Organizované autobusové výjezdy byly ještě před pár lety zcela běžné. A časté. Však kombinací toho, že jsme od jisté doby měli velký problém se sháněním autobusů, s tím, že zájem o tento druh zábavy postupně klesal, se stalo, že autobusový výjezd jsme už téměř 5 let neměli. Šílené, skoro se tomu až nechce věřit. Když si to člověk nahlas sám řekne, uvědomí si spoustu věcí. Třeba i to, že mladí fanoušci vlastně ani neví, co to je, co to obnáší, něco takového ještě nezažili…

I proto jsou někteří z nás hodně skeptičtí. A bojí se, zda autobus naplníme, zda jej vypravíme. Jiní jsou naopak optimisté, ti nám dodávají odvahu a kuráž, abychom do toho šli. Není to ale vůbec snadné, protože ještě před tím, než začínáme bus plnit, tak musíme nějaký sehnat. ČSAD, dnes už vlastně Transdev, nám bohužel dává košem, musíme shánět jinde. Seženeme. Jde se na věc.

Někteří nám predikovali, že bus nenaplníme, že v lidech už to není, však všech 44 míst máme obsazených dřív, než by si mnozí mysleli. Už po třech dnech, 5 dní před zápasem. Na druhý velký bus už to asi nebude, navíc by možná byl na stole nedávný problém, čili kde autobus sehnat, a tak plníme alespoň malý minibus pro 15 osob, který nám spadl do klína.

Lidem, kteří s námi pojedou, chceme ten zážitek co nejvíce zpříjemnit, proto den před odjezdem nakupujeme občerstvení do mobilního bufetu, který v autobusu otevřeme, zařizujeme velkou spoustu dalších věcí, které na první pohled třeba nejsou tak patrné, však jsou důležité k tomu, aby se vše povedlo.

V den zápasu je ještě dokoupeno speciální občerstvení, tím je bramborový salát, ke kterému jsou samozřejmě připraveny i plastové vidličky, 2 a půl hodiny před zápasem už sedíme v Orionu, který je místem prvního srazu. Lidé postupně chodí, platí výjezd, hrají Tipovačku, občerstvují se, klábosí, v sobotu odpoledne je hospoda, v tuto dobu jindy vesměs prázdná, prakticky zcela zaplněna. Bzučí to jak v úlu. Výborné.

Půl hodiny před odjezdem míříme k zimáku, z ultras skladu vyzvedneme vše potřebné, trochu zmateně, ale nakonec úspěšně, naložíme lidi do autobusu a minibusu, u obou dopravních prostředků mírně překročíme kapacitu, oba řidiči se ošívají jako redaktor Káňa, kdy jsme jej před lety vyhnali z klubové redakce, asi 64 lidí se 3 minuty po 16. hodině vydává na cestu. Ta je na můj vkus hrozně krátká. Když jsi zvyklý na všechny ty Chomutovy, Tábory, ale i štreky za Chance ligy, přijde ti necelá hodinka do Nového Jičína opravdu jako plivnutí, během kterého nemáš čas na nic. Ani to obligátní řvaní „Zastáv, mě se chce chcát“, které ti leta pilo krev, dnes skoro neslyšíš…

Zábava je však velmi dobrá, nikdo nehuláká žádné voloviny, fandění si necháváme až na stadion. Tak by to mělo vypadat. K dobré náladě pomáhá i ten zmíněný mobilní bufet, ten má ihned kšeft, zájem je především o piva, tvrdý alkohol či drobné zobání v podobě tyčinek.

Přijíždíme k bočnímu vchodu stadionu, autobusy stavíme vedle toho klubového, veliká vrata na zimák jsou zatím zavřená. Však jen chvíli. Po pár minutách jsou fanoušci AZetu pomalu vpouštěni dovnitř. Ihned monitorujeme situaci ohledně počtu sekuriťáků, jednak existují obavy, že by nám domácí klub mohl zážitek znepříjemnit zbytečnými restrikcemi, také potřebujeme pronést nějakou tu pyrotechniku. Ta je zatím bezpečně uschována v autobuse, dovnitř se fanoušci tří barev pomalu trousí bez ní.

