Mezi nejtradičnější havířovské sporty, když nyní nebudu počítat ty hlavní, jako fotbal či především hokej, patří třeba florbal, vzpírání, ragby, ale také karate nebo stolní tenis. Právě ve stolním tenise, který má v našem městě bohatou tradici, vždyť oddíl byl založen ještě dříve než samotné město Havířov, jsme slavili řadu úspěchů, byli mistry Československa apod. Mnoho malých sportů fanouškovsky skomírá, v obrovské konkurenci toho, jak dnes trávit volný čas, si na ně lidé příliš nenacházejí cestu do hlediště. Je to škoda. I proto, když se dozvídám, že se u nás odehraje utkání slavné soutěže, se rozhodnu, že vyrazím…
Zápas Ligy mistrů proti věhlasnému soupeři, vždyť německý celek patří historicky k těm největším a nejznámějším v Evropě, je už den předem zřejmě vyprodaný. Kamarád, který na utkání vyrazí jako akreditovaný fotograf, mi však nakonec sežene vstup zdarma a tak se už několik hodin před „výkopem“ těším. Na havířovský pinec tu a tam zajdu, však dnešní počet diváků, což mě na tom láká ze všeho nejvíce, bude s přehledem nejvyšší, jaký tam na vlastní kůži zažiju.
Začátek zápasu je v 18 hodin, k nové hale, postavené na Šumbarku v roce 2020, která zároveň slouží jako centrum pro českou reprezentaci, ve které je třeba i hotel s devíti pokoji, přicházím půl hodiny před začátkem. Ve vestibulu se schovám před velkou zimou, uvnitř už vnímám množství lidí, kteří takto s předstihem přicházejí. Několik jedinců vidím s červenou šálou havířovského klubu kolem krku, tyhle šaliky vnímám poprvé.
Zhruba 10 minut před zápasem přicházím do hlediště, to je už nyní velmi slušně zaplněno. Další lidé už mnohem obtížněji hledají místa, pán, který se usadí vedle mě, je z návštěvy paf, říká, že při minulém ligovém utkání, derby s Ostravou, napočítal v hledišti 31 lidí. A to je prý ještě nadprůměr.
Začátek zápasu se blíží, vnímám, že v jednom rohu hlediště se asi bude fandit. Vidím nachystaný buben, vidím nachystané řechtačky, vše voní novotou, předpokládám, že pomůcky k fandění přichystal domácí klub.
Je pár okamžiků před šestou podvečerní, hlediště, které má dnes větší kapacitu než běžně, jsou navíc přineseny židle, je prakticky plné. Dalo by se říct, že je vyprodáno. Na zápas se těší téměř 300 lidí. Jsem nadšený, bude to fajn! Uvědomuju si také, že zdaleka ne všichni, kteří dnes do haly zavítali, jsou z Havířova. Utkání je pro fanouška stolního tenisu takovým svátkem, že v publiku jsou, a poznám to z řečí, které slyším, lidé z celého regionu. Ano, jasně, Havířované ale hrají prim.
Hlasatel zápasu představuje jednotlivé týmy a hráče, jeho projev během celého střetnutí se mi velmi líbí, navíc diváci se ještě lépe zorientují díky tomu, že v hledišti je zdarma distribuován „bulletin“. Tohle je při utkáních havířovského klubu časté, tohle se mi hodně líbí. I když na zápas přijdeš jako laik, lehce a rychle se zorientuješ v tom, kdo je jak kvalitním hráčem, jak vysoko je postaven v žebříčku apod.
Začíná první zápas, pěkné výměny lidé oceňují bouřlivým potleskem, mladí fanoušci velmi často bubnují, tu a tam používají zmíněné řechtačky. Pokřiky prakticky neslyším, ale i tak je jakýsi rámus, který se mi líbí, který hezky dotváří dnešní svátek stolního tenisu. O randál se, krom tleskajících diváků, stará třeba 5 dětí kolem bubnu. Mezi nimi například i Pavel Chrenko se šálou místního SKST kolem krku, Pavlík s rodinou je návštěvníkem snad všech havířovských klubů. 
Do hlediště zavítal i nový primátor města, pan Baránek je dnes krotký jako beránek, nevidím jeho emotivní kreace, pokřiky a tance, které předvádí při zápasech fotbalového MFK Havířov. Jakožto nový primátor se přišel „ukázat“, v hledišti vydrží však jen velmi krátce, poté jeho místo zaujme pan radní Vachtarčík, o kterém vím, že je velikým fanouškem právě i stolního tenisu, který celý duel nadšeně sleduje až do jeho konce. V hledišti vidím také třineckou hokejovou legendu Jiřího Polanského, který je zřejmě rodina s nejlepším hráčem havířovského výběru. Pozorně také sleduji pana Nikolase Endala, který je srdcem a duší havířovského stolního tenisu, který, dle mého názoru, odvádí pro havířovský, ale i český pinec jako takový, obrovské penzum kvalitní práce. Více takových lidí v tuzemských klubech! 
