Během celé série jsme si o příznivcích Tábora udělali jakýsi obrázek. Chodí jich hodně, jsou hluční, za mnohé jim patří uznání, však nějaké fanouškovské myšlení, kvůli kterému by si získali respekt renomovaných českých ekip, tam hodně schází. V Havířově byli v počtech 1, 3 a 23, čekalo se, co dnes. V neděli. Táborský fanklub nejprve vyhlásil výjezd do Havířova za 500 Kč, později jej samotný klub změnil na výjezd ZDARMA, rozhodl se svým fanouškům cestu do Havířova zaplatit. To v řadách Jihočechů vzbudilo velký ohlas a zájem. Však nejen v řadách Jihočechů…

Aby domácí trochu ochutnali své vlastní medicíny, tak jim, třeba i za jejich nekonečné a hloupé vypisování na sociální sítě našeho klubu, s plněním jejich autobusů pomůžeme. Fanoušci AZetu se v mžiku sekundy přestrojí za fanoušky Tábora a do autobusů z jihu Čech směr Slezsko se velmi aktivně hlásí. Pan Lazecký bere 3 místa, i pro sebe a dceru, paní Škodová 2, Lukáš Vaculík žádá dokonce 7 míst, hlásí se třeba i pánové Berka, Němec, pan Mitáš s rodinou, pan Ludva s dětmi, pan Gebauer se synem a další. Celkem si havířovští rezervují něco kolem 40 míst… Lidé z táborského klubu všem přihlášeným volají, chtějí si rezervaci potvrdit, Havířováky čeká ještě jeden těžký úkol. Tzv. natáhnout kratky zobak a zahrát Táboráka. To se daří, domácím není nic podezřelé, Slezané jsou rozdělení do autobusů 1, 2 a 3…

No jo, jenže problém přichází ve chvíli, kdy před táborský zimák přijíždějí v neděli dopoledne objednané autobusy a nějakých 40 lidí nepřichází na sraz. Jakto? Lidé z táborského klubu těmto prevítům volají, ti ještě natahují situaci a oznamují, že zaspali, ať se na ně 15 minut počká… Jenže když už zaspal asi 10. člověk, začíná to být jasné… „Mrdky vostravský“, slyší jeden ze Slezanů, vystupující jako Jihočech, do telefonu… I tak ale autobusy, i když trochu poloprázdné, vyrážejí z Tábora směr Havířov…

Mezitím se na zimáku vše chystá. Security je dnes velmi posilněna, poprvé za poslední dva roky přijede velmi početný tábor hostujících fanoušků, pánové ve vestách nechtějí nic podcenit. Hostující sektor je opáskován, tak, aby se domácí a hosté nestřetli, nepotkávali…

A co domácí? Ti den před utkáním řeší, zda se po roce a půl nevrátit do míst klasického kotle, do sektoru, ve kterém kotel působil více než 20 let. Názory jsou protichůdné, někteří chtějí, jiní před tím ještě varují, nakonec zvítězí varianta, že dnes by to ještě bylo hodně narychlo, že těch negativ je víc než případných pozitiv…

Jádro havířovské tribuny se schází už dvě hodiny před zápasem. U zimáku pohoda, debatní kroužek, pijí se piva, lidé se těší na hokej, takhle to má vypadat. I dnes se na tribuně chceme nějak a něčím opticky prezentovat, jen pár hodin před zápasem provádíme poslední nákupy, věci si poté, přes pohodovou ochranku, přesouváme do sektoru…

Ještě ale popíjíme venku, netrpělivě čekáme, kolik autobusů z Tábora dorazí. A s jakými výrazy bude jejich posádka hledět z oken, když se budou blížit k hale. Kolem ní krouží policejní auta, jedno za druhým, však hosté stále nikde… Bacha, už! Už je od hlavní cesty vidíme. Dva autobusy. Lidé mi v nich připadají jako nějací výletníci, kteří s levnou cestovní kanceláří vyjeli na nákupy do Polska. Poklidně hledí z oken, fanoušky moc nepřipomínají. Kdyby takhle přijížděla jiná ekipa, hned by o sobě dala vědět. Ale jak říkám, hosté z jihu Čech jsou jiní…

