Když k nám na první dva zápasy, do sektoru pro hostující fanoušky, přijel 1, potažmo 3 příznivci Tábora, byl jsem hodně překvapen. Na jihu Čech mají boom, „chlubí“ se tím, jak tam chodí 3000 lidí (dle mého si návštěvy nadsazují, však důkaz pro to nemám) a k nám nevypraví ani jedno auto? Nezazní ani jeden pokřik? Hodně nás to překvapilo. Však brali to s pokorou, protože nebyli si jisti, kolik na jih Čech vyjede nás… 30? 40? 50 by byla velká pecka! Takové byly první tipy…

První fanoušci vyrážejí z domu už 34 hodin před úvodním buly, poznávají krásy malebného města, užívají si sobotní frmol na náměstí při nějakém food festivalu, díky kterému to v Táboře neskutečně žije a pulzuje. Drtivá většina se jich ze Slezska sjíždí v den utkání. V neděli po poledni je to v centru města poznat, na každém rohu vidíš Havířovany. A i když peče slunce, tak vesměs v černém…

Už den před zápasem se dozvídáme, že domácí plánují větší choreografii. Kterou, světe div, však nemají na starost fanoušci. Zjišťujeme, že choreo, ryze fanouškovskou aktivitu, zde tvoří, organizuje a financuje klub a oficiální klubový fanshop. Zní mi to neuvěřitelně, představa, že náš fanshop Trojbarevní organizuje choreografii mě baví. Myšleno ironicky… Hodně to vypovídá o tom, jaká asi bude nátura a uvažování zdejších fans… Rychle kujeme pikle, děláme si legraci z toho, že na tribuny, na kterých budou nachystány papíry pro zmíněné choreo, zavítáme dříve a vše upravíme k obrazu svému. Jasně, že po tom nějak extra neprahneme, ale je jasné, že se tato informace dostane k domácím a…

A opravdu se tak děje. Dvě a půl hodiny před zápasem se ze zvědavosti jdeme podívat na zimák, toho dne již poněkolikáté, opravdu potkáme asi 8 fanoušků, kteří kartoniádu chystají. V 7 lidech se blížíme k nim, je na nich vidět, jak jsou nejistí, jak se trochu bojí toho, co bude následovat… Malinko si z nich děláme legraci, důrazně, i velmi vulgárně, je vyzýváme, ať kartony nedávají do našeho sektoru. Načež se dozvíme, že o tom původně opravdu uvažovali. Chceme znát jejich fanouškovské myšlení, mnohokráte dokola opakujeme jednu otázku, a sice, proč si choreo nezaplatí sami, proč se v tomto nechávají řídit klubem, potažmo fanshopem. Tohle své nastavení nejsou schopni vysvětlit… Nepřekvapuje mě to. Definitivně tím potvrzují, co budou zač, jaké myšlení budou mít…Je mi jasné, že je to sen takřka každého vedení klubu. Mít fanoušky, u kterých si takto zaplatíš jejich loajalitu. Které budeš vodit jako loutky. Občas jim dáš peníze, oni budou dělat to, co ty si přeješ… Takhle to ale v těch nejlepších ekipách nefunguje. A nikdy nebude. Takhle to snad nikdy nebude fungovat ani u nás. A jsme za to moc rádi! Protože tohle, co táborští předvádějí, má s ultras myšlením pramálo společného… S trochou nadsázky čekám, zda domácí dnes během zápasu nebudou skandovat třeba „Celý Fanshop zvedá ruce“, když právě Fanshop je na zdejších tribunách možná nejaktivnějším tělesem…
Z domácích máme legraci, kdybychom chtěli, kartony jim smeteme ze sedadel, změníme barvy, kartony prohodíme. Ale kašleme na to… Jsou to, v tomto směru, šašci. Zimák pomalu opouštíme, cestou ven nás navštíví jakýsi vrátný, který dostal pokyn, abychom stadion opustili, aby nás v případě nouze vyvedl. Vrátném nabízíme, že vyvedeme my jeho. Je jasné, že obavy všech kolem, že narušíme domácí choreografii, jsou velké…