Šacovačky jen velmi mírné, securitka je zcela v klidu, po chvíli jsme všichni vevnitř. Do zápasu zbývá dlouhá doba, hráči ještě nejsou ani na rozbruslení, toho využijeme k občerstvení. Lidé ihned valí na zdejší vyhlášené bramborové placky, jiní si u stolečku u našeho sektoru, na kterém domácí rozložili provizorní bufet, nechávají načepovat pivo či dokonce, a to není vůbec běžné, ba naopak, nalít panáčka. Vše je v pohodě, vše je příjemné, na lidech vidíš, že jsou natěšení, že zápas s velkou nedočkavostí vyhlížejí. Navíc v hale jsou nyní, v tuhle dobu, prakticky jen Havířováci. Zatím jsme tu absolutně doma. Po domácích ani vidu, ani slechu, však pobaví mě, že v místech, kde by měl být jejich kotel, je na zábradlí rozprostřeno několik dresů. Možná je tam připravil klub, kdoví, třeba jsou připraveny pro kohokoliv, kdo se pak do nich nasouká…

Zápas se blíží a nám teď jde o hodně. Jde nám o to, co se nám jindy příliš nedaří. Nebo… Ne, že nedaří, my se o to, často znechucení situací, vlastně ani moc nesnažíme. Však dneska jo, dnes nám na tom obrovsky záleží. Před sektor se staví dva spíkři s megafonem a žádají lidi, aby šli v sektoru co nejvíce k sobě. Víc. Ještě víc. „Ještě víc, prosím“, apeluje na lidi aktivní spíkr, který do sektoru nahání i ty, kteří by se třeba chtěli postavit jinde, trochu bokem. „Ne, pojďte k nám, v jednotě je ta největší síla.“

Když už to vypadá, že všichni jsou „natlačení“ na sebe jako sardinky ve slunečnicovém oleji, tak spíkr z toho vyždímá ještě víc, ještě více jdeme k sobě. Tak, hotovo. Nyní jsme, obrazně řečeno, ty nejchutnější sardinky, jaké jsem kdy měl. Nyní je to parádní. Pohled na havířovský sektor je naprosto úžasný. Tohle je fantastické, tohle se jen tak nepovede, tohle na tribunách, kor hokejových, není běžné, takhle jsme to zdaleka nedokázali třeba na jaře v Táboře. Vlastně ani tady, když jsme tu před půl rokem hráli play-.off a náš počet byl takřka stejný. Všech 115 Havířovanů stojí v sektoru naprosto příkladně u sebe, vizuálně skvěle vypadáme, myslím tím to správné fanouškovské oblečení, jsme připraveni, očekáváme úvodní buly. Všímám si, že v sektoru jsou i mnozí z těch, kteří na jaře stáli vedle. Výborné! Vyrovnat náš počet z jarního play-off bylo mým tajným snem, splněno, jsem spokojen. Krom 115 lidí v sektoru je dalších třeba 30 v jeho těsné blízkosti, více než čtvrtina všech lidí v hale dnes bude fandit AZetu! Super!

Na úvodní buly si chvíli počkáme, probíhá zde jakási laserová a ďábelská show, díky které to vypadá, že se čeká na zahájení 7. utkání finále play-off. Jo, na jednu stranu fajn, ale když kvůli tomu protahuješ začátek zápasu, když kolem toho děláš šaškárny a estrády a máš tady, když nepočítám Havířovany, 400 lidí, tak je to takové… No… A tak ještě aspoň stihneme přemístit velký odpadkový koš, který zaclání ve výhledu na naši hlavní vlajku. Myslíme na každý detail!

Buly je nakonec vhozeno, náš sektor zpívá jako jeden muž. Havířovská Zvěř zní stadionem, má to, i díky zdejší velmi solidní akustice, kvalitu. Na úvodní chorál ihned navazujeme, fandíme a zpíváme prakticky bez přerušení. Všichni jednotně v sektoru, pod námi spíkr, který má pro dnešní den všechno důležité. Tedy megafon a obrovský entuziasmus. Pokřik střídá pokřik, chorál střídá chorál. AZ sází jednu branku za druhou, brzy vedeme vysokým rozdílem, na ledě je prakticky po zápase a já mám mírné obavy, co to s námi udělá. Protože utkání absolutně ztratilo náboj. Nyní se musíme my sami postarat o to, ať se fanděním bavíme. I bez ohledu na to, co se děje na ledě.

Jak jsme v první třetině byli ve všem výborní, tak v té druhé je to horší. Je znatelné, že mnoho lidí trajdá po stadionu, chtějí se občerstvit, do bufetu jdou během hry, aby nemuseli stát řadu, projevuje se to i na naší hlasové podpoře. Ta je stále dobrá, však znatelně zaostává za třetinou první.

