9. třída AZetu je náš nejlepší mládežnický výběr. V uplynulých dnech se kluci rvali postup do extraligy, největším soupeřem byl námi nenáviděný Frýdek-Místek. Pamatuju si historii AZetu. Pamatuju si a vím, s kým byly historicky největší bitvy. S Třincem. 90. léta, na život a na smrt, jen s trochou nadsázky… Páteční radost fanoušků Třince poté, co přešli přes českobudějovický Motor, mi sice pije krev, na druhou stranu mě však navnadí, abych se šel podívat na mladé třinecké prostitutky, tedy na frýdecko-místeckou „devítku“, která přijede do Havířova. K rozhodujícímu zápasu o postup do extraligy…

Necelou hodinu před špílem vyrážím k zimáku. Cestou mi přijde krátká, však jednoznačná zpráva. „V Havířově je viděna banda Ultras Slezan. Asi 10 kluků v černých mikinách, kterak se potulují kolem zimáku“. Mám sto chutí říct řidiči, ať šlápne na plyn…

Valím na stadion, už z dálky slyším hlasité fandění. Je to v době, kdy do začátku zápasu chybí nějakých 15 minut. Přicházím dovnitř, mé pohledy ihned míří do sektoru pro hosty. V něm je v tuto chvíli asi 15 lidí. Černé mikiny, černé bundy, buben, hlasitě zpívají. Sice jsem sám, ale jdu ihned za nimi, přímo do jejich sektoru. Usadím se jen cca 3 metry od nich a pozoruji, s kým máme tu čest…Vesměs mladí kluci, mezi kterými koluje láhev rumu, si vesele prozpěvují… A do sektoru k sobě, pokřikem „Pojďte mezi nás“, lákají další fanoušky Slezanu, kteří na zimák přicházejí. Vesměs rodiče. Píšu několika kolegům, že tu máme nezvanou návštěvu.

Po chvíli mě zastaví maminka jednoho z hráčů, ptá se, zda jim nějací naši mladí pomohou fandit. Protože je jasné, že hosté tu dnes budou doma. Což je škoda. Kontaktuju mladé, narychlo jich pár přichází, berou buben a jdou do jednoho sektoru s rodiči našich „devítek“.

Zápas začíná, z hlediště jej sledují třeba i pánové Raszka, Mikulík, Malíř, Daneček st. či Potěšil se Sikorou, kteří mají na ledě své syny. Hosté výborně fandí, zpívají, křičí a řvou, baví se, celkově, i s rodiči hráčů, jich je v sektoru 40. Možná 45. Mají vyvěšeny 3 vlajky. Pozadu, a za to jsem moc rád, nezůstávají ani domácí, rodiče podpoření o pár mladých kotelníků. Hostům se samozřejmě nemohou vyrovnat, tahají za výrazně kratší konec provazu, však snaží se. Sympatické! Tím, jak je hala prázdná, se v ní atmosféra mnohem více ozývá, vše je mnohem více zvučné, než když přijde 1000 lidí. Atmoška je výborná, pro kluky na ledě to musí být zážitek.

Tento zážitek brzy končí. Nebo je tedy na několik minut přeťat. Rodí se jiný. Jiné. Na ledě se dějí velké věci. Neustále se vylučuje. Především my hrajeme v úvodní třetině stále v oslabení, snad 2x i ve dvojnásobném, emoce na uzdě totiž neudržel trenér Hökl. Na střídačce křičí, rozčiluje se, hází na led bandasky s pitím, už jen čekám na scénku se slepeckou holí, kterou nedávno předvedl při utkání juniorky :-), kterou si s přáteli budeme pamatovat stejně tak dlouho, jak dlouho si pamatujeme třeba VOZEMBOUCH od Oldy Kaisera. Emoce se v něm rvou jako Kincl s Vemolou. Hlavní sudí, mladý kluk, pro kterého je to nezáviděníhodná situace, posílá našeho kouče pryč ze střídačky. Hostující sektor na něj huláká „VYPADNI, VYPADNI“, trenér odchází do hlediště, chvíli doufám, že několika hostům, kteří na něj pořvávají, dá, díky své urostlé postavě, pár facek :-). Nakonec se postaví hned za střídačku, koučuje z hlediště, pomyslným hlavním trenérem je nyní Tomáš Havlík, hráč A týmu. Je to pro něj obrovský křest ohněm, zápasem extrémně žije. 

Emoce pokračují. V hale je neuvěřitelné dusno. A nyní nemluvím jako Alena Zárybnická, která v České televizi předpovídá počasí. Emoce lze krájet, po dusnu bývá bouřka. A je i tady! V jednu chvíli přibíhá až na střídačku malinko hysterická maminka, o chvíli později se z tribuny B, kolem ledu, kolem brány, dostává až do boxu časoměřičů jeden havířovský tatínek. Na trestné si otevře vrátka s lehkostí jako spořící účet v bance a už se sápe na rozhodčího. Blízko je inzultace. Tatínka drží za mikinu maminka, táhne jej zpět, trochu mi to připomíná pohádku o tom, jak tahali řepu. Pár metrů ode mě se dějí neuvěřitelné okamžiky. Nevěřil bych, že tohoto se někdy dožiju. Na jednu stranu je to od těchto aktérů hodně ostudné a nedůstojné, na stranu druhou – bavím se. A vlastně je i zkouším chápat, protože „v tom“ mají děti. Také ale vím, že jiní rodiče tyto estrády nechápou, jsou naštvaní…