Soustředíme se raději sami na sebe, protože toho před sebou máme spoustu. Hodinu před zápasem bereme z aut spoustu fanouškovských ingrediencí, je neuvěřitelné, kolik jsme toho z druhého konce republiky přivezli. Míříme na stadion. Ochranka je v pohodě, téměř vše, co potřebujeme, pronášíme dovnitř. I když je třeba říct, že pyrotechniku zašroubovanou hluboko mezi nohama…

Havířováci se v sektoru pro hosty scházejí už dlouho dopředu, cítím výbornou náladu a velkou natěšenost. Drtivá většina lidí je v černém triku, se šálou kolem krku. Na utkání dnes nevyrazil ani jeden z našich tří spíkrů, o organizaci našeho supportu mám proto veliké obavy… Ale baví mě to obrovské pozitivno, které vnímám.

V sektoru se nás nakonec schází 102, ani jeden fanoušek AZetu nesedí nebo nestojí jinde. Všichni jsou pohromadě v sektoru! Včetně rodin hráčů, některých hráčů samotných apod. Počet 102 je fantastický! Pod sebe, i když je to obtížné, protože chybí jakékoliv zábradlí, ale nakonec se nám to velmi daří, vyvěšujeme 4 zástavy! Což by měla být alfa omega každé ekipy…

Hned na úvod, spíše z hecu a srandy, odpalujeme dětské konfety. Ty zní jako petardy, dělají rámus, vystřelí vysoko do vzduchu. Hasiči jsou připraveni, nasazují si přilby ve chvíli, když si konfety rozdáváme, myslí si, že máme nějakou pyrotechniku… Ne, pouze se bavíme!

Od úvodního buly fandíme, křičíme a řveme, megafon do ruky si nakonec bere kluk, který není klasickým spíkrem, který však svou úlohu zvládá výborně. Miluje hokej, důležitý zápas přesto téměř nevidí, protože víc mu záleží na tom, jací budeme my v hledišti. Tohle je to diametrálně jiné myšlení oproti domácím… Atmosféra je z naší strany velmi dobrá, však kazí nám ji to, čeho jsem se bál. Domácí vytahují dva obří bubny a valí do nich hlava nehlava. Hodně necitlivě…

Pro ně samotné je to velká škoda, protože jinak by byli hodně dobří. V kotli, za dvěma vlajkami, jich je třeba 100, což je super počet, k tomu by jim bohatě stačil jeden buben, byli by díky tomu ještě lepší než jsou! Navíc hodně jim pomáhá zbytek haly. Zdejší normálové, nebo chcete-li gaučáci, jsou velmi dobří, často se přidávají tleskáním, v tomto určitě porážejí svého havířovského protějška, který se tak moc ke kotli bohužel nepřipojuje… Umím si představit, že zdejší kotel by celou halu mohl zapojit ještě mnohem víc, ale to myšlení, dělat věci malinko jinak, tady bohužel není…

Krásně se to ukáže v 5. minutě zápasu, kde je zvednuta ta klubem organizovaná choreografie. Domácí ji chystali pro hlediště, ve kterém bude třeba 4800 lidí, ale tím, že těch lidí jsou „jen“ tři tisícovky, tak to na některých místech bohužel nevynikne dobře. Nevynikne dobře ani obrazec… Gró celého chorea. Vysvětlení samotného pořadatele akce je komické… Ty vole, slavíš 100 let a ty uděláš něco, co nevypadá jako 100, ale jako 189…

Když domácí chtějí, překřičí nás, bohužel také přebubnují, my svůj buben používáme jen jako doplněk, ne proto, abychom dělali kravál. A i když jsme tedy v početním oslabení, tak se snažíme. Myslím si, že nám to docela jde, že zanecháváme velmi dobrý dojem. Nejen křikem a zpěvem, ale také tím, že většina z nás je v černém, že máme šály, že náš ovlajkovaný sektor nějak vypadá apod. Jasně, mohli jsme vypadat ještě mnohem lépe, ale je to prostě těžké, když je sektor takto velký, když do něj přijdou hráči, maminky, babičky apod. Jsme zbytečně roztahaní, je to škoda.