V polovině zápasu si připravujeme drobnou prezentaci. Během utkání visí dvě vlajky. Ta hlavní, reprezentativní, visí na zábradlí pod sektorem, druhá, menší zástava skupiny kluků z béčka, visí nad kotlem. Vlajka pod sektorem je trochu utopená za mantinelem, tak si pomůžeme. Aby byla viditelná, aby byla výraznou součástí naší prezentace. Na pár minut ji sundáme, zvedneme o půl metru nahoru, držíme ji v rukou, do toho máváme asi 15 vlajkami na tyčích. Prezentace obyčejná, ale já z ní mám velkou radost. Hokejové ekipy téměř výhradně rezignují na to, mít velkou, reprezentativní vlajku, my nejen, že ji máme, ale chceme ji světu, třeba při této prezentaci, maximálně prodat. Opět a zas, myslíme na detaily, takto by to mělo vypadat!

Když říkám, že ve druhé třetině jsme hlasově slabší, tak vyniknout tím dáme domácím. Ty jsme vyhecovali svým příjezdem, dovolím si tipnout, že kdybychom nepřijeli, kotel by neměli. Takto jej mají, je jich v něm asi 25, převážně však holky a děti. Diriguje je spíkr s legračním megafonkem, vypadá jak pozlacený cedník na těstoviny. Domácí také používají buben (pochvala, že do něj nevalí jak smyslů zbavení), občas mávají asi šesti vlajkami na tyčích, pověšenou na zábradlí nemají žádnou. V mnohém jsou legrační, nevidí si do huby, třeba zkopírovat chorál od Třince a křičet „Tady vládne Jičínsko, od Moravy po Slezsko“ mi přijde jako trapas a ostuda. No, jsou to primárně děcka, podle toho to prostě vypadá… Myšlenka chybí.

Domácí pozoruji zblízka, na jejich tribunu několikrát zavítám, abych si vyfotil náš sektor. No a když už tady jsem, zajdu prakticky přímo do novojičínského kotle, abych to očíhnul zblízka. Zaujme mě mnohé, i to, že na nás pokřikují ZKURVENÝ HAVÍŘOV, urážejí nás, jsou ofrklí. Nevěřili byste, jak moc lidé v kotli, ale také obyčejní novojičínští diváci, urážejí naše hráče. Lidé jsou velmi blízko nad naší střídačkou, vulgárně pokřikují především na Tomáše Franka, ale třeba také na Viktora Konečného, oba před časem za domácí hráli. Frany pokřikování domácích blbů zaregistruje, dlouze se na ně dívá. Mlčky, beze slova. Myslí si své…

Jako jsme ve druhé části byli horší a do značné míry rozlezlí po všech čertech, tak ve třetině závěrečné je to zase o kus lepší, opět výborné. Dokázali jsme v lidech probudit pocit, že fanděním se mají především bavit, s nadsázkou řečeno srát na to, co se děje na ledě. Spíkr odvádí výbornou práci, dav hecuje, mám husí kůži, když vidím fandit i některé staré, primárně fotbalové fanoušky, kteří dnes také vyjeli za zábavou.

Spíkr je v takovém transu, že pod sektorem už najednou i pobíhá, poskakuje, skoro metá přemety, jak tím žije. Je to takové, jaké by to mělo být, jak o tom velmi často píšu. Pokud chceš v druhých něco zapálit, musíš tím sám hořet. A spíkr nyní plápolá jako Jan Palach u Muzea. Je výborný, odvádí obrovské penzum práce. Dnes každý vidí, jak je tato osoba důležitá. Můžete si to porovnat s výjezdy, na kterých se fandí jen tak ledabyle. Den a noc.

V polovině závěrečné třetiny vytahujeme už poněkolikáté transparent, kterým dáváme jasně najevo, že se nám nelíbí, jak se klub zachoval k Honzovi Marunovi. Transparent držíme nad hlavami, přitom se o Mařkovi pěje chorál. A i když jsem si myslel, že by jej mohlo zpívat jen pár lidí, opak je pravdou. Téměř celý sektor chorál zpívá, zpíváme jej dlouhé minuty. V tu chvíli jsem opět na druhé straně stadionu, kousek za naší střídačkou, dívám se, jak na ní různí lidé na zmíněný transparent a chorál reagují…

Fandění ve třetí části je opět výborné. To už máme v hledišti i pyrotechniku, kterou jsme běhen druhé přestávky bez absolutního problému přinesli, do hlediště dostali. Mysleli jsme na všechno, proto jsme z fanouškovské čapky nakoupili i dostatek zapalovačů, které byly lidem rozdány.

