Série je zpátky v Chomutově a i když si někteří třeba myslí, že domů ji už nevrátíme, přesto, nebo možná právě proto, se rozhodnou, že vyjedou AZet podpořit. Prakticky až do sobotního rána skládáme posádky tří aut a jedné dodávky, v 19 lidech vyrážíme těmito čtyřmi dopravními prostředky na dalekou cestu. Únavnou a dalekou, kterou většina absolvuje už podruhé během několika málo dní…

Všech 19 Havířovanů se schází více než hodinu před začátkem zápasu u Rocknet arény, u vstupu k hostujícímu sektoru. Ochranka, která tu je vždy početná, ale poměrně v pohodě se chovající, nám nechce pustit vlajky na tyčích. Přesněji řečeno – polovinu našich mávacích vlajek. Tu polovinu, která je na velice lehkých bambusových tyčích. Paradoxně mnohem těžší vlajky, se kterými můžeš teoreticky více ublížit, tedy ty na pevných umělohmotných trubkách, mít můžeme. Však použít jen polovinu vlajek nám je k hovnu. S ochrankou vyjednáváme, ta vypadá dlouho nezlomná, vlajky na tyči prostě ne. Nakonec však dojde ke kompromisu. Mávací vlajky nám ochranka nyní sice zabaví, však na 10 minut v poslední třetině si je můžeme vyzvednout a použít je… „Víš, oni to mají na nějakou tu reprezentaci“, šušká sekuriťák svému nadřízenému. Ale jo, lepší než nic, nyní však vlajky putují do „úschovny“ sekuriťáků..

Do sektoru míříme co nejdříve to jde, abychom si jej vyzdobili vlajkami na pověšení. Před prvním zápasem nám bylo řečeno, že na sklo (které tu nahrazuje klasické zábradlí) před sektorem se nic lepit nesmí, tohle jsme porušili a ochranka to tiše tolerovala, lepit tedy chceme i dnes. Lepit, protože klasicky pověsit vlajku tu není možné. Tedy alespoň ne před náš sektor. Izolepou tedy lepíme „Slezské patrioty“ a malou výjezdovou vlajku „HZ on tour“, více místa už pod námi není, proto nad sektor, prakticky za sebe, ještě věšíme další dvě zástavy. „Slezský Havířov“ a „Povaleči z Lenina“. 4 fanouškovské zástavy visí… Domácí během celé série, během šesti zápasů, nevěší fanouškovskou vlajku ani jednu. Protože malý hadr se znakem Pirátů, který koupíš v místním fanshopu, neberu jako fanouškovskou vlajku…

Na začátku zápasu se nás v sektoru schází zhruba 50. Abychom působili více jednotně, jdeme, stejně jako ve druhém utkání v Chomutově, o dvě řady výše, čili stojíme od 3. řady nahoru. V té první necháme pouze spíkra, v druhé pak bubeníka. Spíkrův megafon a buben si do Chomutova přivážíme premiérově, s vidinou, že našemu supportu tahle fidlátka hodně pomohou…

Ano, pomáhají, je to výrazně jednodušší a lepší, i tak jsme nuceni fandit především ve hluchých chvílích, které v domácím supportu najdeme. Protože domácí, i když akustika zdejší moderní haly není ideální, jsou velmi dobří. Narvaný kotel řízený spíkrem předvádí velmi dobrý výkon, místa, když třeba všichni příkladně zapojí ruce, nebo když zpívají velmi melodicky, pomalu a táhle, jsou moc dobrou podívanou a poslechem. Jen škoda, že před takto narvaný sektor si prostě neumístí vlajku, možná to hlavní, co každou ekipu charakterizuje.