Atmosféra v hledišti je z obou stran velmi dobrá, za delší konec tahají, jak už jsem zmínil, domácí, však potenciál mají na mnohem víc. Hodně s ním mrhají. Protože jak říkám, zapojení tribun mimo kotel je zde lepší než v Havířově… A od chvíle, kdy jdou domácí do vedení, je to pro nás ještě těžší. Táborské publikum si to užívá, ten rachot mě fakt baví. Ještě ubrat na bušení do bubnů, změnit nějaké nesmyslné chorály, jejichž text je komický, a pokřiky, vycházející z toho, jak jsou zde fans nastaveni, a bylo by to super…

Bavíme se však i my, v závěrečném dějství vytahujeme vlajky na tyčích a posledních několik minut s nimi máváme, k tomu fandíme a zpíváme až do konce. I když jak říkám, při euforii, která zde panuje, to máme těžké. Však rozhodně jsme nezklamali… Bylo to od nás fajn!

Na konci utkání přijíždějí hráči pod náš sektor, i přes porážku jim děkujeme, děkovačku si užívají i domácí, však, jak už to tak v play-off bývá, je velmi krátká… Brzy je po všem, lidé opouští stadion, je ticho, to je šance pro nás. Na domácí dlouze hulákáme „Placeni klubem, fanoušci placeni klubem“, poté se jich ptáme, kolik jich bylo ve Slezsku, reakcí se nedočkáme žádných… Během celého zápasu, a je to pro mě překvapivé, nás domácí ani jednou neurazili. Ani jednou. Náš, naše město apod. I proto jsem malinko apeloval na to, ať s provokacemi šetříme i my, abychom spíše počkali na domácí. Však jak říkám, čekali jsme zbytečně…

Na úplný závěr ještě oživíme náš mnoho let starý pokřik „O půlnoci na náměstí“, čímž vyzýváme zdejší kluky a holky k nočnímu rande… Opouštíme stadion a hurá do ulic. Načasovat si to tak, ať jsme v noci právě na tom náměstí…

Centrum města v neděli večer? Prakticky jen havířováci. Obsazují hospůdky, v nich se však zavírá velmi brzo. I tak se však Slezané propijí až téměř do zmíněné půlnoci, na náměstí jim „v ústrety“ nepřekvapivě nikdo nepřichází, je potřeba se vrátit na hotely, protože už za pár hodin se odehraje další zápas. A v jeho rámci i další měření sil mezi námi a domácími…

I přes značnou opilost u některých vstáváme brzy. A už v 9 ráno míříme na dopolední rozbruslení našeho celku, v hledišti se nás schází 14… Potom hurá do města, užít si zde ještě jeden den, hodinu před zápasem však opět pobereme vše důležité a míříme na stadion…

Cestou potkáme mladého kluka, který včera chystal domácí choreografii. Ptám se jej, co na ní mělo být, protože číslici 100 fakt nepoznal nikdo. Kluk neví… Netuší. To tak nějak dotváří celý příběh… Klub a Fanshop si zorganizuje choreo, fanoušci jsou k tomu využiti, mnozí ani neví, co chystají… Od jiných se pak dozvídám, že místnímu fanshopu šlo primárně o to, udělat si reklamu…

