Šanci, že vypravíme autobus s fanoušky do Znojma, navíc tři dny před Štědrým dnem, kdy mnozí už jsem myšlenkami u kapra se salátem, považují někteří z nás za velmi malou. Proto se nám do toho zprvu ani nechce. Panuje skepse, pesimismus, přesto to nakonec zkusíme. A podaří se. Neuvěřitelné. Autobus je během několika málo dní zaplněn, můžeme společně tímto dopravním prostředkem vyrazit na nejvzdálenější vjezd za uplynulých 8 a půl roku. Už tohle, samo o sobě, pokládám za něco fantastického. V době, kdy na zápasy AZetu chodí 800 lidí…

Na srazu v Orionu se scházíme v 9 ráno. Někdo dává hned na úvod dvojitou vodku, jiný kávu, někdo tradiční pivo, rozprostřeme si kancelář, lidé chodí postupně platit, každému jako takový welcome mls, abychom mu malou drobností dali najevo, že si moc vážíme toho, že s námi jede, dáme dva bonbóny. Hašlerku a Kofilu.  Chvíli před jedenáctou dopolední, kdy je nálada výborná, je sice zima, ale svítí sluníčko, se přesunujeme k zimáku. Zde už čeká náš zaparkovaný náš autobus Ragby Club Havířov, celí natěšení se soukáme dovnitř, do posledního místa zaplníme kapacitu tohoto dopravního prostředku. Krom sebe samých také naložíme vlajky, dvě basy piv, nějaké dobroty, drobnou pyrotechniku a všemožné další věci, které nám dnešní den u rakouských hranic mají zpříjemnit.  Lidé na nic nečekají, někteří ihned vytahují láhve s alkoholem, z estetického hlediska jim dominuje rum, který je vzpomínkou na jednoho legendárního útočníka AZetu a navždy jednu z duší klubu. Jenže sotva si majitel tohoto skvostu dvakrát cvakne, tak cítíme, že něco není v pořádku.

Na Rudné, kousek od hospody Fajront, čili prakticky jen několik málo kilometrů za hranicí mezi Havířovem a Ostravou, autobus „nebezpečně škytne“, něco asi není v pořádku. Mnozí z nás tomu nevěnují pozornost, baví se a veselí dál, však řidič se svým navigátorem tuší, že něco je špatně. Autobus odstavíme na zastávce Vratimovská, s hrůzou zjišťujeme, že dál nejspíše nepojedeme. Od motoru se kouří, vypadá to zle, nedobře, prakticky celá posádka vystupuje, postává na zastávce, což zaujme místní romskou komunitu, která bydlí opodál a někteří tak zvídavě vykukují zpoza stromů a drobného porostu, podobně jako orangutani nahlížející na návštěvníky ostravské ZOO. Po několika málo minutách nám je jasné, že dál nepojedeme. Někteří s hrůzou v očích začínají nezřízeně konzumovat kýble s rumem, jiní propadají takové depresi a panice, že nemají chuť na nic. Čas ubíhá, my stojíme v Ostravě, vyhlídky žalostné, nevíme, kudy kam…

Začíná zběsilé touha, sehnat náhradní dopravní prostředek. Voláme, kam se dá, drnčí telefony, zkoušíme několik možností, aktivně, byť nemusí, nám pomáhá i řidič, který se ukáže jako společník do nepohody, jenž nakonec nalezne řešení.

Po necelé hodině opravdu přijíždí náhradní autobus! Neštěstí se nakonec proměňuje ve štěstí. Protože vem si, že by nás tohle potkalo někde dál. U Olomouce, u Brna, nedejbože na cestě zpět. Netuším, co bychom dělali, nechci na to myslet.