Mezi jednotlivými zápasy se lidé chodí občerstvovat do bufetu v prvním patře, někteří kupují drobné pochutiny i v automatech s nápoji a dobrotami, v tomto směru je o příznivce solidně postaráno.
Vnímám, že v hledišti je řada fajnšmekrů tohoto sportu, kteří se v něm velmi vyznají. I pro ně je velkým zážitkem, když nyní hraje 18. nejlepší hráč světa, a 7. Evropan, Švéd Anton Källberg. Neuvěřitelně kvalitní hráč. Jen to srovnejte – je 18. na světě, kdežto dva nejlepší havířovští hráči jsou cca 480. a 530. na světě. Kolem sebe slyším, jak se o švédském plejerovi řada lidí baví, jak jsou unešení z jeho bekendu, jak kvitují jeho rychlý top spin, svým způsobem si užívám, když poslouchám příznivce, kteří stolnímu tenisu hodně rozumí… Leccos pochytím! 
Celé utkání je po čtyřech dvouhrách, a cca dvou hodinách, ukončeno stavem 1:3 pro velkého favorita z Německa, už ten jeden uhraný bod je veliký úspěch. Publikum našim borcům i přes prohru po utkání tleská, děkuje jim za fajn zážitek. Nutno říct, že hlediště bylo plné až do poslední míčku, lidé zůstali, neodcházeli dříve. Super.
Domů nespěchám. Chci si to vychutnat až do konce. Dlouho po zápase ještě zůstávám v hledišti, nyní si všímám, že hlavní bubeník havířovského celku je velmi mladý klučina v mikině VHK Vsetín, dle jeho družného rozhovoru se nabízí, že je to možná rodina jednoho z našich hráčů.
Poté také pozoruji, jak se tvoří fronta asi 40 lidí, aby od Švéda Källberga získali podpis. Hodně se mi to líbí. Člověk by řekl, že „nějaký“ ping pongista, kterého nikdo nezná. Ba ne, spousta dnešních příznivců ví, „co je zač“, i to svědčí o tom, že na utkání zavítala opravdu velká spousta lidí, kteří stolní tenis nadšeně sledují. Sympatický Švéd je maximálně ochotný, dá podpis každému, kdo o to stojí, s každým se vyfotí. Hezkou řádku minut se havířovským příznivcům věnuje. 
I když haló kolem Švéda skončí, zůstávám v hledišti až prakticky do poslední chvíle, odcházím jako poslední. Dlouhé minuty sleduji, jak se hlediště balí, jak se balí stůl, tribuny, jak svou techniku sklízí televize, protože utkání se vysílalo přímým přenosem, pozorovat tohle mě zajímá stejně, jako sledovat celý zápas. Protože díky tomuto vidíš, jak nesnadné je takový zápas uspořádat, co vše za jeho organizací stojí. Třeba i maličkosti a blbiny, které člověk vnímá jako věci samozřejmé, však někdo je zařídit a udělat musí. Proto všechen respekt těm, kteří se o organizaci jakéhokoli sportovního zápasu starají…
Hlediště, ze kterého ještě před chvílí sledovaly stovky lidí krásný pinec, se během pár minut mění v obrovskou, skoro prázdnou tělocvičnu, ve které zase bude nějakých 30 stolů, na kterých už další den budou trénovat desítky havířovských dění, které baví tento sport. Na naši halu stolního tenisu můžeme být opravdu pyšní.
Na úplném konci celé své návštěvy si ještě s kamarádem pinkneme na vedlejším stole, z krásné haly odcházíme zhruba až hodinu poté, co německý hráč vyhrál poslední míček zápasu. Bylo to dnes fajn. Hodně moc bych si přál, aby Havířované chodili na havířovský sport. Ale třeba i na kulturu apod., aby prostě žili tím, co jim město, a mnohdy akční lidé v něm, nabízí. Dnes se mé přání naplnilo, i proto mě to bavilo. Cestou domů mám z toho radost. Která je násobně vyšší, než radost z případné výhry. Na ty se totiž časem zapomene, však to, zda Havířovany baví sport, celkově události v našem městě, nás provází a bude provázet denně, i to tvoří a vždy bude tvořit jeden z mnoha aspektů, které o daném městu a jeho obyvatelích cosi říkají. Je lepší chodit ven, než žít doma v ruce s mobilem. A je jedno, jestli ven za sportem, za kulturou, na pivo nebo k Lučině. Prostě ven.
Sepsal J.R. from B.K.