Táboráci se z autobusů, které parkují za zimákem, a které jsou pod policejní ochranou, pomalu přesouvají do sektoru. Jsou v sedmém nebi, dovedu si představit, že drtivá většina vyjela takto daleko poprvé. Užívají si to. Již dlouhé minuty před zápasem křičí. A fandí. Nechává nás to zcela klidnými… „Necháme je vyřvat a pak to rozjedem“, říká mi spíkr… Musíme to ale rozjet ve velkém, protože mnoho hostů nám na sociálních sítích vzkázalo, že dnes nás čeká peklo. Tak uvidíme!

Nás se v horní části sektoru RBH, kde kotel působil až do roku 1998, schází 60. Jsme spokojeni. Pro nás je to dobrý počet. Protože vracíme se zpátky z hoven. Z bahna. Z bahna, ve kterém se naše scéna, kvůli různým událostem, takřka rozložila. A málem zcela skončila… Děláme však malé a postupné krůčky, ono to nějak půjde. Vychováváme mladé, předáváme jim štafetu, máme s nimi trpělivost, učíme je, nechceme to nechat, protože už to tak vypadalo, padnout… Čili jak říkám, 60 je fajn počet, navíc tím, že jsme pod střechou, budeme víc slyšet… Musí nám však pomoct celá tribuna, protože tak nějak tušíme, že hosté v hledišti, díky svému počtu, budou silným soupeřem…

Fanoušků Tábora je v sektoru pro hosty nějakých 150. Přivážejí dva velké bubny, jednu velmi malou vlajku (krom této věší doma ještě jednu větší, docela hezkou), v sektoru jsou však trochu roztahaní, navíc je na nich vidno, že spousta z nich se na hokej přijela jen dívat, že příliš fandit nebudou… Tak uvidíme, snad jim budeme stačit.

Pod domácí kotel si stoupne starší klučina s megafonem, zbytek lidí obrovsky hecuje, dokáže to v nich zapálit. Hecuje nejen lidi v kotli, ale celou tribunu. Když začne úvodní buly a celé áčko spustí Havířovskou Zvěř, nadšeně sleduju, jak na nás všichni hosté jen mlčky civí… Dobré je to! Kurva, dobré je to!

Tribuna A od začátku výborně fandí. Z lidí cítím, jak je motivují dvě věci. Jednak neskutečně srdnatý výkon kluků na ledě, kdy tribuna obrovsky oceňuje abnormální bojovnost a obětavost, tak i přítomnost hostujících fanoušků, kdy mám pocit, že lidé si to uvědomují, proto do fandění dávají víc, než je běžné. Najednou mám pocit, že proti hostům nestojí jen náš kotel, ale celá tribuna. Je to moc dobré, jsme velice hluční, má to grády!

A co Jihočeši? Jasně, fandí, snaží se, občas jsou hluční, ale postrádá to takové to něco… To něco, co neumí, protože v první řadě nemají spíkra, to něco, co neumí, protože uvažují jinak… Neurvale mlátí do dvou bubnů, ale… V jejich počtu měli být daleko lepší. Přijet v jejich počtu do naší haly jiná ekipa, je kvalitou někde jinde.

Mnohé překvapí, že ochranka velmi důsledně hlídá jak hostující sektor, tak i ten náš. 4 až 6 sekuriťáků se staví na schody kolem sektoru, stojí zde prakticky celý zápas, na to nejsme příliš zvyklí… Však leader ochranky je člověk, který ví, jak to ve světě fanoušků chodí, který svým chlapům nikdy nenařídí, aby se chovali třeba jako kdysi Redon, který ví, který tribunu zná… Jakákoliv domluva s ním je naprosto bezproblémová. Takhle to má vypadat. Ochranka něco slíbí nám, my na oplátku něco jí. Super.