Přijíždí autobus, který má o několik více míst k sezení, je daleko víc komfortnější, přitopíme si, což by v tom minulém byl možná průser, zapneme rádio, uděláme si diskotéku, parádním kočárem míříme dál. Nadšení je obrovské. Neuvěřitelné. Tak velké, že začíná další nezřízené pití některých výjezďáků, které zapříčiní, že dost fanoušků je řádně opilých už poté, co teprve opustíme Ostravu. 
Cesta je pohodová, hraje nám hudba, zpívá se, veselí se, pije se, čili samozřejmě, že i močí, v Olomouci nabíráme další dva fanoušky, čímž se náš počet ustálí na čísle 46. Neděláme přestávky tak často, jak moc bychom chtěli, snažíme se pádit dál a dál, protože začátek utkání se blíží. Krom popíjení alkoholu se také baští vybrané speciality, hitem je domácí tlačenka, ke které si její majitel vzal z domu nakrájenou cibuli a v malém flakónku dokonce ocet! Neuvěřitelný styl.

Postupně nám však dochází, že nemůžeme stihnout začátek zápasu. Někteří jsou z toho sice zklamaní, ale dnes jsme na Rudné přežili svou vlastní klinickou smrt, čili netřeba propadat přílišné panice. Buďme rádi, že se cílová destinace vůbec blíží! Tím, že víme, že na zimák přijedeme se zpožděním, plánujeme, jak si ten příchod ozvláštnit, jak zaujmout domácí. Plány jsou velké, tak snad se nám podaří.

Když se blížíme k jedné z perel Jižní Moravy, kontaktuje nás prezident klubu Petr Malíř s tím, že každému z nás zakoupil vstupenku. Díky!

Vystupujeme z autobusu, který však parkuje jinde, než jsme si představovali, trochu dál od vstupu na zimák. A tak se všemi věcmi, a není jich zrovna málo, se vydáváme na cca 500 metrů dlouhou pěší štreku. Náš peleton se trochu potrhá, někdo peláší, jiný si vykračuje jak na 1. máje. Před vstupem si prodáváme vstupenky za 50 kč, veškerý výnos věnujeme do fanouškovské čapky, všem, kteří postupně míří dovnitř, klademe na srdce, aby nikdo nefandil, dokud uvnitř nebudeme všichni. Ani jeden pokřik, ani pípnutí. Nic! Čekáme jeden na druhého, v jednotě je síla!

U vstupu je nám docela arogantní ochrankou zabavena taška, ve které máme vše potřebné. Mimo jiné balónky a další věci. Nyní není čas řešit spory, nyní na to kašleme, vrátíme se o přestávce, nyní chceme udělat absolutní maximum, aby z nás byli domácí paf. Až se poprvé ozveme.

Věšíme 10 metrovou vlajku, kromě spíkra s megafonem a kluka s bubnem si všichni stoupneme za ni, sešikujeme se a když jsem si jistí, že už můžeme, tak spustíme. Prvním kvalitním pokřikem dáváme domácím definitivně najevo, že jsme tady, bičem, který nás nyní obrovsky pohání, jsou pohledy k nezaplacení, které na nás domácí fanoušci vrhají. Na chvíli je překvapen i znojemský kotel, jsou chvíli ticho, koukají po nás, rychle tedy dáme pokřik další. A po něm další. Hned na úvod, kdy na ledě však běží už nějaká 9. minuta, řveme jak tuři. Dobré to je!

Opět se nám daří to, co v Novém Jičíně, stojíme docela semknutě a jednotně u sebe, jen pár jedinců postává možná malinko dál, třeba 3, 4 metry, celkově je nás v sektoru 60. Vypadáme dobře! 

Měli jsem obavy, jak se na našem supportu projeví fakt, že nejel ani jeden ze tří nejtradičnějších spíkrů posledních let. Však megafonu se ujímá jiný kluk, který hned od úvodu rozjíždí své výborné představení. Byť miluje hokej, byť jej hrozně rád sleduje, tak prakticky celý zápas je k ledové ploše otočen zády, ze zápasu nic nemá. Však tohle obětuje tomu, abychom my v hledišti svůj zápas zvládli. Kotel je hecován, spíkr je energický, poskakuje, baví se, baví nás. Dobré to je! Docela mě baví i domácí. Mám dojem, že na úvod měli několik stovek prskavek, což asi vypadalo dobře, nemohu soudit, v té době jsme ještě nebyli na zimáku. I jejich support je fajn. Kor v lize, ve které hrajeme, ve které nemáme moc protivníka na tribunách, proto nás to, zcela logicky, nemůže tak bavit.