Však jak říkám, jejich fandění, hlavně co se organizace týče, je moc dobré, fanoušky Tábora strčí do kapsy… Naše padesátka v téměř pětitisícovém moři se proto pere s obrovskou přesilou. Navíc ani ne padesátka, mnoho lidí se v našem sektoru spíše jen dívá na hokej, k fandění se zapojují spíše sporadicky. Naštěstí je máme za svými zády, nevidíme je, nenecháme si touto mrzutou neaktivitou kazit vlastní výlet, řveme, jak se jen dá…

Kolem našeho sektoru hlídá pečlivá ochranka. Je zde rozestaveno třeba 10 sekuriťáků, bedlivě si nás po celou dobu utkání měří pohledem, odmítnou i mnou nabízené Hašlerky, však jinak je s nimi domluva dobrá. Ochranka tu není od toho, aby nás nějak buzerovala, chlapci jsou v pohodě… Pár metrů od nás, třeba 15 vzdušnou čarou, stojí, prakticky v hledišti, seřazených v plné výstroji, asi 10 městských policistů. Když se na chvíli postavím před ně, abych si náš sektor vyfotil, jsem upozorněn, abych si pořídil fotku a zase šel, protože mají zde přípravu a místo pro případný zásah. Proti čemu a komu chtějí zasahovat sice netuším, však jejich výzvy, působící trochu komicky, samozřejmě respektuji…

Během hry vesele popíjíme a pojídáme, o pitný režim se postaral prezident klubu Petr Malíř, který těm nejaktivnějším fanouškům zajistil správný pitný režim, o naplněná břicha se stará restaurace hned vedle hostujícího sektoru, ve které je nabídka pochutin opravdu pestrá a široká. Klobásy, párky v rohlíku, chleba s tlačenkou, se sádlem a škvarkama, sekaná v housce, bramboráky nebo dokonce sladké palačinky. Výborné!

O přestávce před třetí třetinou míříme dle vzájemné dohody za ochrankou, chceme si vyzvednout vlajky, šéf sekuritky sděluje, že o přestávce nemáme otravovat, až během třetí třetiny. Na jejím začátku tento pán opravdu plní slovo, vlajky na tyčích jsou nám vráceny, po několika minutách třetí části proto celý sektor příkladně mává a vlaje. Vypadá to parádně. I tím, že domácí prezentace jsou v tomto směru žalostné, tak zírá na nás celá hala, dokonce se nad naší vlající vlajkoslávou rozplývají také komentátoři přímého přenosu dnešního duelu, který běží na stanici Sporty TV. Tahle prezentace je velmi zdařilá, náš sektor, jak díky vlajkám mávacím, tak vyvěšeným, vypadá velmi hezky, co se fandění týče, pak tady jsou jasně na koni domácí.

Ano, my řveme pořád, snažíme se, často nás je velmi dobře slyšet, však domácí jsou opravdu výborní. I ve chvílích, kdy prohrávají. jednou pořád, snaží se, hezky zpívají, líbí se mi. A když snižují na 3:4, je v hale solidní rachot. Disponovat Rocknet aréna naší akustikou, tak je to v těchto chvílích úžasné a skvělé…

Více radosti je však v našem sektoru. Po brance na 5:3 už začínáme slavit, bavit se fanděním. Zápas končí, všichni hráči přijíždějí pod náš jásající sektor, společně si zazpíváme Havířovskou Zvěř. Končí její poslední tóny, právě v tuto chvíli se stane něco, co ovlivní celý den, celý výjezd, co nám absolutně zkazí velikánskou radost z vítězství na ledě…

Je to mžik vteřiny, během kterého si všimneme, že nám někdo bere vlajku. Napůl přivázanou a přilepenou pod naším sektorem, malou výjezdovou zástavu „HZ on tour“. Je to fakt chvilička, bleskurychlá akce. Náš sektor je vysoko nad zemí, máme pocit, že na vlajky prakticky nelze dosáhnout, předem by nikoho nenapadlo, že něco takového může slavit úspěch. Někteří z nás si během toho zlomku okamžiku všímají, že zástavu bere mladý kluk, který byl snad svými kolegy nějak vyzdvižen. Skoro to vypadá, s nadsázkou řečeno, že si musel připravit žebřík a pro vlajku po něm vylézt.

Je to fakt chvilička, však panika v sektoru je obrovská. Tím, že mnozí jsme ten čin postřehli, ihned začínáme konat. Nějakých 10 lidí okamžitě vybíhá ze sektoru, zmatená ochranka absolutně netuší, co se děje, někteří urostlí pánové nám stojí v cestě, naše snaha chytit „loupežníka“ je tak velká, že při výběhu ze sektoru některé sekuriťáky bouráme, ti padají k zemi jak švestky. „Lupiče“ však už bohužel nechytíme…

Nasranost, zmar a skepse, to vše je veliké. Balíme zbylé věci, zbytek téměř vylidněného domácího sektoru nás poprvé v sérii uráží, slyšíme pokřiky „Táhněte domů“, emoce jsou nyní velké, mnozí by se přes celé hlediště rádi vydali na druhou stranu… A domácí trestali. A je jasné, že jsme zde v takové sestavě, že bychom nyní, ten zbytek domácích, opravdu trestali.