Hostující střídačka trucuje, po pár vteřinách se frýdecko-místečtí trenéři rozhodnou, že v utkání nechtějí pokračovat. Svůj tým odvolají do kabiny! Domácí chtějí hrát, stavějí se na buly, však hosté nikde… Nervozita v hale se dá krájet. „Kdo tu má nůž?“, chce se mi zakřičet, však nechci polekat mladíky z Frýdku-Místku. Dusno je stále veliké, do toho oba tábory fanoušků fandí. Ti hostující mají stále výrazně navrch… Ani jedním pokřikem však zatím neuráží náš klub, naše město… I tak jdeme během první přestávky ven. Hosty trochu poštengrovat…

„Běžte si chránit vlajky, nebo vám je vezmem, vy šašci“, spouštíme na hosty u vrátnice, i když jsme jen tři. Jich 6, možná 7. I přesto jsou vyjukaní. Je na nich vidět, jak jsou najednou nejistí, jak si, i přes příval rumu, nevěří, jak neví, co je může čekat…

Na druhou třetinu se ve dvou lidech přemisťujeme blíže k hostujícímu sektoru, Slezané spouští alarm. Dva lidé a v jejich řadách panika. Je úsměvné, jak si najednou dávají pozor na vlajky, jak u nich stojí, jak posílili „stráže“. A o druhé přestávce? Zatímco v té první jich šlo třeba 7 ven, vykuřovat či popíjet pivo, tak v té druhé už vychází jen jeden. Všichni ostatní hlídají vlajky… Samozřejmě, že nemáme v úmyslu jim je vzít. O co nám jde? Hosté jsou na naší půdě, jsou v Havířově, jsou v našem městě, na našem zimáku, na naší tribuně. Chceme, ať jsou nejistí! A to se nám náramně daří…

Na třetí třetinu přicházejí další mladí havířováci, jdou fandit, přichází i nějací havířovští raubíři, které přivábil pach frýdecko-místecké prostitutky… Hosté jsou opět o něco víc nejistí. I přesto stále zpívají, fandí výborně, za to jim patří veliká pochvala.

Zajímavější věci se však v tuto chvíli dějí na ledě. A vlastně i na střídačce. Na ní stále „vládne“ Tomáš Havlík, z hlediště však koučuje Lukáš Hökl, do role obrovského hecíře se pasuje gólman dorostu Ondřej Kozel, který na střídačce s týmem obrovsky žije. To se mi líbí!

Na ledě se svádí neúprosná bitva o každý jeho kousek, dovedu si představit, jak psychicky náročné to pro maminky a tatínky je. 5 minut a jednu vteřinu před koncem vyrovnáváme na 2:2! Tento stav už, i díky výbornému Honzovi Ftáčkovi, udržíme. 4 vteřiny před koncem si „z hlediště“ bereme oddechový čas. Kluci sedí na mantinelu, celý tým vedle sebe, timeout diriguje trenér z tribuny! Tohle už nikdy nezažiju…

Oba tábory stále aktivně fandí. Hosté nás, možná i díky jakémusi respektu, za celý zápas ani jednou neurážejí. I proto má náš „spíkr“ ode mě pokyn, abychom neuráželi ani my je. Nebudeme první. Také z jakéhosi respektu, jak dobrý tribunový výkon u nás fanoušci Slezanu předvádějí…

Jdeme do prodloužení. Góóóóóóóól !!! Neuvěřitelná euforie. Hráči na sebe skáčou, po 26 letech zase vidím malé Nagano. Některé frýdecko-místecké maminky pláčou. Slzy v očích mají i ty naše. A já? K něčemu se přiznám. Taky mám lehce vlhké oči. Ale jen lehce. Jako když kluk zanedbá předehru a už se sápe dovnitř. Fakt. Vzalo mě to. Ta radost těchto kluků je prostě jiná, než radost chlapů. Ti kluci tím trochu jinak žijí, v jejich letech je pro ně taková výhra středobodem vesmíru, vidím to na nich. Radují se, hrozně jim to přeju. Nekecám, když nyní řeknu, že tenhle zápas mě bavil víc, než jakýkoliv zápas A týmu v letošní sezóně. Tohle mělo vše…

Viditelná radost je na trenéru Höklovi, který si možná uvědomuje, že se touto výhrou vykoupil poté, co zápas emočně nezvládl, možná i proto je velice aktivní při děkovačce. Tu mají i hosté, však mnohem veselejší je na opačné straně ledové plochy. Na té, kterou okupují na blond obarvení AZeťáci…Hráči i s trenéry se drží kolem ramen, hledištěm zní Havířovská Zvěř, která však nevyniká tak, jak by měla, protože stále fandí i hosté. Havířovským to však neubírá na nadšení. To mám i já a mí kolegové. O to větší z toho důvodu, jaký tým jsme porazili. Porazit takto Opavu, Vítkovice, Nový Jičín a mnohé jiné, neudělá mi to takovou radost, jako porazit Frýdek-Místek. Klub a fanoušky, kteří se před lety vzdali své historie, své identity, svých dresů, svých klubových barev, svého všeho jen proto, aby se stali děvkou Třince…

A pak přijde na pohovor nový, mladý redaktor, který se netají tím, že Třinci fandí a… A na pohovoru s člověkem z klubu se zeptá, zda bychom Třinci mohli dělat farmu. Je to ostudné. To, jak někteří absolutně neznají klubovou historii. Což je, kurva, základ! Přítomnost a budoucnost změnit můžeš, historii však už ne… Tak se ji douč.

Sepsal J.R. from B.K.