Včera jsme v hledišti měli nějakou pyrotechniku, tu jsme nakonec nepoužili. Ochranka zde vypadá přísně, žádní osli, asi by se s námi moc nepárali. Na druhou stranu – frajeři se chovají jak profíci, na nic si nehrají, je s nimi solidní domluva, dokonce s nimi organizujeme pár věcí, třeba to, aby nám páskami zatarasili sektor, aby přes něj nechodili domácí apod. Takhle má práce dobré ochranky vypadat… No a to pyro? Necháváme jej dnes venku, však v hlavách máme, že kdyby se třeba vyhrálo, tak…Je jasné, že dnes nás bude méně. Že i fandění bude výrazně horší. To už tak při těch výjezdech, kdy hraješ a fandíš dva dny po sobě, bývá. Síly, i díky ponocování, výrazně docházejí… Přesto se budeme snažit, pro dnešní den nasadíme nového, čerstvého a odpočatého spíkra…

Ten organizuje převlékání se do černých pláštěnek… I dnes chceme být, a ještě mnohem víc než včera, černou kapkou v moři modré a bílé, chceme být jednotní, od domácích se výrazně odlišit. Do pláštěnek se oblékají všichni, úplně všichni. Celý sektor, ve kterém dnes je, opět za příkladně vyvěšenými čtyřmi vlajkami, přesně 71 lidí. Kdyby mi někdo čtvrt roku zpátky řekl, že v pondělí nás do Tábora vyjede 71, považoval bych jej za blázna…

Pláštěnku si oblékají i pánové Malíř a Mikulík, kteří jsou v sektoru, oblékají si ji i hráči, kteří se nevešli do sestavy, kteří s námi také tráví čas. Efekt je fantastický!

Mnozí domácí na nás mohou oči nechat, bavíme je. Oba tábory začínají fandit. A pokud jsme včera láteřili, že domácí neskutečně valí do dvou velkých bubnů, tak dnes pro jistotu vytahují ještě třetí a rámus násobí…

Fandění je od obou kotlů slabší než včera. U nás to nepřekvapí. Je nás méně, síly docházejí, je to fakt náročné, u domácích to však překvapení je. V kotli jich je podobný počet jako včera, pověšenu mají jednu lepší a jednu malinkou zástavu, jednou také mávají na tyči, však jejich fandění a zpívání nedosahuje včerejší úrovně. Opět jim však pomáhají diváci sedící na tribunách mimo kotel, jejich aktivita se mi fakt líbí. Není to třeba o tom, že by nějak fanaticky povzbuzovali, ale tleskáním se zapojují hodně, to tleskání je často v netradičním rytmu, který z jiných stadionů neznám…

Chvíli po polovině první třetiny vytahujeme naši dnešní hlavní prezentaci. Šály, které máme kolem krků, schováme po pláštěnky, ať jsme ještě více černí, ať černá barva hraje naprostý prim. Jelikož jsme hrdí Slezané, tak k černé barvě vytahujeme žluté vlaječky na tyčích. Barvy Slezska tak upoutají pozornost prakticky každého v hale…

Od druhé třetiny jde naše fandění dolů, je to horší a horší, spíkra, který přijel na druhý zápas čerstvý, je mi hodně líto. Je smutné, když se musí dívat na to, jak jsme unavení a vyplivnutí…

Ale jak píši výše, trochu vyplivnutí mi přijdou i domácí, pokud v neděli byl v hale velký rachot, čekal jsem v pondělí ještě větší. Ten se však nekoná… Co ještě říct k domácímu kotli? Ten nás neuráží ani dnes. Ani jednou. Je hodně mladý, ale to je očekávatelné. V první řadě sedí bubeníci, viditelný spíkr není, rozeřvávají tak nějak spontánně, neorganizovaně. Jak říkám, už jen tím, že fanoušků je v kotli 100, tak velmi mrhají potenciálem, ten mají obrovský. Kdybychom podobným počtem lidí v kotli disponovali my, naše hala spadne… Jasně, na kdyby se nehraje, ale pro domácí je prostě škoda, že těmi tribunami nežijí malinko jinak… Ano budou vypisovat na internetu, budou se kasat a chválit, často psát nesmysly, ale repsekt opravdových ekip, které to prostě jinak dělají, protože jinak se to dělat má, si bohužel nezískají… V očích soupeř, které já respektuji, budou pořád tím fanklubáckým táborem.