Znojemáci jsou sice z úplně jiného fanouškovského těsta než my, tribuny vnímají zcela jinak, však kvalita jejich supportu je dobrá. Různé pokřiky, různé chorály, odpovídačky s protější tribunou, používají buben, velice se snaží, víme, že se musíme trefovat do jejich hlušších míst. Navíc poloha jejich sektoru je zcela ideální, zatímco my jsme utopení kousek za mantinelem, za plexisklem.

Domácí mají vyvěšeny dvě zástavy, pár dalšími vlajkami mávají na tyčích. Jak říkám, nesoudím jejich mentalitu, i díky tomu mám pro ně vesměs slova chvály…

Když se na ledové ploše trochu přitvrzuje, když se emoce dají krájet a domácí fanoušci pískají, bučí a uráží naše hráče, když po jednom z našich letí kelímek piva, tak k domácím přitvrdíme i my, poprvé je začínáme urážet. Náš pokřik se nese halou, mám husí kůži, když vidím, jak to Znojemáky sere, jak jsou někteří rozdovádění, jak nám ukazují zdvižené prostředníčky. Jelikož víme, že tohle je to jediné, na co se zmůžou, usmíváme se a je nám fajn.

Náš sektor od domácích fanoušků neoddělují vesměs žádné zábrany, ani členů ochranky není mnoho, jestli se kolem našeho kotle motá třeba 7 chlapíků v razících vestách, tak je to dost.
O přestávce jdeme bojovat o to, aby nám byla vrácena taška s našimi ultras věcmi. Chování některých členů ochranky je odporné, arogantní, říkají, že neví, kde taška je. Zodpovědnost hází jeden na druhého, však každý se tváří, že naši tašku, ve které máme i osobní věci, nikdo neviděl.

Po místy vyostřené debatě se do věci vkládají i policisté, nakonec jsme zavedeni do jednoho z bufetů, ve kterém je taška uskladněna, však nesmíme si z ní vzít vše, jen něco. I to něco však brzy využijeme. K tomu, abychom se alespoň malinko opticky prezentovali, když už máme na tribuně protivníka. Vytahujeme balónky modré a bílé barvy, několik minut s nimi máváme, opět vnímám, jak nás mnozí domácí nadšeně pozorují, komické je, jak děcka a mládež, vyznávající červenou a bílou, chodí později naše balónky sbírat, nechávají si je na památku. Na ledě vyhráváme, nejprve 1, pak 2 a 3 nula, je jasné, že s domácími to zamává, že jejich fandění půjde ve třetí třetině výrazně dolů. My až doposud fandíme dobře, mám ochromnou radost, že stále vzorně stojíme, kdy pod vlajkou není nikdo jiný než spíkr a bubeník. Takhle to má vypadat, i tyhle drobné detaily tvoří celek! I když jsme v prvních dvou třetinách docela dobří, tedy já jsem spokojen, tak o přestávce kujeme se spíkrem pikle, plánujeme, jak je zapotřebí, dát do toho v posledním dějstvá absolutní maximum. Plánujeme, jak musíme využít toho, že díky stavu na ledě to s domácími půjde z kopce, malujeme si, jak absolutně převezmeme iniciativu a i v 60 lidech „opanujeme“ zimák. Začíná třetí dějství, těšíme se! Jeden gól v naší síti, po chvíli druhý, hned po něm třetí, ze stavu 3:0 pro naše barvy je to najednou 3:3. Zrovna se nacházím na druhé straně zimáku, abych si nás vyfotil, nutno dodat, že se zde prezentuji se šálou AZetu kolem krku a vše je v pohodě, nikdo mi nic neřekne. Jsem tedy nyní prakticky mezi domácími, jejich euforie je neskutečná. Celý zimák je na nohou, do toho za chvíli padne i 4. gól do naší sítě, stadion exploduje radostí. Je nám jasné, že teď už to se Znojmáky v hledišti nebude rovný souboj. Vše jim hraje do karet.

