořádně užili, o to nám přece taky hrozně moc jde.

Hledejme proto i pozitiva. Najdeme je. Třeba ty šály. O kterých jsme lidem řekli jen pár hodin předem, které nakonec fajně vynikly.

Sepsal J.R. from B.K.