Tahle akce, a já zatím stále neříkám, že domácích, protože jistotu zatím nemáme, byla skvěle naplánovaná. Od A do Z. Čekalo se, až nebudeme ve střehu, až budeme zažraní do vítězné děkovačky, až bude volný odchod z haly cestou, která je jinak uzavřená, navíc „pachatel“ znal velmi dobře prostředí, moc dobře věděl, kde a jak vlajku bere, kudy s ní bude utíkat. Stojíme jako opaření. Ještě víc opaření jsou sekuriťáci. A ještě víc opaření jsou městští strážníci, kteří celý zápas připraveni na zásah stáli jen pár metrů od incidentu. Od incidentu, který je hrozně zvláštní. Třeba už jen tím, že celý stadion je dokonale prošpikován kamerami…

Vycházíme z haly, nasranost je obrovská, mnozí mají chuť uplatňovat kolektivní vinu a liskat každého z domácích, koho potkáme. Míříme k našemu klubovému autobusu, kde frustrování postáváme. Hráči musí koukat, protože radost z výhry není prakticky žádná. Vaří se v nás krev. Proto je blízko k potyčce. K potyčkám. S každým ožralým domácím, který chce provokovat, posmívat se, nebo klidně se jen bavit. Několik Pirátů je zahnaných, k liskancům nedochází, však chomutovští ví, že dnes, kdyby na to přišlo, by volili rychlý ústup.

Někteří z nás ještě kolem zimáku běhají a hledají možné „lupiče“, však ti už jsou bůhví kde. Není po nich ani stopy, ani památky…Jsou i plány na pročesávání přilehlých hospod, ale to z nás hovoří spíše emoce…

Kdo nic nedělá, nic nezkazí. Kdo nic nedělá, nemůže chybovat. Kdo nevěší vlajky, nemůže o ně přijít. Čekáme posměch, však bude komický od těch, kteří své vlajky nemají a nevěší… Ve vození a věšení zástav jsme jednou z nejaktivnějších hokejových ekip v republice a i přes takováto zaváhání na tom nebudeme nic měnit. To k našemu tribunovému životnímu stylu, být jednou nahoře, a tentokrát zase dole, prostě patří. Byli jsme svědky povedené akce zatím neznámého soupeře, kterou „musíme“ ocenit. Výborná akce! A i když jsou na zimáku kamery, i když by byl viník třeba vypátrán a vlajka nám, byť jen hypoteticky, měla být vrácena, samozřejmě bychom si ji nevzali a proti viníkovi neřekli slovo. Naopak, klobouk dolů… Protože na tribuně hrajeme jakousi hru, kterou mnozí nechápou a nechtějí ji chápat, hru s pravidly, a nyní v ní prostě tahali za kratší konec. Takový je život. Neskutečně pozitivní však bylo, jak se za odcizenou vlajku chtějí lidé „rvát“. Jak místo kňučení všude možně, což by činili mnozí naši soupeři, chtěli vzít vše do vlastních rukou…

Teď už jen doufat, aby pořádné fanouškovské zástavy vozili hosté i do Havířova. Třeba hned v pondělí…

P.S. Nedávno nás vnitřně posílila ne zcela povedená choreografie „Raketou na Mars“. Nevyšla ideálně, my se z chyb poučili a za pár týdnů vytáhli Rockyho a jeho „Až do KOnce“. I ze včerejších chyb se poučíme… V neděli dopoledne nám navíc letitý fanoušek, kterého budeme jmenovat, protože jeho pomoc je dlouhodobá – pan Radim Galaňuk – přispěl zajímavým finančním darem do naší fanouškovské čapky, výjezdovou vlajku si uděláme novou. Jinou, nikoliv kopii, protože udělat si totožnou by bylo nerespektování naší sobotní prohry…

Sepsal J.R. from B.K.