Jasně, že nyní je to od nás slabší, domácí jsou neuvěřitelně na koni, jejich support má nyní kvalitu a sílu, však jsem příjemně překvapen, že ani po čtvrtém hřebíčku do rakve jsme nešli se supportem nějak extrémně dolů. Jasně, Znojmákům se nyní nemůžeme rovnat, ale není to naší nekvalitou, nýbrž jejich malým Naganem.

I přesto si ale hledíme svého, připravujeme další drobnou prezentaci, nějakou dobu máváme asi 15kou vlajek na tyčích, do toho si prozpěvujeme, snažíme se dobře fandit až do samého konce. Hrozně se mi líbí, že kolem sebe vidím lidi, kteří naplno vnímají, že hrajeme svůj fanouškovský zápas. Vem čert, že hráči ten svůj na tribuně prohrají, však vidím chtíč, abychom dobře a až do samého konce dohráli my  ten svůj, za který jsme zodpovědní. Myslím si, že se nám to daří!

Na děkovačce toho nebudeme křičet nebo zpívat příliš. Je jasné, že děkovačka domácích bude obrovsky hlučná, v tu stejnou chvíli bychom neměli šanci. Hráči přijíždějí pod kotel, postaví se jako jeden muž. Domácí nejsou tak euforičtí a hluční, jak jsem si myslel, naše hromové NIC SE NESTALO zní proto dobře, hráči uznale pokyvují a bouchají hokejkami o led. Cítím v tom jasný signál, že si váží toho, že jsme zakřičeli právě tohle.

Po utkání máme čas, protože plánujeme krátké setkání s prezidentem našeho klubu, který nás ještě v hledišti zve na pivo, koupí jej každému. Proto nikam nespěcháme, máme tak čas na to, pozorovat domácí. Ti jsou zvláštní. I když se je snažíme různě vytočit, tak jsou až moc hodní 🙂. I tak se navzájem trochu poštenkrujeme, však není to nic velkého, Znojmáci vážně přemýšlejí jinak a jakási tribunová rivalita jim je hodně cizí… Možná mají své hřiště spíše na internetu, kdoví… Zhruba 30 minut po konci zápasu konečně opouštíme stadion, dlouhé minuty však ještě postáváme před ním, dopíjíme piva, bavíme se, veselíme, prakticky nevidím zklamání z prohry na ledě, když to řeknu blbě, tak skoro každému to je jedno. Protože přijeli jsme se bavit a bavili se výborně.

Maminka Jakuba Apolnáře nabízí vánoční cukroví, zobeme, lahodné laskonky zapíjíme pivem, zhruba hodinu po zápase už jdeme konečně do autobusu. Máme policejní doprovod, jedna hlídka ve vozidle nás doprovodí alespoň ulicemi Znojma.

Cestou domů si dáme několik menších zastávek, při té větší na Rohlence se potkáme s hráči, kolem 11 večerní jsme v Havířově. Precizně uklidíme autobus, abychom jej případně mohli využít i někdy příště, schováme všechny naše propriety do skladu a jelikož výjezd začal tlačenkou, tak jej tlačenkou i ukončíme. Jen tu z autobusu nahradíme tou z Beskydu.

Ocet je kyselý, křivíme hubu, však i přes prohru to byl výjezd sladký. Zápas hráčů nesoudím. My hráli svůj, my jej zvládli. Ale hlavně, celý den jsme se parádně bavili a to je přece hlavní. Zatímco jiní si doma zapnou televizi a sledují AZ z tepla domova, my každý utratíme 1000 Kč jen proto, abychom svému klubu fandili!

Co pro nás bylo za to všechno největší odměnou? Když někteří ve 3 ráno potkají před jedním z havířovských podniků Ondreje Šedivého, skvělého kluka a nedávnou posilu AZetu, který fanouškům poděkuje, který je pochválí, který má pro jejich znojemské představení jen  slova uznání… Alespoň někdo.

Sepsal J.R. from B.K.