Ke konci zápasu jsem opět na tribuně s domácími, stojím prakticky v kotli, nutno uznat, že i přes hrozivé skóre se novojičínská mládež celý zápas snaží. Ano, kvalita v tom kotli není, však snaha ano. Tohle cením, dovedu si představit, že některé jiné ekipy by to během utkání zabalily…

Blíží se naše děkovačka, všichni si moc přejeme, ať pořádně vynikne, ať na ní máme „klid a prostor“, proto se neudržím a přímo v domácím kotli začnu místní fanoušky „napomínat“, ať už konečně drží hubu. Už mě to jejich nesmyslné pořvávání a urážení nás a našich hráčů nebaví, pomyslný kýbl trpělivosti přetekl. Na domácí omladinu jsem zlý, představuju si, jak by to dopadlo, kdyby v naší hale zavítal do našeho kotle hostující příznivec a dal našim klukům kázání, ať jsou potichu. Je to prakticky nemyslitelné, přesto se to nyní, jen v opačném gardu, děje. Domácím v kotli se snažím „zakázat“ fandit, je vidět, že na první pohled jsou zaskočení a spíkr na chvíli opravdu drží hubu. Zbylí kluci ale chtějí poděkovat hráčům, ti na ně však serou. Podají si ruce s našimi a místo toho, aby zamířili na děkovačku, tak ihned jedou do kabiny. Možná kombinace frustrace z porážky s tím, že domácí kotel řve celý zápas voloviny. Hovna. Třeba si je za to hráči méně váží, kdoví. Však na vlastní fanoušky se vykašlali. To ty mladíky natolik rozezlí, jsou naštvaní, někteří chytají amok, že si svou zlost a frustraci musí na někom vybít. Na kom? Třeba na mně! 🙂 Najednou, během vteřiny, se na mě „sápou“ asi tři mladší kluci, další mládež jim „kryje záda“. Na jednu stranu mi to není příjemné, protože netuším, kdo a odkud by ještě mohl přiletět, kolik jich ještě bude, na stranu druhou se tomu směju. A zůstávám stát, fotím si naši děkovačku…

Ta je vynikající. Úžasná. Možná nejlepší za poslední dva roky. Při prvních slovech našeho chorálu zapalujeme asi 10 blikajících stroboskopů, do toho, aby byl efekt umocněn, je zapálen i nějaký ten červený oheň, celé to dává nádherný efekt, na hráčích je vidět, jak je to baví, jak se usmívají, jak jsou šťastní. Během tohoto si sami otevíráme dvířka na led, spíkr jde s megafonem směrem k hráčům. Trochu se jej snaží zastavit pořadatel, k němu však přijede Tomáš Valenta a muže ve vestě vyzve, ať se na to vysere. A on se na to opravdu vysere. Fantastický počin od Válce!

Spíkr s megafonem je proto mezi hráči, ještě předtím je ale předán dárkový balíček plný dobrot nejlepšímu plejerovi utkání. Vojta Šuhaj dostává spoustu specialit, od žvýkacího tabáku, přes paštiku, Hašlerky, až po sojový suk či štanglu salámu, které jsme mu z fanouškovské čapky nakoupili.

Ale zpět na led, hráči zpívají, kotel zpívá, hráči křičí, kotel křičí, kotel se ptá, hráči odpovídají, nakonec pod sektorem skáčou rybičky. Jedny, po chvíli druhé. Děkovačka je dlouhá, však není nezáživná, jak to u takové délky někdy může být. Je parádní, všichni si ji absolutně užívají. V hale už jsou prakticky jen fanoušci AZetu.