Tím, že je utkání hodně dramatické, a de facto nevíme, jak dopadne, nestihneme realizovat naše optické prezentace. Vše je totiž hodně hektické, lidé nervózní, cítíme, že dnes na to není ta správná chvíle. Odložíme to jindy. Místo toho raději pořád výborně fandíme, místy to má fakt grády. Fandí i hosté, snaží se stále, místy je to fajn, ale… Ruku na srdce – snad každý z nás od nich čekal víc. Pořád netuším, zda už začalo nebo teprve začne to slibované peklo… Ke kterému, a to hosté svou velkohubostí možná trochu přecenili, je cesta dlouhá.

Táboráci jsou i trochu komičtí, ale na to už jsme zvyklí. Často si nelámou hlavu s tím, jaký chorál nebo pokřik zrovna křičet či zpívat, často se opakují po nás. To, co zakřičíme my, to hned po nás křičí i oni, jen slovo Havířov vymění za Tábor. Tohoto jsme si všimli i u nich, je to… No, minimálně zvláštní. Ale k nim nám to tak nějak pasuje…

Během zápasu mění majitele jediná táborská vlajka, která je v sektoru vyvěšena, v sektoru, který díky absenci pořádné vlajky nebo vlajek vypadá smutně… Ačkoliv je velmi bedlivě hlídán, najde si do něj cestu jeden z Havířováků, který má blíže ke kopačáku než k puku. Zavítá přímo do jámy lvové, v hale je takové horko a dusno, že se mu orosí čelo. Pot mu teče po tváři, na první dobrou bere první kapesník, který má po ruce, aby se otřel. Jak naschvál je to zrovna táborská vlajka. Sorry jako! Do ní si tedy utíká krůpěje potu a pro případné další použití si ji raději strčí do kapsy… Ostuda pro hosty tedy končí ztrátou vlajky, domů odjíždějí bez ní… A kdoví, kdy to zjistili, jestli třeba ne až nyní, z těchto řádků…

Zápas končí, v hale panuje neuvěřitelná euforie. Lidé pláčou, radují se, neskutečné pocity. Hráči se staví pod kotel, celá tribuna zůstává stát, jsou zapáleny nějaké stroboskopy, které hezky dotvoří tyhle krásné okamžiky. Skandování a zpívání s hráči je jedinečné… Jedinečné. Ve tvářích lidí vidím velikánské štěstí.

Lidé z hokeje odcházejí s neuvěřitelným zážitkem. S takovým, jaký v Gascontrol aréně už roky nedostali. Jak s tím hokejovým, tak i s tím tribunovým, který je prakticky stejně důležitý. Mnozí se baví o tom, že atmosféra v hale dnes byla podobná, jako třeba před deseti lety. A to i přesto, že kotelníků dnes bylo mnohem méně. Však dali do toho vše, obrovsky jim pomohla celá tribuna A, při opakovačkách, které byly fajn, i béčko. Dnes to byl přesně ten den, kdy jsi měl pocit, že Havířováci jsou na tribuně jednotní, kdy táhnou za jeden provaz. Byli semknutí a připraveni vzdorovat početnému táboru z Tábora. Vzdorovali mu znamenitě, uhájili domácí prostředí… A stále čekají, až hosté rozpoutají to peklo. Už?

Nicméně, i hosty je potřeba velice pochválit. Za mnohé věci výsměch, za mnohé však velký respekt a potlesk.

Tohle utkání, a nyní to berme pouze na tribuně, mělo záchvěv starých dobrých časů. Na které každý z nás tak nostalgicky vzpomíná… A byť byla neděle, čili další den do práce, tak když jsi šel večer městem, slyšel jsi z hospod, ale i jen tak v ulicích, hlasité halekání „AZ, AZ“. Město se zase na pár hodin ponořilo do obrovské hokejové euforie…

Sepsal J.R. from B.K.