S každou další minutou je naše únava větší, náš výkon v hledišti horší a horší, přesto se snažíme. Na druhou stranu – s trochou nadsázky už vyhlížíme konec zápasu. V závěru to graduje, na ledě i v hledišti, ale furt to není něco, z čeho bych si sedl na prdel, něco, co jsem ještě nezažil, jak se nám táborský klub snažil namluvit…

Méně velkohubosti by domácím prospělo, opakuji se, ale kdyby to tu pod sebe vzali lidé nějak smýšlející, mohly by být tyhle modro bílé tribuny úplně někde jinde…Po zápase přijíždějí hráči opět až pod náš sektor, dlouze před námi stojí. My „pouze“ tleskáme, nemyslím si, že nyní je vhodné něco křičet. Hráči stojí dál a dál, až jim sami musíme dát signál, aby už jeli. Je mi jich líto. Zklamání je veliké, jak u nich, tak u nás… Ani dnes mě děkovačka domácích neoslní, prakticky žádná není, i dnes se stadion velmi rychle vylidní… Jako by si prý 3 tisícovky lidí ani nechtěli naplno užít výhru.

Konflikty mezi domácími a námi nejsou žádné, kolem našeho sektoru bedlivě stojí početná ochranka, náš odchod má naplánovaný a zorganizovaný, vše působí profesionálně… Opouštíme stadion, drtivá většina účastníků tohoto náročného výjezdu definitivně i město. I když jsou tací, kteří se do Tábora vypravili v sobotu brzy ráno, aby se domů vrátili v úterý odpoledne…

Jak celý dvojvýjezd hodnotit? Domácí jsou, co se hlučnosti týče, velmi dobří. Však mohli by být ještě lepší. My se jim smějeme, ale musíme oddělit to, jak fandí, a to, jací jsou, jak uvažují apod. Uvažují jako osli. S jakousi ultras kulturou tribun nemá jejich myšlení nic společného… My tu kulturu vyznáváme úplně jinou, proto jim nerozumíme a trochu jimi pohrdáme. Do značné míry právem. Však měli jsme proti sobě protivníka, který byl velice silný. My se nevzdali, nic nezabalili, důkazem byly mnohé pochvaly, které nám od normálně uvažujících domácích přiletěly… Fandili jsme, dali do toho maximum, v hledišti se několikrát vizuálně prezentovali. Na velmi vzdáleném výjezdu, což je vždy hodně cenné. No nic, uvidíme, jak dál. Uvidíme, zda hosté konečně vyrazí také do Slezska. Předvést rachot doma, kor když máš boom, a k tomu armádu bubnů, není nějak extra velké umění… Nebo se bude rachotit spíše na sociálních sítích, na kterých jsou táborští také šampióni?

Na sockách se totiž odehrává další série. Oba tábory se v hledišti snaží. Super. Díky každému, kdo fandí! Ale svou vlastní play-off sérii si rozjeli i internetoví mudrlanti. Zakládající si třeba i falešné profily jen proto, neboť se v životě nudí, často si kompenzují nějaký mindrák, bojí se a stydí za svůj názor. Tihle lidé, často píšící o tom, jak by se mělo fandit, co je dobře a co ne, na tribuně možná nikdy nestáli. Možná nikdy neřekli svůj názor nikomu do očí. Však nyní bojují. Havířov proti Táboru. Na internetu… Pojďme však my, kteří i tribunami žijeme, bojovat tam, kde to má smysl, kde věci můžeme viditelně měnit a posouvat je. Na tribuně!

Sepsal J.R. from B.K.