No, i když… V hale jsou ještě lidé z domácího kotle, kteří mě už skoro chtějí lynčovat. Běsní, jsou brunátní, řvou na mně, chtějí mi dát co proto, jelikož prý podporuji pyrotechniku (místo toho, aby argumentovali tím, že jim nemám co lozit do sektoru). Ti osli by ji také chtěli mít a použít, jenže nemají, proto jsou nyní morálními majáky, proto ji odsuzují. Hledají si záminku. Když lidé v našem sektoru vidí, že naproti bych mohl mít problém, chtějí se někteří vydat za mnou, domácí by se asi hodně rychle rozutekli. Jenže brána u ledu, kterou projdeš na druhou stranu, je nyní zavřena. Jsem v tom tedy bohužel sám. Nápor kluků zvládnu, i když jsem ve výrazném oslabení, však když se na mě začíná hrnout i stádo dívek, mladých teenek, které piští, jako kdyby poprvé dostaly měsíčky, vyhodnotím si, že tady už končí prdel. Zvolím poklidný odchod, seskočím z tribuny a střídačkami odcházím. Chlapci mi hrozí pěstí, dívky stále piští, dav křičí VYPADNI, VYPADNI. Mezitím už končí naše děkovačka, už tady stejně nemám co pohledávat, během chvíle jsem zpět u našich, kde se tomu domácímu povstání tuze chichotáme. Takhle rozezleně jsem si v 90. letech vždy představoval čtenáře časopisu Bravo, když v novém vydání nevyšel slibovaný plakát chlapecké skupiny Backstreet Boys.

Mimochodem, domácí hrdinové den po utkání píší na oficiální instagramový profil AZetu, že byl na ně někdo zlý a chtěl je zmlátit. Lháři. I když… Jedna dobře vlepená facka je víc než 4 bany, kdy ban dnes mezi omladinou vnímám jako facku za našich starých časů… „Haha, já mu dal BAN“, slýchám občas v městské hromadné dopravě a obracím oči v sloup. A proč domácí nazývám hrdiny? V hledišti, z bezpečné vzdálenosti, urážet, to ano. Vulgárně nadávat třeba i našim hráčům, to je v pořádku. Ale když je pak na tebe za tvé chování někdo zlý, tak rychle upaluj si stěžovat. Mimochodem, korunu všemu Ďáblíci nasadili, když své stížnosti psali z profilu KDO NEVSÁZÍ, OKRÁDÁ RODINU. Bomba! 🙂
Ale zpět do Nového Jičína, mnoha fanouškům AZetu se domů příliš nechce, čekáme na naše hráče. Asi 60 Havířovanů postává, skanduje jména těch, kteří kolem nás míří do hráčského autobusu, do toho zpíváme chorály, křičíme pokřiky, pálíme pyrotechniku, je nám dobře. A nejen nám. I na hráčích je vidět, jak si tyhle okamžiky užívají, jaký je to pro mnohé z nich zážitek. Tatínek jednoho našeho plejera mi říká, že atmosféra dnes byla mnohem lepší než na domácích zápasech. Bohužel má pravdu. Je na nás, na nás starších, zda s tím něco uděláme. Tak uvidíme, zda se nám bude chtít, zda se přeneseme přes vše zlé, co klub (nejen) v létě natropil…

Konečně už sedáme do autobusu, v něm, chvíli po vyjetí z Nového Jičína, doprodáme veškerý alkohol, cesta domů je tradičně veselá, zpívá se, často se zpívá o Honzovi Marunovi, po jedné zastávce na benzínce jsme poměrně brzy v Havířově. U zimáku naše dnešní putování končí. Jaké bylo?

V lidech mohlo probudit pocit, že by se mělo jezdit i ven, že se dá jezdit společně, organizovaně, mnoha mladým jsme třeba ukázali cestu a směr. Což je obrovsky důležité. Nejlepší na tom všem však byla ta jednota. To, jak jsme na tom zimáku stáli pospolu, namačkáni na sebe, to prostě bylo úžasné. Pro někoho je to absolutní prkotina a detail, pro mě to však byla, a říkám to zcela vážně, ta nejlepší věc na celém výjezdu. A jedna z nejdůležitějších věcí v doposud odehrané sezóně. Protože tohle je fakt ohromně důležité. Pro fanouška by to mělo být důležitější, než jak to dopadne na ledě. Protože v hledišti hrajeme svůj vlastní zápas. A díky jednotě a fanatickému spíkrovi jsme jej zvládli, dokázali jsme si, že když chceme a jsme správně motivováni, můžeme dělat velké věci. Společně. Jak kluci v černých mikinách a bundách, tak i mladé holky v dresech, které přijely s maminkou a tatínkem. Byli jsme však jeden celek. Který parádně táhnul za jeden provaz. Za AZ Havířov! Díky všem, byli jste skvělí!

Sepsal J.R. from B.K.